Základy kognitivní, afektivní a sociální neurovědy
XXVI. O štěstí – lidé a lidské skupiny

Súhrn

Štěstí je stavem vědomí nebo pocitem charakterizovaným spokojeností, láskou, radostí a slastí. Existují nástroje, jimiž se štěstí dá přímo měřit. Mají však svá úskalí. Tzv. Easterlinův paradox říká, že ekonomický růst mnoho ke kvalitě života nepřidává, takže průměrné štěstí národů v posledních desetiletích nevzrostlo. Jiní autoři však našli v řadě států jasnou pozitivní korelaci mezi průměrnou úrovní subjektivního pocitu štěstí a hrubým domácím produktem na hlavu. Lidské štěstí pravděpodobně závisí nejen na příjmu, jak například dokazují Spojené národy. Štěstí u téměř 400 000 lidí ve státech OECD je v pozitivní korelaci s absolutním příjmem, velkorysostí sociálního státu a jen slabě s očekávanou délkou života. Hmotná prosperita předpovídá pozitivní hodnocení života, prosperita psychosociální předpovídá kladný pocit ze života: vysoký příjem vylepšuje hodnocení života, emoční stránku štěstí nikoliv. Dokládá se, že lidé s transkripčně efektivnější podobou genu pro serotoninový transportér sdělují vyšší míru uspokojení ze života. Ve velké sociální síti se štěstí šíří dynamicky.

Klíčová slova:
štěstí – Easterlinův paradox – gen pro serotoninový transportér – sociální síť

ÚVOD

Slovníkové definice o štěstí obvykle říkají, že je stavem vědomí nebo pocitem charakterizovaným spokojeností, láskou, radostí a slastí a že se jím zabývali a zabývají filozofové, náboženští myslitelé, ekonomové i psychologové, v posledních letech i neurovědci (30, 31, 25). Neurobiologické koreláty štěstí jsou poměrně dobře popsané u zvířat i lidí. Jaký je vztah štěstí, lidí a lidských skupin?

EASTERLINŮV PARADOX

Štěstí se dá měřit. Jedním z nástrojů měření je Oxfordský dotazník, který klade 29 otázek. Na každou lidé odpovídají v šesti stupních počínaje zásadním, přes střední po mírný nesouhlas, následuje mírný, střední a zásadní souhlas (19). Dotazník však byl podroben kritice, která má za to, že se méně než na subjektivní pocit, jemuž angličtina říká well-being, což lze přeložit jako pocit pohody, blaženosti, harmonického bytí, vyptává spíš na sebehodnocení, na pocit, že jevy mají smysl, na zájem o druhé lidi a na laskavost, smysl pro humor a estetické cítění, jakož i na extroverzi neboli zaměření spíše na druhé lidi a jevy světa (24). Přesto většina empirických studií zabývajících se štěstím užívá některý z podobných dotazníků (4, 30).

Roku 1974 uveřejnil ekonom Richard A. Easterlin první z několika prací, z nichž vznikl pojem Easterlinův paradox. Jádrem paradoxu je zjištění, že lidé s vyšším příjmem žijící uvnitř nějaké země častěji říkají, že jsou šťastni, než to říkají lidé s příjmem nižším, kteří žijí ve stejné zemi. Jakmile však dosáhne příjem na hlavu takové výše, že nasytí základní potřeby, poskytne mezinárodní srovnání odlišný obraz. Průměrné hladiny „agregovaného“ štěstí mezinárodním rozdílům v příjmech neodpovídají. Příjem na hlavu v USA v letech 1946 – 1970 rostl trvale, růst průměrného štěstí tomu však neodpovídal, a v rozmezí let 1960–1970 podle Easterlina dokonce poklesl (10, 13). V krátké studii z roku 1973 (9) Easterlin na straně 4 (kurzíva je v originále) píše:

„Více peněz pro jednotlivce typicky znamená více individuálního štěstí. Růst příjmu všech lidí však neznamená růst štěstí všech lidí. Vztah štěstí a příjmu je klasický příklad neformálního logického klamu skladby souboru. Co platí pro jedince, neplatí pro společnost jako celek. Řešení tohoto paradoxu spočívá v relativní povaze posouzení prosperity. Jedinci nehodnotí svůj hmotný blahobyt absolutním množstvím statků, které vlastní, ale ve vztahu k sociální normě říkající, jaké statky jim náleží.“

Stručně řečeno: Bohatší společnosti nejsou šťastnější než společnosti chudší, nicméně uvnitř každé společnosti, bohaté i chudé, jde štěstí s bohatstvím ruku v ruce.

Psycholog Michael R. Hagerty, jenž se specializoval na otázky řízení, a sociolog Ruut Veenhoven, jenž vede Světovou databázi štěstí (Worldatabase of Happiness) (30), Easterlinovu domněnku uveřejněnou ve studii z roku 1995 (11) kritizovali (18). Přitom vyšli z následující úvahy: Pocit štěstí může záviset na tom, že lidé porovnávají výši svého příjmu s příjmem druhých lidí, může však záviset i na srovnávání současného příjmu s příjmem minulým. V tom případě zvýšení příjmu všech lidí nemusí zvýšit průměrné štěstí. Naproti tomu teorie absolutního užitku (užitek je utility ekonomů) říká, že další příjem, ten, který se přidává k předchozímu, umožní každému člověku nasytit další potřeby. Průměrné štěstí tím stoupne. Což se pokusili statisticky doložit.

Easterlin jim odpověděl roku 2005 studií nazvanou „Krmení iluze růstu a štěstí“. Praví v ní, že se jeho kritici při sběru a výkladu dat dopustili metodických chyb (25). Ti se však nedali a napsali další práci o tom, jak v letech 1946–2004 průměrné štěstí přece jen rostlo, a to národům bohatým jen trochu, zatímco několika národům chudým, o nichž jsou známy informace, vzrostlo velmi. A protože se délka lidského života v tomto období prodloužila, stoupl, počínaje polovinou 20. století, i průměrný počet šťastných let života (27, 29).

Boyce et al. (2) dokazuje, že v britské populaci záleží pocit štěstí na samotné výši příjmu podstatně méně než na tom, jaký mají příjem lidé stejného věku, vzdělání a pohlaví, jakož i lidé bydlící ve stejné oblasti. Pocit štěstí tedy záleží na vzájemném srovnávání. Jestliže lidé mají příjem vyšší než skupina, se kterou se srovnávají, jsou šťastni. Jestliže ho mají nižší, pocit uspokojení mizí.

Di Tella a MacCulloch (8) však na základě odpovědi na otázku „Jak jste šťastni?“ položenou téměř 400 000 lidem žijícím ve 12 státech OECD v letech 1975–1997 zjistili, že je situace složitější: Míra pocitu štěstí závisí jak na absolutní výši příjmu, tak na velkorysosti sociálního státu. Na očekávané délce života kupodivu závisí jen slabě. Míru pocitu štěstí snižuje průměrný počet hodin strávených v práci, poškozování životního prostředí, zločinnost, volný obchod, inflace a nezaměstnanost. Skutečností je, že společnosti v raných fázích soudobého vývoje považují hospodářský růst za něco zásadního. Jakmile však růst překročí jistý práh, začnou se lidé starat o rodinný život, přátele a ochranu životního prostředí.

Stevenson a Wolfers (27) došli k názoru, že Easterlinův paradox neexistuje. Mezi hrubým domácím příjmem na hlavu a subjektivním pocitem spokojenosti, což je pojem, jímž nahradili slovo štěstí, existuje pozitivní vztah. Bod, za nímž by subjektivní pocit spokojenosti v bohatých zemích nerostl, nezjistili. Ekonomický růst je úměrný rostoucímu štěstí. Absolutní příjem je lepší měrou pocitu štěstí než příjem relativní. Autoři si jsou vědomi, že jde o statistickou korelaci. Ta sama o sobě nedokazuje příčinnou souvislost mezi hospodářským růstem a pocitem štěstí. Možné je, že si lidé na rostoucí příjem zvyknou, pocitem štěstí je přestane plnit. Z minulé afektivní zkušenosti lidé nedokážou dobře předpovědět, jaká bude jejich citová zkušenost budoucí.

Existuje přinejmenším jedna skutečnost varující před přílišným optimismem: Ve světě roste výskyt deprese, chorobného smutku. Průmyslově nejrozvinutější země jsou postiženy více než státy s menším stupněm rozvoje. Na tom však může mít podíl dostupnost a kvalita psychiatrické péče. V roce 1998 byla deprese na 5. místě v žebříčku chorob zatěžujících svět. Očekává se, že v 21. století bude jednou z velmi častých a rostoucích příčin nemocnosti a úmrtnosti (3).

ŠTĚSTÍ JE VÍCEROZMĚRNÁ VELIČINA

Pro „štěstí“ autoři užívají řadu pojmů, které se zcela, z valné nebo alespoň z nějaké části překrývají. Jsou to například pojmy kvalita života, prosperita, životní standard, uspokojení ze života, naplnění potřeb, lidský rozvoj, rozvoj možností, blahobyt. Jestliže se z nějaké části překrývají, ve zbylé oblasti jsou odlišné. Štěstí se často považuje za jednorozměrnou veličinu totožnou s hmotnou situací státu měřenou hrubým domácím produktem.

To samo o sobě nestačí. Součástí indikátorů kvality života se staly stupeň vzdělání a délka očekávaného života. S měřítkem tohoto druhu se můžeme setkat například ve zprávách OSN o lidském rozvoji (20, 21). Lze je v nějaké míře různým způsobem objektivizovat. Přidává se stav životního prostředí (28, 31). Nicméně je zřejmé, že v každém případě jde o zjednodušování, protože štěstí, jak ostatně říká každodenní zkušenost, je vícerozměrná veličina.

Pocit štěstí snižují nezaměstnanost a inflace. Nezaměstnanost je pro lidi, které je možné řadit do rámce psychosociální normality, druhý největší životní stres. Tím prvním je ztráta životního partnera. Nezaměstnanost může být příčinou deprese, úzkosti, poklesu sebeúcty a sociální stigmatizací. Co do poklesu pocitu štěstí je nezaměstnanost podstatně vlivnější než inflace. V Evropě záporně ovlivňuje pocit štěstí sociální nerovnost. V USA také – ale jen bohaté, levicově orientované jedince. Možné je, že sociální nerovnost snášejí Evropané hůř než Američané, stejně je možné, že si s ohledem na větší sociální mobilitu američtí chudí myslí, že jejich chudoba není natrvalo. Pocit štěstí je narušen zhoršeným zdravotním stavem zejména v průběhu stárnutí. Adaptace bývá neúplná bez ohledu na to, že mladší lidé, kteří se v důsledku úrazu dostanou na vozíček, po nějaké době tvrdí, že jsou stejně šťastni, jako byli před nehodou. Do jaké míry je to racionalizace těžko únosného stavu? K pocitu štěstí přispívá manželství. Subjektivní pocit štěstí bývá u lidí žijících v manželském stavu vyšší než u lidí rozvedených, ovdovělých nebo žijících o samotě. Druhá manželství bývají menším zdrojem subjektivního štěstí než ta první.

Jestliže se pocit štěstí znázorní ve vztahu k věku jako křivka, má tvar písmene U. Nejnižší pocit štěstí mívají čtyřicátníci – snad proto, že se rozloučili se svými mladistvými sny, možná proto, že bytostně radostní lidé žijí déle než lidé bytostně smutní. Třetí možností je zkušenost se smrtí věkových vrstevníků. Lidé si pak víc cení roků života, jenž jim zbývá. Zkušenost ze Švýcarska praví, že pocit štěstí je vyšší tam, kde existuje přímá demokracie.

Pocit svobody odpovídá pocitu štěstí jen v bohatých národech, nikoliv v národech chudých. Vztah mezi ekonomickou svobodou a pocitem štěstí je nejvýraznější u národů, které jsou chudé a nemohou si moc vybírat. Šťastnější jsou lidé pracující v dobrovolnických organizacích. Kupodivu mají být šťastnější lidé, kteří nešidí na daních.

Zemí, o níž výzkum praví „paradox – růst příjmu bez růstu štěstí“, je Čína. V letech 1994–2005 v této zemi vzrostl reálný příjem na hlavu 2,5krát. Jestliže mělo na začátku tohoto období telefon 10 % domácností, na konci ho má 63 % a podíl domácností a barevným televizorem vzrostl z 40 % na 80 %.

V roce 1994 říkalo skoro 80 % dotázaných, že jsou spokojeni se svým životem, v roce 2005 to samé řeklo přibližně 60 % tázaných. Podíl lidí se životem nespokojených se zdvojil – z 20 % na téměř 40 %. V latinskoamerických zemích a v Rusku je však vztah podobný jako v jiných průmyslových zemích. Růst bohatství odpovídá růstu pocitu štěstí, ve středním věku je pocit štěstí nejnižší, takže křivka vystihující vztah obou veličin má opět tvar písmene U (5, 6).

Někteří lidé jsou přesvědčeni, že štěstí je konečným cílem a náplní života, takže by se vlády podle toho měly chovat. Jiní mají za to, že štěstí je jen součástí života, který by měl být charakterizován rozvojem a spravedlností, přátelským vztahem s druhými lidmi a svobodou ve volbě životních cílů.

Amartya Sen, ekonom (Nobelova cena 1998) o tom roku 1991 napsal:

„ …představte si velmi deprivovaného chudého, vykořisťovaného, přepracovaného a nemocného člověka, jenž byl sociálním podmiňováním, dejme tomu prostřednictvím náboženství, politické propagandy nebo kulturního tlaku doveden ke spokojenosti se svým údělem. Můžeme se snad domnívat, že se mu daří dobře, protože je šťastný a spokojený? Může být životní úroveň jedince vysoká, jestliže život, který vede, je naplněn odcizením? Životní úroveň přece nemůže být tolik odloučena od způsobu života, který člověk vede.“ (26).

ŠTĚSTÍ A GENY

V polovině devadesátých let 20. století studie dvojčat dokazovaly, že genetické variabilitě odpovídá 44–52 % rozptylu míry pocitu štěstí (v této studii označovaného jako subjective well-being), zatímco rozdíly ve vzdělání, socio-ekonomickém statusu, výši příjmu, manželském stavu nebo religiozitě neodpovídaly ne více než 3 % rozptylu. Dědivost (heritabilita) pocitu štěstí se podle autorů dvou vzájemně nezávislých studií – americké z roku 1996 a norské z roku 2006 – blížila 80 %.

Kandidátem pro první nalezený „gen štěstí“ (při vědomí krajní složitosti interakcí geny – mozky – prostředí) je gen kódující serotoninový transportér (1). Lidé, kteří mají obě alely genu 5-HTT dlouhé, se doslova vyhýbají obrázkům, na nichž jsou vidět negativní emoce, zato jejich pozornost budí obrázky s emocemi pozitivními. Lidé s jednou nebo oběma alelami krátkými se obrázkům s negativními emocemi nevyhýbali. Jestliže je stresujících událostí moc, pak onemocní depresí 33 % nositelů méně výkonné „krátké“ alely a 17 % lidí, kteří mají obě alely „dlouhé“. „Dlouhá“ alela genu 5-HTT má vztah k většímu pocit uspokojení ze života bez ohledu na všechny ostatní vlivy. Pravděpodobnost, že lidé s jednou „dlouhou“ alelou genu řeknou, že jsou velmi spokojeni, je 8,5 %. U lidí s oběma „dlouhými“ alelami je to 17,3 %. Na rozdíl od studie dvojčat z roku 1996, která došla k velmi vysokému genetickému ovlivnění pocitu štěstí, plyne ze studie genu 5-HTT ovlivnění podstatně menší. Takže je jisté, že se na pocitu štěstí musí podílet i jiné geny – a samozřejmě stav a proměny prostředí (7, 15).

GALLUPŮV PRŮZKUM: WELL-BEING A PENÍZE

Gallupova organizace se v letech 2005–2006 tázala na štěstí v celkem 132 státech světa reprezentujících 96 % světové populace (16). V každém z nich volila statisticky reprezentativní populační vzorek, společně to bylo 136 839 lidí starších 15 let, 1061 lidí z každého státu. Zkoumaní lidé byli tázáni, na kterou příčku pomyslného žebříčku s deseti stupni by se umístili (0 = nejhorší možný život, 10 = nejlepší možný život), jak vypadal jejich emoční stav den před průzkumem, jaký byl roční příjem domácnosti, kolik lidí žije v domácnosti, jak je domácnost vybavená, zda se dotázaným v minulém roce stalo, zda neměli dost peněz na jídlo a na činži, jak jsou spokojeni se svou životní úrovní. Bohatství daného státu bylo určeno v paritních dolarech hrubého domácího produktu na hlavu. Sociálně psychologické proměnné zjišťovaly otázky, zda s respondentem zacházeli druzí lidé den před průzkumem s respektem, nebo bez respektu; zda má, nebo nemá rodinné příslušníky nebo přátele, s nimiž může počítat, kdyby se dostal do nouze; zda se den před průzkumem naučil něco nového; zda se den před průzkumem snažil, jak nejlépe uměl; kolik hodin den před průzkumem pracoval, a to na stupnici 0–24, neboť průzkum zjišťoval poměr délky pracovní doby k příjmu a pocitu dobrého života označovaného pojmem well-being.

Výzkum zjistil, že příjem neboli peníze na hlavu mají k některým stránkám života označovaného jako dobrý (well-being) vztah zcela jednoznačně – a to k těm, které odpovídají jeho celkovému hodnocení, svým způsobem Aristotelově eudaimonii. Lidé s vyšším příjmem řeknou objektivisticky „vedu docela dobrý život“ častěji než lidé s příjmem nižším. Ale k pocitu, který lidé ze života mají, tzn. k hédonickému pocitu „jsem spíše šťastný“ přispívají peníze jen málo. V tomto směru přispívají pouze k výši uspokojení ze životní úrovně. Hédonický pocit ze života má daleko mohutnější vztah k sociálně psychologickým proměnným než k samotné výši příjmu, má tedy spíše vztah k tomu, zda lidé mají funkční rodinu, spolehlivé přátele, zda se učí něco nového, zda je baví práce, takže se činí, jak nejlépe dovedou, a také k tomu, kolik hodin denně pracují.

Proč má výše příjmu sama o sobě poměrně malý vztah k tomu, zda se lidé cítí dobře nebo špatně? Jednou z možností je, že lidé a společnosti s vyšším podílem pozitivních pocitů tvoří pevnější sociální vztahy. Lidé s pozitivními pocity mohou být autonomnější, učit se víc a častěji novému, pracovat s potěšením, jak nejlépe dokážou, myslet na budoucnost a tvořit si v tomto smyslu zdroje. Spousta lidí se cítí lépe, nejsou-li sami, ale ve skupince. Mnoho lidí plní pocitem štěstí, jestliže užívají své schopnost a dovednosti při činnostech, které pro jsou optimální výzvou.

Hmotná úroveň, komfort, zdá se, zvyšuje míru kladného hodnocení vlastního života „zvenčí“, „zevnitř“ z vlastní duše méně. V Gallupově studii je vyšší než v jiných podobných pracích pravděpodobně proto, že zahrnula i velmi chudé venkovské oblasti světa, v nichž znamená lepší pocit jakékoliv zvýšení životní úrovně. Onu niternou, osobní, spíše hédonickou radost ze života může propůjčit sycení sociálních potřeb, projevuje se však až od nějaké životní úrovně výš. Jestliže je příjem vyšší, než je příjem jiných lidí ve vlastním státě, propůjčuje rovněž jistou mírou uspokojení. Ta je však menší než míra propůjčená absolutní výši příjmu. Na druhé straně lidé porovnávají svůj příjem s globálním standardem.

Z Gallupovy studie tedy plyne mylnost výroku „peníze štěstí neznamenají“, stejně jako mylnost výroku „peníze jsou základním klíčem ke štěstí“. Peníze umožňují porovnání současné životní úrovně lidí s úrovní, které by si přáli dosáhnout. K pozitivním nebo negativním pocitům ze života, k jeho každodennosti, k životu hodinu od hodiny má však výše příjmu jen nevelký význam – ale jen za předpokladu, že lidé žijí v hospodářsky rozvinuté zemi. Některé národy jsou na prvních místech žebříčku ekonomické prosperity, nicméně sociálně psychologická prosperita jejich občanů je slabší a naopak: Existují státy se střední ekonomickou úrovní, zato ale s vysokou úrovni sociálně psychologickou. Lidé jsou v nich o něco chudší než v nejbohatších státech, nicméně v každodennosti jsou šťastnější.

GHWBI

Kahneman a Deaton (22) následně užili index GHWBI (Gallup-Healthways Well-Being Index) (17), jenž sleduje Američany den za dnem. Analyzovali odpovědi více než 450 000 lidí žijících v USA v letech 2008–2009. Stejně jako předchozí studie odlišují well-being, hédonickou čili slastnou stránku štěstí, které se také říká prožívané štěstí a vypovídá o pocitech radosti, smutku, úzkosti, fascinace, tedy všeho, co dělá život příjemný nebo nepříjemný od „hodnocení“ života, čili více nebo méně „objektivizujících“ úvah o vlastním životě. Hédonickou stránku pocitu života opět hodnotí pocity den před průzkumem: radost, štěstí, hněv, smutek, starosti… Hodnotící stránku života hodnotili lidé polohou na příčce desetistupňového žebříku od „nejhoršího“ k „nejlepšímu“ možnému životu. K hédonické, pocitové stránce života má vztah zejména zdravotní stav, osamělost, skutečnost, zda se lidé o někoho starají a také kouření cigaret.

Výše příjmu a vzdělání měla vztah k „hodnocení“, tedy k úvaze o tom, zda je můj život spíše dobrý než špatný, větší, než měla vztah k tomu, zda a v jaké míře jsem šťastný. Emoční pohoda, well-being, neboli hédonický obsah života roste s příjmem, a to do příjmové výše 75 000 dolarů ročně (23). Příjem rostoucí nad tuto mez pocit štěstí nezvyšuje. Jestliže jsou lidé rozvedení, stůňou nebo jsou osamělí a k tomu mají nízký příjem, je jim ještě hůř. Vysoký příjem tedy kupuje uspokojení ze života, ale nikoliv štěstí. Nízký příjem znamená jak nespokojenost, tak pocit neštěstí.

POCIT ŠTĚSTÍ SE ŠÍŘÍ V SOCIÁLNÍ SÍTI

Ve Framinghamu, v americkém státě Massachusetts, začala v roce 1948 dlouhodobá studie zaměřená na srdeční choroby. Vstoupilo do ní 5209 lidí. V roce 1971 začala studie následná, zařazeno bylo 5124 lidí, a to převážně dětí lidí z první studie a jejich manželských partnerů. A v roce 2002 začala vlna třetí. To už byla vnoučata lidí z první vlny, děti lidí z vlny druhé. Ze studie vyplynul nečekaný objev: Štěstí je do jisté míry kolektivní jev. Autoři zvolili 4739 jedinců a sledovali je v rozmezí let 1983–2003. Vyšetřování proběhlo v letech 1986, 1996, 2007. Z odpovědí vyplynulo, že v roce 1996 bylo šťastno 61 % vyšetřovaných, v roce 2007 59 %. V rozmezí let 1996–2007 se do pásma štěstí dostalo 16 % lidí, do pásma neštěstí 13 % lidí, 49 % zůstalo šťastných, 22 % zůstalo nešťastných. Protože studie měla k dispozici množství informací jak o vyšetřovaných lidech, tak o jejich manželských partnerech, přátelích a spolupracovnících na pracovišti, bylo možné sestavit sociální síť. Jednotliví lidé, ženy i muži, tvořili její uzlíky, vazby mezi nimi tvořily vlákna. V síti šlo určit sociální vzdálenost: vyšetřovaný jedinec – jeho nebo její manželský partner – přátelé – přátelé přátel – atd.

Sociální sítě mají „podsítě“ neboli složky, komponenty. Složka je část sítě, v níž je každý člověk propojen alespoň jedním vláknem se všemi ostatními lidmi ve stejné složce. Z toho plyne, že lidé v jedné složce nemohou být propojeni s nikým ve složce druhé. Analýza sociálních sítí vychází z předpokladu, že jednotlivé lidi v síti ovlivňuje jejich umístění v síti a to, co se děje s lidmi nebo mezi lidmi, kteří jsou jim v síti blízko, například jsou vzdáleni jeden, dva nebo tři kroky, krokem je myšlena vzdálenost mezi jednotlivými lidmi neboli uzly sítě.

Výsledky analýzy sítě říkají, že lidé obklopení mnoha dalšími šťastnými lidmi a lidé, kteří jsou uprostřed sítě, budou s vyšší pravděpodobností šťastni i v budoucnosti. Model říká, že se pocit štěstí v síti šíří (podobně se dokáže sociální sítí šířit deprese, obezita nebo náboženská víra). Nejde tedy jen o to, že by se šťastní lidé obklopovali dalšími šťastnými lidmi. A šíří se až do vzdáleností tří kroků, například k přátelům, kteří jsou přáteli vašich přátel.

Jestliže byli lidé uzlem v síti a měli přítele nebo přítelkyni, kteří byli šťastni a žili ve vzdálenosti jedné míle, tj. 1,6 km, zvyšovala se pravděpodobnost toho, že byli tito lidé také šťastni přibližně o 25 %, nicméně s velmi rozsáhlým intervalem spolehlivosti, a to od 1 % do 57 %. To samé platí pro partnery, kteří s nimi žili pod jednou střechou (8 %, interval spolehlivosti 0,2–16 %), pro sourozence žijící do vzdálenosti jedné míle (14 %, interval spolehlivosti 1–28 %) jakož i vaše sousedy (34 %, interval spolehlivosti 7–70 %). Neplatilo to pro spoluzaměstnance (14).

Adresa pro korespondenci:

MUDr. František Koukolík, DrSc.

Oddělení patologie a molekulární medicíny

Národní referenční laboratoř prionových chorob Thomayerova nemocnice

Vídeňská 800, 140 59 Praha 4 Krč

e-mail: frantisek.koukolik@ftn.cz