Syndrom vyhoření u lékařů lékařské posudkové služby, jeho příčiny a řešení

Súhrn

Autoři prezentují výsledky kvalitativního a kvantitativního výzkumu provedeného společností Faktum Invenio pro Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR na konci roku 2008 u posudkových lékařů: „Syndrom vyhoření u lékařů LPS (lékařské posudkové služby), jeho příčiny a řešení“.

Klíčová slova:
syndrom vyhoření – lékařská posudková služba

Úvod

Z důvodu zjištění do jaké míry je pro posudkové lékaře jejich práce v prostředí probíhající transformace lékařské posudkové služby vyčerpávající, jaká je psychická odolnost posudkových lékařů na pracovní nejistotu danou nestálým prostředím lékařské posudkové služby a jak budou schopni se nastávajícím změnám přizpůsobit, realizovalo ministerstvo práce prostřednictvím společnosti Faktum Invenio na konci roku 2008 dotazníkovou akci „Syndrom vyhoření u lékařů Lékařské posudkové služby, jeho příčiny a řešení“. Projekt byl rozdělen na část kvalitativní a kvantitativní. V kvalitativní části výzkumu byla využita metoda individuálních hloubkových rozhovorů. Kvantitativní výzkum byl realizován pomocí telefonického dotazování. Telefonní rozhovor s posudkovým lékařem trval v průměru 21,5 minuty. Data byla zpracována a vyhodnocena statistickým softwarem SPSS. Ke zjištění přítomnosti příznaků syndromu vyhoření v sociální, emocionální, rozumové a tělesné rovině jsme použili i inventář Tošnerových. Ještě před vlastním zahájením telefonického šetření byl všem posudkovým lékařům v České republice zaslán motivační dopis s žádostí o účast na výzkumu a s vysvětlujícími informacemi o projektu. Kvantitativního šetření se zúčastnilo 353 respondentů.

Výsledky

Uvádíme příklady otázek, které byly respondentům položeny:

1. Spokojenost posudkových lékařů se současnou prací

S prací posudkového lékaře jsou spokojeny téměř tři čtvrtiny lékařů(73 %), přičemž velmi spokojeno je 16 %. Nespokojena se svým současným zaměstnáním je čtvrtina posudkových lékařů(25 %), avšak jen 3 % jsou velmi nespokojena. Relativně nejspokojenější jsou nejmladší posudkoví lékaři do 49 let (80 %). S prací posudkového lékaře jsou nadprůměrně spokojeni lékaři, kteří pracují v oboru méně než deset let (79 %) oproti lékařům, kteří pracují v oboru více než 10 let (67–70 %). Výrazně spokojenější jsou posudkoví lékaři pracující na Úřadech práce (83 %) než lékaři pracující na MPSV (74 %) a ČSSZ (70 %).

2. Aspekty, které posudkové lékaře na jejich práci baví

V této otázce lékaři spontánně zmiňovali důvody, proč je posudkové lékařství baví. Důvodů uvedli lékaři poměrně velké množství a odpovědi jsou velmi rozličné. Nejvíce dotazované na práci posudkového lékaře těší komplexnost a široký záběr oboru, jeho různorodost, pestrost a zajímavost a samotný kontakt s lidmi/pacienty. Více než 5 % posudkových lékařů těší samostatnost v rozhodování při vykonávání posudkové profese, uplatnění vystudovaného medicínského oboru, provázanost s jinými obory nejen lékařskými, ale i právními a sociálními a kontakt s dalšími lékaři. Všechny odpovědi jsou uvedeny v tabulce 1. Z hlediska sociodemografických odlišností lze konstatovat, že lékařky častěji než lékaři uvádějí, že jim na jejich práci přináší radost provázanost s ostatními obory (ženy 7 %, muži 2 %) a kontakt s ostatními odbornými lékaři (ženy 7 %, muži 2 %). Naopak muži mnohem častěji nejsou schopni sdělit jednoznačné důvody, co je na jejich práci baví (36 %).

3. Čeho se posudkoví lékaři ve své práci nejvíce obávají a co jim vadí

Nejčastěji zmiňovaným aspektem, který posudkové lékaře v jejich práci obtěžuje, je nárůst administrativy a byrokracie (13 %). Na druhém místě lékaři zmiňují neuspokojivou výši finančního ohodnocení (12 %) a dále neúměrné narůstající množství posudků (11 %), které mají rozhodnout v průběhu jednoho měsíce. K dalším faktorům, zmiňovaným více než 5 % posudkových lékařů, patří agresivita a vulgarita pacientů (9 %), nejsou spokojeni s metodikou, respektive koncepcí a organizací práce (7 %) a též s technickým vybavením pracovišť a počítačovými programy (7 %). Při práci lékaře též limituje nedostatek kvalifikovaných posudkových lékařů (5 %) a špatná spolupráce s jinými lékaři (5 %). Každý pátý lékař si rovněž stěžuje na velmi nízkou prestiž oboru a neustálé změny předpisů pro práci v posudkové službě. Lékařky si výrazně častěji stěžují na agresivitu a vulgaritu svých pacientů (12 %) a na nedostatek kvalifikovaných posudkových lékařů (8 %). Posudkoví lékaři starší 60 let si častěji (18 %) než ostatní věkové kategorie stěžují na administrativní záležitosti týkající se jejich zaměstnání a na špatnou komunikaci s jinými lékaři (8 %). Významně častěji kritizují výši finančního ohodnocení lékaři ve věku 50–59 let (18 %). Zaměstnanci ČSSZ si v porovnání s pracovníky Úřadů práce a MPSV častěji spontánně stěžují na nedostatečné technické zázemí (9 %) a personální situaci (4 %) – tabulka 2.

4. Vnímané riziko syndromu vyhoření v profesi posudkových lékařů

Z hlediska syndromu vyhoření považují posudkoví lékaři svou práci za poměrně rizikovou. Více než tři čtvrtiny posudkových lékařů se domnívají, že jejich profese je tímto syndromem ohrožena (rozhodně ano: 39 %, spíše ano: 37 %). Opačného názoru je 22 % posudkových lékařů. Ohroženost profese posudkového lékařství syndromem vyhoření si častěji připouští lékaři mladšího věku než lékaři starší 60 let. Zatímco lékaři ve věku 50–59 let (85 %), zastávají názor, že je tato profese syndromem vyhoření ohrožena, v případě lékařů starších 60 let je to 68 % – graf 1.

5. Vnímané riziko syndromu vyhoření u vlastní osoby

Ačkoliv více jak tři čtvrtiny posudkových lékařů mají pocit, že profese posudkového lékaře s sebou nese riziko syndromu vyhoření, u sebe samotných si toto ohrožení lékaři příliš nepřipouští. Pouze jedna třetina lékařů se domnívá, že je tímto syndromem sama přímo ohrožena (rozhodně ano: 12 %, spíše ano: 24 %). Z hlediska věku se nejvíce cítí být osobně ohroženi syndromem vyhoření věkově mladší lékaři posudkové služby (mladší 49 let: 49 %, 50–59 let: 45 %, 60 a více let: 24 %), jak však již bylo výše uvedeno, u těchto lékařů nejde pouze o pocit, ale již přímou zkušenost. To, že by se mohli lékaři sami stát obětí syndromu vyhoření, si uvědomují především ti, jejichž stupeň ohrožení na základě testu byl vyhodnocen jako střední. Lékaři, u nichž nebyl změřen žádný, popř. nízký stupeň ohrožení, si převážně nepřipouští, že by se jich samotných tento stav mohl týkat osobně – tabulka 3.

6. Přítomnost syndromu vyhoření mezi posudkovými lékaři

K vyhodnocení stupně ohrožení jednotlivých posudkových lékařů byl použit tzv. inventář T. a J. Tošnerových. V rámci vyhodnocení je možné stanovit stupeň ohrožení syndromem vyhoření, a to jednak komplexně, jednak ve čtyřech dimenzích – v sociální rovině, rozumové rovině, tělesné rovině a emocionální rovině. Jak vyplývá z výsledků šetření, u převážné většiny posudkových lékařů (83 %) byl diagnostikován nízký, popř. žádný stupeň celkového ohrožení syndromem vyhoření; střední stupeň ohrožení byl vyhodnocen u 17 % lékařů. V rámci jednotlivých rovin se na celkovém stupni ohrožení syndromem vyhoření podílí nejvíce tělesná rovina (střední a vyšší stupeň ohrožení 35 % lékařů) a emocionální rovina (střední a vyšší stupeň ohrožení 35 % lékařů). Zatímco v tělesné rovině lékaři především deklarují napjatost, fyzické vyždímání a poruchy spánku, v emocionální rovině dominuje ztráta radosti z práce, vnitřní neklid a pocit nedoceněnosti. Naproti tomu v sociální rovině lékaři syndromem vyhoření ohroženi téměř nejsou (střední a vyšší stupeň ohrožení 6 % lékařů) – graf 2.

7. Navozené návrhy na změny v LPS jako prevence syndromu vyhoření

Lékařům byla navržena řada změn, které by mohly zásadně změnit jejich práci a též významně působit jako prevence proti syndromu vyhoření a naprostému pracovnímu vyčerpání.

Z navrhovaných změn by lékaři jednoznačně přivítali:

• zlepšení platových podmínek (97 %),
• navýšení počtu posudkových lékařů (96 %),
• zlepšení spolupráce s ošetřujícími lékaři pacientů/klientů (90 %),
• podporu vzdělávání v posudkovém lékařství (90 %),
• podporu vzdělávání v jiných lékařských oborech (90 %),
• omezení objemu práce (86 %),
• možnost využití asistenta/ky pro administrativní záležitosti (86 %),
• kladné hodnocení práce nadřízenými (85 %),
• možnost využívat nadstandardní zdravotní péči (76 %).

Z hlediska prevence syndromu vyhoření se lékaři příliš nekloní k odborným konzultacím s psychologem. To ostatně koresponduje s výše uvedeným zjištěním, že pouze 10 % lékařů, kteří měli osobní zkušenost s pocitem absolutního vyčerpání, tuto situaci řešilo prostřednictvím profesionální pomoci. Zrovna tak se posudkoví lékaři nedomnívají, že ke snížení rizika pracovního vyčerpání by mohlo přispět zkrácení úvazků (52 %) nebo změna přístupu nadřízeného (46 %).

8. Možnost kariérního postupu

O možnost kariérního postupu jako prevence syndromu vyhoření podle jasně stanovených pravidel kariérního řádu by měly zájem téměř dvě třetiny posudkových lékařů (63 %), z toho rozhodně ano 36 %. S rostoucím věkem posudkových lékařů výrazně klesá zájem o kariérní vzestup podle definovaných pravidel kariérního řádu. Kariérní řád by přivítalo 80 % lékařů ve věku do 49 let, 68 % lékařů ve věku 50–59 let a pouze a nijak překvapivě 53 % lékařů nad 60 let – graf 3.

Diskuse

Z výsledku šetření vyplývá, že i když více než polovina respondentů uváděla osobní zkušenost se syndromem vyhoření a tři čtvrtiny dotázaných považují profesi posudkového lékaře za rizikovou z hlediska ohrožení syndromem vyhoření, tak středním stupněm ohrožení syndromem vyhoření podle inventáře J. a T. Tošnerových trpí necelá pětina lékařů; i subjektivně vyjadřovala pocit ohrožení jedna třetina respondentů. V rámci jednotlivých rovin inventáře se na celkovém stupni ohrožení syndromem vyhoření podílí nejvíce tělesná rovina a emocionální rovina. Faktorem, který by podporoval vznik syndromu vyhoření, překvapivě není délka působení v oboru. Naopak souvislost nacházíme s biologickým věkem, neboť středním stupněm ohrožení trpí skoro třetina lékařů do 49 let a pouze desetina lékařů nad 60 let. Zjištěná skutečnost, že 8 z 10 lékařů neuvažuje o změně zaměstnání a současně nebyli schopni uvést žádný důvod pro odchod – třeba hypotetický – z lékařské posudkové služby, svědčí o poměrně přijatelném pracovním prostředí. Tuto domněnku podporuje i fakt, že ohrožení bylo významné pouze v případě emocinální a tělesné roviny, což bychom mohli dávat do souvislosti i s rodinným prostředím, které může být rovněž příčinou vzniku syndromu vyhoření.

Závěr

Jedním z hlavních stresogenních faktorů profese posudkového lékaře je současný objem práce, tj. počet posudků, které musí lékař vyřešit. Jednoznačný požadavek lékařů na navýšení počtu posudkových lékařů a snížení objemu jejich práce lze i částečně obejít převedením administrativní činnosti na asistentky/tajemnice, což – jak z výzkumu vyplývá – by lékaři i sami přivítali. Jistý podíl lékařů vyjádřil nespokojenost s metodikou/organizací práce. Lze proto zvážit, zda nevyužít zkušenosti lékařů LPS s dlouhou praxí v oboru pro tvorbu metodiky práce lékaře LPS. Participací lékařů na tvorbě metodiky a organizace práce by se mohla zvýšit jejich vyšší zainteresovanost, a tím i motivace k práci. Vzhledem k poměrně často zaznívajícímu pocitu nedoceněnosti vyplývajícímu z vnímané nízké prestiže oboru, musí být zvyšování prestiže oboru věnována vyšší pozornost. Zlepšení vnímání oboru může být podpořeno např. články v laickém i odborném tisku či zkouškami z posudkového lékařství na lékařských fakultách. Jak z výzkumu vyplývá, více ohroženi syndromem vyhoření jsou věkově mladší lékaři, tj. do 60 let. Doporučujeme proto zvážit myšlenku existence kariérního řádu, kterou by zejména lékaři do 50 let přivítali. Mladší lékaři jsou ochotni na sobě pracovat a pracovně se vyvíjet. Vytvoření kariérního řádu by pro ně bylo pracovně velmi motivující, především pak z hlediska perspektivy možnosti osobního růstu. Rovněž se jeví jako velmi důležitá a věkově mladšími lékaři i požadovaná potřeba podpory vzdělávání nejen v posudkovém lékařství, ale i v ostatních lékařských oborech.

Cestou, jak snížit neúměrné pracovní zatížení posudkových lékařů, může být nové uspořádání lékařské posudkové služby od 1. 7. 2009 – sloučení v 1. instanci, neboť tak nastává rovnoměrné rozložení činností a současně se umožní zastupitelnost posudkových lékařů. Opětovné sloučení lékařské posudkové služby bychom měli však chápat jako první krok na cestě k definitivnímu organizačnímu uspořádání LPS. Předpokladem je navrhnout takový model, který bude uspořádán optimálně po věcné, procesní i organizační stránce, neboť činnost posudkových lékařů můžeme označit za nezastupitelnou pro sociální systém. Probíhající reorganizace lékařské posudkové služby s výhledem na další transformaci do podoby samostatného posudkového úřadu je podle výsledků provedeného dotazníkového šetření pro posudkové lékaře přijatelná. Výsledkem však musí být snížení pracovního zatížení včetně administrativní zátěže a větší prostor pro osobní rozvoj každého posudkového lékaře v rámci vykonávané pracovní činnosti.

Adresa pro korespondenci:

MUDr. Bc. Libuše Čeledová, Ph.D.

Odbor posudkové služby MPSV

Na Poříčním právu 1

128 00 Praha 2

e-mail: libuse.celedova@mpsv.cz