Hulín I., Ostatníková D. a kol. O vedeckom bádaní v medicíne

AEPress, s.r.o. 2014, 240 s.

Dostalo se mi cti zhodnotit knihu renomovaných slovenských autorů, kteří předkládají čtenářům komplex rukopisů, v nichž uvádějí v jednotlivých kapitolách své zkušenosti z vědecké práce a taktně radí jak vědecky bádat a jak výsledky bádání využít. Drží se přitom zásady převzít, přidat a předat.

Autoři převzali své vědecko-výzkumné poznatky z dlouhodobých bohatých zkušeností slovenských a českých badatelů v biomedicíně, přidávají svoje poznatky, které jsou jedinečným podnětem k práci budoucích pracovníků ve výzkumu. Kniha je určena nejen studentům, ale i pracovníkům v biomedicínské oblasti, kteří ocení rady jak využít znalosti z evidence-based medicine, ale i ze zkušeností autorů.

Hned v úvodu se I. Hulín zamýšlí nad úrovní národní vědy s cílem udržet stav na špičkové světové úrovni. I zde podtrhuje odborné znalosti i zkušenost a intelektuální výkon. Ke knize přistupuje nikoliv s jakýmsi itinerářem badatelského postupu, nýbrž z hlediska praktické využitelné „filozofie vědeckého bádání“.

Spoluautorka D. Ostatníková poukazuje na důležitost vědecké práce v „akcelerované současnosti“, která nutí k vysoké intenzitě vědeckého bádání. Vědecký přístup ke klinické vědecké práci vyžaduje lékařovu kreativitu a medicínskou inteligenci a zkušenost.

Vědecké bádání a experimentální věda mají dlouhou minulost. Slavní řečtí filozofové se shodli na tom, že poznatky je obecně možné získat studiem příčin a následků. První Akademie byla založena v Římě v roce 1603 a zakrátko se jejím členem stal Galileo Galilei. Mezníkem v medicíně se staly studie Claude Bernardovy, který roku 1865 vydal v Paříži „Úvod do studia experimentální medicíny“.

Za největší objevy se udělují od roku 1901 Nobelovy ceny. Autorka právem zdůrazňuje, že mentální činnost potřebuje příznivý „časoprostor“ a jistý druh komfortu, nadšení a radost z tvorby. V akcelerované současnosti je preferována technologie. Věda však neznamená pouze získávání informací pomocí techniky, nýbrž i jejich začlenění do všeobecného poznání, tedy komplexnost a hlubší poznávání podstaty věcí.

„Současný svět je přeplněn výzvami, návody, doporučeními a radami nejrůznějšího druhu. To je možná příčinou, proč se lidé chovají, jako by hledali návod na úspěch, štěstí a na překonávání překážek či splnění úloh a povinností.“ Autorka upozorňuje na vliv ekonomiky: „Medicínsky vzdělaný člověk, když už nechce bojovat, tak by měl alespoň vzdorovat ekonomické přesile.“ Hulín dodává, že celý globální svět je v krizi nejen ekonomické, nýbrž hlavně morální. Přestali jsme si vážit tradičních hodnot, jako jsou čest a pravda. Ve vědě to někdy může vést k poklesu chuti zachovávat kontrolu kvality. Stále více se uplatňuje zákon publikovat a mít ohlas na publikované výsledky (publish or perish). Nemělo by platit ono ironizující „never repeat a successful experiment“ (ADC Care, University of Leeds).

Autor se zamýšlí nad vlivem determinant zdraví v souvislosti s biomedicínským výzkumem (tedy nad vlivem vnitřních a zevních faktorů ovlivňujících zdraví). Zvláštní stať je věnována medicínskému popromočnímu a celoživotnímu vzdělávání a hledání nejvhodnějších forem, které se liší od tradiční výuky.

Velmi poučná je i stať rozhovorů mezi oběma autory, kde velmi zasvěceně hovoří o medicínském vzdělávání. Je ukázkou vysoce intelektuální debaty, která zaujme studenta i lékaře. „Vzdělání je atributem vzdělaných, moudrých a učených.“

V dalších statích se autoři podrobněji věnují univerzitnímu vzdělání, doktorandskému studiu, vědě, výzkumu a pozorování, výběru vědeckého problému, vědeckému bádání a zkušenosti, experimentu a experimentátorovi a smyslu vědeckého bádání. Statě obou autorů jsou mimořádně zajímavé a najdou nepochybně odezvu u všech, kteří se chtějí věnovat badatelskému úsilí.

Téma výzkumu musí být dobře zvoleno s jasným cílem a musí být realizovatelné. Náročná je i úloha školitele. Medicínský výzkum musí mít i eticky přijatelnou náplň a formu.

Diplomanti nebo frekventanti doktorandského studia by měli věnovat patřičnou pozornost diplomové a doktorské dizertační práci. Jsou odrazem kreativity autorů. Také plán práce musí být zvolen co nejpečlivěji.

V kapitole o vztazích mezi vědeckým bádáním a zkušeností se autoři zamýšlejí nad aktuálními technickými možnostmi medicíny založené na důkazech i o významu zkušeností. Vzdělaný lékař konfrontuje výsledky experimentální práce se svojí či obecnou zkušeností, tj. s uvědomělým pozorováním. Goethe pravil, že zkušenost koriguje člověka ze dne na den. Ulpívání na nápadech, myšlenkách a představách může ovšem vést k neobjektivnímu pozorování. Naopak ale určitý stupeň pochybnosti musí být základem experimentu. Být pochybovačem ovšem neznamená být skeptikem. Skeptický přístup vyjadřuje nezdravý poměr mezi citem a rozumem.

Věda a vědecké bádání mají vlastní filozofii. Ta však bývá nezřídka opomíjena. Věda je souhrn vědomostí a poznatků, nabytých vědeckou prací. „Vědecký objev bývá klíčem k hlubokému poznání. Je to však univerzální klíč, kterým je možné otevřít bránu do nebe i do pekla. Nejmoudřejší by bylo zabývat se brzdícími poznatky, které neumožní použít klíč na otevření pekelné brány.“

Věda má mimořádnou roli v rozvoji lidské existence a poznání věcí. Je nádherná proto, že respektuje pouze autority, které dosáhly uznání výsledků ve vědě. „Proto asi tato skutečnost odrazuje politiky od vědy. Představivost vědců je také odlišná od představivosti umělců“ (Věda poučuje, umění potěší).

Věda není v rozporu s náboženstvím. Věda učí skromnosti vědce, ale současně ho nutí o všem pochybovat. Náboženství rovněž učí skromnosti, ale současně vyžaduje ctít vše, co je základem víry. Věda nemůže dokázat, že Bůh neexistuje. Nemůže ale ani dokázat, že existuje. Proto je možné zabývat se vědou a současně věřit v Boha. Všechna náboženství zdůrazňují zásady etiky, lásky, bratrstva a pokory ducha.

Věda je objevování nepoznaného. Respektujme i jiné pohledy i to, že život i mimo vědu může být naplněný ideály a krásou. Potud tedy stručně úvodní statě prof. MUDr. Ivana Hulína, DrSc. a prof. MUDr. Daniely Ostatníkové, PhD.

Dalších osm spoluautorů se zabývá specifickými problémy vědecké práce: J. Štefanovič: Vědecký problém a jeho řešení; P. Langer: Cíle a způsoby vědeckého bádání, Psaní vědecké práce; J. Hájek: Od pozorování k experimentu, Etika ve vědecké práci; R.T. Niederland: Věda, medicína a klinické sledování;I. Hulín: O přípravě vědeckého textu, Vědecká publikace, Vědecká společnost zítřka; M. Kouřilová, I. Hulín: Abstrakt – proč a jak ho psát; I. Hulín, R. Surovčiaková: Obrazová dokumentace; H. Bernadičová, D. Ostatníková, I. Hulín: Bratislavské lekárske listy – história; H. Bernadičová: Komunikace s redakcí odborného časopisu a R. Mezencev: Budoucnost vědy

V závěrečné kapitole nazvané „Šťastnou cestu odvážným a statečným“ se I. Hulín zamýšlí s nadhledem nad posláním medicíny, nad vědou a nad lékařským povoláním. To vyžaduje nejen odborné znalosti, ale i zkušenosti i umění, kultivovanost, důstojnost.

Medicína a lékaři stáli v každé době na piedestalu hodnot lidských vlastností. Byli pýchou a chloubou všeho, co napomáhalo udržet lidskou pospolitost a vzájemnou úctu, v níž neplatí homo homini lupus.

Kniha o 238 stranách je ukázkou promyšlených statí z odborných i z vlastních zkušeností i umu autorů i spoluautorů. Jde o jedinečné dílo nejen slovenské, nýbrž i světové literatury s hloubkou srozumitelných filozofických úvah. Autorům i spoluautorům srdečně gratuluji. Vřele doporučuji si knihu přečíst v krásné slovenštině.

prof. MUDr. Jaroslav Blahoš, DrSc.