#PAGE_PARAMS# #ADS_HEAD_SCRIPTS# #MICRODATA#

Výstupy z kulatých stolů k problematice znásilnění


Autori: K. Ciprová
Pôsobisko autorov: Gender Studies, o. p. s. Praha
Vyšlo v časopise: Prakt Gyn 2010; 14(2): 102-106
Kategória: Zpráva z kongresů

Obecně prospěšná společnost Gender Studies, o.p.s. a občanské sdružení Persefona uspořádaly dva kulaté stoly k problematice znásilnění. První proběhl 28. ledna 2010 v Kanceláři veřejného ochránce práv v Brně a věnoval se tématu stávajícího systému péče o oběť znásilnění a jejímu postavení v trestním řízení. Na tento kulatý stůl navázal další 15. dubna 2010 v Praze, který se zaměřil na příklady dobré a špatné praxe ochrany práv obětí znásilnění z hlediska institucí i neziskových nevládních organizací. Příspěvek shrnuje průběh a doporučení obou setkání s důrazem na roli gynekologů a sexuologů v péči o oběti sexuální agrese.

1. kulatý stůl: Stávající systém péče o oběť znásilnění a její postavení v trestním řízení

Pozornost věnovaná péči o oběti znásilnění a jejich postavení v trestním řízení stále vykazuje bílá místa. Chybí interdisciplinární přístup k řešení problému, propojení institucí, které s oběťmi znásilnění pracují, atd. První kulatý stůl byl proto určený především pro zástupce a zástupkyně institucí, jejichž činnost postavení obětí znásilnění významně ovlivňuje. Mezi tématy k diskuzi byly příspěvky týkající se primární a sekundární viktimizace, postavení oběti znásilnění v trestním řízení, gynekologické vyšetření oběti znásilnění, psychologická práce s obětí znásilnění u policie, činnost probační a mediační služby v případech trestného činu znásilnění.

I. blok kulatého stolu

Vedoucí psycholog Policie ČR, Mgr. Vladimír Voska, se v úvodním příspěvku zabýval činností psychologů a psycholožek u policie. Jak uvedl, psychologové a psycholožky působící u policie již desítky let nevykonávají přímou policejní činnost, jako je např. komunikace s obětí, krizová intervenční péče o oběti atd. Činnost vykonávají v řadách samotné policie (výběr pracovníků, psychologická péče o pracovníky atd). Podstatné a pro jejich práci určující je, že policejní psychologové a psycholožky jsou v zaměstnaneckém, nikoli služebním poměru, proto prozatím ani z personálního hlediska směrem k veřejnosti působit nemohli.

Od roku 2009 byla u Policie ČR zavedena „Koncepce poskytování psychologických služeb u Policie ČR“ podepsaná policejním prezidentem, která otevírá možnost psychologické péče i směrem k obětem trestných činů. V každém kraji budou postupně posílena psychologická pracoviště: budou zde fungovat dva psychologové/psycholožky ve služebním poměru, jejichž činnost by měla směřovat k občanovi (oběti i pachateli). Tato péče bude krátkodobá, nebude se jednat o dlouhodobou psychoterapii. Podle Vosky se jedná o náročné systémové změny (jak z finančního, tak z personálního hlediska), které budou teprve postupně zaváděny. Jejich účinnost v praxi prozatím není možné hodnotit.

Další příspěvek přednesl MUDr. Petr Kovář. Uvedl, že sexuálně motivované trestné činy mohou mít různou podobu: od zneužívání dětí, přes sexuální agresi až po sexuálně motivované vraždy. Kovář seznámil účastníky s častými mýty a stereotypy ohledně znásilnění, které jsou součástí nejen veřejného, ale i odborného diskurzu.

V důsledku těchto mýtů většina obětí sexuálně motivované trestné činnosti vyhledá pomoc „neoficiální“ cestou (např. přes poradenské zařízení). Pokud se rozhodne zvolit „oficiální“ cestu, nabízí se možnost kontaktovat policii nebo lékaře. Pokud oběť kontaktuje policii, je situace velice transparentní. Oběť se dostává k lékaři, jehož úkolem je kvalifikovaná prohlídka, zajištění důkazů atd. Dále následuje podání vysvětlení, zajištění stop, posouzení případu a zahájení trestního stíhání.

Problém nastává v případě, kdy se oběť sexuálně motivované trestné činnosti rozhodne, že nepůjde na policii, ale k lékaři. Po vyšetření si oběť zvolí, zda se rozhodne trestný čin ohlásit na policii sama nebo k tomu dá lékaři souhlas. Lékař je bez souhlasu oběti vázán příslibem mlčenlivosti a nemůže trestný čin oznámit. Pokud tedy oběť nejdříve kontaktuje lékaře, je zapotřebí, aby příslušný lékař zajistil důkazy, protože v případě pozdějšího oznámení trestného činu policie v naprosté většině případů už žádnou další lékařskou prohlídku oběti nenařídí. Z výše uvedeného vyplývá, že pokud příslušný lékař správně nezajistí důkazy, tak jsou nenávratně pryč. Smyslem vyšetření obětí sexuálně motivovaných trestných činů je objektivizovat známky oběti, případně popsat známky násilí. Lékař by měl zajistit známky soulože, eventuálně manipulace na genitáliích či sekundárních pohlavních znacích. Měl by zajistit známky fyzického násilí, respektive sebeobrany, měl by zajistit známky možné bezbrannosti oběti (přítomnost alkoholu, omamných látek atd.). Důležité je také zaznamenání fyzického nebo psychického handicapu.

Poslední příspěvek prvního bloku se věnoval probační a mediační službě (dále PMS) a přednesl jej Mgr. Jiří Salvet. PMS vznikla v důsledku nových přístupů k trestní spravedlnosti, kdy by pachatel neměl být jen pasivním objektem procesu, ale měl by se aktivně zapojit do řešení situace. Základním cílem působení PMS je integrace pachatele zpět do společnosti, aby odčinil, co způsobil, a znovu se zařadil do společnosti, a participace poškozeného na řešení situace. Pokud jde o formy práce s pachatelem v přípravném trestním řízení, jedná se především o mediaci, která se uplatňuje u přečinů, kde pachateli nehrozí trest odnětí svobody ve výměře více než 5 let. Trestný čin znásilnění sem nespadá.

U pachatelů znásilnění se využívá tzv. probačního dohledu ve vykonávacím řízení, a to hlavně u podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Jedná se o dlouhodobou spolupráci s pachatelem v horizontu jednoho roku až sedmi let. PMS vykonává nad odsouzeným kontrolu a zároveň mu poskytuje pomoc a poradenství, což je někdy obtížné v praxi skloubit. Pracovník probační služby by měl vytvořit tzv. probační plán ve spolupráci s pachatelem, odsouzený však při vytváření plánu většinou spolupracovat odmítne.

Co se týče kontaktování oběti trestného činu, PMS kontaktuje oběť především v případech, když žádá odsouzený o podmíněné propuštění z výkonu trestu. Zjišťuje se, jaký postoj k propuštění odsouzeného oběť má, a vždy se zvažuje, jaký dopad to bude pro oběť mít. Ke kontaktování obětí znásilnění ze strany PMS dochází ze všech typů obětí trestných činů nejméně. Je nutno zvážit riziko viktimizace oběti a otázku, zda má pachatel oběti co nabídnout. Naopak v případech znásilnění v rámci sociálních vazeb (rodina, oběť z místa bydliště a podobně) kontaktuje PMS oběť vždy a nehraje zde roli ani dlouhý čas, který uplynul, zvlášť pokud se odsouzený vrací zpět do těchto sociálních vazeb.

II. blok kulatého stolu

Druhý blok kulatého stolu uvedla primářka sexuologie Fakultní nemocnice MUDr. Petra Sejbalová, která hovořila o následcích násilných trestných činů a jejich individuálních projevech u každé oběti. Zdůraznila, že sexuálně motivované násilné trestné činy jsou specifické narušením tělesné, psychické, ale i sexuální integrity oběti. Utrpením pro oběť není pouze samotný trestný sexuální útok, ale také následné trestní řízení. Významnou úlohu sehrávají také reakce nejbližšího okolí, které jsou často poznamenány předsudky, mýty. Z těchto důvodů oběť trestný čin ze strachu ze sekundární viktimizace ani nenahlásí, ani se s ním nesvěří nejbližšímu okolí. Nahlášeno bývá kolem 10 % sexuálně motivovaných trestných činů.

Významnou část své prezentace věnovala Sejbalová primární viktimizaci a způsobům obrany oběti. Podle Sejbalové způsob obrany významně ovlivňuje intenzitu tělesných i psychických následků u oběti. Oběti znásilnění standardně popisují intenzivní strach o život. Tímto nejtraumatičtějším faktem se ale žádná ze složek trestního řízení blíže nezabývá. Naopak, za míru rozhodnou pro určení stupně užitého poškození bývá orgány činnými v trestním řízení nesprávně považováno násilí somatické. Chování oběti těsně po násilné trestné činnosti bývá posuzováno v její neprospěch, nebere se v úvahu, že jakákoli smířlivá jednání ze strany oběti vůči pachateli jsou jednou z krátkodobých obranných reakcí.

Dalším významným tématem prezentace byla posttraumatická stresová porucha (dále jen PTSP), která se projevuje podle různých zdrojů u 55–80 % obětí znásilnění. Zároveň přednášející zdůraznila, že klinický obraz PTSP může být i zdánlivě asymptomatický. Důležitá je hlubší analýza, kdy u oběti nalezneme výraznou změnu životního stylu včetně vzhledu (tzv. escape syndrom). Sekundární psychická újma u sexuálních násilných deliktů bývá výraznější než primární, což je specifický rozdíl od nesexuálních násilných trestných činů.

Vznik, intenzita, délka trvání a chronifikace PTSP vyplývá nejen z vlastního deliktu, ale i z prediktivní struktury osobnosti oběti, dále z charakteru primární a sekundární viktimizace a rovněž má velký význam skutečnost, zda došlo ke znásilnění známým či neznámým pachatelem.

PTSP má obecně následující vznik a průběh: znásilnění způsobí nejprve primární viktimizaci, a tím se stává spouštěcím faktorem PTSP. Z chování nejbližšího okolí oběti, z pravidel trestního řízení a v neposlední řadě ze struktury osobnosti vyplývá sekundární viktimizace, která přímo ovlivňuje následný vývoj (délku a intenzitu) PTSP. Jako příčinu sekundární viktimizace uvedla Sejbalová cílenou reaktivaci vzpomínek na prožité trauma vynucovanou orgány činnými v trestním řízení, soudy a znalci.

Prediktivní struktura osobnosti má přímý vliv na stupeň ponížení (subjektivní pocit zneuctění oběti) a subjektivní zpětné hodnocení dané události obětí (míra zavinění činu apod.). Pokud se prediktivní struktura osobnosti vyznačovala rizikovým jednáním, pak tím ovlivnila reakce sociálního okolí a následně se zvyšuje riziko sekundáni viktimizace. Mezi rizikové jednání se řadí stav bezbrannosti způsobený vlastním jednáním, např. ovlivněním alkoholem nebo psychotropními látkami. Skutečnost, že znásilněná osoba byla v době znásilnění pod vlivem alkoholu, vede automaticky ve vědomí laické, ale i odborné veřejnosti k bagatelizaci a zpochybňování nedobrovolnosti aktu, a snižuje se tak věrohodnost oběti. Při subjektivním hodnocení obětí může vést až k pocitu spoluviny na jednání pachatele. Dále mezi dalšími rizikovými faktory Sejbalová uvedla podceňování nebezpečí a časté kontakty s disociálním prostředím; nedostatečný souhlas již v počátcích jednání pachatele, zejména po předchozí konverzaci a umožnění sociální izolace, a dále také promiskuitu.

S dalším příspěvkem navázala státní zástupkyně z Krajského státního zastupitelství, JUDr. Iveta Eichlerová. Uvedla, že nejdůležitější roli ze všech orgánů činných v trestním řízení hraje policie. Dnes má policie tým odborníků, kteří se této problematice věnují. Je zapotřebí oběť citlivě rozmluvit. Zásadou by mělo být, že oběť je vyslechnuta již v přípravném řízení jako svědek, případně za účasti obhájce, aby již nemusela být vyslýchána u hlavního líčení před soudem. Oběti většinou lépe nesou výslech na policii než u soudu, který pro ně bývá mnohem více traumatizující.

Jsou známy i případy, kdy oběť nebyla vyslechnuta vůbec, ani v přípravném řízení, protože to odborník nedoporučil. Pokud se zhotovuje soudně znalecký posudek na posouzení, zda oběť trpí posttraumatickou stresovou poruchou, může se znalec současně vyjádřit k tomu, zda je oběť vhodné opakovaně vyslýchat při jednání před soudem.

Práva a povinnosti oběti trestného činu jsou stejná jako u každého jiného poškozeného. Důležitý je např. § 44a trestního řádu, který ukládá příslušným orgánům povinnost vyrozumět poškozeného o tom, že bude pachatel propuštěn z vazby, výkonu trestu, ochranného léčení, nebo že uprchl.

První kulatý stůl uzavřel soudce Okresního soudu Brno–venkov, Mgr. Michal Hoskovec: „Znásilnění je primárně o lidské důstojnosti, sekundárně o zdraví.“ Bohužel tento nárok zatím nelze v trestním řízení uplatnit. Oběť může v současnosti podat osobnostní žalobu ke krajskému soudu po skončení trestního řízení. O náhradě trestné škody by se mělo rozhodovat v trestním řízení, na druhou stranu by to však trestní řízení velmi zatížilo dalším dokazováním. Je třeba rozlišit nárok na náhradu škody za ublížení na zdraví – bolestné, ztížení společenského uplatnění – a nárok osobnostní, kdy je porušena lidská důstojnost.

Co se týče utajení totožnosti oběti, musí se provést na samém počátku trestního řízení. U soudu už je pozdě, protože už mohlo být obviněným nebo obhájcem několikrát nahlédnuto do spisu, a toto opatření by postrádalo smysl.

V trestním řízení jsou protichůdná dvě ústavní práva – právo na ochranu osobnosti a právo na veřejnost trestního procesu. Zatím trestní řád víceméně upřednostňuje právo na veřejnost trestního procesu před právem na ochranu osobnosti. Pokud znásilněná osoba není utajeným svědkem nebo osobou mladší 18 let, soud může jedině na návrh rozhodnout, že trestní řízení nebude veřejné, jinak veřejné je.

2. kulatý stůl: Výměna příkladů dobré (a špatné) praxe ochrany práv obětí znásilnění

Jak uvedla ve svém úvodním projevu Klára Laurenčíková, vrchní ředitelka sekce speciálního vzdělávání MŠMT, která kulatý stůl zaštítila: „Znásilnění je bohužel problém, který není řešen systémově: z hlediska prevence, podpory a ochrany obětí.“ Kulatý stůl se proto primárně zaměřil na případy dobré, ale i špatné praxe – zástupci a zástupkyně klíčových institucí diskutovali, jak zajistit bezpečnou a citlivou pomoc obětem, jak odstranit mýty a stereotypy, které zkreslují závažnost tématu, jak navázat efektivní interdisciplinární spolupráci, jak zabraňovat sekundární viktimizaci ad.

I. blok: Ochrana práv obětí znásilnění: přístup, možnosti a rezervy veřejných institucí

První blok kulatého stolu se soustředil na ochranu práv obětí z hlediska veřejných institucí. Policejní psycholožka a soudní znalkyně, PhDr. Ludmila Čírtková, CSc., popsala současný stav, zásadní změny a otevřené problémy z pohledu viktimologie. Ačkoli v legislativě došlo k mnohým změnám, v praxi se situace příliš nemění. Podle oficiálních statistik tak dochází k 1–2 znásilněním denně, podle výzkumů latence je skutečný počet znásilnění desetinásobně vyšší. Znásilnění tedy není okrajový problém, jak si často myslí široká i odborná veřejnost. Podle Čírtkové „výzkumy latence ukazují, že nejvíce zraňující činy zůstávají nejvíce skrývány“. Pokud si oběť může vybrat, tak znásilnění nenahlásí. Dochází k tomu z několika důvodu: znásilněná osoba nevěří ve stíhání pachatele, nebo se – v případě stíhání – bojí o svou bezpečnost. Důležité je totiž si uvědomit, že útočných znásilnění je minimum – největší část znásilnění pokrývají znásilnění vztahová, tedy taková, kdy jsou znásilněná osoba a pachatel blízké osoby (partneři, manželé – současní i bývalí, kolegové v práci atd.).

Z pohledu viktimologie přetrvávají u znásilnění zásadní trendy: již zmíněná latence (tedy nenahlášené případy znásilnění), sekundární viktimizace (sekundární viktimizace zahrnuje druhotné poškozování oběti, které je zapříčiněno necitlivým či negativním přístupem k oběti. Zdrojem sekundární viktimizace jsou reakce blízkých osob, jednání úřadů, institucí či médií s obětí znásilnění) a tzv. vulnerabilita oběti (znásilněná osoba je dlouhodobě zranitelnější). Na těchto trendech se ve významné míře podílejí i instituce, jejichž smyslem je znásilněným osobám pomáhat: u většiny lidí přetrvává názor, že znásilněná osoba za své znásilnění nese zodpovědnost. Je zapotřebí usilovat o vyšší oznamování znásilnění, ale oznámení nesmí znásilněné oběti ublížit, jak se doposud děje. Čírtková navrhla následující kroky: zařídit speciální pracoviště, systematicky školit specialisty i policisty, státní zástupce, znalce atd. Dále pracovat na osvětě a změně postojů společnosti. U soudu pak je zapotřebí zohledňovat i psychickou újmu znásilněné osoby. V první řadě je tedy zapotřebí zaměřit se na současnou praxi, ale je třeba věnovat pozornost i legislativě.

Právním úpravám se ve svém příspěvku věnovala právnička JUDr. Barbara Havelková, postgraduální studentka a vyučující Právnické fakulty Oxfordské univerzity. Popsala hlavní změny, ke kterým došlo v roce 2001 a podle kterých bylo trestné nejen donucení k souloži (tedy spojení pohlavních orgánů), ale též k „jinému obdobnému pohlavnímu styku“, tedy orálnímu či análnímu styku. Obětí znásilnění mohla být do té doby pouze žena, od roku 2001 jí může být kdokoli. Další úprava českého trestního práva, od 1. 1. 2010, se od staré liší větší diferenciací násilného jednání a širším okruhem forem nátlaku, za kterých se čin považuje za závadný. Zcela nově trestní zákoník reflektuje též možné zneužití hierarchického postavení pachatele nad obětí. Problematickými zůstávají podle Havelkové následující oblasti: nový trestní zákoník neřeší problém vysoké míry podmíněných odsouzení, které vydávají české soudy, české právo je notoricky nedostatečné, co se týká ochrany obětí a specifickým problémem u případů vztahového násilí zůstává také institut trestního stíhání se souhlasem poškozeného. Na všechny tyto problémy by mělo být pamatováno při přijímání nového trestního řádu. Havelková také zdůraznila, že: „Znásilnění je akt vyjadřující systémové významy. Nejde zde tedy jen o násilí nebo o sex.“

Poslední příspěvek prvního bloku, který přednesl psycholog a učitel psychologie na Vyšší policejní škole Ministerstva vnitra v Brně, Mgr. Lukáš Sedláček, se zabýval vzděláváním policistů a policistek pro práci s oběťmi znásilnění. Je nutno říci, že pozice policistů a policistek je klíčová pro minimalizaci sekundární viktimizace oběti – bohužel téma znásilnění není do výuky (na rozdíl např. od domácího násilí) pevně zařazeno, a je tedy na konkrétním vyučujícím, zda s budoucími policisty a policistkami provede nácvik, jak s obětí citlivě komunikovat a jak jí pomoci. Ačkoli znásilněné osoby spadají automaticky pod kriminální policii, která je v tomto tématu speciálně školena, oběti znásilnění se obvykle primárně setkají s běžnou, hlídkovou policií. Zkušenost s výukou, která zahrnovala modelové situace komunikace se znásilněnou osobou, odhalila časté případy sekundární viktimizace, neschopnost komunikace, stydlivost atd. Situaci komplikují již výše zmíněná dobrovolnost zařadit práci s obětí znásilnění do výuky, nedostatek financí, který by zajistil simulaci funkčních modelových situací, bagatelizace závažnosti tématu ze strany kriminální policie.

II. blok: Ochrana práv obětí znásilnění: přístup, možnosti a rezervy nevládních neziskových organizací

Druhá část kulatého stolu se věnovala zkušenostem neziskových organizací. MA Sigþrúður Guðmundsdóttir z organizace Kvennaathvarf představila islandský kontext. Island je známý svou progresivitou v oblasti ochrany práv žen, bylo tedy vidět některé podstatné změny oproti ČR. Island patří mezi země s nejvyšší mírou ohlášení případů znásilnění. Paradoxně se ovšem nejedná – jak by se mohlo jevit na první pohled – v porovnání s ČR o horší stav. Možné vysvětlení lze spatřit v širší definici znásilnění v zákoně, procesním nastavením při hlášení případů na policii (např. policie musí evidovat všechny případy, i ty, které nejsou následně definovány jako trestný čin) a celkově jsou implementovány mechanizmy, které zvyšují důvěryhodnost v právní systém. Jako klíčové prvky islandského kontextu zmínila Guðmundsdóttir silné ženské hnutí, spolupráci s policií, ale i dalšími institucemi. Oproti ČR je také hlavní rozdíl v existenci národního akčního plánu, který umožňuje systematickou a koordinovanou činnost v potírání sexuálního násilí.

Českému kontextu se věnovaly dvě další panelistky, Mgr. Blanka Bendová, zástupkyně ředitelky Oblastní charity Blansko, a Mgr. Hana Jandová, právnička občanského sdružení Persefona. Obě představily několik kazuistik, na kterých demonstrovaly příklady dobré i špatné praxe. Blanka Bendová, která se ve svém příspěvku věnovala převážně znásilnění v oblasti prostituce, zpočátku uvedla: „Ignorovat následky znásilnění či zneužití je snadné a pro mnohé i výhodné. Problém lze vyřešit jedině tím, že se k němu postavíme čelem, otevřeně si přiznáme skutečnosti, jež se staly a dějí, nepředstírat či nepopírat realitu, překonávat obtíže spojené s nalézáním pravdy a možností, vyrovnat se i s odmítáním nebo popíráním okolí.“ Ačkoli si většina společnosti myslí opak, ke znásilnění žen prostitutek dochází, a to velice často (podle výzkumů minimálně jednou týdně). Tato skutečnost vede k velmi destruktivním důsledkům, kdy prostitutky umírají v průměru ve 34 letech (pravděpodobnost zabití prostitutky na „pracovišti“ je 51× vyšší než u druhého nejnebezpečnějšího povolání žen v USA (prodej alkoholu ve specializované prodejně)). Devět z deseti prostitutek si naléhavě přeje této „práce“ zanechat a téměř polovina z nich se nejméně jednou pokusila o sebevraždu.

Z příkladů špatné praxe vyplynulo následující:

  • Oběti, které znásilnění nahlásily, často nedostanou kontakty na jiná zařízení, která poskytují pomoc a poradenství.
  • Oběti nechtějí znásilnění oznámit kvůli obavám z opakovaných výslechů, z přístupu policistů, z velmi nejistého výsledku.
  • Pocit oběti, že se musí obhájit jak v trestním řízení, tak v osobním životě. Tento pocit je často posilován přístupem okolí.
  • Chybějící či obtížně dostupné právní zastupování pro oběť.
  • Oběti nejsou dostatečně informovány o svých právech a povinnostech.
  • Přílišná prezentace falešných obvinění, která může být jednou z příčin, proč oběti znásilnění nenahlásí.
  • Sexuální násilí se neřeší, pokud je součástí jiného trestného činu.
  • Nedostatky ze strany gynekologů/gynekoložek v přístupu k znásilněným osobám.
  • Nedostatečné zajištění a terapie pachatelů.

Z příspěvků i následných diskuzí vzešla obecná doporučení:

  • Jednotné a jasné stanovisko společnosti (včetně právních úprav a postojů politiků).
  • Vzdělávání, koučování, supervize + cílená individuální prevence (děti, rodiče, pedagogové, pomáhající profese).
  • Národní akční plán, který bude řešit problematiku znásilnění/sexuálního násilí.
  • Interdisciplinární spolupráce.
  • Kvalitní dostupná odborná pomoc co nejdříve.
  • Spolupráce s médii – kampaň na podporu senzibilizace společnosti k tématu znásilnění.
  • Spolupráce neziskových organizací.

Z příspěvků a diskuze vzešla tato doporučení pro gynekology, sexuology:

  • Lékařské vyšetření tělesného a psychického stavu by mělo proběhnout v co nejkratší době po traumatu. Provést by jej měl vyškolený zdravotnický personál zohledňující ranou fázi traumatu.
  • Je nutné oběť poučit, seznámit ji s účely úkonů a vysvětlit jí, co vše bude potřeba provést (celkové vysvlečení, výtěry, stěry biologického materiálu atd.).
  • Vyšetření by mělo probíhat s ohledem na zachování intimity klientky/klienta.
  • Celkové chování zdravotníků by se mělo řídit snahou zachovat důstojnost vyšetřované osoby a neprohlubovat nedávno prožité trauma.
  • Poškození na těle mohou být velmi různá. Proto by měl být proveden velice důkladný popis a eventuálně fotografie poranění. Měla by být zajištěna i poranění na místech zdánlivě nesouvisejících s trestným činem znásilnění. V některých případech je doporučováno pozvat pacientku ještě s odstupem 24–48 hodin, protože některé podlitiny se bezprostředně po trestném činu neprojeví.
  • Využití formuláře pro postup vyšetření, který byl lékařům a gynekologům v ČR doporučen pro vyšetřování znásilnění.
  • Dostupnost pohotovostní antikoncepce EllaOne proti nechtěnému otěhotnění (použitelné do 5 dnů po styku).
  • Zajistit možnost lékařského ošetření i v nočních hodinách.zz Lékaři by se měli obeznámit s metodickým doporučením „Doporučený postup k vyšetřování obětí sexuální agrese při poskytování péče obětem znásilnění a sexuálního zneužívání“ (viz Česká gynekologie 4/2009).
  • Nutnost proškolení lékařů ve forenzní genetice a zjišťování genetických stop.
  • Sexuologické vyšetření může ve svém důsledku vést ke zhoršení aktuálního duševního stavu, a to z důvodu, že znalci přistupují k vyšetřování s výrazným časovým odstupem a znalec musí reaktivizovat prožité trauma.
  • Sexuolog/soudní znalec musí odebrat podrobnou anamnézu a zhodnotit celkovou prediktivní strukturu osobnosti – osobní, pracovní i intimní život oběti. Na tomto základě může oběť hodnotit celkově. Bohužel pachatel má prostřednictvím právního zástupce přístup ke spisovému materiálu, a tedy i k osobním a identifikačním údajům jeho oběti, původně neznámé osoby.
  • Opakované vyslýchání, nařízení znaleckého vyšetření a opakované revizní znalecké vyšetření oběti může vést až k pocitu spoluviny oběti.
  • Právo oběti v trestním řízení na ochranu její tělesné a psychické integrity by mělo mít stejnou pozici jako právo obviněného na presumpci neviny.

Článek čerpá z výstupů, které zpracovaly Gender Studies, o.p.s. a Persefona, o.s.

Mgr. Kristýna Ciprová
Gender Studies, o.p.s. Praha
kristyna.ciprova@genderstudies.cz


Štítky
Detská gynekológia Gynekológia a pôrodníctvo Reprodukčná medicína

Článok vyšiel v časopise

Praktická gynekologie

Číslo 2

2010 Číslo 2
Najčítanejšie tento týždeň
Najčítanejšie v tomto čísle
Kurzy

Zvýšte si kvalifikáciu online z pohodlia domova

Aktuální možnosti diagnostiky a léčby litiáz
nový kurz
Autori: MUDr. Tomáš Ürge, PhD.

Všetky kurzy
Prihlásenie
Zabudnuté heslo

Zadajte e-mailovú adresu, s ktorou ste vytvárali účet. Budú Vám na ňu zasielané informácie k nastaveniu nového hesla.

Prihlásenie

Nemáte účet?  Registrujte sa

#ADS_BOTTOM_SCRIPTS#