Karel Rokitanský (1804 - 1878)

„Vydobyl jsem dle naléhavých potřeb doby své chorobopisné pitvě takového významu na poli vědy lékařské, že mohu na ni poukázati co základ chorobopisné fyziologie a co základ přírodovědeckého bádání v oboru lékařství“

V roce 2023 si připomeneme 145 roků od úmrtí tohoto světově proslulého patologa českého původu. Životopis a oslňující vídeňská profesní kariéra královéhradeckého rodáka jsou v našem písemnictví dostatečně popsané. Uveďme při této příležitosti několik málo známých zajímavostí z jeho života. Svá lékařská studia započal v roce 1821 v Praze. Na anatomickém ústavu byl tehdy asistentem o 17 let starší Jan Evangelista Purkyně. Po letech Rokitanský vzpomínal: „V pitevně jsme neměli žádné uvedení do práce, neboť prosektora Purkyně bylo stěží vidět, a i když přišel, nevšímal si nás.“ Svá studia Rokitanský dokončil ve Vídni, promoval v roce 1828 a na tamní prosektuře započal svou téměř 50letou oslňující profesní dráhu. Když se po letech stal dvorním radou a byl v roce 1863 jmenován expertem pro vysoké školy, uveřejnil své názory na úlohu univerzit, zvláště lékařských fakult. Purkyně tehdy vyslovil s jeho pojetím ostrý nesouhlas. Rokitanský si přes zmíněné neshody Purkyně vážil a poněvadž v jeho kompetenci bylo rozhodování o jeho penzionování, nejen že nevyužil svých pravomocí a Purkyněho nepenzionoval, ale na jeho doporučení byl Purkyně povýšen do šlechtického stavu a v roce 1869 mu byl udělen rytířský kříž Leopoldova řádu. K okolnostem udělení tohoto řádu se dochoval tento příběh. Při práci v pitevně si Rokitanský nepřál být rušen, o to pečoval věrný sluha ústavu Jan, který střežil dveře do pitevny. Jednou při největší práci se najednou po zaklepání pomalu začaly otevírat dveře. Rokitanský, „úctu vzbuzující olympská postava“, se postavil do pózy hrozivě obranné, čekaje, aby se na neznámého návštěvníka v pravém slova smyslu vrhl. Do pitevny se vsunul malý, starý pán; Rokitanský spatřiv ho, okamžitě zjihl. Ze lva k útoku připraveného se stal rázem beránek, který s radostným překvapením vítal příchozího: „Drahý příteli!“. Po chvilce mlčení mu odvětil příchozí Purkyně: „To jste mi neměl dělat…“. Stařičký Purkyně se totiž musel jít osobně poděkovat císaři za vyznamenání a cesta do Vídně mu způsobila námahu a výdaje.

Po Rokitanského smrti o něm vídeňské noviny zmiňovaly rozmanité historky. Jednou vylíčily upřímný poměr mezi zemřelým nebožtíkem a věrným pitevním sluhou Janem, který vždy při pitvání činil své poznámky. Jednou se jinak klidný Rokitanský rozdurdil. Sluha Jan se marně pokoušel rozříznout lebku a povídal: „Pane dvorní rado, mně se zdá, že je to zase nějaká tvrdá česká palice“. Tehdy se Rokitanský rozbouřil: „Mně se zdá, že si chcete ze mne tropit žerty - kdo je vaše tvrdá palice?“ Také kolovala anekdota , kterak Rokitanský odpovídal jak se vede jeho čtyřem synům (dva byli lékaři, dva zpěváci): „Znamenitě - dva léčí, dva ječí“.

Během svého pracovního života (1828 - 1875) Rokitanský vykonal nebo se aktivně podílel na 60 000 patologických a 25 000 soudních pitev. Významný ovšem nebyl ani tak obrovský počet výkonů, jako vědecké objevy a nálezy, které z nich dokázal vytěžit. Studia ke svým pracím dlouhé roky vykonával v těžkých podmínkách v nuzném domku prosektury, který se nacházel v odlehlé části vídeňské Všeobecné nemocnice, zřízené císařem Josefem II. Toto stavení by se dle vzhledu prý hodilo spíš za skladiště uhlí. Jeho prostory byly tak nedostatečné, že Rokitanský měl stůl mezi zvýšeným oknem a skříní pro preparáty, k němuž lezl po žebříku a při práci musel sedět v okenním výklenku. Ve svých vzpomínkách charakterizoval tento domek, že „byl schopen trvale rozrušit komukoliv zdraví“. Postavení důstojného ústavu se dočkal po více než 30 letech v roce 1862.

Pozoruhodné vzpomínky na Rokitanského a jeho pracoviště popsal MUDr. Jindřich Wankel (1821 - 1897), který jako medik krátce před promocí navštívil svého přítele MUDr. Františka Groha ve vídeňské Všeobecné nemocnice v červenci 1847. Prošli spolu celou nemocnici, která na Wankela příliš dobrý dojem neučinila. Popisuje, že „Groh mě zavedl také do mrtvolny, kde pro špínu, mrvu a slámu nebylo možno kroku učinit. V pozadí na nepatrném, pleveli zarostlém pahorku stála jako bastila hrozná věž pro duševně choré s okénky jakoby střílnami opatřená. Po levé straně nalézala se prostá, přízemní budova, obsahující pitevnu a komoru pro mrtvoly. Když jsme přistoupili k této prosektuře, pozdravili jsme profesora Rokitanského, který seděl pod dvěma lipami a kouřil dýmku. Krátce nás pozdravil a já jsem pohlížel s úctou na muže, který již tak mnoho velikého vykonal. V jeho melancholických rysech bylo pozorovat jistou neodlučitelnou sklíčenost a omrzelost životem, jako by žil jen pro svou vědu a nestaral se o nic jiného na světě. Vstoupili jsme do pitevny. Jaký to byl děsivý pohled ! Ve špinavé, krví a vším možným odpadem znečištěné prostoře, osvětlené malými okénky, stál uprostřed stůl s mramorovou deskou a kolem dokola ležely na zemi a stolcích rozčtvrcené mrtvoly, přeházené, zakrvácené, zpola prohnilé a jejich vnitřnosti rozložené a rozdrobené plavaly v moři krve a hnisu, které zatopily podlahu. Morový zápach vydávaly také mrtvoly, které již zcela zelené choulily se v koutech. Pitevní sluhové jako řezníci pokoušeli se od krve a hnisu znečištěné mrtvoly přivést do původního stavu. Strašný pohled, který každého nutně pobouřil. I v nejhorší pohodnici nemohlo se tak dít. Jaký rozdíl mezi naším pražským ústavem ! Z tohoto bahniště vyrostl mocný duch Rokitanského patologické anatomie ? Je to bezmezná nevážnost k člověku, jeho důstojnosti, tak hrozně jej po smrti snížit a pitevní sál jako posvátné ohniště velké a krásné vědy učinit podobným nejnižší pohodnici. Zde se má lékař učit lidskému citu a lidské důstojnosti ? Pobouřen odvrátil jsem se od tohoto hrozného místa a když jsem od Groha uslyšel ještě více o poměrech tohoto ústavu, pozbyl jsem původní touhu zde ve Vídni se dále učit. Vyprávění o sluhovi Antonínovi, který zde dával kurzy v očních operacích, bylo dostatečné, aby mé dobré mínění o tomto ústavu úplně zahladilo“.

Dnes můžeme jen žasnout a obdivovat Karla Rokitanského, velikána našeho oboru, v jakých neuvěřitelných podmínkách dokázal žít, pracovat i bádat a vytvořit své obrovské dílo.

MUDr. Jindřich (Heinrich) Wankel pracoval jako lékař v Salmových hutích na Blanensku. Byl také významným mezinárodně uznávaným badatelem, označovaným jako „otec moravské archeologie“. Jeho nejvýznamnějším počinem byl výzkum jeskyně Býčí skála. Podnikl řadu studijních cest nejen po Evropě. Dopisoval si mnoha učenci, včetně věhlasného německého patologa Rudolfa Virchova. Karel Absolon (1887 - 1960), profesor geografie a paleoantropologie na Univerzitě Karlově v Praze, byl Wankelovým vnukem.

Adresa pro korespondenci:

MUDr. Jan Betlach

oddělení patologie, nemocnice

580 22 Havlíčkův Brod

email: jan.betlach@seznam.cz