Rozhovor - doc. MUDr. Otakar Bělohlávek, CSc., Praha čestný člen ČSNM

Mohl byste nám stručně sdělit své dojmy „čerstvého“ čestného člena?

Musím přiznat, že udělení čestného členství mně udělalo radost. Vnímám to jako veřejný projev uznání za práci, kterou jsem pro obor a ČSNM doposud vykonal. Doufám, že mi osud umožní v práci dále pokračovat a ještě něco užitečného vykonat.

Náš obor trpí nedostatkem mladých lékařů. Mohl byste nám prozradit, proč jste si Vy zvolil obor nukleární medicína?

Jako dítě jsem vyrostl na Merkuru a modelové železnici, ve škole mě nejvíce zajímala matematika a fyzika. Na gymnáziu mě fascinovala možnost kamarádovi programovat jeho první programovatelnou kalkulačku TI-57, čímž jsem začal sledovat rozvoj světa počítačů. Nicméně po praxi, kterou jsem absolvoval v socialistickém elektrotechnickém závodě, mně bylo jasné, kde bych pracovat nechtěl, a zvolil jsem tedy medicínu, která mně tehdy dávala největší smysl. Nepřekvapí tedy, že na fakultě mě kromě biofyziky zaujaly z teoretických oborů ty, které v sobě měly jasné logické vazby typu příčina – následek, tj. fyziologie a patofyziologie. Ve vyšších ročnících jsem pak měl možnost pracovat jako „pom-věd“ na Katedře a ústavu biofyziky a nukleární medicíny FVL UK, čímž byl můj osud zpečetěn. Právě nukleární medicína představuje ideální propojení fyziky a techniky, včetně výpočetní, s fyziologií a patofyziologií a má navíc potenciál pro klinické využití.

Občas se objeví obavy o budoucnost oboru. Co si myslíte po svých zkušenostech Vy?

Využívání radionuklidů pro výzkum nejrůznějších procesů v živém organizmu již mnoho desetiletí přináší zásadní informace pro hlubší pochopení patofyziologie řady onemocnění. Nemám nejmenší obavy, že by se v tomto směru cokoliv v našem století změnilo.

Jinou otázkou je, jaké využití metod nukleární medicíny bude v klinické praxi. Z historie je zřejmé, že klinické využití se postupně měnilo. V období před rozvojem sonografie, CT a MR poskytovala radionuklidová vyšetření jinak nedostižné informace, později s rozvojem radiodiagnostiky řada zajímavých radionuklidových metod zanikla a vykrystalizovaly ty, které měly dopad na rozhodování kliniků o dalším diagnostickém a terapeutickém postupu u jejich pacientů. Měl jsem to štěstí, že jsem mohl stát u zrodu pozitronové emisní tomografie v ČR, metody, o kterou se už více než dvě desetiletí kontinuálně zvyšuje spontánní zájem kliniků a rozšiřují se její možnosti. Nepochybuji o tom, že v příštích několika desetiletích bude mít klinikům stále co říci. Samostatnou kapitolou je léčba radionuklidy, která se v posledním desetiletí začala velmi slibně rozvíjet a v budoucnu bude zásadním způsobem pomáhat širšímu spektru pacientů, než tomu bylo donedávna. Takže o využívání radionuklidů pro diagnostiku a terapii nemám nejmenší obavy.

Z pohledu organizace využívání radionuklidů ve zdravotnictví není pochyb o tom, že práce s otevřenými zářiči vyžaduje specifické prostorové a přístrojové vybavení a proškolený personál. Toto není vhodné provozovat jinak, než na specializovaném pracovišti – tedy na pracovišti nukleární medicíny. Čili ani o existenci pracovišť nukleární medicíny nemám žádné obavy, přestože jsme svědky různých variant jejich začlenění do organizačních struktur zdravotnických zařízení. Otázkou ovšem je, jak má vypadat optimální vzdělávací program pro lékaře a NLZP různých profesí. Je zřejmé, že s rozvojem oboru se rozevírají nůžky nároků na znalosti: těžko si lze představit superspecialistu orientovaného na onkologickou diagnostiku metodami PET/CT a PET/MR, který kvalitně a bezpečně provede ergometrii pro zátěžový SPECT myokardu a zároveň bude zvládat léčit komplikace spojené s léčbou radionuklidy. Moje představa o vzdělávacím programu je trochu odlišná od dnešní reality, kdy po složení zkoušky specializované způsobilosti může lékař dělat vše a záleží jen na primáři a bohužel někdy na nelékařském manažerovi, k čemu ho pustí. V dobách svého předsedání v ČSNM jsem představil myšlenku, že po základním kmeni (interním pro terapii a radiologickém pro diagnostiku) by následovala relativně krátká „větev“ obecné nukleární medicíny, kde by se lékař rámcově seznámil s celou šíří oboru a poté by si zvolil „větvičku“ – superspecializaci – např. nukleární kardiologii, PET/CT, PET/MR, terapii v tyreologii apod. o různé délce a obsahu vzdělávání s maximem důrazu na praxi. Každý by pak mohl absolvovat libovolný počet „větviček“ dle svých schopností a potřeb pracoviště. Ona se totiž každá metoda musí „vysedět“, má-li v ní být lékař dobrý. Tato myšlenka modulárního vzdělávání však není konzistentní s platnou českou a ani zahraniční legislativou.

Nicméně ji na našem pracovišti svým způsobem odedávna aplikuji: nového lékaře se specializovanou způsobilostí v nukleární medicíně či radiodiagnostice nechám samostatně provádět PET/CT vyšetření až poté, co jich provede nejméně 600 pod odborným dohledem, a je jistota, že ví, kdy se může pod nález sám podepsat a kdy jej bude potřebovat ještě konzultovat.

Co Vám přináší v životě radost? Jak nejraději odpočíváte?

Samozřejmě je to radost z úspěchů mých dětí od jejich prvních krůčků až po úspěchy ve škole a zaměstnání. Radost mám, když se mi něco podaří. A je jedno, jestli je to nějaké vylepšení vlastního informačního systému, které usnadní práci na pracovišti, anebo posekaná zahrada.

Jak nejraději odpočíváte?

Kromě spánku? Ani nevím, pořád něco dělám ☺

Děkujeme za rozhovor.