Monitor aneb nemělo by Vám uniknout, že...

NEUROPATOLOGIE

... IGG4 asociovaná hypofyzitída je heterogénne ochorenie pravdepodobne s dvomi odlišnými klinicko-patologickými jednotkami

Hypofyzitída predstavuje cca 4 % histologizovaných lézií hypofýzy. Najčastejšou hypofyzitídou je lymfocytárna, ktoré má pravdepodobne autoimunitný podklad a vyskytuje sa u žien v peripartálnom období. Druhou najčastejšou je granulomatózna hypofyzitída, ostatné typy vrátane IGG4 hypofyzitídy sú veľmi raritné. IGG4 hypofyzitída sa manifestuje samostatne alebo ako súčasť systémového IGG4 ochorenia. V literatúre je popísaných menej ako 100 prípadov IGG4 hypofyzitídy, len málo z nich bolo histologicky potvrdených. V histologickom obraze býva zachytený hustý lymfo-plazmocytárny infiltrát, intersticiálna a storiformná fibróza a vysoký počet IGG4 pozit. plazmocytov. Autori práce analyzovali toto ochorenie na základe dvoch vlastných histologizovaných prípadov a publikovaných IGG4 hypofyzitíd. Oba prípady mali podobný histologický obraz s objemnou lymfo-plazmocytárnou infiltráciou, fibrózou, počtom IGG4 pozit. plazmocytov viac ako 10 na veľké zorné pole a s ich zastúpením viac ako 40 % na celkový počet plazmocytov. Literárnych skúseností s IGG4 hypofyzitídou je málo a chýbajú jednoznačné diagnostické kritériá pre toto ochorenie, ale pravdepodobne ide o heterogénnu skupinu s dvomi klinicko-patologickými jednotkami. Jedna sa vyskytuje u mužov okolo 60 rokov ako súčasť systémového ochorenia s postihnutím iných orgánov a so zvýšenými hladinami sérového IGG4. U žien sa toto ochorenie vyskytuje vo veku 20 – 30 rokov so solitárnym postihnutím hypofýzy, nízkym sérovým IGG4 a častou asociáciou s autoimunitnými ochoreniami. Úlohu absolútneho aj relatívneho počtu IGG4 pozit. plazmocytov pre diagnózou IGG4 hypofyzitídy treba pravdepodobne prehodnotiť. Najmä u mladých žien nemusí ísť o súčasť IGG4 ochorenia, ale o lymfocytárnu autoimunitnú hypofyzitídu so zvýšeným počtom IGG4 pozit. plazmocytov.

Zdroj:
Uccella S et al. Disease heterogeneity in IgG4-related hypophysitis: report of two histopathologically proven cases and review of the literature. VirchowsArch 2019; 475(3): 373-381.

GYNEKOPATOLOGIE

... BCOR je imunohistochemický marker významný při klasifikaci sarkomů dělohy

V jednom z minulých Monitorů v roce 2019 jsem psal o vývoji klasifikace sarkomů dělohy morfologicky připomínajících fibrosarkomy. Vzhledem k neustálému rozvoji této problematiky myslím stojí za zmínku i „starší“ práce z roku 2017 zabývající se problematikou imunohistochemické exprese BCOR v mezenchymálních nádorech dělohy. Tato protilátka se s ohledem na sarkomy dělohy jeví jako velmi užitečný marker umožňující selekci nádorů se specifickými genetickými aberacemi. Autoři z více pracovišť se zaměřili na analýzu imunohistochemické exprese BCOR u širokého souboru mezenchymálních nádorů dělohy zahrnujících 28 high grade endometriálních stromálních sarkomů (HG-ESS) (20 s fúzí YWHAE-NUTM2 a 8 s přestavbou BCOR), 3 HG-ESS s neobvyklou morfologií (bez provedeného molekulárního testování), 66 low grade endometriálních stromálních sarkomů (LG-ESS), 21 endometriálních stromálních uzlů (ESN), 38 leiomyosarkomů dělohy (LMS) a 19 leiomyomů (LM). Silná exprese BCOR (>95 % buněk) byla zastižena u všech 20 HG-ESS s fúzí YWHAE-NUTM2 i u všech HG-ESS s neobvyklou morfologií (při následně provedeném vyšetření byla u 2 z nich zastižena fúze YWHAE-NUTM2 a u třetího případu tandemová duplikace exonu 16 genu BCOR). U 8 nádorů se známou přestavbou genu BCOR byla nalezena silná difúzní exprese BCOR u 3 a slabá difúzní exprese BCOR u 1 případu. Slabá exprese BCOR v < 5 % nádorových buněk byla zastižena ve 4 /66 LG-ESS (6 %) a 1/18 ESN (6 %). Slabě až středně intenzivní exprese (< 5 % až 40 % nádorových buněk) BCOR byla zastižena u 6/3 LMS (19 %). Všechny další analyzované nádory byly zcela negativní. Závěrem autoři konstatují, exprese BCOR je spolehlivý vysoce specifický marker detekující všechny HG-ESS s fúzí YWHAE- -NUTM2 a to i v případě nádorů s neobvyklou morfologií, a dále detekující část nádorů s přestavbou BCOR. BCOR tak představuje další marker využitelný v diagnostice sarkomů dělohy doplňující stávající imunohistochemické algoritmy zejména používající kombinaci cyklinu D1, CD10, ER a PR (silná exprese cyklinu D1 při absenci CD10, ER a PR svědčí pro HG-ESS, nicméne cydklin D1 nemusí být exprimován u všech případů). Vzhledem k odlišné prognóze LG-ESS a HG-ESS i diskutovaným rozdílům ve skupině HG-ESS a nediferencovaných sarkomů dělohy je správná klasifikace těchto vzácných sarkomů důležitá, v tuto chvíli však s výjimkou rozlišení mezi LG-ESS a HG-ESS (a NTRK „pozitivních“ sarkomů) bez přímého klinického významu.

Zdroj: Chiang S et al. BCOR is a robust immunohistochemical marker of genetically diverse high-grade endometrial stromal sarcoma, including tumors exhibiting variant morphology. Mod Pathol 2017; 30(9): 1251-1261.

- P. Dundr -

CYTODIAGNOSTIKA

... k rozhodnutí o diagnóze NIFTP proti (zatím) neinvadujícímu opouzdřenému papilárnímu karcinomu lze v bioptické úrovni využít znak jednoduše a levně zjistitelný – šíři pouzdra uzlu

NIFTP (non-invasive follicular thyroid neoplasm with papillary- like nuclear features) NIFTP je dle aktuálně platného vymezení ve WHO klasifikaci 2017 opouzdřen tenkým kompletním pouzdrem nebo jasně ohraničen oproti okolí s expanzivním nikoli invazivním typem růstu. (Podobně není vyžadováno úplné opouzdření např. také u adrenokortikálních adenomů). Citovaná studie (1) zjistila na souboru 92 lézí (39 NIFTP, 15 neinvazivních EFVPTC (encapsulated follicular variant of papillary thyroid carcinoma) a 38 invazivních EFVPTC statisticky významné rozdíly v tloušťce pouzdra. Ze zjištěných rozdílů v síle opouzdření autoři odvozují prakticky upotřebitelná doporučení: pokud je pouzdro vyšetřovaného tumoru širší než 0,2 mm, stojí za to pečlivě přehodnotit preparáty s ohledem na nepřítomnost NIFTP vylučujících znaků (papilární formace, psammomata, nekrózy, vysoká mitotická aktivita) i invaze. Tloušťka pouzdra více než 0,5 mm u EFVPTC s nepřítomností kapsulo- nebo angioinvaze v základním rozsahu vyšetření by měla být podnětem k rozšíření rozsahu vyšetření cíleného k detekci kapsuloinvaze. Ta byla u takto opouzdřených uzlů nalezena velmi často. Uvedené postupy nejsou bohužel uplatnitelné v jehlové cytodiagnostice, kde se většina NIFTP ocitá v kategorii B III – AUS/ FLUS. Zde by však mohlo (zejména v případech bez známek současné autoimunní tyreoiditidy) napomoci vyšetření PD-L1. Kanadští autoři (2) zjistili u stejných kategorií tumorů (NIFTP, neinvazivní a invazivní EFVPTC) statisticky významné rozdíly v expresi PD-L1. Zřejmá pozitivita PD-L1 v cytologickém preparátu by tedy mohla sloužit jako další exkluzivní kritérium pro NIFTP. To ovšem samozřejmě za předpokladu, že bude na cytologickém vzorku získán dobře interpretovatelný výsledek. Zároveň se exprese PD-L1 nabízí v histologické rovině jako terapeuticky ovlivnitelný prediktor invazivního chování.

Zdroje:

1. French B et al. Utility of tumor capsule thickness as a predictor of invasion in encapsulated follicular variant of papillary thyroid carcinoma and a diagnostic tool for noninvasive follicular thyroid neoplasm with papillary-like nuclear features. Int J Surg Pathol 2020; 28(1): 13-19.

2. Fu G et al. Programmed death - ligand 1 expression distinguishes invasive encapsulated follicular variant of papillary thyroid carcinoma from noninvasive follicular thyroid neoplasm with papillary-like nuclear features. EBioMedicine 2017; 18: 50-55. - J. Dušková -

HEPATOPATOLOGIE

... resekáty jaterních metastáz kolorektálního karcinomu prozrazují víc než jen přítomnost tumoru

Vzhledem ke stále velmi vysoké incidenci pokročilého kolorektálního karcinomu (CRC) a radikální jaterní metastazektomii jako standardní terapeutické metodě je vyšetřování jaterních resekátů běžnou náplní naší práce. Kromě základního stanovení typu nádorové infiltrace (či jiné léze) a rozsahu/kompletnosti resekce můžeme poskytnout i řadu dalších důležitých informací, které se na první pohled zdají samozřejmé a běžně používané u primárních jaterních tumorů, v návalu práce je však možné některé z nich u „pouhých nezajímavých“ metastáz opominout. V prvním z reportovaných článků proto jeho autoři nabízejí standardizovaný kontrolní seznam (checklist), zahrnující: 1. Obligátní údaje o tumoru, zvláště počet a velikost metastatických ložisek, status resekčních okrajů včetně rozsahu bezpečnostního lemu (dle některých studií může být adekvátní/ kurativní i volný okraj 1 mm); v případě větších resekátů rovněž posouzení resekčního okraje portálních polí s dukty i větších cév, z důvodů možné intraduktální extenze nádorových elementů a přítomnosti nádorových trombů; dle možností rovněž korelace s nálezem zobrazovacích metod a operačního protokolu k vyloučení přehlédnutí méně nápadného ložiska. 2. Vlastní histopatologické zhodnocení nádorové infiltrace s důrazem na posouzení stupně regrese tumoru (TRG) při případné adjuvantní chemoterapii; ověření a eventuální doplnění molekulárního vyšetření nádoru. 3. Posouzení nepostiženého jaterního parenchymu, ideálně ve vzdálenosti alespoň 15 mm od tumoru (k vyloučení perifokální reaktivní léze), se zaměřením na zachycení preexistujích nebo superponovaných patologických změn, které mohou ovlivnit prognózu či další terapeutické možnosti, a naopak být i samy léčeny; s důrazem na chronickou hepatitidu a/nebo steatohepatitidu (včetně gradingu aktivity a stupně fibrózy). Zvláště je nutno diagnostikovat polékové léze při chemoterapii, speciálně syndrom sinusoidální obstrukce/ venookluzivní chorobu, asociovanou s podáváním preparátů s oxaliplatinou (např. často užívaný Folfox, aj.) s nálezem fokální až splývající sinusoidální dilatace a kongesce s možnou následnou atrofií hepatocytů (grading podle stupně atrofie – absence, mírná atrofie, střední až těžká atrofie), dále s přítomností případné parciální až kompletní centroacinozní venozní obstrukce, někdy i s rozvojem nodulární regeneratorní hyperplazie. V případě pochybností o celkovém skóre výše uvedené polékové léze je možné využít imunohistochemické vyšetření CD34 (rozsah CD34+ kapilarizace sinusů až k přemosťující pozitivitě), množství perisinusoidálních SMA+ elementů a přítomnost netypické pozitivity glutaminsyntetázy ve střední až periportální oblasti jaterních lobulů. Autoři druhého článku se soustředili přímo na histopatologii jaterních metastáz CRC a vyšetření potenciálních prognostických znaků, se zaměřením na přítomnost a stupeň jednak již oblíbeného buddingu, tak i doposud méně rozšířeného markeru nízce diferencovaných klastrů (poorly differentiated clusters, PDC). Ty byly dle standardních kritérií definovány jako solidní agregáty alespoň 5 nádorových buněk bez patrné glandulární formace a odstupňovány obdobně jako budding podle svého počtu v 1 zorném poli (autoři počítají s objektivem 20x, ale vzhledem k jimi uváděnému identickému zvětšení při kvantifikaci buddingu se pravděpodobně můžeme držet obecnějšího rozměru 0,785 mm2; G1 5 klastrů, G2 5-9 klastrů, G3 ≥10 klastrů, vše v barvení HE). V souboru 204 pacientů prezentované studie pak byla zachycena statisticky významná korelace gradu PDC v primárním tumoru i v jaterních metastázách (PDCliver), dále významně lepší prognóza u G1 PDC v metastáze oproti G2/3. Grade PDCliver se navíc ukázal jako citlivější prognostický znak rekurence a délky přežití než mnohé konvenční rizikové faktory (velikost metastáz, stadium primárního CRC, resekční okraj, hladina CEA, délka remise), což by mohlo mít význam i pro rozhodování o další strategii léčby po hepatektomii, např. s použitím následné adjuvantní chemoterapie u pacientů s vyšším gradem PDCliver a vyšším rizikem rekurence. Pro běžnou patologickou praxi má navíc diagnostika PDC jako velmi perspektivního prognostického parametru (nejen v játrech) pár nezanedbatelných výhod – hledáme a hodnotíme větší shluky nádorových buněk, tj. rozhodně snadněji než u buddingu (dle několika předchozích studií rovněž s větší shodou mezi pozorovateli), vše pouze v barvení HE.

Zdroje:

1. Prats MM et al. Colorectal Liver Metastases. A Pathologist’s Guide to Creating an Informative Report and Improving Patient Care. Arch Pathol Lab Med 2019; 143: 251-257.

2. Yonemura K, Kajiwara Y, Ao T et al. Prognostic Value of Poorly Differentiated Clusters in Liver Metastatic Lesions of Colorectal Carcinoma. Am J Surg Pathol 2019; 43:1341-1348.

- V. Žampachová -

PATOLOGIE MĚKKÝCH TKÁNÍ

... strata expresie dimetylovanej formy histónu H3K27 (H3K27me2) je skutočne špecifickým markerom MPNST

Diagnóza malígneho nádoru z pošvy periférnych nervov (malignant peripheral nerve sheath tumor; MPNST) môže byť náročná, najmä v prípadoch keď makroskopicky a mikroskopicky nie je zjavná asociácia nádoru s periférnym nervom, preexistujúcim benígnym nádorom periférneho nervu, alebo ak chýba anamnéza asociácie so syndrómom NF1. V časti prípadov je MPNST imunohistochemicky ložisko pozitívny v dôkaze S100 proteínu a SOX10 (epiteloidný variant MPNST má ale zachovanú difúznu expresiu oboch markerov), spoľahlivý imunohistochemický marker MPNST až donedávna však neexistoval. Relatívne nedávno bolo zistené, že vo veľkej časti MPNST (v niektorých prácach až ~70-90 %) sa vyskytujú somatické alterácie génov (EED, SUZ12) vedúce k strate funkcie PRC2 (polycomb represive complex 2), ktorá následne vedie k strate trimetylácie lyzínu 27 histónu H3 (H3K27me3). Imunohistochemický dôkaz straty expresie H3K27me3 bol preto s nadšením prijatý ako senzitívny a špecifický marker MPNST. Časom sa však ukázalo, že interpretácia farbenia H3K27me3 nie je bez problémov - časť prípadov MPNST má heterogénnu/parciálnu stratu expresie, prípadne je prítomná slabá expresia v internej kontrole (endotel, lymfocyty). Navyše, aj povesť špecificity expresie H3K27me3 výrazne utrpela, keď bolo dokázané, že strata H3K27me3 môže byť prítomná aj v iných nádoroch, vrátane malignít, ktoré sú v diferenciálnej diagnóze s MPNST (synoviálny sarkóm, fibrosarkomatózny DFSP, melanóm). Marchione a spol. sa preto rozhodli overiť hypotézu, že strata dimetylácie H3K27, ktorá je tiež katalyzovaná PRC2, by mohla byť pre MPNST špecifickejšia. Najprv pomocou hmotnostnej spektrometrie overili stratu H3K27me2 v malom počte prípadov MPNST a v niekoľkých bunkových líniách MPNST so stratou funkcie PRC2. Následne imunohistochemicky zistili vysokú konkordanciu straty expresie H3K27me3 a H3K27me2 - 33 z 34 H3K27me3 negatívnych MPNST vykazovalo zároveň stratu expresie H3K27me2. V ďalšom kroku potvrdili, že všetky nádory, ktoré majú startu expresie H3K27me3 spôsobenú inými mechanizmami ako je strata funkcie PRC2 (H3K27M-mutované gliómy, Merkel cell karcinómy, ependymómy) majú zachovanú expresiu H3K27me2. Zachovanú expresiu H3K27me2 malo aj všetkých 42 melanómov a 54 synoviálnych sarkómov. Strata expresie H3K27me2 je teda špecifická pre stratu PRC2, a je špecifickejším markerom MPNST s prakticky identickou senzitivitou ako strata expresie H3K27me3. Zdroj: Marchione DM et al. Histone H3K27 dimethyl loss is highly specific for malignant peripheral nerve sheath tumor and distinguishes true PRC2 loss from isolated H3K27 trimethyl loss. Mod Pathol 2019; 32: 1434-1446. - M. Švajdler ml. -

GYNEKOPATOLOGIE

... dlaždicobuněčná metaplázie děložního hrdla může být p16 pozitivní a obsahovat transkripčně aktivní vysoce rizikové typy HPV

Imunohistochemické vyšetření markeru p16 se již stalo standardní pomocnou metodou v diferenciální diagnostice prekancerózních lézí děložního hrdla. Používá se především pro jejich grading, při analýze málo reprezentativního materiálu a k odlišení HSIL od dlaždicobuněčných proliferací, které high grade prekancerózu imitují (nezralá dlaždicová metaplázie, atrofie a reaktivní změny). Imunohistochemické vyšetření markeru p16 je však nutno interpretovat striktně v kontextu histologického vzhledu léze. Termín HSIL lze tedy použít pouze pro dlaždicobuněčnou proliferaci s difúzní a silnou (blokovou) p16 pozitivitou, která zároveň vykazuje architektonické a cytologické změny konzistentní s touto diagnózou. Příkladem je nyní již obsolentní termín „atypická dlaždicová metaplázie“ reprezentující skupinu lézí, které lze na základě p16 imunoprofilu reklasifikovat na HSIL anebo na nezralou dlaždicovou metaplázii s reaktivními změnami. Zcela výjimečně je pozorována i bloková p16 pozitivita v blandní dlaždicobuněčné metaplázii bez výraznějších architektonických změn a bez cytologických atypií. Dle výše uvedených pravidel nelze tento nález interpretovat jako HSIL a jeho význam je dosud nejasný. Autoři studie se na tyto případy zaměřili a položili si otázku, zda dlaždicobuněčné proliferace tohoto typu obsahuji transkripčně aktivní lidský papilomavirus (HPV) a jaký je jejich biologický a prognostický význam. Do studie bylo zařazeno celkem 18 případů blandní dlaždicobuněčné metaplázie s imunohistochemicky zjištěnou p16 pozitivitou. Přítomnost transkripčně aktivní HPV infekce byla analyzována metodou HR-HPV E6/E7 mRNA in situ hybridizace (HR-RISH), která je schopna detekovat 18 nejběžnějších vysoce rizikových HPV typů. Rozsah pozitivity HR-RISH byl semikvantitativně hodnocen na podkladě horizontální ( ≤ 10 %, 10 – 50 % a ≥ 50 %) a vertikální (≤ dolní polovina epitelu a ≥ dolní dvě třetiny epitelu) distribuce pozitivního jaderného anebo cytoplazmatického signálu. Dále byla imunohistochemicky vyšetřována přítomnost HPV16 E2 proteinu, jehož funkcí je mimo jiné i transkripční represe HPV onkogenů E6 a E7. Produkce proteinu E2 svědčí pro episomální amplifikaci genomu HPV a je ukončena integrací HPV DNA do genomu hostitele, což má za následek transkripci virových onkogenů E6 a E7 a overexpresi tumor supresorového genu p16. V neposlední řadě byl imunohistochemicky vyšetřován i proliferační marker Ki-67, jehož pozitivita byla definována jako přítomnost nejméně 2 pozitivních jader v horních dvou třetinách výšky epitelu. Všech 18 případů blandní dlaždicobuněčné metaplázie s p16 pozitivitou vykazovalo pozitivitu HR-RISH s variabilním rozsahem horizontální a vertikální pozitivity. Imunohistochemické vyšetření proteinu HPV16 E2 bylo možno provést v 15 lézích a ve všech případech bylo negativní. Na stejném počtu případů byl proveden i imunohistochemický průkaz proliferačního markeru Ki-67, který byl dle výše uvedené definice pozitivní v 10 lézích, zbylých 5 případů vykazovalo převážně parabazální pozitivitu. Celkem v 10 odběrech byla blandní dlaždicobuněčná metaplázie doprovázena výskytem HSIL ve stejném bioptickém vzorku. HSIL sloužila jako referenční léze pro použitá imunohistochemická vyšetření a ve všech případech vykazovala stejný imunoprofil – pozitivitu HR-RISH (horizontálně ≥ 50 %, vertikálně ≥ než dolní dvě třetiny epitelu), negativitu HPV16 E2 a pozitivitu Ki-67. HR-RISH imunoprofil shodný s HSIL byl identifikován u 9 případů blandní dlaždicobuněčné metaplázie, u 8 z nich byla prokázána pozitivita markeru Ki-67. Ze zbývajících 8 případů, které vykazovaly slabší HR-RISH pozitivitu, bylo 7 případů asociováno s HSIL ve stejném bioptickém vzorku a u 1 pacientky byla diagnostikována HSIL při následném odběru během dispenzarizace. Výše uvedená data naznačují, že p16 pozitivní blandní dlaždicobuněčná metaplázie může představovat buď přímo HSIL  s nerozvinutou aberantní morfologií, případně přímý prekurzor HSIL anebo spektrum dlaždicobuněčných proliferací, které mohou do HSIL progredovat. Nelze vyloučit ani možnost, že může jít o HSIL v regresi. Autoři pro léze tohoto typu navrhují termín „p16 pozitivní dlaždicobuněčná metaplázie“ a doporučují pacientky s tímto nálezem dispenzarizovat, neboť jde o proliferace úzce asociované s HSIL, obsahující transkripčně aktivní vysoce rizikové typy HPV. Určitou limitaci studie vidím nejen v malém počtu případů, ale i v problematické definici blandní dlaždicobuněčné metaplázie, která je zajisté zatížena vysokou interpersonální variabilitou. Zdroj: Goyal A et al. p16 positive histologically bland squamous metaplasia of the cervix: What does it signify? Am J Surg Pathol 2020; 44(1): 129-139. - P. Škapa -

PATOLOGIE GIT

... divertikulóza apendixu může napodobovat mucinózní nádor

Pravděpodobně nejdůležitější jednotkou v diferenciální diagnostice apendikálního mucinózního nádoru s dysplazií nízkého stupně (low-grade appendiceal mucinous neoplasm, LAMN) je komplikovaná divertikulóza apendixu s reaktivními změnami po divertikulitidě, a to vzhledem k možnosti vzniku pseudomyxoma peritonei v asociaci s LAMN. Základem citované studie se stal soubor 45 případů komplikované divertikulózy apendixu (komplikacemi jsou myšleny známky zánětlivých a reparativních změn jako fibróza, elastóza, kalcifikace, steatonekróza a tvorba mucinózních cyst), které byly autorům během 15 let zaslány ke konzultaci. Vzhledem k tomu, že 32 (71 %) těchto případů bylo v prvním čtení chybně diagnostikováno jako LAMN, provedli autoři následně analýzu morfologických znaků umožňujících rozlišení mezi komplikovanou divertikulózou a LAMN. Vlastní sestavu tvořilo 30 případů komplikované divertikulózy apendixu a 30 případů LAMN. Analyzované znaky zahrnovaly atrofii sliznice, viliformní přeměnu sliznice, epiteliální hyperplazii, přítomnost dysplazie nebo hyperplazie napodobující dysplazii, hypermucinózu, pilovitý profil lumina krypt zasahující až k jejich bazi, narušení architektoniky krypt, přítomnost asociované akutní apendicitidy, přítomnost divertikulitidy, slizniční neuromy a extravazaci mucinu. Statisticky významné znaky svědčící pro LAMN byly ztráta lamina propria mucosae, filiformní architektura a hypermucinózní epitel v celém rozsahu krypt. Naopak zachování lamina propria (a to i ve stěně mucinózních cyst) a přítomnost slizničních neuromů svědčila spíše pro komplikovanou divertikulózu. Problém může představovat expanzivní růst LAMN vedoucí k atrofii okolních struktur spolu s fibrózou a hyalinizací muscularis propria. Nicméně v případě komplikované divertikulózy by měl být zachován kontinuální přechod relativně normální sliznice do ztenčené sliznice divertiklu. Zajímavým postřehem je, že ačkoli LAMN mívá i celkem charakteristickou makroskopickou prezentaci (výrazně dilatovaný apendix), prakticky nikdy není chirurgem takto popsán, což známe i z vlastní zkušenosti, kdy jediným údajem na žádance je „apendicitida“, v horším případě pouze „červ“ či dokonce „kejklík“. Sluší se dodat, že mnohdy bližší specifikaci vzhledu postrádá i makropopis apendixu přikrajujícím lékařem. Problematické je samozřejmě hodnocení pilovitého („serrated“) charakteru krypt v terénu reaktivních změn, stejně jako spolehlivé odlišení epitelové reaktivní hyperplazie od low-grade dysplazie, protože tyto znaky podléhají určité „interobserver“ variabilitě. Závěrem je třeba podotknout, že ke vzniku apendikálních divertiklů mohou vést také nádory způsobující luminální obstrukci. A v případě, že takovým nádorem je LAMN, může se stát problematika diferenciace mezi komplikovanou divertikulózou a LAMN s ohledem na možnost rozvoje pseudomyxoma peritonei neřešitelná, zejména v případech, kdy LAMN extenduje i do divertiklu. V takových případech, navíc komplikovaných rupturou divertiklu, je pravděpodobně vhodnější přiklonit se k diagnóze LAMN a upozornit na možnost vzniku pseudomyxoma peritonei.

Zdroj: Lowes et al. Complicated appendiceal diverticulosis versus low-grade appendiceal mucinous neoplasms: a major diagnostic dilemma. Histopathology 2019; 75(4): 478-485.

- O. Daum -

UROPATOLOGIE

... NKX3.1 nereaguje pouze v prostatické tkáni

S metastázami nejasného origa bojujeme všichni, genitourinární patology nevyjímaje. Prostata je jedním z orgánů, který umí vyprodukovat metastazující karcinom, kde vypátrat původ není jednoduché. Když pomineme méně obvyklé, ale na sklíčkových seminářích často účinkující, „typické“ metastázy prostatického karcinomu (například lymfatická uzlina vlevo na krku), lokality mohou být rozličné. Pak přijde na řadu extenzivní vyšetřování pomocí imunohistochemie. Volba protilátek je vždy individuální, ale pro prostatu jsou většinou doporučovány markery PSA a NKX3.1, popř. PAPh. NKX3.1 je oblíbený marker, obvykle s čistou jadernou pozitivitou. Víme, že reaguje pěkně ve spermatogoniích, v epitelu ureteru či v bronchiálních epiteliích. Kromě prostatického karcinomu bývá pozitivní v nádorech prsu, velmi vzácně i jinde. Starší studie využívající polyklonální protilátky ukazovaly na ne častou, ale jasnou pozitivitu v některých testikulárních germinálních nádorech. V současné době tyto výsledky již potvrzeny nebývají (nejspíše vlivem lepší technologie - používáním monoklonální protilátky). Zcela recentní práce skupiny kolem Jennifer Gordetsky ukazuje, že NKX3.1 reaguje přesvědčivě v testikulárních nádorech ze Sertoliho buněk (jednotlivý případ), v Seroliánské komponentě ovariálního Sertoliho-Leydigova tumoru a mozaikově v rete testis adenokarcinomu. Přestože jde o jednotlivé případy, je nutno hodnotit reaktivitu NKX3.1 u nádorů ne zcela jasného origa opatrně a vyšetření doplnit reakcí s jinými markery tak, abychom význam jednotlivého pozitivního barvení nepřecenili. V uvedené studii sice autoři zaznamenali jednotlivé pozitivní případy, ale vzhledem k omezenému množství studovaných nádorů jsou nálezy významné. Doporučil bych tedy nespoléhat na výsledek jednoho vyšetření, ale při podezření na možné prostatické origo metastázy využít více protilátek.

Zdroje: 1. Skotheim et al. NKX3.1 expression is lost in testicular germ cell tumors. Am J Pathol 2003; 163: 2149-2154 2. Arnesen et al. NKX3.1 and prostein expression in testicular tissue and sex cord-stromal tumors. Am J Surg Pathol 2020; 44: 61-67.

- O. Hes -

PITVY

... nadchází soumrak pitev

Když jsem byl kdysi ještě na sklonku minulého tisíciletí na stáži ve Spokojených státech, byl jsem volně zařazen do skupiny rezidentů, kteří měli méně než poloviční délku praxe než já. Těžko se to i po těch letech přiznává, ale jediná věc, kterou jsem uměl lépe, bylo pitvání. Nebylo divu, za ty tři měsíce byly v St. Luke´s Episcopal Hospital provedeny čtyři pitvy a rezidentů bylo kolem dvaceti. Houston nebyl a není žádná výjimka, počet pitev v celých USA během posledních sedmdesáti let stabilně klesá. Uvádí se, že průměrná „propitvanost“ v amerických nemocnicích byla ve čtyřicátých letech kolem 50 % a ještě v roce 1970 41 %. Potom ale akreditační orgány vypustily svůj požadavek na minimálně 20% podíl pitvaných nebožtíků a od té doby nastal sešup na současná zhruba 4 % (při vyloučení soudních pitev). Jako příčina tohoto dramatického poklesu se uvádí malá vůle k hrazení nákladů na pitvy, obava, že výsledky pitvy prokáží „malpractice“ a povedou k soudním žalobám, a hlavně víra, že moderní vyšetřovací metody již odsunuly pitvy mezi obsolentní metody. Je tomu tak ve skutečnosti? Sami vidíme, k jakému pokroku došlo například v oblasti kardiologie. Pitvající patolog s kusem mrtvého, ochablého a pomalu autolyzujícího svalu na stole přece těžko může konkurovat všem těm zaživa provedeným dvojrozměrným echokardiografiím a koronárním cétéčkům se stanovením kalciového skóre a kdoví čemu ještě. O to více překvapí (a potěší) fakt, když se pitev v časopisu Circulation zastane věhlasný kardiolog z Manhattanu (1). Jakkoli se zlepšují diagnostické možnosti ante mortem, podíl závažných diskrepancí („class 1 error“ definovaný jako diskrepance v základní diagnóze, která vedla k volbě nesprávné terapie a negativně ovlivnila kvalitu života či dožití pacienta) se stále pohybuje zhruba kolem 10 %. Vysvětlením může být fakt, že zlepšená diagnostika a léčba základní choroby vede k novým komplikacím a sekundárním onemocněním, kterých by se pacienti dříve nedožili. Holt každý pokrok s sebou nese nové výzvy. A ony ty moderní diagnostické metody taky asi nebudou samospasitelné. Jako příklad uvádí autor, že klinici věří, že premortálně rozpoznají 86 % aortálních disekcí. Podle autoptické studie to však je pouze 74 %. Pitva tak zůstává zlatým standardem, ultimátní diagnostickou metodou, která má téměř 100% senzitivitu při odhalování příčiny smrti a téměř 100% specificitu při vylučování nesprávně diagnostikované příčiny smrti. O to více zamrzí novinka, že hlavní americký plátce zdravotnických služeb (Centrum for Medicare and Medicaid Services, CMS) od září 2019 nevyžaduje zajištění pitevního provozu jako nezbytnou podmínku pro hrazení péče nemocnicím. Důvodem zrušení požadavku na autoptickou činnost je prý redukování obsolentních nebo příliš zatěžujících činností, které snižují kvalitu péče o pacienty. Jak o tom informuje v dopisu do NEJM patolog z Vermontu (2), proti tomuto opatření ostře protestuje jak americká odborná (College of American Pathologists) tak i lékařská společnost (American Medical Association). V éře globalizace se různé trendy šíří světem bez ohledu na to, zda jsou užitečné nebo škodlivé. Protože nelze vyloučit, že i naši plátci zdravotnických služeb sledují, co se děje za oceánem, lze se obávat, že se postupem CMS budou snažit inspirovat. Konečně, určité tlaky na omezení pitevního provozu maskované jako Nový občanský zákoník máme v čerstvé paměti. A stav na Slovensku by nám mohli naši tamější kolegové barvitě vylíčit. Tož tak.

Zdroje: 1. Goldman L. Autopsy 2018. Still Necessary, Even If Occassionally Not Sufficient. Circulation 2018; 137: 2686-2688. 2. Rueckert J. Elimination of the Autopsy Requirement by CMS. N Engl J Med 2020; 382: 683-684.

- V. Campr -

PATOLOGIE MĚKKÝCH TKÁNÍ

... protilátka STAT6 může odlišit solitární fibrózní tumor (SFT) od ostatních stromálních proliferací i v prostatě

SFT je mezenchymový tumor fibroblastického typu, který byl původně zjištěný na pleuře. Extrapulmonálně se objevují tyto nádory v mnoha dalších lokalizacích včetně genitourinálního traktu. Vzácně postihuje i prostatu. Je vždy určitou výzvou pro patology, zvláště pro ty, kteří nejsou obeznámeni s celou šíří mezenchymových nádorů prostaty. SFT mohou vyvolat diagnostické potíže ve srovnání s lézemi vznikajícími ze specializovaného stromatu prostaty. V diferenciálně diagnostické rozvaze připadají v úvahu prostatické stromální nádory nejistého maligního potenciálu (STUMP) a prostatické sarkomy. Histologicky jsou prostatické stromální nádory mnohem heterogennější než SFT, které jsou charakterizovány monomorfní proliferací protáhlých buněk bez odlišností v architektonice. Místy se objevuje myxoidní stroma a léze se může výrazně podobat SFT. Imunohistologicky jak prostatické stromální léze, tak i SFT bývají pozitivní s protilátkou CD34 a mohou exprimovat progesteronový receptor, hladkosvalový aktin, CD99 a BCL2. Některé novější studie ukazují, že u SFT vzniká fúzní gen NAB2 a STAT6. Ten byl identifikován u většiny SFT bez ohledu na lokalizaci. Imunohistologická pozitivita s protilátkou STAT6 je rozhodujícím markerem v rozlišení histologicky podobných lézí. STAT6 je vysoce specifickou protilátkou pro SFT a jenom vzácně je pozitivní u mezenchymových nádorů jako jsou dobře diferencované/ dediferencované liposarkomy a desmoidní typ fibromatózy. Autoři shromáždili 46 případů mezenchymových lézí prostaty od benigních stromálních hyperplazií, STUMP a sarkomů, včetně 7 případů SFT. Všech 7 případů vykazovalo pozitivitu s protilátkou STAT6 u více než 50 % buněk. Ostatní mezenchymální léze byly negativní. I přesto, že počet vyšetřovaných případů je limitovaný ukazuje se, že STAT6 může pomoci v rozlišení SFT od ostatních stromálních proliferací prostaty. Autoři potvrzují vysokou specifitu a senzitivitu této protilátky. Zdroj: Cox RM et al. STAT6 monoclonal antibody is highly specific for the distinction between solitary fibrous tumour and prostatic stromal proliferations. Histopathology 2020; 76(4): 625-626. - J. Mačák - STÁRNUTÍ ... stáří je možná nemoc (a tedy možná jde i léčit) Při sledování seriálu „Explained“ na Netflixu jsem narazil na díl s názvem „Can we live forever?“. Zhlédnutí tohoto dílu mi rozšířilo rozhled daleko za stávající horizont. V dokumentu je mimo jiné pojednáno o možném využití léku metformin, který si asi většina z nás vybaví z doby studia farmakologie a interny jako perorální antidiabetikum. Účinná látka patří do skupiny biguanidinů a získává se z rostliny jestřabina lékařská (Galega officinalis); léčebné užití je možné vysledovat až do středověku. V mnoha klinických studiích, spojených s užíváním metforminu u pacientů s diabetes mellitus II. typu (DMII), se podařilo prokázat jednak prevenci vzniku DMII, jednak zlepšení parametrů rizikových faktorů vzniku cerebrovaskulárních onemocnění (snížení výskytu o 40 %), nádorů (incidence o 31 % a mortality o 34 %), snížení rizika ztráty kognitivních funkcí (o 51 %) a poklesem celkové mortality (o 36 %) ve srovnání s kontrolními skupinami. Toto vše vedlo skupinu autorů z USA k navržení studie, která si klade za cíl zhodnotit vliv užívání metforminu na proces stárnutí (studie „TAME- Targeting Aging with Metformin“), která získala schválení FDA a dle recentních informací (https://www.longevity. technology/worlds-first-anti-aging-trial-gets-green-light/) by měla být zahájena. Pokud tato studie uspěje a prokáže účinnou možnost farmakologického ovlivnění/zástavu procesu stárnutí, tak následky mohou být nedozírné. Při přemítání o důsledcích výše popsaného je vhodnou kulisou např. poslech hitu 80. let od skupina Alphaville s názvem „Forever young“, či jeho u nás populární české verze od K. Gotta („Být stále mlád“) – obojí je na youtube. Omlouvám se laskavým čtenářům za vybočení ze zaběhlého stereotypu Monitorů, ale stárnutí a jeho důsledky známe z denní rutinní praxe jako patologové dopodrobna a pokládal jsem za nutné, se o výše zmíněné skutečnosti podělit. Příště navážu opět nějakým „poctivým“ histomorfologickým tématem.

Zdroj: Barzilai N et al. Metformin as a tool to target aging. Cell Metab 2016; 23: 1060-1065.

- T. Jirásek -

PATOLOGIE ORL OBLASTI

... byl popsán nový typ sinonazálního hamartomu

Hamartomy sinonazální oblasti jsou vzácně se vyskytující léze, které podle některých autorů představují spíše pravé benigní nádory než hamartomatózní afekce v pravém slova smyslu. Tato skupina zahrnuje jednak lokálně agresivní chondromezenchymální hamartom, vyskytující se především u dětí, a respirační epiteliální adenomatoidní hamartom (REAH) a seromucinózní hamartom (SH), které jsou naopak typické pro dospělý věk. REAH a SH se mohou v některých případech v rámci kombinovaných (též tzv. hybridních) lézí vyskytovat společně. Autoři Kossai et al. nedávno popsali nový typ hamartomu sinonazálního traktu, který nazvali olfaktorický epiteliální hamartom. Afekce postihovala 3 muže a 3 ženy ve věku 30–77 let. Pět lézí se manifestovalo jako jednostranný solitární polyp délky 38–80 mm vyrůstající z čichového políčka ve stropu nosní dutiny. U jednoho případu, který byl spojen s oboustrannou nosní polypózou, nebyla přesná lokalizace známa. Klinický průběh onemocnění (známý u tří pacientů) byl po dobu déle než dvou let benigní. Mikroskopicky vykazovaly všechny případy rysy REAH a/nebo SH a navíc obsahovaly olfaktorický epitel, a to jak CD56-pozitivní receptorové čichové buňky, tak sustentakulární a bazální buňky. Čichový epitel byl přítomen nejen na povrchu lézí, ale také v invaginacích připomínajících žlázky; receptorové čichové buňky byly také pozorovány v seromucinózních slizničních žlázkách. Dle názoru dopisovatele monitoru se jedná o zajímavé a dobře dokumentované pozorování. Je ovšem otázkou, zda si tento nález zaslouží ustanovení nové nozologické jednotky. Je možné, že se jedná pouze o morfologickou variaci na základní téma REAH/SH.

Zdroj: Kossai M et al. Olfactory epithelial hamartoma: a new subtype of sinonasal hamartoma. Am J Surg Pathol 2018; 42(1): 9-17.

- J. Laco -

PULMOPATOLOGIE

... že byla publikována nová doporučení pro správnou diagnostiku mezoteliomu pleury

V lednovém čísle oficiálního časopisu Mezinárodní společnosti pro studium plicních nádorů (IASLC) Journal of Thoracic Oncology vyšel návrh úpravy histopatologické diagnostiky mezoteliomu pleury. Na 20 stranách jsou podrobně rozepsány rozdíly nově navrhovaných postupů oproti současné WHO klasifikaci z roku 2015, které jsou shrnuty do 14 doporučení. Kromě některých specifických doporučení, to zejména, že by se mezoteliomy měly řešit v rámci specializovaných multidisciplinárních týmů a že rutinní užití podrobných genetických vyšetření pro diagnostické účely není součástí standardu vyjma familiárních forem, nicméně, bylo-li vyšetření provedeno, je třeba jej zmínit ve výsledkovém protokolu, jsou pro rutinní histopatologickou diagnostiku zcela zásadní změny týkající se jednak uvádění stupně diferenciace (grading), druhak specifikace nepříznivých cytoarchitektonických a jaderných vlastností nádorů a rovněž (ne)doporučení k užívání imunohistochemických a molekulárně- diagnostických vyšetření. Samostatnou kapitolou je pojednaní o maligním mezoteliomu in situ, který zřejmě na rozdíl od sněžného muže Yettyho existuje, dokonce má mít i vlastní molekulárně- genetický profil odlišný od difúzních variant, stejně tak jako v případě zbrusu nové kategorie „minimálně invazivního mezoteliomu“. Avšak finální poněkud šalamounské doporučení zní, že současné znalosti o těchto dvou mysteriózních jednotkách jsou sice významné, ale že tyto entity budou zařazeny do systému některé z příštích klasifikací. Návrh nové klasifikace je shrnut v tabulce č. 1. Z hlediska pomocných diagnostických vyšetřovacích metod či prognostických markerů nenabízí nová klasifikace bohužel nic převratného. Ač dlouze pojednává o výhodách BAP-1 a zmiňuje další markery (viz Monitor 03-2019), konečné doporučení je, že neexistuje žádný relevantní marker pro jednoznačné odlišení mezoteliálních proliferací od maligního mezoteliomu a stále tedy zůstává v platnosti užívání palety pozitivních a negativních markerů podle zkušeností a obliby jednotlivých diagnostiků. Samozřejmě by rutinní spektrum mělo užívat průkaz BAP-1, který je velmi cenný, avšak každý, kdo s tímto markerem přichází do styku, ví o jeho limitacích, senzitivitě a specificitě. Ohledně exprese PD-L1 platí doporučení, že vzhledem k obecně velmi nízkému procentu pozitivních mezoteliomů, by se rutinně provádět vyšetření nemělo, na žádost onkologa však být provedeno musí. Co se týče gradingu, tak byl zaveden skórovací systém (viz tabulka 2), který zohledňuje přítomnost nekróz, počet mitóz a jaderné polymorfie. Konečné skóre odliší „low grade“ léze od „high grade“ lézí. V konečném výpočtu sice zmizela varianta jaderného grade I s přítomností nekrózy, ale tu zřejmě tvůrci pokládají za neexistující… Posledním zásadním doporučením pro diagnostikujícího histopatologa je relativně podrobný návod pro hodnocení cytoarchitektonických vzorců (hezky česky „patterns“), cytologických vlastností a stromálních charakteristik pleurálních mezoteliomů, které shrnuje ve článku tabulka č. 3. Jde o skutečné mistrovské dílo, kterým není záhodno děsit najmě mladší jedince, kteří nepřijdou s mezoteliomy běžně do styku. Pro nás, kteří se však s touto entitou setkáváme, se stane další ozdobou nástěnky či zdi v pracovně, protože je jen obtížně zapamatovatelná. Stejně jako celý článek obsahující bohatou obrazovou dokumentaci je navíc volně ke stažení v přídatném souboru i vzorový návrh bioptického hodnocení mezoteliomu. Je zřejmé, že tato relativně revoluční úprava diagnostiky mezoteliomů patologům přidělá práci, kterou už s touto skupinou nádorů i tak mají dost a dost. Je však rovněž zřejmé, že těmito doporučeními bude nezbytné se řídit, protože sice nejsou zatím oficiálně integrované do WHO klasifikace, ale lze jen obtížně předpokládat, že vzhledem ke konsenzu všech současných předních „mezoteliomologů“ coby spoluautorů článku by se do nadcházející revize WHO klasifikace dostalo něco jiného. S největším českým geniem lze tedy postulovat, že o tomto článku můžeme vést spory, můžeme s ním nesouhlasit, ale to je asi tak všechno, co s tím můžeme dělat…

Zdroj: Nicholson AG et al. EURACAN/IASLC proposals for updating the histologic classification of pleural mesothelioma: towards a more multidisciplinary approach. J Thorac Oncol 2020; 15(1): 29-49.

- R. Matěj -

Tabulka 1: Navrhované změny subtypizací mezoteliomů.

• Difúzní maligní mezoteliom
• Epiteloidní maligní mezoteliom
• Architektonické charakteristiky (Určit procentuální zastoupení ve vzorcích z EPD/EPP a popsat všechny přítomné subtypy ve všech vzorcích)
• Tubopapilární
• Trabekulární
• Adenomatoidní
• Mikrocystický
• Solidní
• Mikropapilární
• Přechodní/tranzitorní*
• Pleomorfní*

Cytologické vlastnosti (Určit procentuální zastoupení ve vzorcích z EPD/EPP. Pro všechny ostatní vzorky uvést “s přítomnými … charakteristikami”)

• Rabdoidními
• Deciduoidními
• Malobuněčnými
• Světlobuněčnými
• Prstenčitými
• Lymfohistiocytoidními**

Stromální charakteristiky1 (Určit procentuální zastoupení ve vzorcích z EPD/EPP. Pro všechny ostatní vzorky uvést “s přítomnými … charakteristikami”)

• Myxoidními

Sarkomatoidní maligní mezoteliom (Určit procentuální zastoupení ve vzorcích z EPD/EPP. Pro všechny ostatní vzorky uvést “s přítomnými charakteristikami …”)

• Desmoplastickými
• Heterologní diferenciace
• Lymfohistiocytoidními**
• Přechodního/tranzitorního obrazu*
• Pleomorfními*

Bifázický maligní mezoteliom (Ve vzorcích z EPD/EPP, kombinace obrazu epiteloidního a sarkomatoidního mezoteliomu, každý obraz se vyskytuje v minimálně 10% objemu tumoru. U ostatních vzorků je možné navrhnout diagnózu bifázického mezoteliomu bez ohledu na procentuální zastoupení obou obrazů a přidat komentář s odhadem procentuální zastoupení jednotlivých obrazů ve vzorku)

Lokalizovaný maligní mezoteliom (Každý z výše popsaných typů může být přítomen, ale nádor je omezen na izolovanou masu)

Dobře diferencovaný papilární mazoteliom

Adenomatoidní tumor

Vysvětlivky:

EPP = extrapleurální pneumonektomie; EPD = rozšířená pleurektomie/dekortikace

¹Některé cytoarchitektonické a stromální charakteristiky jsou prognosticky významné, jiné jsou uvedené pro upřesnění a pro ulehčení stanovení správné diagnózy. Když sestavujete zprávu, uvědomte si, prosím, že mohou být přítomné různé cytoarchitektonické obrazy a stromální charakteristiky a všechny nalezené by měly být součástí výsledné bioptické zprávy

*Přesná klasifikace přechodního/tranzitorního a pleomorfního obrazu je v současnosti vzhledem k omezenému množství validních dat obtížná. Proto jsou kategorie přechodního/tranzitorního a pleomorfního obrazu zařazeny jak do skupiny epiteloidního, tak sarkomatoidního mezoteliomu, dokud nebudou dostupná relevantní data

**Histiocytoidní popisuje morfologii tumorózních elementů nikoliv přítomnost zvýšeného počtu makrofágů v infiltrátu

Tabulka 2: Grading maligního epiteloidního mezoteliomu.

Jaderný Grade: Skóre jaderných atypií: (1 pro mírné, 2 pro střední, 3 pro výrazné) Počet mitóz: (1 pro málo [1 na 2 mm2], 2 pro středně [2-4 na 2 mm2], 3 pro mnoho [5 na 2 mm2]) Součet: (2 a 3 = jaderný grade I, 4 a 5 = jaderný grade II, 6 = jaderný grade III)

Nekrózy: přítomné / nepřítomné

Low-grade = Jaderný grade I a II bez nekrózy

High-grade = Jaderný grade II s nekrózou, jaderný grade III bez nekrózy

KARDIOPATOLOGIE

… onkologičtí pacienti často umírají na srdeční onemocnění

Kardiovaskulární choroby jsou celosvětově nejčastější příčinou smrti a malignity následují na druhém místě. Oboje mají některé společné rizikové faktory, zejména kouření a obezitu. Některé moderní metody onkologické léčby negativně působí na srdce – radioterapie nádorů dutiny hrudní (plíce, prs, Hodgkinův lymfom) může vést k insuficienci srdečních chlopní, ke konstriktivní perikarditidě či k restriktivní kardiomyopatii, chemoterapie adriamycinem / doxorubicinem či trastuzumabem ke kardiomyopatii, paclitaxelem k arytmiím a 5-fluorouracilem ke koronárním spasmům. Monitorovaná práce srovnává riziko srdeční smrti (cardiac death) u pacientů se známou diagnózou malignity a u obecné populace v USA. V oficiálních databázích ze 14 států (= 27,8 % celkové populace USA) z let 2000 – 2014 bylo 4 671 989 pacientů s histologicky potvrzenou malignitou. Z nich 15 % bylo léčeno chemoterapií a 21 % radioterapií. Z této sestavy zemřelo ze srdečních příčin 163 255 pacientů během 10 let od diagnózy nádoru. Ukázalo se, že srdeční mortalita pacientů s nádorem je signifikantně vyšší než u obecné populace. Standardizovaná srdeční mortalita byla největší u hepatocelulárního karcinomu (2,58), karcinomu pankreatu (2,36) a karcinomu plic (2,30). Pacienti s metastázami měli vyšší srdeční mortalitu (2,16) než pacienti s lokalizovaným nádorem. Zajímavým zjištěním je, že pacienti s maligním melanomem, karcinomem prsu či karcinomem prostaty měli srdeční mortalitu nižší než kalkulovanou. Z etnického hlediska byla srdeční mortalita onkologických pacientů nejvyšší u minorit (indiáni, eskymáci, černoši), nejnižší u bělochů. Kliničtí lékaři by si měli být vědomi rizika srdeční morbidity a mortality u onkologických pacientů, zejména těch s nádory jater, plic a pankreatu.

Zdroj: Gad MM et al. Temporal trends, ethnic determinants, and short-term and long-term risk of cardiac death in cancer patients. Cardiovasc Pathol 2019; 43: 107-147.

- I. Šteiner -