Profesor Ivo Šteiner osmdesátiletý

Všichni známe profesora Šteinera jako emeritního přednostu Fingerlandova ústavu patologie v Hradci Králové, dlouhodobého šéfredaktora Česko-slovenské patologie a předního českého kardiovaskulárního patologa. Mnoho informací na toto téma ostatně přinesl rozhovor s ním, publikovaný v Česko-slovenské patologii v roce 2014. Ale asi jen málo patologů v České republice jej zná z jiné – řekněme civilnější – stránky.

Udělat rozhovor s prof. Šteinerem, mým dlouholetým šéfem, vynikajícím učitelem a troufám si říci i přítelem (přesto, že jsme si např. nikdy netykali), se může zdát na první pohled jako relativně snadný úkol. Koneckonců, prožili jsme spolu profesně pod jednou střechou více než 25 let! Přesto to vzhledem k neuvěřitelnému spektru událostí, které mu osud přinášel, bylo poměrně náročné. Jak vybrat ty nejdůležitější, které ho během jeho 80 let života ovlivnily nejvíce? Dělal jsem, co jsem mohl a věřím, že vám následující řádky poskytnou zajímavé a inspirativní čtení.

Začněme třeba už tím kde a za jakých okolností jste se narodil?

Dramatickým okolnostem jsem byl vystaven již v nitroděložním životě; má matka v sedmém měsíci těhotenství opouštěla v červnu 1940 okupovanou Francii na lodi spolu s československou armádou, jejímž byl můj otec příslušníkem. Matka později vzpomínala jednak na nejistotu kam se vlastně pluje (?Afrika, ?Amerika), jednak na fyzické útrapy – pokročilé těhotenství, ubytování v přeplněných kabinách, mořská nemoc… Nicméně po dvou týdnech přistáli v anglickém Liverpoolu. Je dílem osudu, že při následující plavbě byla loď potopena německou ponorkou. Narodil jsem se 15. srpna 1940 v Londýně. A právě toho dne začaly v rámci bitvy o Anglii německé nálety na Londýn. Tyto situace jakoby předznamenaly další dramatické události v mém životě – komunistický převrat v ČSR 1948, invaze vojsk Varšavské smlouvy 1968, pokus o převrat s mnoha zabitými v Ugandě během mé stáže tam 1969, sametová revoluce 1989, či invaze iráckých vojsk do Kuvajtu během mého pracovního pobytu tam 1990. Ale o tom ještě dále.

Takže už od malička bylo jasné, že vám sudičky přikleply osud dobrodruha. Jak se vám podařilo dostat se na medicínu? S vaší rodinnou anamnézou to asi nebylo snadné, že? A proč jste si vybral právě Hradec?

Máte pravdu. Nejen rodinná, ale i osobní anamnéza (na základní ani střední škole v Praze jsem nebyl v Pionýru ani v ČSM/SSM) způsobily, že jsem po maturitě nedostal doporučení na vysokou školu. Odpracoval jsem si tedy jeden rok jako sanitář / pomocný  laborant na transfuzním oddělení Thomayerovy nemocnice v Praze - Krči a pak se přihlásil na Fakultu dětského lékařství v Motole. Udělal jsem přijímací zkoušku, bylo mi však řečeno, že pro velké množství uchazečů nemohu být přijat. Ale právě v tom roce 1958 vznikla v Hradci Králové transformací Vojenské lékařské akademie Lékařská fakulta UK a na ni jsem se dostal. Říká se, že “cesty Páně jsou nevyzpytatelné”, a zde to pro mne platí dokonale – kdybych byl přijat do Motola, celý můj život by se jistě ubíral jinak, mj. Hradec Králové by mi nic neříkal, asi bych nebyl patologem, jiná manželka, jiné děti…

Co zkouška z patologie, bylo již tehdy zřejmé, že zkoušeným je budoucí adept oboru? A co vás vedlo k rozhodnutí věnovat se právě patologii?

I to, že jsem patolog je víceméně náhoda. Musím se přiznat, že ve 3. ročníku mi patologie příliš “nevoněla”. Pitvám jsem se pokoušel vyhýbat a asistent  na prakticích mne příliš nenadchl. To ale platilo jen v 1. semestru; ve 2. semestru jsme dostali na praktika prof. Vortela, a rázem se poměry změnily – jiný způsob výuky i vztah ke studentům, jakýsi dar podněcovat. Ovlivněn Vortelem jsem začal mít o patologii zájem a uvažoval o této eventualitě. Překážkou ještě byla závěrečná zkouška z patologie u prof. Fingerlanda. A ta u mne proběhla dost kriticky – jednak jsem rozbil jedno zkušební histologické sklíčko, jednak jsem popletl pojmy myelosis – myelitis – myeloma. Nicméně jsem prošel. Nad touto nepříjemností  ale zvítězil Vortel jako vzor a já jsem se rozhodl pro patologii; od 4. ročníku jsem na ústavu pracoval jako demonstrátor.

A proč jste zůstal v Hradci a nevrátil se do domovské Prahy?

Za oněch časů si doktor po promoci nemohl vybírat kam nastoupí; existoval systém tzv. umístěnek, kdy o tom kde bude absolvent pracovat rozhodoval stát. Mé demonstrátorství, zájem ústavu i nedostatek patologů ale zapůsobily a já jsem od 1. září 1965, po absolvování jednoroční vojenské služby nastoupil jako sekundář na Patologicko-anatomický ústav (PAÚ). Popravdě, na Prahu jsem ani nepomýšlel; v Hradci byl můj “guru” Vortel a samo město je velmi příjemným místem pro život.

Pokud vím, záhy po nástupu do oboru jste se vydal za dalším dobrodružstvím do černé Afriky. Jak k tomu došlo?

Přednosta prof. Fingerland mne přivedl k tomu, abych se věnoval kardiopatologii – to proto, abychom jako ústav mohli na úrovni spolupracovat se zdejšími výbornými kardiochirurgy a kardiology. Po 1. atestaci 1967 jsem plánoval, abych se ve své oblasti zdokonalil, stáž v zahraničí. A získal jsem stipendium WHO na 1,5 roku do Ugandy. Do příprav k odjezdu ale vstoupila srpnová invaze 1968 a já jsem stáž už víceméně oželel. Situace se ale postupně uklidnila a tak jsem mohl v listopadu 68 odletět. Zní to zvláštně, ale Uganda je ideální zemí pro kardiopatologii – endemické kardiomyopatie, např. endomyokardiální fibróza, či obecně absence aterosklerózy, takže srdeční nemoci jsou zde v “čisté” formě, bez ischemické složky. A také vlastní pracoviště – univerzitní Makerere Hospital v hlavním městě Kampale – bylo moderně vybaveno, podle anglických vzorů. I v čele ústavu patologie byl anglický profesor Michael S. R. Hutt. Mimochodem, na chirurgii tam v té době pracoval dr. Burkitt, jehož jméno je spojeno s popisem endemického lymfomu. Uganda je velmi příjemnou zemí pro život – mírné podnebí, hory, lesy, savany, Viktoriino jezero s pramenem Nilu, národní parky s bohatstvím zvěře, opravdu Hemigwayovy “Zelené pahorky africké”. Ale aby to nebylo tak ideální, i zde jsem v nemocnici jednou viděl obrněné transportéry a hodně zemřelých po potlačení protivládní vzpoury.

V roce 1976 jste odešel na primariát do Pardubic. Co vás k tomu vedlo?

Do Hradce jsem se vrátil na jaře 1970, v době začínající tzv. normalizace. Ta probíhala na hradecké fakultě snad nejtvrději ze všech lékařských fakult – nucené odchody učitelů, zákazy učit, zákazy publikovat v zahraničí, zastavené akademické postupy, odstavení z funkcí a také povinná politická školení, či učitelům vnucená ideologická práce se studenty. Tato situace a také politicky vynucený odchod prof. Vortela z ústavu mne na jaře 1976 vedly k využití příležitosti vypsaného konkurzu na místo primáře odd. patologie v Pardubicích.

Jak na profesní léta v Pardubicích vzpomínáte?

Pracovní atmosféra v Pardubicích byla mnohem příjemnější než v Hradci a tolik se zde nepěstovala ideologická práce, takže bylo více času na vlastní profesi i na eventuální koníčky. Ty byly u mne dva – osobnost J. E. Purkyně (přes Purkyňova vlákna v srdci) a dále období heydrichiády. K tomuto tématu mne přivedla řada impulzů: jakýsi genius loci – Pardubice byly v roce 1942 sídlem paraskupiny z Anglie Silver A a dnes jsou ve městě na řadě domů plakety se jmény zahynuvších v době heydrichiády. Dále, za války se ve Francii a Anglii mí rodiče znali s řadou pozdějších členů paraskupin vysazených do Protektorátu. Např. Alfréd Bartoš, velitel Silver A, chodil při pobytu v městě Agde ve Francii do domu, kde mí rodiče v podnájmu bydleli, za dcerou jejich domácího. A třetím impulzem byl pohled patologa – pitvy zemřelých parašutistů. A později, když byl objeven pitevní protokol Heydricha, jsem jej jako první patolog zhodnotil a svůj komentář publikoval (2007).

Kde a jak jste prožíval sametovou revoluci?

Třetího listopadu 1989 jsem odletěl do Kuvajtu a pád komunismu u nás, na nějž jsem se celý život těšil, jsem tak zmeškal o dva týdny. Jak k tomu Kuvajtu došlo? V té době tam pracovala řada odborníků z královéhradecké lékařské fakulty i fakultní nemocnice. Potřebovali tam kardio­patologa, a já jsem rád vyhověl. Byl to šokující přechod ze šedivého socialistického Československa do jedné z nejbohatších zemí světa a také do jiné – islámské kultury a pak příjemný pracovní i rodinný pobyt. Tuto idylu ale krutě přerušil 2. srpen 1990 – vpád iráckých vojsk Saddáma Husajna do Kuvajtu, se vším, co k tomu patří – vojáci, auta, tanky, střelba, požáry, mrtví… Já jsem se právě toho dne chystal odletět domů na dovolenou, takže odlet se nekonal. Naštěstí manželka a dcera byly již doma na prázdninách. Trvalo 2–3 dny než byl zdejší vojenský odpor zcela zlikvidován a situace se relativně zklidnila. V Kuvajtu v té době pracovala řada našich odborníků různých profesí, často s rodinami, a všichni chtěli okupovanou zemi co nejrychleji opustit. Podařilo se to ale až po téměř třech týdnech, aktivitou našeho zastupitelského úřadu.

Přibližte nám jak se utíká z okupovaného Kuvajtu do Československa?

19. srpna se vydala kolona 37 aut s asi 100 Čechoslováky, včetně mne, na cestu plánovanou do iráckého Bagdádu (850 km) a pak dále do jordánského Ammánu, kam pro nás prý přiletí letecký speciál. Cestou se proti naší koloně valila do země irácká vojenská technika – nákladní auta, tanky, obrněné transportéry. Plán se ale změnil a z Bagdádu jsme auty pokračovali na sever země, Kurdistánem a pak přes celé Turecko a Balkán, abychom po téměř týdnu dojeli v pořádku domů. Deset měsíců v Kuvajtu a drama invaze i zpáteční cesty se nesmazatelně vepsaly do mých vzpomínek.

Čeho ze své profesní kariéry si ceníte nejvíce?

Po Kuvajtu jsem se z Pardubic vrátil na svůj mateřský ústav v Hradci. Musím ale říci, že vzhledem k mým časově náročným mimopatologickým aktivitám, zejména působení ve vedení hradecké lékařské fakulty, kde jsem mimo jiné odsloužil dvě funkční období v pozici děkana, jsem se postupně stal více učitelem než diagnostikem, s výjimkou mého oblíbeného srdce. Neskrývám třeba, že nádory nemám moc rád. Naopak výuka mediků, českých i zahraničních, mne těší. Mám studenty rád a oni zjevně mají rádi mne.

Ze svých publikací si nejvíce cením těch, které je možno považovat za prioritní – o koronární embolizaci kalcifikací, o senilním srdečním amyloidu, o nebakteriální trombotické endokarditidě a o zánětlivé genezi kalcifikované aortální stenózy. V posledních letech se více zajímám i o historii patologie.

Ale nejvíce si cením odborné úrovně a ducha našeho pracoviště. Troufám si říci, že úroveň je světová a personální obsazení výborné, vždyť které medicínské pracoviště se může pyšnit čtyřmi nositeli Hlávkovy ceny pro nejlepšího absolventa a která patologie má v čele prezidenta Evropské společnosti patologů! Ale jen odbornost nestačí; na našem ústavu panuje pod osvíceným vedením duch přátelství, spolupráce a solidních vztahů, lze říci až rodinná atmosféra. Nevím o žádné jiné patologii u nás, která by měla své vlastní filmové studio, v jehož dílech jsem měl opakovaně příležitost si zahrát…

Jaké jsou vaše plány do další životní etapy penzionovaného kardio­patologa?

Představuji si, že si budu užívat života penzisty – číst si, poslouchat hezkou hudbu (mám na tisíc gramofonových desek a CD), chodit na procházky s naším foxteriérem Žerykem, či pečovat o svou sbírku čajových krabiček (mám jich přes 1200). Ale také bych si rád zachoval kontakt se svým pracovištěm jeho občasnými návštěvami. Ale znáte tu moudrost: “Čím nejjistěji rozesmějete Pánaboha? Když mu řeknete o svých plánech.”

Milý pane profesore, děkuji vám moc za napínavé vyprávění a za vše, co jste pro (nejen hradeckou) patologii udělal. Věřím, že i když nechcete Pánaboha příliš rozesmívat, tak vám určitě vaše plány do budoucnosti vyjdou – držím vám v tom jménem všech vašich přátel palce!

- A. Ryška -

“Dextrocardia aurea Steineri” alias “Zlaté srdce profesora Šteinera na pravém místě”

Autor: Jan Betlach