Bohuslav Polák, přední český farmakolog a zakladatel farmakologie slovenské

Úvodem medailonku o českém profesorovi farmakologie MUDr. Bohuslavu Polákovi uvedu několik poznámek o historii české farmakologie v dobách předchozích.

Farmakologie neexistovala dříve jako samostatný vědní obor. Když byla zřízena samostatná česká lékařské fakulta v roce 1883, zařídil tehdy profesor chirurgie Vilém Weiss, představitel konzervativního pojetí medicíny, její osud. Tehdy byla zmeškána příležitost obsadit novou stolici moderním farmakologem profesorem Karlem Chodounským. Vybrán byl botanik profesor Bohuslav Jiruš a ten znemožnil moderní experimentální pojetí, které ve světě i na pražské německé fakultě již vítězně nastoupilo.

Teprve po smrti Jirušově a když již zemřel i prof. Weiss, mohl převzít farmakologii na pražské lékařské fakultě profesor Chodounský, ovšem až ve věku 60 let, kdy mohl začít s moderním experimentálně terapeutickým pojetím. A to ve spolupráci s profesorem Janem Horbaczewskim na chemii a Janem Marešem na fyziologii. A z té fyziologie sem přešel za 1. světové války relativně mladý Josef Lhoták který plánoval vybudovat nový moderní farmakologický ústav. Práce se úspěšné rozvíjela. Netrvalo to však dlouho. Uprostřed svého působení se zhroutil a předčasně zemřel. Pak se vedení ústavu ujal chemik profesor E. Formánek, po něm experimentální patolog profesor Alois Velich, který přišel do nepříznivé situace finanční či kádrové. A navíc přišel rozpad Československé republiky, okupace a 2. světová válka

Profesor Bohuslav Polák se narodil se 6. října 1886 v Pardubicích. Pocházel ze staré, evangelické rodiny, byl vychován k pilné práci, cílevědomosti a smyslu pro pořádek a soustavnost. Byl pod vlivem francouzské vědy a bránil se tehdy u nás převažující tendenci poklonkovat vědě německé. Toho dokladem byla i jeho knihovna, a to jak odborná, tak i beletristická. V mládí byl všestranným sportovcem. Závodil dokonce v lehké atletice za tehdy náš nejlepší atletický oddíl S. K. Slavia Praha.

Maturoval na vinohradském gymnáziu v roce 1904. Nastoupil pak na pražskou lékařskou fakultu, kde promoval roku 1911. Již za studia byl demonstrátorem fyziologického a farmakologického ústavu u Chodounského. Po promoci v roce 1911 odsloužil si povinnou vojenskou službu, pak pracoval jako externista pražské všeobecné nemocnice a současně s tím pokračoval ve farmakologickém ústavu. Rok pak působil na Kladně jako závodní lékař v Pražské železářské, ke konci války byl opět na vojně, po převratu byl znovu asistentem farmakologického ústavu. Byl předurčen na místo vedoucího nově zřízeného farmakologického ústavu bratislavské lékařské fakulty s kuriózním titulem adjunkt VIII. hodnostní třídy státních úředníků s působením na LF Bratislavě a byl pověřen budováním LF a konáním přednášek a vedením farmakologického a farmakognostického ústavu tamtéž. V roce 1920 byl habilitován v Praze a krátce nato venia legendi byla přenesena na LF v Bratislavě. Od října 1920 byl řádným profesorem bratislavské Komenského univerzity a přednostou místního farmakologického ústavu. V roce 1926/1927 byl i děkanem a v roce 1935/1936 byl rektorem Komenského univerzity.

Toto bylo šťastné období Polákova života. Farmakologický ústav vybudoval s velkým úsilím a nadšením, vychoval si řadu schopných žáků, například vynikajícího slovenského farmakologa profesora Františka Švece. Věnoval se velmi i studentům, vybudoval a řídil studentskou kolej, později byl předsedou studentského internátu a akademické menzy i předsedou studentského zdravotního ústavu.

Pak přišel tragický rok 1938.

Na Slovensku se zesilovaly nacionalistické protičeské nálady, připravoval se vznik samostatného Slovenského štátu, Všichni čeští profesoři i docenti byli najednou nežádoucí. Tak i profesor Polák. Byl náhle zbaven svého místa na univerzitě a byl upozorněn, aby se sám co nejrychleji postaral o své zabezpečení, aby se předešlo těžkostem. Ke svému velkému zklamání musel opustit svou práci a přestěhovat se zpět do Prahy. Bratislavu opustil na podzim roku 1938. Od ledna 1939 byl jmenován profesorem Karlovy univerzity a přednostou jejího farmakologického ústavu. Bohužel i toto trvalo jen krátce. Přišla německá okupace, zavřeny byly všechny české vysoké školy a profesor Polák mohl jen bezmocně přihlížet, jak je veškeré zařízení a inventář Němci rozkrádán a odvezen do Německa. Poslechli příkaz: Nic jim tu nenechat! Nejen knihovna a cennější přístroje, ale nakonec, když už Němci odcházeli, vytrhali ze zdí i všechny hřebíky. Profesor Polák byl dán na dovolenou, načež byl přidělen Zdravotnímu ústavu do oddělení pro biologickou kontrolu léčiv.

Skončila válka, ihned po květnové revoluci 1945 se vrátil profesor Polák a vybudovával pražský farmakologický ústav podobně jako před lety v Bratislavě zase z ničeho. A navíc byl prakticky sám. Otevřením nových poboček fakulty v Plzni a Hradci Králové, kam odešli na vedoucí místa bývalí zkušení asistenti, neměl na pomoc téměř nikoho. K tomu se přidaly spousty nových studentů. pro které bylo nutné zajistit výuk. Byly to tzv. „lucernové ročníky“, kdy se muselo přednášet i ve velkém sále Lucerny. A i v těchto takřka neuvěřitelných podmínkách dokázal profesor Polák napsat řadu učebních textů, jež vyšly v opakovaných a přepracovaných. vydáních. Mimo to po celých 10 let, kdy vedl ústav, se jako předseda lékopisné komise staral o vydávání a doplňování Československého lékopisu. Tento neuspokojivý stav, který profesor Bouček z brněnské univerzity pojmenoval „Trudná šedesátka profesora Poláka“, však netrvala věčně. Nepříznivé poměry se změnily, dostavil se nový příliv nadšenců o farmakologii. Vznikla spolupráce s farmakologickým výzkumem, možnost využívat společné vybavení, publikovalo se a hledaly se nové cesty, někdy i metodou „pokus a omyl“. Nade vším tímto novým vřením se vznášel „starý pán“, jak mu jeho mladí žáci říkali. Vládl rukou měkkou a měl pro své mladé spolupracovníky velké pochopení. Jak říkal pozdější profesor Maxmilián Wenke, radil a jen vzácně zakazoval. Málokdy prý zvýšil hlas. Trval ale na úzkostlivé hospodárnosti, pamatoval, s jakými obtížemi musel získat i každou maličkost. Po válce mu už nezbylo mnoho času. Pouhých 10 let. Ale co všechno stačil vybudovat! Přitom se nikdy netlačil do popředí, stále jen cítil, že musí vybudovat pražský farmakologický ústav. (Podobně jako dříve bratislavský.) To byl hlavní cíl, který měl na mysli. Proto také nezískal takovou slávu a popularitu jako jiní kolegové profesoři. Vážil si svých předchůdců zvláště profesora Chodounského, jehož byl žákem, a obdobně i profesora Lhotáka. Dokázal o nich vyprávět kouzelné historky.

V roce 1955 se cítil vážně nemocen. Pozval si k vážnému rozhovoru svého zástupce profesora Wenkeho, mluvil o perspektivách oboru, o výuce. Kolega Wenke nevěřil, že by mohl být pan profesor tak vážně nemocen. Také nebyl. Vrátil se do ústavu, ale pak těsně před Vánocemi znovu ochořel a zemřel 18. prosince 1955 náhle ve věku 69 let.

Byl milován a ctěn svými lékaři, to se nestává každému. I o něm se tradovala řada historek. Aby neupadly v zapomenutí, pokusím se je připomenout.

***

Jednou, bylo to po komunistickém převzetí moci začátkem padesátých let 20. století, přišla do Farmakologického ústavu kontrola pracovníků Veřejné bezpečnosti, která se konala každoročně několikrát za rok vždy před důležitým komunistickými oslavami, jako je stranický sjezd, První máj, návštěvy význačných představitelů spřátelených zemí apod. A přišla hlavně zkontrolovat, jestli jsou bezpečně uzamčeny veškeré nebezpečné látky, hlavně jedy, které by případní diverzanti mohli použít při této příležitosti k nějaké protistátní činnosti, a zda, nedejbože, něco nechybí. Pan profesor Polák si přizval ke kontrole i svého zástupce Maxmiliána Wenkeho. Pan profesor vedl celou kontrolní skupinu do jedné místnosti, kde se museli převléci do čistého bílého pláště, potom k zamknutému šupleti, k další skrýši jiného klíče, nakonec se třemi nejposvátnějšími klíči na tácku odemkl tři bytelné zámky na skříni na zdi. Zde před očima bezpečnostní kontroly vyndal seznam strašlivých jedů včetně atropinu a oddemonstroval, co tam všechno je. Zeptal se hlavního tajného, má-li každou tu substanci v každé lahvičce převážit, že v ní skutečně nic nechybí. A nabídl kontrolní návštěvě šátek na nos, aby se při převažování snad prášek toho jedu nenadechla. Odmítli, že to není potřeba. Převažovat se nemuselo, návštěva zapsala, že nic nechybí, a odešla spokojena.

Krátce nato potřeboval M. Wenke k nějakému pokusu atropin. Zašel za panem profesorem Polákem. Ten otevřel jinou příruční skříňku ve své laboratoři a podal mu lahvičku, aby si odvážil, co potřebuje. Wenke vrhl na profesora udivený pohled, ale ten nedbale odpověděl: „Tamto bylo pro úřad, tohle je pro práci.“

Na pražské lékařské fakultě studoval v poválečných letech také jeden africký student Olu Smith. Byla to známá figurka. Neuměl obvykle mnoho, spíše nikdy nic. Propadl z rigoróza z farmakologie u profesora Poláka jednou, propadl i podruhé.

Profesor si zavolal svého zástupce doc. Wenkeho: „Nemůžeme ho nechat propadnout potřetí, musíte mu dát nějakou nalejvárnu, a pak mi řeknete, co umí nejvíc.“

Wenke vzdychl, pak pověřil jiného asistenta Sixta Hynieho, aby se snažil. Hynie nakonec Wenkenu sdělil: „Byla to dřina, ale umí jen morfium.“

Těsně před rigorózní zkouškou referoval Wenke Polákovi: Pane profesore, byla to děsná bída, ale dostali jsme do něj alespoň morfium.“

Nadešel den zkoušky. Olu Smith dostal morfium, něco povídal, ale spíše jen mlčel. „Víte co, povídal rezignovaně profesor Polák, napište mi recept na morfium.“ Olu Smith nic.

„No tak piště!“ naléhal už netrpělivě profesor. „Nenapíšu.“ „A proč ne?“ „Na to je opiový zákon.“

„Tak to jste ho přece jen něco naučili. Ví, že existuje opiový zákon. Prospěl."

A Polák si oddechl.

Profesor Polák rád při přednášce demonstroval pokusy na zvířatech. Jeden asistent se dlouho mořil s nějakým pokusem s ganglioplegiky. Než se mu zdařil, znovu a znovu si jej zopakoval, až chodil spolehlivě.

Ale při Polákově přednášce zrovna selhal.

Profesor si zmíněného asistenta pozval na kobereček (ty koberečky byly mírné, žádný větší kravál se nekonal) a řekl: „Pane asistente, pokus jednak oživuje přednášku, studenti si demonstrovanou věc lépe pamatují a pokus dokazuje, že přednášející měl pravdu. Proto pokus musí vždy vyjít!“ Pak pokračoval: „Chodounský, můj bývalý šéf mi kdysi dávno uložil, abych demonstroval vzestup krevního tlaku po efedrinu na králíkovi. Zkoušel jsem to, ale nevycházelo to. U kočky ano, ale u králíka moc ne. Marně jsem to zkoušel. Chodounský to ale chtěl. A pokus musel vyjít. Tak jsem tehdy píchl králíkovi místo efedrinu adrenalin, ten tlak vyletěl až hrozivě. Chodounský byl spokojen a věřil na všemohoucnost efedrinu. Kolego, demonstrace při přednášce musí vyjít za každou cenu!“

Jeden medik, který návštěvy přednášek z farmakologie u profesora Poláka pokládal za holou zbytečnost. Přišel na konci semestru do Farmakologického ústavu, aby si nechal v indexu potvrdit účast na přednáškách.

Zde potkal staršího pána v ošuntělém plášti černé barvy a zeptal se ho: „Kde najdu vašeho starýho?“ „A to jako koho?“ zeptal se oslovený.

„No, starýho Poláka.“ „A co mu chcete?“

„Ale potřebuji, aby se mi podškrábl do indexu, že jsem chodil na jeho přednášky,“ odpověděl student a vytahoval index z aktovky.

„Tak pojďte za mnou,“ vyzval medika ošuntělý černý plášť a zavedl jej ke dveřím s nápisem profesor MUDr. Bohuslav Polák. Odemkl dveře a pustil zkoprnělého studenta dovnitř. Pak si sedl za stůl, vzal index a podepsal jej. „Tady máte.“ A usmál se.

Ohromený student vykoktal něco jako poděkování a celý rudý vypadl. Úcta k panu profesorovi nesmírně vzrostla.

Profesor farmakologie MUDr. Bohuslav Polák trpíval v pozdějším věku opakujícím se pásovým oparem na obličeji.

Jednou, když byl opět postižen tímto bolestivým neduhem, chodil zamračeně po svém ústavu, hlavu zabalenou v šátku ruku s kapesníkem na tváři. S nikým nechtěl mluvit.

Jeho zástupce, pozdější šéf ústavu M. Wenke se ho účastně ptal: „Pane profesore, proč s tím něco neděláte? Dáváte si na to vůbec něco?“

„No samozřejmě, že s tím něco dělám,“ odpověděl nakvašeně pan profesor.“ Beru dihydroergotamin. Jako by se s tím dalo dělat něco jiného.“

„A pomáhá vám to?“ „No samozřejmě že ne,“ odsekl profesor znechuceně a odšoural se pryč.

MUDr. Karel Ponec, vedoucí klinického oddělení Výzkumného ústavu farmakologie a biochemie má svůj pracovní stůl vždy zavalen množství nejrůznějších tiskopisů, reklamních prospektů, protokoly o zkoušení léků apod.

Jednoho dne na svém stole něco přerovnával a z jedné hromady vypadla na zem jakási kartička. Zvedl ji a zjistil, že je to pozvánka na schůzi lékopisné komise, která se měla konat 12. října.

Dr. Ponec se zarazil „A jéje, to jsem to prošvihl, dnes je už 14. října. Co dělat. Musím se panu profesoru Polákovi omluvit. Zavolal tedy profesoru Polákovi, předsedovi lékopisné komise a omlouval se , že se nemohl pro neodkladné záležitosti chůze u něj zúčastnit. V aparátu mrtvé ticho.

„Prosím, o jakou komisi a kde?“ zazněl neklidný profesorův hlas.

Dr. Ponec se s potěšením v duchu usmál. „Tak ty jsi také zapomněl. A nahlas dodal:

„Mám tady od vás pozvánku na schůzi lékopisné komise, která se koná v 15.00 dne 12. října 1952.“ Zarazil se a pak pokračoval rozpačitě… „a dnes máme rok 1954.“

Vtom to došlo i panu profesoru Polákovi. Začal doktora Ponce utěšovat: „Ale to kolego nevadí, a za tu předloňskou schůzi se už omlouvat nemusíte.“

MUDr. Svatopluk Káš, CSc.