JEAN DAUSSET (1916–2009)

Pyrenejský rodák, lékař a kapitán francouzské armády Henri Dausset a jeho lotrinská manželka Elisabeth rozená Brullardová měli čtyři děti, z nichž nejmladší Jean přišel na svět v Toulouse 19. října 1916. Po první světové válce pracoval otec Henri jako primář nemocnice v Bayonne, rodina žila v sousedních přímořských lázních Biarritz a tam Jean Dausset prožil dětství. Matka a docházející učitel ho vzdělávali doma, školu poznal až v 11 letech po přestěhování do Paříže. Když studoval Micheletovo lyceum ve Vanves na jihozápadním okraji metropole, viděl v něm Henri Dausset svého nástupce v Nemocnici Hôtel-Dieu, kdežto chlapec pomýšlel na dráhu inženýra mostů a silnic (tak zněl titul) a dal přednost bakalaureátu matematiky. Příklad otce, zakladatele francouzské fyzioterapie a revmatologie a prezidenta Elektroterapeutické společnosti, nakonec však Jean přece jen následoval.

Jeho studium na Lékařské fakultě Pařížské univerzity přerušila všeobecná mobilizace 1. září 1939. Dausset, povolaný do zdravotnického sboru francouzské armády, sloužil v bretaňském městě Rennes a pak v burgundském Autunu, odkud při chaotickém ústupu za německé invaze na jaře 1940 odjel na jih a odplul do Alžírska. Když ho v Tlemcenu zastihla demobilizace, vrátil se do okupované Paříže a pilně studoval. Po úspěšně složených zkouškách v roce 1941 přenechal své osobní doklady židovskému kolegovi z Pasteurova institutu, zamířil znovu do severní Afriky a v roce 1942 vstoupil do mobilní chirurgické jednotky, kterou vybudovala, financovala a vedla bývalá manekýna od Coco Chanelové Gali Hagondokovová. U této jednotky sloužil Dausset v Maroku (1942) a později v bitvě o Tunisko (1942–1943) provedl spoustu krevních transfuzí a zažil nemálo případů potransfuzní reakce. Z této zkušenosti se zrodil jeho trvalý zájem o hematologii a především imunohematologii.

V roce 1944 byl vyslán do Londýna bombardovaného střelami V-1, aby doprovázel přepravu léků do pařížské vojenské Nemocnice Val-de-Grâce. Dne 16. června 1944 – 10 dní po dni D – přeplul lamanšský kanál a z Arromanches dopravil léky nákladním autem na místo určení. V pařížské Nemocnici sv. Antonína pak nastoupil k práci v transfuzním středisku, aby se pod vedením zakladatele Mezinárodní společnosti krevní transfuze Arnaulta Tzancka podílel na organizaci krevních bank a transfuzí pro spojenecké tažení do Německa.

V roce 1945 z armády odešel, téhož roku odevzdal doktorskou práci (Organisation des équipes mobiles de récolte au Service central de réanimation-transfusion. Paris 1945) a byl na Pařížské univerzitě promován. V roce 1946 se stal přednostou výzkumných laboratoří Národního střediska krevní transfuze v Paříži. Tehdy se začal soustavně věnovat problematice výměnné transfuze a stihl publikovat několik prací (např. Le problème de l’azotémie aiguë: son traitement comparé par l’exsanguino-transfusion et les méthodes de dialyse. AP-HP 1948), než se v akademickém roce 1948–1949 vzdálil do Ameriky ke studijnímu pobytu v hematologické laboratoři Harvardovy univerzity v Bostonské dětské nemocnici, kde jeho zájem poutaly zejména autoimunitní choroby.

Po návratu zkoumal s průkopníkem výměnné transfuze Marcelem Bessisem její účinnost v léčbě novorozeneckých komplikací z fetomaternální inkompatibility Rh faktoru, septikémie po ilegálních potratech, akutní leukémie a anurických nefritid. V roce 1952 vyvinul techniku oddělení krevní plazmy od erytrocytů pro užití při nesnášenlivosti transfuze plné krve (La transfusion de globules rouges déplasmatisés ou lavés. Presse Méd 1952; 60: 476–482), a když ověřoval svou domněnku, že nejen u červených, ale i u bílých krvinek existuje fenomén autoimunity, a imunohematologické techniky pro erytrocyty zkoušel v inspiraci aglutinačním testem Roberta Coombse i na leukocytech, objevil leukoaglutinaci sérem z leukopenické krve po četných transfuzích (Présence d’une leuco-agglutinination dans le sérum, d’un cas d’agranulocytose chronique. C R Soc Biol 1952; 146: 1539–1541; s Nennou). Zároveň začal systematicky studovat trombaglutinaci a věnoval jí řadu publikací (např. Influence de l’agitation sur l’agglutination thrombocytaire. Le Sang 1954; 25: 847–851; s Malinvaudem).

Po volebním vítězství Republikánské fronty (1956) jako poradce ministerstva výchovy po 3 roky s Robertem Debrém spolupracoval na radikální reformě systému francouzského zdravotnického školství i zdravotnictví, jejímž výsledkem bylo uzákonění plného úvazku nemocničních lékařů, jejich zapojení do výuky a výzkumu a budování univerzitních nemocničních center.

V roce 1958 Dausset objevil leukoaglutinant MAC (akronym z iniciál jmen tří dárců) – skupinu obratlovčích leukocytárních antigenů nazvanou později HLA-A2 (Iso-leuco-anticorps. Acta Haematol 1958; 20: 156–166). Tehdy byl jmenován docentem hematologie. V následujících letech studoval především mechanismy ovlivňující přijetí transplantované tkáně. Zkoumal rozdíly v krvi dobrovolných dárců a pacientů a možnosti jejich minimalizace. Pochopil podstatu inkompatibility v míře odlišnosti chemické totožnosti buněk všech tkání organismu od buněk jiného organismu téhož druhu. Od roku 1962 publikoval (počínaje prací Leucocytes, platelets and human homografts. Vox Sang 1962; 7: 257–266) studie vlivu antigenů na histokompatibilitu, vztahu mezi leukoaglutinací a tolerancí kožního štěpu. V roce 1963 se jeho druhou ženou stala madridská fotografka Rosa Mayoralová-Lopezová, s níž pak měl syna Henriho a dceru Irenu. Téhož roku 1963 byl jmenován profesorem hematologie Pařížské univerzity a přednostou oddělení imunologie Nemocnice sv. Ludvíka.

S hypotézou, že všechny známé leukocytární antigeny jsou součástí jediného komplexu, zahájil v roce 1965 výzkum s československými kolegy v Praze. Zde se jeho prvními spolupracovníky stali košický rodák Pavol Iványi a jeho žena Dagmar. Svou domněnku Dausset ověřil, když s nimi objevil antigen Hu-1, komplexní systém dnes známý jako hlavní histokompatibilní komplex (Tissue alloantigens in humans: Identification of a complex system /Hu-1/. In: Histocompatibility Testing. Copenhagen 1965; 51–62; s  Iványim a Iványiovou). Jeho názor, že Hu-1 je transplantačním antigenem, potvrdila práce o vlivu injekce antigenuHu-1 na odmítnutí štěpu (Tissue alloantigens and transplantation. Tamtéž; 63–72; s  Rapaportem, Iványim a Colombanim).

S newyorským chirurgem Felixem Rapaportem na základě experimentů s kožními štěpy na dobrovolnících objevil systém HLA, jak se této lidské variantě hlavního histokompatibilního komplexu začne zanedlouho říkat, a prokázal, že na histokompatibilitě závisí zdar transplantace (A leucocyte group and its relationship to tissue histocompatibility in man. Transplantation 1965; 3: 701–705; s Rapaportem et al.).

V letech 1966 a 1967 s Iványim popsal roli antigenů Hu-1 v onkogenezi a transplantaci i objev, že Hu-1 je homologní vůči myšímu komplexu H-2, rovněž ovlivňujícímu histokompatibilitu (Allo-antigens and antigenic factors of human leukocytes. Vox Sang 1966; 11: 326–331; s  Iványim). S Iványim pak potvrdil, že všechny dosud objevené antigeny jsou součástmi jediného systému (The Hu-1 system. Nouv Rev Fr Hematol 1967; 7: 897–899; s Iványim a kol.).

Podílel se na četných studiích komplexu, jehož lidská varianta byla v roce 1968 přejmenována na HLA (human leucocyte antigens). Od roku 1968 řídil výzkumnou jednotku transplantační imunogenetiky Národního ústavu zdraví a lékařského výzkumu. S československými kolegy publikoval v českých časopisech Folia biologica (Evaluation of mixed lymphocyte cultures according to changes in the lymphocyte nucleoli. Folia Biol (Praha) 1968; 14: 21–25; s Iványiovou a Sassportesovou) a Vnitřní lékařství (Identifikace leukocytárních antigenů a jejich význam pro klinickou transplantaci a hematologii. Vnitř. Lék. 1969; 15: 379–387; s Ivaškovou, Iványim a Hronkovou). Založil společnost France Transplant (1969) a byl zvolen jejím prezidentem. V letech 1969–1977 byl profesorem imunohematologie a přednostou imunologického oddělení Nemocnice sv. Ludvíka. Ještě jednou spolupracoval s Prahou (Cytotoxic reactions of anti-H-2 sera with human lymphocytes. Folia Biol (Praha) 1972; 18: 194–197; s Ivaškovou a Iványim). V letech 1978–1988 byl profesorem experimentální medicíny v Collège de France, laboratoř v Nemocnici sv. Ludvíka vedl přitom nadále.

Do Daussetova objevu byly transplantace znehodnocovány častým odmítnutím orgánu. Identifikace genetického systému HLA, rozhodujícího o kompatibilitě či inkompatibilitě lidských tkání, podle nějž je lze třídit do skupin podobně jako krvinky, byla pro transplantace zásadním pokrokem. Její význam nadto rámec transplantací přesahuje: identifikace HLA ozřejmila existenci klíčových genů ovládajících imunitu, jejichž působení je zřetelné ve vnímavosti k autoimunitním chorobám (roztroušené skleróze, revmatoidní artritidě, diabetu I. typu), k infekčním chorobám (HIV/AIDS) a k různým nádorům. Pochopení těchto vztahů umožňuje na základě přítomnosti či nepřítomnosti specifických genů HLA přesnější předpověď této vnímavosti. Objevem systému HLA tak Dausset otevřel cestu prediktivní medicíně.

Nobelovu cenu za fyziologii nebo lékařství získala toho roku „za své objevy týkající se geneticky určených struktur na povrchu buňky, řídících imunologické reakce“ trojice imunologů: objevitel genů imunitní odpovědi Baruj Benacerraf, objevitel histokompatibilních genů u myší George Snell a objevitel lidských leukocytárních antigenů Jean Dausset. Ten měl nobelovskou přednášku (The major histocompatibility complex in man. Science 1981; 213: 1469–1474) ve Stockholmu 8. prosince.

Díky Nobelově ceně a Francouzské televizi získal v roce 1984 značné prostředky, s nimiž založil Centrum pro studium lidského polymorfismu (CEPH), středisko genomového výzkumu koordinující první mezinárodní spolupráci v mapování lidského genomu a lokalizaci genů dědičných chorob, od roku 1993 pod názvem Nadace Jeana Dausseta – CEPH. V letech 1984–2001 byl prezidentem Světového hnutí za vědeckou zodpovědnost. S Jeanem Bernardem v roce 1986 založil registr dárců kostní dřeně France Greffe de Moelle na pomoc pacientům s těžkými chorobami krvetvorby bez kompatibilních sourozenců. V roce 2003 odešel na odpočinek. Než se 4 roky nato uchýlil na Baleáry, aby tam 6. června 2009 ve městě Palma de Mallorca zemřel, zapsal si do sešitu názvy čtyř oblastí, jež svým dílem trvale poznamenal: transplantace, prediktivní medicína, imunitní odpověď, antropologie.

MUDr. Pavel Čech

Kabinet dějin lékařství 3. LF UK

Ruská 87, 100 00 Praha 10

e-mail: pavel.cech@lf3.cuni.cz