ONDŘEJ HES, 1968-2022

Milý Ondro, náš šéfe, náš režisére…

Jako blesk s čistého nebe… Šok… V tu chvíli nám všem ten Tvůj nekonečný nekorektní humor strašně zhořkl v ústech, jeho pachuti se budeme jen velmi těžko zbavovat…

Je univerzálním moudrem, že do práce se nechodí, aby nás to tam bavilo, do práce chodí aby jsme se těšili domů. V případě Tvé laboratoře to ale nikdy nebyla pravda… Vléval si svému oddělení krev do žil a držel nás jako tmel pospolu. S každým z nás si vždy jednal rovně, přímo a dokázal si v nás vyvolat pocit jedinečnosti. My všichni svou práci máme rádi právě a proto, že vždy byla spojená s Tebou. Univerzální odpověď „to dáme“ si většina z nás vezme do svých životů jako životní filozofii, ale i jako vzpomínku na Tebe… Stejnou nezapomenutelnou vzpomínkou bude i Tvůj každodenní pozdrav „čau, ženy“, na který Ti k Tvé nevůli většinou nejrychleji odpověděli dva „chlapci“ a to naprosto automaticky.

Byl jsi úžasný šéf, na kterého se nezapomíná. Byl si pro nás všechny velkou inspirací a díky Tobě laboratoř fungovala a stále funguje skoro v rodinné atmosféře. Tvůj optimismus, radost ze života a dojem, že můžeme zvládnout cokoliv, v nás bude díky Tobě napořád. Podporu jsme v Tobě měli ve všech směrech a moc za ní děkujeme. Dokázal si splnit každou žádost, každé přání, nikdy si neřekl ne a snažil se nám ve všem pomoci a vyjít vstříc, poradit, nasměrovat a nikdo z nás Ti nebyl lhostejný. Za tvoji neutuchající ochotu, snahu a vstřícnost Ti moc děkujeme a jsme rádi, že jsme Ti ji mohli oplatit vlastním způsobem, který není založen na jasně dané reciprocitě, ale na tom, že se mají lidé rádi a dělají pro sebe nejrůznější maličkosti, které dokáží vykolejit, rozhodit, potěšit a pobavit i velkého šéfa, jakým si pro nás byl. Nebyl jsi pro nás však jenom šéf, byl jsi kamarád a svým způsobem rodina.

Náš milý šéfe, slibujeme, že budeme přísně dodržovat třídění odpadu a nepřizpůsobivé (Kuba) budeme bít, budeme jíst se zavřenou pusou, pamatovat neustále na to, že každý rok přijde léto a v prodeji je jen omezený počet XXL plavek a Kristýna garantuje, že zvolání „vy už zase žerete“ z naší laboratoře nevymizí a když bude nejhůř, tak víme, že alkohol je řešení.

Je nám jasné, že už odečítáš hvězdné imuno a děláš svatým diagnózy, ale dej si tam nahoře taky trošku relax a užij si klid, pohodu a tolik nepracuj.

Říká se, že Bůh si k sobě napřed bere ty jemu nejmilejší…

Bylo nám ctí!

Tvoje děvčata (a chlapci) z laboratoře Speciální diagnostiky ŠÚP Lochotín a celý kolektiv ŠÚP

Když jsem byl Mariánem Švajdlerem osloven, abych doplnil něco osobního k tomuto smutnému tématu, uvědomil jsem si, že to nebude vůbec nic jednoduchého.

Byla zveřejněna spousta krásných textů od kolegů a přátel, které dokladují význam Ondrovy renesanční osobnosti, jeho talent, pracovitost, neokázalost, smysl pro rodinu a přátelství, které pro něj nebyly jen nějakými formálními pojmy, ale dával jim svým životem hluboký smysl. Pro to vše ho lidé obdivovali a měli ho rádi.

V okamžiku, kdy jsem si uvědomil neodvratnost jeho odchodu, projela mi hlavou dlouhá řada společných zážitků, drobných střípků událostí a pocitů -- ano, bylo by to brzy neuvěřitelných 50 let, kdy jsme se poprvé potkali a poté si víceméně pořád byli nablízku až doteď.

Vybavila se mi celá řada okamžiků od toho, jak jsme jako malí špunti převraceli kameny a vyvraceli pařezy, abychom s nadšením pátrali po zajímavém hmyzu, přes gymnaziální léta dospívaní po studia medicíny, přes práci, kde se stal i nejbližším kolegou a kamarádem mojí manželky Lídy.

Zcela nezapomenutelné jsou společné akce s našimi nejlepšími kamarády (ty měl hlavně z atletiky), kde jsme mimo dosah mobilního signálu účinně deletovali všechny starosti našich životů. V rodině, mezi nejbližšími kamarády a v přírodě se cítil nejlépe. Všechny ty společné chvíle všední i nevšední byly skvělé, člověk by si přál, aby jich bylo bývalo více, ale tak je to v případě nebližších lidí vždy, s tím už nic nenaděláme.

K těm osobním vzpomínkám... vybavuji si školní lavici (ani už nevím, zda na základce nebo gymnáziu), nějaký “zbytečný” předmět a my se věnujeme naší oblíbené činnosti, tj. vymýšlení příběhů a historek, které já obyčejně vymýšlel a Ondra ihned s nadšením a bravurou (geny po otci) ilustroval a přitom se tiše otřásal smíchy (a spolu s ním i všechny předměty kolem). Pohled měl upřený do lavice a vřelo to v něm jak ve Vesuvu těsně před zánikem Pompejí. Šeptal jsem mu do ucha další a další detaily příběhu, přitápěl tak pod kotlem a přál si, aby Vesuv vybuchl a i na ty Pompeje došlo.

Druhá vzpomínka je z poslední doby. Občas jsme se potkávali při cestě do práce těsně před nemocnicí. On běžel, já jel na kole, já zachmuřený, hlavu plnou starostí, on zachmuřený (kdo ho zná, ví, že i chmuřit uměl poctivě), neviděl mě, přijel jsem tak blízko, jak to šlo a zařval na něj: “Uhni dědku, nebo tě smetu!” Úplně se zevnitř rozsvítil, chmury se rozplynuly, já jsem se rozsvítil a oba jsme věděli, že “ten den nebude zas tak špatnej.“

Teď už Tě nikdo nedoběhneme, zasprintoval jsi nečekaně a příliš rychle, takže Ti zase nikdo z nás nestačil. Nikdo nevíme, kdo z nás a kdy doběhneme druhý, třetí a kdo se tu bude flákat do sta let.

Čím jsem starší, roste ve mně přesvědčení, že tento náš smrtelný život není to poslední… Pokud tam někde jsi a já se tam dostanu taky, tak na Tebe se fakt těším. Ten den, kdy to nastane a protnu cílovou pásku, tak “ten den nebude zas tak špatnej.“

Ahoj

Jirka

Prof. MUDr. Jiří Bouda, Ph.D.

Gynekologicko-porodnická klinika LF UK a FN Plzeň

Když nás náhle opustil náš kamarád Ondra, věděli jsme, jak moc nám bude chybět. Měli jsme Ondru na nefrologii hodně rádi. Pro mne, který ho znal dlouho, je jeho odchod bolestivý. Ondra byl zcela výjimečný. Přes obrovské pracovní úspěchy, které ho přivedly na špičku světové uropatologie, zůstával skromný a přátelský, dokázal si ze sebe udělat legraci. Úspěchy a společenská prestiž změní spoustu lidí, Ondru ani náhodou.

Z pracovního hlediska Ondra nám nefrologům neuvěřitelně pomáhal. Byl pro nás klíčovým členem týmu. Před 25 lety ho můj kolega požádal, aby se věnoval nefropatologii a my jsme tím získali pro transplantační i klinickou nefrologii poklad. Jsem si zcela jistý, že bez Ondry by nikdy nemohlo dojít k tak dramatickému vzestupu plzeňského transplantačního centra. Všichni víme, jak je nefropatologie pro patologa těžká disciplína, jak málo patologů v ČR je schopno jí obsáhnout. Ondra jí jako „vedlejšák“ k uropatologii dotáhl k dokonalosti s ochotou okamžitě zavádět všechny potřebné moderní metody. K našemu štěstí při tom stihl nefropatologii naučit svoji milou mladou kolegyni. Ondru práce bavila, nikdy neměl problém nám a našim pacientům pomáhat i v jiných v oblastech patologie. Moc Ti za to Ondro děkujeme a nezapomeneme.

Ondra odešel náhle, při sportu, který ho provázel celý život. Myslím, že byl do posledního okamžiku šťastný. Modlím se za něj a jeho rodině přeji sílu v těžké době.

Prof. MUDr. Tomáš Reischig, Ph.D.

Nefrologie, I. Interní klinika LF UK a FN Plzeň

Dear Ondra,

It is impossible to accept that you are gone and that we will never see you again. We are left with our loss, our grief, our memories, our photos and words - to help us cling to you, to fill the void you left behind. In your last email, few weeks ago, you were telling me how life is hectic and how much you were looking forward to your well-deserved holiday in Croatia. You did not mention that you would celebrate only your 54th birthday during that holiday.

People mostly remember how someone made them feel, which form their lasting memory of somebody. Now that you are gone, we only start realizing who you actually were. Even people from all corners of the world who had brief encounters or communication with you testify to your kindness and generosity. And how you made them feel - respected and special! This is how all those who had an opportunity to be in touch with, even for a fleeting moment, will remember you.

Ondra, you were my brother in science and in life. I feel I lost a part of me with your passing. You leave an enormous legacy as a great human being - kind, modest, humble and selfless, always ready to help and accommodate everybody. You were a glue of goodness, friendship and zest for life that kept a large community of people around the world together – by being around you! Your life calling was “giving”. You found the meaning of your life and your gifts in your dedication to science and nature and in your goodness to the others. You generously gave your gifts away - your time, your kindness, your goodness, your knowledge, your wisdom, your love of life. We are all blessed to have been receiving these precious gifts from you while you were with us - your family, your friends and colleagues, your trainees, mentees and students.

Dear Ondra, all those you touched with your spirit will have to learn now how to live without you. It will be very difficult, but I feel you would like for all of us to move on – because living the life to the fullest and generously sharing everything we have - remain your lasting endowment and lesson to all of us. Your work and legacy will remain an inspiration, a lasting memory, and an example of a life well-lived to the fullest - to be cherished, emulated, and aspired to!

You used frequently three dots (…) in your emails. Now I understand that those “…” meant that there is no end, but a continuation… of the “story”. Farewell my friend, till we meet again…

Prof. Kiril Trpkov, M.D., FRCPC

Department of Pathology and Laboratory Medicine,

Cumming School of Medicine,

University of Calgary

Calgary, AB

Canada

People who are decent, kind, and generous are very hard to find in this soulless age, but people who additionally are also brilliant and exceptionally talented while being decent, kind, and generous are a true rarity. That was Ondra Hes, a man so full of kindness and generosity that his departure has sent shock waves in the system. This is because, for all our selfishness, greed, and ambition, deep inside we all still cherish the better angels of our souls, the ability to feel empathy, the sense that there must be justice on this earth, the consolation of knowing that there are still persons of character and integrity among us. The loss of Ondra is deeply felt as an unfair act of destiny; we feel cheated that he was taken away from us because he was the mirror where we saw all that we wished each of us could be.

So it was that I met Ondra through Michal Michal, who spoke to me of him with particular fondness and admiration. I could easily see that the admiration and respect was mutual. Ondra always referred to Michal as “our father”. Many years ago, while I was at the Ohio State University, I was contacted by Michal and asked if I would make available to one of his pathologists all our cases of renal cell carcinoma in our files. I agreed and he sent Ondra to Columbus, Ohio, to sit for several days in our department going over our material. My first meeting with Ondra was very formal, he was very polite and professional and did his best to be unobtrusive. It was only later that I learned of his sense of humor, his encyclopedic knowledge of just about everything, and his endless energy and dedication for everything he did, including chasing after spiders and snakes in the jungles of Mexico with Delia Perez as his guide.

Ondra quickly became a member of our inner circle, always contributing his insights and experience to the various conferences and meetings held by the Arkadi M. Rywlin International Pathology Slide Club, contributing original studies to the Annals of Diagnostic Pathology of which he was a member of the Editorial Board, and enjoying camaraderie during USCAP and other major pathology meetings. When I moved to Wisconsin, he came once again to review all the renal cell carcinomas from our files at the Medical College of Wisconsin and stayed as a guest in our home. We spent many evenings together chatting and exchanging stories and impressions and that gave me the opportunity to get to know him better and appreciate the quality of his character and his unique intellect.

Ondra quickly rose to establish himself as one of the preeminent experts in kidney tumors in the world. In addition to all the cases reviewed in the files at both of my institutions, he performed the same feat at countless other places, some as far away as Mexico City, and also created a unique registry of renal cell carcinoma in Plsen. This led him to become the single individual in the world who had seen the greatest number of cases of renal cell carcinoma ever in history. His expertise was unparalleled, and his contributions helped to shape the landscape of renal tumoral pathology as we know it today. We mourn his departure as the greatest of losses. Our specialty and our lives will be poorer without him. Many great pathologists are remembered for their greatness and their contributions; but with Ondra, it goes deeper for he was truly beloved by everyone he knew. He will always be in our hearts.

Prof. Saul Suster, M.D.

Medical College of Wisconsin

Milwaukee, Wisconsin

United States of America