Adherence k subkutánně podávané biologické terapii u pacientů s revmatoidní artritidou

Klíčem k dosažení relevantních klinických výsledků v randomizovaných kontrolovaných studiích je adherence k terapii. V postmarketingových studiích pak může být srovnávání adherence komplikovanější, pokud se dávkování léku a způsob podávání liší nebo pokud nejsou důsledně uplatňovány metody používané k hodnocení adherence.

Mírou adherence spojené se subkutánně podávanou biologickou terapií u pacientů s revmatoidní artritidou (RA) se blíže zabývala studie amerických autorů publikovaná v časopise Clinical Therapeutics. Do zmiňované studie byli z databáze Optum Insight Clinformatics vybráni dospělí pacienti (≥ 18 let) s přítomností alespoň dvou kritérií potvrzujících diagnózu RA v průběhu alespoň 24měsíčního intervalu kontinuální léčby a zásobou léku (adalimumabu, etanerceptu nebo golimumabu) na 30 dnů. Ve všech léčebných skupinách pak byla hodnocena jak adherence k terapii, tak i její využití.

Vstupní kritéria splnilo celkem 1 532 pacientů léčených adalimumabem, 2 099 jedinců léčených etanerceptem a 261 užívajících golimumab. Pacienti léčeni golimumabem měli ve srovnání s těmi na adalimumabu a etanerceptu signifikantně vyšší pravděpodobnostní hodnotu MPR ≥ 80 % (MPR – medication possession ratio, tj. procento dní, po které měl pacient k dispozici předepsaný lék; 82 % vs. 71 % vs. 62 %, p <0,001) a s podstatně menší pravděpodobností měli alespoň čtyři opožděná podání léku (6,9 % vs. 17,7 % vs. 26,1 %, p <0,001 pro všechny). Pacienti užívající etanercept měli (ve srovnání s těmi, kteří užívali golimumab nebo adalimumab) signifikantně větší interval mezi doplněním léku (37,7 vs. 34,9 a 35,1 dne) a také nejnižší podíl adherentního doplnění medikace (70 % vs. 77 % a 75 %; p < 0,001 pro všechny).

Mezi pacienty léčenými golimumabem, adalimumabem a etanerceptem byla tedy nalezena řada statisticky signifikantních rozdílů v adherenci k terapii RA. Celkově se jako nejvíce adherentní jevila skupina pacientů léčených golimumabem. Tato zjištění lze částečně vysvětlit větší závažností postižení u jedinců na této léčbě, jejich předchozí zkušeností s biologickou terapií nebo také jednoměsíčním intervalem podávání, které vyžaduje méně administrace, než je tomu u adalimumabu či etanerceptu.

(mik)

Zdroj: Tkacz J., Ellis L., Bolge S. C., et al. Utilization and Adherence Patterns of Subcutaneously Administered Anti-Tumor Necrosis Factor Treatment Among Rheumatoid Arthritis Patients. Clin Ther. 2014 Mar 21; pii: S0149-2918(14)00088-5; doi: 10.1016/j.clinthera.2014.02.019