MONITOR aneb nemělo by vám uniknout, že..

HEMATOPATOLOGIE

… u lymfomů léčených brentuximab vedotinem může dojít k redukci či ztrátě exprese antigenu CD30

Poterapeutická ztráta exprese specifického povrchového markeru je známá především u B-buněčných lymfomů léčených monoklonálními protilátkami proti CD20 (např. rituximab) nebo terapeutickými T-lymfocyty s chimérickým antigenním receptorem (CAR-T lymfocyty) cíleným proti CD19. V případě CD20 kolísá výskyt ztráty povrchové exprese mezi 8-60% relabovaných nebo opakovaně léčených případů.

Pro terapii vybraných CD30-pozitivních lymfomů je v současné době k dispozici specifický konjugát monoklonální anti-CD30 protilátky s cytostatikem, brentuximab vedotin (BV). Léčebné využití se týká především pacientů s anaplastickým velkobuněčným T-lymfomem (ALCL), klasickým Hodgkinovým lymfomem (cHL) a CD30-pozitivními T-buněčnými lymfomy v nodální i extranodální lokalizaci.

Ztráta nebo redukce exprese CD30 u pacientů s lymfomy léčenými pomocí brentuximab vedotinu je popisována převážně ve formě kazuistických sdělení. Dvě nedávné studie pak v sériích pacientů s relapsy či progresí onemocnění popisují změny jak v intenzitě exprese CD30, tak v procentu nádorových buněk, které antigen CD30 po terapii BV exprimují.

První studie se zaměřila na pacienty s CD30-pozitivními kožními lymfomy, kteří byli léčeni BV a zároveň u nich došlo k relapsu nebo perzistenci či progresi onemocnění. V sérii byly zahrnuty případy mycosis fungoides včetně velkobuněčné transformace (6 pacientů), ALCL (2 pacienti) a blíže nezařazený kožní T-buněčný lymfom (1 pacient). U 7 z 9 vyšetřovaných pacientů byla prokázána redukce exprese CD30 v podobě snížení procenta pozitivních nádorových buněk až o 95 %. Časový odstup od zahájení terapie BV a rebiopsií se pohyboval mezi 5-25 měsíci. Počet cyklů brentuximabu vedotinu se pohyboval od 3 do 23 a v dané skupině pacientů neměl na redukci exprese CD30 jednoznačný vliv.

Ve druhé studii se autoři zaměřili na pacienty s relabovaným nebo refrakterním klasickým Hodgkinovým lymfomem (12 pacientů) a anaplastickým velkobuněčným lymfomem (9 pacientů). Změna v charakteru exprese CD30 byla pozorována pouze u pacientů s ALCL, a to ve 4 případech (44 %). Odstup mezi terapií BV a rebiopsií se pohyboval mezi 4,5 – 38 měsíci. Kompletní ztráta exprese byla popsána pouze u jednoho pacienta, ostatní tři případy vykazovaly redukci exprese CD30 pod 20 % nádorových buněk. U všech 4 případů se jednalo o pacienty, kteří podstoupili více cyklů terapie s vyšší kumulativní dávkou BV. Dále se zdá, že potenciální souvislost má také extradonální lokalizace lymfomu a mužské pohlaví. Všichni pacienti s redukcí exprese CD30 také vykazovali nižší intenzitu exprese již v primárním diagnostickém vzorku. Typ ALCL (ALK-pozitivní, ALK-negativní či primárně kožní) naopak na změnu exprese CD30 vliv neměl.

Mechanismus ztráty antigenu CD20 při léčbě rituximabem byl objasněn teprve nedávno. Většina CD20 je odstraňována Fc gama receptor exprimujícími monocyty a makrofágy v rámci tzv. trogocytózy neboli oříznutí antigenu (shaving). Dále se předpokládá, že ztráta CD20 je také zčásti způsobena internalizací B-buněčného receptoru. Ke ztrátě CD30 po léčbě BV může docházet patrně podobným mechanismem. Nicméně se zdá, že fenomén ztráty exprese CD30 není tak častý a zodpovědné tedy mohou být i alternativní, dosud neobjasněné, mechanismy.

Povědomí o fenoménu ztráty či redukce exprese antigenu CD30 po léčbě brentuximab vedotinem je důležité především v rámci diagnostiky recidivujícího nebo reziduálního onemocnění k prevenci záměny za jiné, sekundární, onemocnění. Otázkou je také metoda detekce exprese CD30 a typ použitého klonu pro imunohistochemickou detekci. Klinický význam úbytku exprese CD30 není zatím zcela jasný, nicméně minimálně u dosud publikovaných pacientů s kompletní ztrátou exprese byla opakovaná terapie BV neúčinná.

Zdroje:

1. Goyal A et al. Variable loss of CD30 expression by immunohistochemistry in recurrent cutaneous CD30+ lymphoid neoplasms treated with brentuximab vedotin. J Cutan Pathol 2019; 46(11): 823-829.
2. Kaimi Y et al. Loss of or decrease in CD30 expression in four patients with anaplastic large cell lymphoma after brentuximab vedotin-containing therapy. Virchows Arch 2024; 484(3): 465-473.

-K. Kamarádová-

… GLI1 může být koamplifikován společně s geny DDIT3, CDK4, MDM2 a STAT6

Recentně popsané mezenchymální nádory s GLI1 alteracemi, zahrnující fúze a/nebo amplifikace, mají obvykle epiteloidní morfologii a spektrum imunohistochemických nálezů, typicky s pozitivitou S100 a CD56, a s možnou reaktivitou CDK4, mdm2, cyklin D1 a STAT6 u GLI1-amplifikovaných případů. Byly popsány v různých anatomických lokalizacích a všechny tyto rysy komplikují jejich rozpoznání. Ve snaze otestovat nově dostupné protilátky GLI1 autoři sestavili soubor 11 geneticky potvrzených nádorů a celkem 356 převážně molekulárně potvrzených potencionálních imitátorů, zahrnující Ewingovy sarkomy, liposarkomy, glomangiomy a intimální sarkomy. Na této sestavě provedli imunohistochemii s GLI1 a p16, přičemž práh pozitivity pro GLI1 byl stanoven na 5 % nádorových buněk s jaderným a/ nebo cytoplazmatickým zbarvením a p16 bylo považováno za pozitivní, pokud bylo zbarveno více než 50 % nádorových buněk. Všechny testované GLI1-alterované nádory vykazovaly GLI1 pozitivitu, přičemž nádory s amplifikací byly převážně jaderně pozitivní a nádory s fúzemi byly spíše s cytoplazmatickou reaktivitou. Rovněž 3 intimální sarkomy, 3 z 285 Ewingových sarkomů, a 24 liposarkomů z 32, převážně dobře diferencovaných a dediferencovaných, bylo GLI1 pozitivní. Všechny GLI1 amplifikované tumory koexprimovaly difúzně p16; nicméně pouze 1 nádor ve skupině s GLI1 fúzí byl ložiskově p16 pozitivní. Koexprese GLI1 a p16 byla rovněž pozorována u všech intimálních sarkomů, 24 liposarkomů a jednoho Ewingova sarkomu. Samotná GLI1 imunohistochemie tak měla senzitivitu 92 % a specificitu 91 %; přidání p16 zvýšilo senzitivitu na 100 % a specificitu na 93 % pro GLI1 amplifikované nádory.

Autoři uzavírají, že imunohistochemie může úspěšně pomoci rozpoznat nádory s alteracemi GLI1, a doplnění p16 může dále pomoci identifikovat neoplázie s GLI1 amplifikací.

Zdroj:

Machado I et al. The value of GLI1 and p16 immunohistochemistry in the premolecular screening for GLI1-altered mesenchymal neoplasms. Virchows Arch 2024; 484: 765-775.

K. Veselý -

PATOLOGIE GIT

… “epithelial misplacement” v Peutz-Jeghersových polypech lze od invazivního adenokarcinomu odlišit banálním imunohistochemickým vyšetřením

Mezi nejdůležitější problémy v histopatologické diagnostice Peutz-Jeghersových polypů (PJP), ať sporadických nebo syndromických, patří rozlišení mezi pouhým tzv. “epithelial misplacementem, EM”, tedy přítomností epitelových struktur v hlubších vrstvách stěny, který je běžným doprovodným znakem PJP lokalizovaných v tenkém střevě, a dobře diferencovaným invazivním adenokarcinomem. Dokonce se soudí, že dříve udávaná relativně vysoká incidence adenokarcinomu tenkého střeva vznikajícího v souvislosti s PJP ve skutečnosti představuje chybnou diagnózu EM. „Klidný“ EM pravděpodobně výraznější diferenciálně diagnostické dilema nepředstavuje, ale v asociaci s reaktivními atypiemi, které jsou často jeho součástí se společným původem v působení mechanických sil, může vést k nejistotě při hodnocení léze v základním barvení a k upínání naděje na zázračné imunohistochemické vyšetření.

V minulosti již bylo prokázáno, že markery buněčné proliferace nebo adheze mohou rozlišit mezi EM a adenokarcinomem, ale spolehlivě pouze v těch případech, které jsou rozlišitelné i v konvenčním barvení, což není mnoho platné. Nicméně autoři citované studie upozorňují, že v předchozích publikacích byla hodnocená pouze přítomnost/absence daného markeru, a ve své práci se proto navíc zaměřili na prostorovou distribuci analyzovaných markerů, jmenovitě Ki-67 a synaptofyzinu, v benigních žlázkách EM a ve žlázkách adenokarcinomu. Dle očekávání byla v benigní EM zachována polarita krypt, tedy jak proliferační aktivita, tak přítomnost synaptofyzin-pozitivních neuroendokrinních buněk byla omezena na jejich bazální část, zatímco v adenokarcinomu dochází k alteracím tohoto charakteristického patternu (proliferační aktivita bývá nejen výrazně vyšší, ale distribuce Ki-67 bývá navíc difúzní nebo nepravidelně distribuovaná; neuroendokrinní buňky pak v adenokarcinomech většinou nebývají vůbec, jsou-li přítomny, postrádá jejich distribuce výše uvedenou charakteristickou topickou organizaci).

Vzhledem k potenciálně závažným důsledkům chybného rozhodnutí v rámci diferenciální diagnózy mezi EM a adenokarcinomem je užitečnost předložené metody zjevná, bohužel ale nelze ignorovat fakt, že studie je založena pouze na 4 případech.

Zdroj:

Shepherd et al. Epithelial misplacement in Peutz–Jeghers polyps—the efficacy of the distribution of immunohistochemical markers in its diagnosis. Histopathology 2024; 85(4): 686-689.

O. Daum -

KARDIOPATOLOGIE

… rozmanitost cystického tumoru atrioventrikulárního uzlu.

Cystický tumor atrioventrikulárního uzlu je vzácná pravděpodobně vrozená léze, u které se předpokládá, že vzniká jako endodermální pozůstatek chybné migrace embryonálních tkání. Tumor je diagnostikován ve většině případů až během pitvy, klinicky se manifestuje jako palpitace, AV blok nebo jako náhlá srdeční smrt.

Japonští autoři sesbírali pět pitevních případu tohoto nádoru a popisují jejich klinické a morfologické charakteristiky. Věk zemřelých byl od 28 do 68 let, tři byli muži. Z klinického hlediska autoři zdůrazňují, že synkopální ataky způsobené tumorem mohou být chybně diagnostikovány jako epileptické záchvaty. Makroskopicky nemusí byt tumor patrný, někdy se projeví jako zduření v oblasti AV uzlu. Pravděpodobně neexistuje korelace mezi velikostí tumoru a výskytem arytmií. Vlastní tumor se může vyskytovat přímo v AV uzlu, jeho blízkosti nebo zasahovat i do komorového septa. Je tvořen cystami, vývody nebo solidními hnízdy obklopenými vazivovou tkání. V jednom případě byl tumor tvořen pouze jednou objemnou cystou. Buňky jsou epiteliální, cylindrického, přechodního nebo dlaždicového vzhledu, a jsou pozitivní v imunohistochemickém průkazu cytokeratinu.

Kdy pomýšlet na cystický tumor atrioventrikulárního uzlu? Především u pacientů u náhlé srdeční smrti s lehkou nebo žádnou koronární aterosklerózou či jinými nálezy, které by vysvětlily náhlé úmrtí. Následovat by mělo morfologické vyšetření převodního systému, v případě AV uzlu je potřeba vyšetřit oblast od ústí koronárního sinu až po membranózní septum u septálního sípu trikuspidální chlopně, a to jeho síňovou i komorovou část.

Zdroj:

Muramatsu et al. Variations in subtle cystic tumors of the atrioventricular node: Five autopsy cases. Cardiovasc Pathol 2024; 69: 107607.

-V. Stejskal-

PATOLOGIE CNS

… imunodetekce p16 může posloužit jako screeningový nástroj homozygotní delece genu CDKN2A v nádorech CNS

WHO klasifikace nádorů centrálního nervového systému z roku 2021 zdůrazňuje význam detekce molekulárního profilu těchto nádorů pro dosažení integrované diagnózy. Homozygotní delece inhibitoru cyklin-dependentní kinázy 2a (CDKN2A) je spojená s nepříznivou prognózou u IDH-mutovaných gliomů, supratentoriálních ependymomyů, meningiomů a MPNST.

V lednovém čísle AJSP skupina autorů z německých pracovišť a z Brazílie představila práci, ve které zkoumala význam IHC detekce proteinu p16 jako rychlého a cenově dostupného screeningového nástroje, který by identifikoval případy, podezřelé z homozygotní delece genu CDKN2A na souboru 30 pleomorfních xanthoastrocytomů, 32 IDH-wt high-grade gliomů, 40 supratentoriálních ependymomů s genovou fúzí ZFTA-RELA, 21 IDH-mutovaných astrocytomů a 24 meningiomů; copy number alterace genu CDKN2A byly stanoveny v tomto souboru molekulárně genetickými metodami. Imunohistochemie p16 prokázala v souboru vysokou pozitivní prediktivní hodnotu (rozsah 90 % až 100 %) a celkově nízkou negativní prediktivní hodnota (rozmezí 22 % až 93 %) pro homozygotní deleci CDKN2A (přeloženo do běžné řeči: negativní výsledek barvení ukazuje s vysokou mírou pravděpodobnosti na následné molekulární potvrzení delece).

V situacích, kdy je molekulární testování omezeno z cenových či časových důvodů, může imunohistochemie p16 posloužit jako užitečný nástroj pro rychlou identifikaci případů, které by měly být podrobeny dalšímu molekulárnímu testování delece CDKN2A. Pokud se zvídavý čtenář chce zeptat, jak je to s CDKN2B, tak toto článek moc neřeší; autor monitoru se zatím nechystá výše popisovanou novinku IHC detekce p16 u nádorů CNS ve svém provozu zavádět.

Zdroj:

Zschernack V. et al. p16 Immunohistochemistry as a Screening Tool for Homozygous CDKN2A Deletions in CNS Tumors. AJSP 2024; 48: 46-53.

T. Jirásek -

CYTODIAGNOSTIKA

… procesy strojového učení a umělé inteligence začínají být včleňovány do hodnocení výpotků.

Standardizované hodnocení výpotků pomocí mezinárodního systému TIS1 použili tvůrci systému prezentovaného jakožto první veřejně dostupný nástroj pro automatizované hodnocení výpotků2.

Autoři vytvořili databázi 3731 obrazů objektivem 40x v grafickém formátu png, který vyhodnotili jako optimíální z hlediska komprese a velikosti souborů v databázi. Předcházela kontrola preanalytické fáze. Použity byly preparáty výpotků pleurálních, peritoneálních a perikardiálních barvené výlučně polychromem a ne starší 7 měsíců. Obrazy byly řazeny do kategorií TIS I-IV (vynechány nediagnostické, použity NFM – negativní z hlediska malignity, AUS – atypie nejistého významu – SFM – suspektní z malignity a pozitivní ve smyslu maligního nálezu). Od jednoho pacienta (jejich celkový počet neuveden) byly zpravidla nasnímány obrazy do více kategorií. Zařazeni byli pouze pacienti, jejichž nález měl ověření buď bioptické, nebo průběhem onemocnění.

Pro extrakci diagnostických znaků byl použit model VGG16 stažený z Keras Application Programmig Interface a trénovaný na databázi Image Net. Celkově extrahováno téměř 15 milionů znaků. Ty byly použity pro nácvik systému metodou náhodného lesa (metoda v oblasti strojového učení, která kombinuje několik rozhodovacích stromů). Data byla náhodně rozdělena na pětiny, čtyři nácvičné, pátá pětina byla použita jako testovací. po padesáti cyklech pro každou část byly ještě experimenty opakovány testováním proti kategorii negativní (NFM).

Přesnost klasifikace v kategorii maligní dosáhla 83 %, celková pro všechny kategorie byla 74 %.

Ze 172 malignit byla jedna chybně označena jako benigní, 24 vzorků bylo v kategorii suspektních, 4 v kategorii AUS.

Ze 168 vzorků SFM bylo 21 zařazeno mezi maligní, 28 v kategorii AUS, 14 bylo vyhodnoceno jako NFM.

Největší roztptyl byl (nepřekvapivě) v kategorii AUS. Ze 170 vzorků bylo 5 vyhodnoceno jako maligní, 51 jako negativní, 29 bylo suspektních.

V závěru této studie jsou zveřejněny přístupy k databázi umístěné na ResearchGate a výzva případným zájemcům o testování, aby si vyžádali excelovskou tabulku a přístupový kód od korespondujícího – zde prvního autora.

Zdroje:

1. Chandra A, Crothers B, Kurtycz D, Schmitt F. The International System for Serous Fluid Cytopathology. Berlin, Heidelberg, Germany: Springer; 2020, 301 s.
2. Abd-Almoniem E, Abd-Alsabour N, Elsheikh S, Mostafa RR, Elesawy YF: A Novel Validated Real-World Dataset for the Diagnosis of Multiclass Serous Effusion Cytology according to the International System and Ground-Truth Validation Data. Acta Cytol 2024; 68: 160-70.

J. Dušková -

HEPATOPATOLOGIE

… dosud nelze bezpečně a jednoznačně odlišit autoimunitní hepatitidu (AIH) od polékové hepatitidy s rysy AIH

Polékové jaterní léze (drug-induced liver injury, DILI) dokážou napodobit téměř jakékoliv jiné poškození jater, stále častěji se v této skupině objevuje fenotyp polékové hepatitidy s rysy AIH (drug-induced autoimmune-like hepatitis, DI-ALH), podle řady studií s velmi podobnými klinickými, biochemickými, imunologickými i histopatologickými změnami. Kromě více než 40 známých léků (včetně mnohých statinů, diklofenaku, methyldopy, četných imunologik, mj. infliximabu nebo checkpoint inhibitorů) mohou být s takovouto lézí asociovány rovněž některé bylinné přípravky (khát, možná i kurkuma) nebo vakcíny (zdokumentované případy DI-ALH i po vakcinaci proti SARS-CoV-2). Situaci navíc komplikuje fakt, že některé léky nebo vakcíny mohou působit také jako spoušťový faktor klasické AIH.

Jako DI-ALH je označována jaterní léze s laboratorními a/ nebo histopatologickými známkami autoimunitního procesu, vysokými hladinami IgG, pozitivitou autoprotilátek jinak často prokazovaných u AIH (antinukleární ANA, proti hladkému svalu ASMA, proti mikrosomům jater a ledvin typu 1 Anti-LKM-1), která se většinou manifestuje do 3 měsíců po expozici dané látce jako akutní hepatocelulární poškození, vzácně s cholestatickými rysy. Po vysazení léku se až na výjimky jaterní léze upraví do 6 měsíců spontánně, nebo při krátkodobém podávání kortikoidů, na rozdíl od nutnosti dlouhodobé imunosupresivní terapie AIH. Pouze vzácně dochází u DI-ALH k progresi v akutní jaterní selhání, nebo v signifikantní chronické poškození.

Jaterní biopsie má význam pro potvrzení přítomnosti morfologických rysů podobných AIH, stupně poškození, a vyloučení jiných možných diagnóz (např. steatohepatitidy). Je nutno popsat následující patologické změny: pattern léze (portálně, nebo lobulárně centrovaná hepatitida – obraz chronické, nebo spíše akutní hepatitidy), stupeň nekroinflamatorních změn, zvláště interface aktivity, grade fibrózy, rozsah plazmocytární komponenty reaktivní celulizace včetně případné agregace plazmocytů, zachycení dalších důležitých změn (hepatocytární rozety, známky cholestázy, přítomnost eozinofilů, vaskulární léze, aj.). S výjimkou pokročilého stupně jaterní léze / cirhózy, dokumentované pouze u AIH, nikoliv u „čisté“ DI-ALH, však zatím nebyly potvrzeny žádné jiné spolehlivé diferenciálně diagnostické histopatologické změny obou lézí.

S tímto tvrzením panelu expertů Evropské asociace pro studium jater EASL polemizuje druhé referované sdělení několika severoamerických autorů, kteří na svém souboru 15 pacientů s klinicky potvrzenou DI-ALH, nebo klasickou AIH zachytili statisticky významně častější střední až těžkou interface aktivitu (většina portálních polí s interface aktivitou < 50 % obvodu, resp. většina portálních polí s interface aktivitou >50 % obvodu) a výrazně četnější plazmocyty u AIH. Stupeň fibrózy (vzhledem k možnému počátečnímu stadiu AIH, nebo konkomitantní chronické jaterní chorobě u DI-ALH), přítomnost eozinofilů nebo centrální perivenozní inflamatorní léze naopak nevykazovaly signifikantní rozdíly.

Třetí zmíněné sdělení je dosti zamítavou odpovědí na druhý článek, poukazující na absenci spolehlivých diskriminačních histopatologických rysů mezi AIH a DI-ALH v dřívější větší studii Mayo Clinic a zdůrazňující pravděpodobnou heterogenitu DI-ALH s možností odlišných morfologických změn u různých vyvolávajících léků.

V praxi nám tedy jednotlivé mikroskopické změny k odlišení DI-ALH od AIH zatím nejspíše nepomohou, otázkou zůstává možné budoucí zapojení metod molekulární patologie.

Zdroje:

1. 1. Andrade RJ, Aithal GP, de Boer YS et al. Nomenclature, diagnosis and management of drug-induced autoimmune-like hepatitis (DI-ALH): An expert opinion meeting report. Journal of Hepatology 2023; 79: 853866.
   2. Alkashash A, Zhang X, Vuppalanchi R, Saxena R et al. Distinction of autoimmune hepatitis from drug-induced autoimmune-like hepatitis: the answer lies at the interface. Journal of Hepatology 2024; 81: e45-e47.
   3. Björnsson ES, Lucena MI, Andrade RJ Reply to: „Distinction of autoimmune hepatitis from drug-induced autoimmune-like hepatitis: the answer lies at the interface“. Journal of Hepatology 2024; 81: e48.

-V. Źampachová-

DERMATOPATOLOGIE

… histopatologický obraz kožních změn u dermatomyozitidy koreluje s některými typy asociovaných autoprotilátek

Dermatomyozitida je poměrně vzácné autoimunitní onemocnění s postižením kůže, kosterních svalů a případně též plicního parenchymu. Ve značné části případů je paraneoplastickým projevem. Klinicky se projevuje především heliotropním erytémem obličeje, periorbitálními otoky a Gottronovými papulami na dorsech rukou. Sérologicky je prokazována řada autoprotilátek (např. anti-MDA-5, anti-Mi-2, anti-TIF1-gamma a další).

Histopatologicky je dermatomyozitida charakterizována nespecifickými změnami v oblasti epidermis a horního koria. Přítomna je atrofie epidermis, nekrotické keratinocyty, vakuolizace v oblasti bazální membrány a její případné ztluštění. V horním koriu bývá přítomen zánětlivý lymfocytární infiltrát a inkontinence pigmentu. Intersticiálně je v koriu prokazována přítomnost mucinu. V mnoha znacích tedy dermatomyozitida vykazuje identické histopatologické znaky jako kožní akutní či subakutní lupus erythematosus. Jejich odlišení pouze na základě histopatologického obrazu je mnohdy nemožné.

Dobře známa je korelace určitých klinických vlastností a specifických autoprotilátek. Např. autoprotilátka anti-TIF1-gamma je významným prediktorem asociovaného maligního onemocnění. Histopatologická korelace však dosud nebyla systematicky hodnocena.

Autoři recentní publikace hodnotili kožní biopsie 25 pacientů s dermatomyozitidou, z nichž u 11 byla provedena více jak jedna biopsie. Bylo zjištěno, že např. přítomnost autoprotilátky proti aminoacyl-tRNA syntetáze a anti-PL-7 je asociována se sníženou intenzitou vakuolární degenerace a počtu nekrotických keratinocytů. Oproti tomu, přítomnost autoprotilátky anti-TIF1-gamma souvisí větším množstvím nekrotických keratinocytů a inkontinencí pigmentu. Autoprotilátka anti-Mi-2 koreluje s výraznější inkontinencí pigmentu.

Závěrem řečeno, histopatologický obraz kožních změn u dermatomyozitidy je nespecifický a činí tak diagnostiku tohoto onemocnění z kožní biopsie velmi obtížnou. Vyjádření jednotlivých histopatologických znaků dle této práce navíc v mnoha případech souvisí s přítomností konkrétní autoprotilátky. Práce však zároveň naznačuje možnost nalezení určitých klinicko-patologických korelací, které by mohly přispět k lepší diagnostice pacientů s dermatomyozitidou.

Zdroj:

Bennett R et al. Anti-PL-7, anti-Ro/SSA, anti-Mi-2, and anti-TIF1-γ correlate with specific patterns of histopathologic features in dermatomyositis: An analysis of 39 skin biopsy specimens from 25 patients. J Cutan Pathol 2024; 51(4): 317-326.

-M. Důra-

PATOLOGIE ORL OBLASTI

… byl popsán nový typ sarkomu sinonazálního traktu s fúzí EWSR1::COLCA2

V poslední době se relativně často setkáváme s objevy nových nádorových jednotek v oblasti sinonazálního traktu, případně s popisy nových – většinou molekulárně genetických – nálezů u již dobře známých nádorů. Tyto novinky se nicméně týkají většinou zhoubných nádorů epiteliálního původu, tedy karcinomů. Novinky ve skupině sinonazálních zhoubných nádorů mezenchymálního původu jsou literárně zmiňovány spíše vzácně; jako příklady relativně nových jednotek uveďme bifenotypický sinonazální sarkom a adamantinomu podobný Ewingův sarkom.

Proto jistě stojí na zmínku nový typ sarkomu, který se typicky vyskytuje v sinonazálním traktu a který je molekulárně geneticky charakterizován fúzí EWSR1::COLCA2. Autoři Agaimy et al. recentně popsali celkem pět případů tohoto vzácného nádoru. Soubor tvořili tři ženy a dva muži ve věkovém rozmezí 23–60 let (medián 46 let). Nádory postihovaly dutinu nosní, často se však šířily také do vedlejších dutin nosních, např. do čelistní dutiny nebo do čichových sklípků. U tří nemocných došlo v průběhu doby sledování k lokální recidivě, někdy opakované a často s mnohaletým odstupem od operace. V jednom případě nádor metastazoval do žebra. Mikroskopicky všechny nádory sestávaly z fascikulárně a solidně rostoucích výrazně atypických vřetenitých či epiteloidních buněk. Imunohistochemicky nádorové buňky variabilně exprimovaly CD56 a CD99; v jednom případě byla přítomna fokální exprese cytokeratinů. Molekulárně geneticky byla u všech nádorů prokázána metodou RNA NGS fúze genů EWSR1::COLCA2 a metodou fluorescenční in situ hybridizace přestavba genu EWSR1.

Závěrem lze konstatovat, že autoři popsali nový typ sarkomu, který je nepochybně velmi vzácný, protože výše popsaných pět případů identifikovali při analýze více než 10000 (!) nádorů ve svých registrech. Zdá se pravděpodobné, že nejčastějším místem výskytu bude sinonazální trakt, nicméně sami autoři v článku zmiňují, že při dodatečné revizi našli ještě jeden případ tohoto nádoru, který postihoval hrudní stěnu. Vzhledem k raritnímu výskytu nádoru bude nicméně studium jeho biologických vlastností obtížné. Mikroskopický vzhled a imunohistochemický profil tohoto sarkomu je bohužel nespecifický, a tak jedinou spolehlivou metodou, jak tento nádor správně diagnostikovat, je molekulárně genetické vyšetření.

Zdroj:

Agaimy A et al. Recurrent EWSR1::COLCA2 fusions define a novel sarcoma with spindle/round cell morphology and strong predilection for the sinonasal tract. Am J Surg Pathol 2023; 47(3): 361-369.

J. Laco -

… imunohistochemické markery „mezonefrické“ diferenciace, GATA3, TTF1 a CD10, mohou být exprimovány v dobře diferencovaném endometroidním karcinomu

Mezonefrický karcinom děložního hrdla a „mesonephric-like“ karcinom (MLC), který se vyskytuje v oblasti děložního těla a ovarií, jsou agresivní nádory, jejichž problematika zaznamenává v posledních letech poměrně zásadní rozvoj. To se týká zejména MLC a souvisí s tím, že se povědomí o těchto nádorech úspěšně rozšířilo a jsou daleko častěji diagnostikovány než v minulosti. Vzhledem k tomu, že se jedná o nádory se špatnou prognózou, je jejich správná identifikace žádoucí, nicméně vzhledem k morfologické heterogenitě a variabilním výsledkům imunohistochemických vyšetření může být problematická. Za nejvíce užitečné imunohistochemické markery tzv. mezonefrické diferenciace jsou pokládány GATA3, TTF1 a CD10. Další pomocné markery jsou hlavně estrogenové a progesteronové receptory, které jsou většinou u MLC negativní.

Cílem skupiny autorů ze Samsung Medical Center v Korei byla analýza exprese „mezonefrických“ markerů u 50 případů dobře diferencovaných endometroidních karcinomů endometria. Oproti některým jiným studiím použili celotkáňové řezy, což je vzhledem ke známé často jen fokální pozitivitě příslušných markerů přístup správný. Souhrnně autoři prokázali fokální expresi TTF1 u 3 (6 %) nádorů, s rozsahem exprese 2-5 % buněk. GATA3 byla pozitivní u 5 (10 %) nádorů, u jednoho případu s pozitivitou 70 % buněk. CD10 bylo pozitivní u 4 (8 %) nádorů, s pozitivitou nevíce u 30 % buněk.

V rámci diskuze autoři zmiňují literární data, udávající expresi TTF1 asi u 1-18 %, GATA3 u 1-3 %, a CD10 do 10 % endometroidních karcinomů dělohy.

Závěrem autoři konstatují, že markery „mezonefrické“ diferenciace mohou být přítomny i u dobře diferencovaných endometroidních karcinomů a na základě pouhé exprese těchto markerů nemůže být diagnóza MLC stanovena. S tím nelze než souhlasit, vždy je nutná korelace s morfologií, dalšími výsledky imunohistochemických vyšetření a případně v indikovaných případech i s výsledky molekulárních vyšetření.

Zdroj:

Yurimi L, et al. Comprehensive immunohistochemical analysisi of mesonephric marker expression in low-grade endometrioid carcinoma. Int J Gynecol Pathol 2024; 43: 221-232.

-P.Dundr-

PATOLOGIE CNS

... imunohistochémiu na P16 je možné použiť ako senzitívny a špecifický náhradný marker homozygotnej delécie CDKN2A v gliómoch