Profesionální infekce u zdravotníků v České republice v letech 2008–2015

Souhrn

Odvětví ekonomické činnosti Zdravotní a sociální péče dlouhodobě patří mezi odvětví s nejvyšším výskytem nemocí z povolání, především přenosných a parazitárních s interhumánním přenosem – v tomto přehledovém článku autoři předkládají jejich výskyt u této skupiny pracovníků za léta 2008–2015. Nejčastějšími infekcemi z povolání jsou ve zdravotnictví svrab, virové hepatitidy a tuberkulóza. Nejvíce jsou jimi ohroženi zdravotní sestry, ošetřovatelé-sanitáři a pracovníci sociální péče. Ačkoliv je u výskytu všech těchto onemocnění patrný dlouhodobě snižující se trend, stále jsou na místě preventivní opatření proti jejich přenosu.

Klíčová slova:
nemoci z povolání – zdravotničtí pracovníci – svrab – virové hepatitidy – tuberkulóza – prevence infekčních nemocí

ÚVOD

Podle § 1 odst. (1) nařízení vlády č. 290/1995 Sb. jsou nemoci z povolání ty nemoci, které vznikají nepříznivým působením chemických, fyzikálních, biologických nebo jiných škodlivých vlivů, pokud vznikly za podmínek uvedených v seznamu nemocí z povolání. Ten je přílohou výše zmíněného nařízení a bývá pravidelně aktualizován, doplňován a zpřesňován. Kapitola V tohoto seznamu specifikuje nemoci z povolání přenosné a parazitární, které se dále rozdělují na nemoci z povolání přenosné a parazitární, zejména s interhumánním přenosem, uvedené v položce 1, nemoci z povolání přenosné ze zvířat na člověka buď přímo, nebo prostřednictvím přenašečů uvedené v položce 2 a nemoci přenosné a parazitární vzniklé v zahraničí uvedené pod položkou 3 [1]. Mezi další související legislativu patří:

1. zákon č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů;
2. vyhláška Ministerstva zdravotnictví ČR č. 473/2008 Sb., o systému epidemiologické bdělosti pro vybrané infekce;
3. vyhláška Ministerstva zdravotnictví ČR č. 306/2012 Sb., kterou se upravují podmínky předcházení vzniku a šíření infekčních onemocnění a hygienické požadavky na provoz zdravotnických zařízení a ústavů sociální péče.

Co se týče posuzování a uznávání nemocí z povolání, jsou stěžejními legislativními předpisy:

1. zákon č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách;
2. vyhláška Ministerstva zdravotnictví ČR č. 104/2012 Sb., o stanovení bližších požadavků na postup při posuzování a uznávání nemocí z povolání.

Infekční a parazitární nemoci z povolání jsou v mnoha ohledech specifická onemocnění – zpravidla to jsou akutní nemoci, mnoha infekcemi je možné se nakazit opakovaně, po úzdravě se pracovník opět může věnovat své profesi apod. Podléhají povinnému hlášení do Národního registru nemocí z povolání, nicméně každoročně část z nich není z různých příčin jako profesionální onemocnění evidována, ať už je příčina v tom, že lékař nerozpozná původ onemocnění, nebo pacient neudá souvislost s profesní příčinou své choroby, či o ní ani neví [24].

Pracovníci v odvětví ekonomické činnosti (CZ NACE) zdravotní a sociální péče (CZ NACE Q 86–88) tvoří z pohledu profesionálních onemocnění rovněž velice specifickou skupinu, která v České republice dlouhodobě patří mezi odvětví s nejvyšším výskytem profesionálních onemocnění. Tito pracovníci jsou v různé intenzitě a pravidelně vystavováni působení infekčním agens, čímž mají oproti běžné populaci znatelně vyšší riziko vzniku profesionálních infekcí, a to především těch s interhumánním přenosem [20].

Cílem tohoto sdělení je poskytnout přehled o výskytu nemocí z povolání přenosných a parazitárních s interhumánním přenosem u pracovníků ve zdravotní a sociální péči za léta 2008–2015. K analýze byla použita data z publikací Nemoci z povolání v České republice za dané časové období vydávaných Státním zdravotním ústavem v Praze [3–10].

NEMOCI Z POVOLÁNÍ PŘENOSNÉ A PARAZITÁRNÍ S INTERHUMÁNNÍM PŘENOSEM U PRACOVNÍKŮ VE ZDRAVOTNÍ A SOCIÁLNÍ PÉČI

Pracovníci v odvětví ekonomické činnosti CZ NACE Q86–88 se během let 2008–2015 pravidelně umísťovali mezi první tři odvětví ekonomické činnosti s nejvyšším výskytem profesionálních onemocnění – celkem u nich bylo evidováno 1 303 nemocí z povolání, z toho 1 019 (78,2 %) jich bylo infekčních s interhumánním přenosem, ostatní byly profesní dermatózy, nemoci z přetěžování končetin (nejčastěji syndromy karpálního tunelu, epikondylitidy a artrózy), astma bronchiale, alergické rýmy a další minoritně zastoupené položky.

Ve všech odvětvích ekonomické činnosti bylo za sledované období hlášeno celkem 1 092 profesních infekcí s interhumánním přenosem, z toho se 1 019 případů (93,7 %) vyskytlo právě u pracovníků ve zdravotní a sociální péči. Další odvětví ekonomické činnosti, v nichž se vyskytovaly tyto profesionální infekce, byla především odvětví vzdělávání (CZ NACE P85), veřejná správa a obrana – povinné sociální zabezpečení (CZ NACE O84), administrativní a podpůrná činnost (CZ NACE N77–82) a v menší míře některá další.

Pro srovnání bylo v předchozích letech 1996 až 2007 ve zdravotní a sociální péči evidováno 2 335 profesionálních nákaz [20], což tvořilo 77,5 % (3 012 případů) všech nemocí z povolání, které se u této skupiny pracovníků vyskytly. V letech 2008–2015 bylo evidováno 29 různých typů profesionálních infekčních onemocnění – výčet uvádí tabulka 1 a trend graf 1.

Nejčastějšími profesionálními infekcemi ve zdravotních a sociálních službách byly během let 1996–2007 a 2008–2015 svrab, virové hepatitidy a tuberkulóza plicní i mimoplicní. Svrabu bylo zaznamenáno celkem 2 001 případů, z toho 1 345 případů v prvním období a 656 případů v období druhém; virových hepatitid bylo zaznamenáno celkem 468 případů, z toho 408 případů v prvním období a 60 případů v období druhém; tuberkulózy bylo zaznamenáno 217 případů, z toho 174 v prvním období a 43 v období druhém. Jelikož jsou obě sledovaná období nestejně dlouhá (dvanáct a osm let), byl porovnáván průměrný počet případů za rok v obou těchto časových úsecích. Z něj vyplývá, že je u všech těchto onemocnění zaznamenáván příznivý vývojový trend – výskyt svrabu klesl z průměrných 112 případů na 82 případů za rok, výskyt virových hepatitid klesl z průměrných 34 případů na 8 případů ročně a výskyt tuberkulózy klesl z průměrných 15 případů na 5 případů za rok.

Skupiny personálu ve zdravotní a sociální péči nejvíce postižené těmito onemocněními uvádí graf 2. V letech 2008–2015 byly profesionální infekce největším problémem u zdravotních sester (bylo evidováno 271 nakažených osob, 35 %), ošetřovatelů-sanitářů (199 osob, 26 %) a pracovníků sociální péče (146 osob, 19 %), dalšími byli pečovatelé (45 osob, 6 %), lékaři a zubní lékaři (35 osob, 4 %), ostatní personál, který je v běžném kontaktu s pacienty (rentgenoví laboranti, fyzioterapeuti a rehabilitační pracovníci – 21 osob, 3 % – pro potřeby práce dále označováni jen jako kontaktní personál), a laboratorní pracovníci (7 osob, 1 %). V rámci odvětví ekonomické činnosti CZ NACE Q 86–88 se mohou profesionální infekce vyskytnout také u pracovníků, kteří primárně zdravotní nebo sociální péči neposkytují, např. pracovníci úklidu, obsluhy prádelen, řidiči sanitních vozidel, údržbáři, vychovatelé či učitelé a mnozí jiní pracovníci, pro potřeby práce označovaní jako pomocný a jiný personál. V této skupině ve sledovaném období onemocnělo svrabem, virovými hepatitidami a tuberkulózou celkem 46 pracovníků (6 %).

Svrab

Svrab je parazitární onemocnění vyvolané zákožkou svrabovou (Sarcoptes scabiei). Tento roztoč je striktně humánní patogen a přežívá a klade vajíčka v chodbičkách, které buduje v rohové vrstvě kůže. Přenáší se přímým stykem s nakaženou osobou nebo nepřímo, především při manipulaci s ložním prádlem. Po inkubační době, která může být dlouhá až několik týdnů (zpravidla tři), se objevuje silné svědění a na kůži pacienta jsou patrné červené papuly a krusty označující místa počátku a vyústění chodbičky v kůži [17]. Hromadné nákazy svrabem jsou typickým problémem právě ve zdravotnických zařízeních a ve společných ubytovnách [34], jako profesionální nákaza je svrab problematický téměř výlučně ve zdravotnictví, ale vzácně se objevuje také ve školství, veřejné správě či službách nebo v zemědělství. Zdravotníci se infikují vykonáváním běžných pečovatelských či ošetřovatelských úkonů nebo při manipulaci s použitým ložním prádlem, načež se stávají zdrojem infekce nejen pro další pacienty, ale také pro své kolegy [23, 27, 36]. Svrabem bývají nejvíce ohroženi ošetřovatelé, sanitáři, zdravotní sestry a pečovatelé [35].

Svrab byl poprvé zaznamenán jako nejčastější infekční profesionální onemocnění zdravotníků v roce 1995 (dosud byla nejčetnější virová hepatitida B) a od té doby se tato situace nijak nezměnila [36]. V letech 2008–2015 bylo evidováno celkem 656 onemocnění – svrab tak tvořil 64,4 % nemocí z povolání infekčních a parazitárních s interhumánním přenosem u zdravotníků. Počet případů a jejich trend ve sledovaném období udává graf 3, vyskytly se také případy opakované nákazy svrabem během jednoho roku u téhož pracovníka.

Nejvíce onemocnění svrabem bylo evidováno v roce 2009, kdy bylo nahlášeno 116 případů, nejméně pak v roce 2015, kdy bylo při nahlášených 55 případech dosaženo historického minima výskytu tohoto onemocnění u pracovníků ve zdravotní a sociální péči. Celkově se svrabem nakazilo 225 zdravotních sester (svrab tvořil 83 % ze všech onemocnění u této skupiny pracovníků), 187 ošetřovatelů-sanitářů (94 %), 142 pracovníků sociální péče (97,3 %), 45 pečovatelů (100 %), 18 lékařů a zubních lékařů (51,4 %) a 13 kontaktních pracovníků (deset fyzioterapeutů, dva rentgenoví laboranti a jeden psycholog; 71,5 %). U laboratorních pracovníků nebyl evidován žádný případ svrabu. Z pomocného a jiného personálu byl svrab evidován ještě u 13 pracovníků úklidu, šesti pracovníků z obsluhy prádelen, tří řidičů sanitního vozu, dvou studentek zdravotnické školy a u jednoho vychovatele.

Výskyt svrabu vykazuje trvale sestupný trend, od roku 2010 klesl pod 100 případů ročně. Nicméně jak uvedla Fenclová (2009), jako dlouhodobě dominující infekční onemocnění zdravotnického personálu může mít tato banální infekce smutnou vypovídající hodnotu o úrovni hygieny na některých zdravotnických odděleních [20] a ačkoliv je za poslední roky patrné značné zlepšení situace, stále jsou na místě adekvátní opatření proti jejímu přenosu – používání osobních ochranných pomůcek během ošetřování pacienta či při vyměňování a další manipulaci s ložním prádlem a dodržování pracovních postupů a hygienických opatření. V rámci dalších opatření je pak důležitá edukace a informování zdravotnického personálu o výskytu svrabu na oddělení. Důvodem je to, že i jediná nemocná osoba může být zdrojem nákazy pro mnoho dalších.

Virové hepatitidy

Virové hepatitidy (VH) jsou difuzní zánětlivá onemocnění jater vznikající na virovém podkladě. Mezi tato onemocnění patří šest samostatných nozologických jednotek, a to VH A, VH B, VH C, VH D, VH E a VH G. Onemocnění se rozvíjejí jako akutní, nicméně VH B, VH C a VH D mohou při prolongovaném průběhu delším než šest měsíců přecházet do chronicity. Všechny virové hepatitidy představují globální problém a svým podílem na morbiditě a mortalitě populace se řadí mezi závažná infekční onemocnění [17], především právě pro zdravotníky a sociální pracovníky, u nichž je vzhledem k povaze jejich pracovní činnosti postižení těmito infekty mnohonásobně vyšší než v běžné populaci [28].

Virovými hepatitidami A a E se zdravotnický personál nakazí buď přímým kontaktem s infikovanou osobou, ať už je to samotný pacient, jiný zdravotnický pracovník či návštěva na oddělení, nebo nepřímo přes kontaminované povrchy nebo předměty. Rizikové mohou být různé činnosti – běžná ošetřovatelská péče, výměna obvazů, polohování pacientů a mnohé další [11]. Oproti tomu původci virových hepatitid B a C jsou přenášeni krví a k infekci tedy může dojít při jakémkoli styku s ní – při odběrech krve, aplikaci injekcí, nejrůznějších invazivních výkonech či při laboratorním zpracování klinického materiálu. Zdravotníci se nakazí nejčastěji poraněním o kontaminované ostré předměty, jako jsou různé typy jehel či ostří skalpelu, a to při jejich samotném používání či znehodnocování [15, 16, 21, 28]. Skrze tato poranění je mimo původců VH možný přenos dalších více než 20 různých patogenů [25]. Podle odhadů se pouze v Evropě přihodí více než milion těchto poranění ročně [29] a mezi českými zdravotníky s nimi má zkušenost 63,5 % z nich [33].

V České republice byla pro zdravotníky až do roku 1987 největším problémem VH B, poté ale bylo zahájeno očkování zdravotníků, což vedlo k významnému poklesu morbidity u zdravotnického personálu. Nejzávažnější virovou hepatitidou je od té doby a stále aktuálně VH C, proti které zatím neexistuje vakcína [28].

V letech 2008–2015 bylo evidováno celkem 60 případů virových hepatitid, z toho bylo 27 případů akutní VH A, 11 případů VH B (pět akutních a šest chronických), 13 případů VH C (dvě akutní a 11 chronických) a osm případů akutní VH E; VH D a VH G se za sledované období ve zdravotní a sociální péči nevyskytly. Nejvíce případů bylo zaznamenáno v roce 2009 (14 případů), nejméně pak v letech 2014 a 2015 (po čtyřech případech). Souhrn uvádí tabulka 2 a graf 4.

Virovými hepatitidami onemocnělo ve sledovaném období celkem 32 zdravotních sester (VH tvořily 11,8 % všech onemocnění u této skupiny zdravotníků), deset lékařů a zubních lékařů (28,6 %), osm ošetřovatelů a sanitářů (4,0 %), čtyři pracovníci kontaktního personálu (19,0 %), tři laboratorní pracovníci (42,9 %) a dva pracovníci sociální péče (1,4 %), VH nebyly hlášeny jako nemoci z povolání u pečovatelů a sociálních pracovníků.

V letech 2008–2015 se akutní VH A (celkem 27 případů) nakazilo 15 zdravotních sester, čtyři sanitáři, tři lékaři, dva kontaktní pracovníci, jeden sociální pracovník a jeden laboratorní pracovník. Akutní VH B (celkem pět případů) se nakazili tři zdravotní sestry a dva lékaři; chronickou VH B (celkem šest případů) se nakazili dva sanitáři-ošetřovatelé, dva lékaři, jedna zdravotní sestra a jeden laborant. Akutní VH C (celkem dva případy) se nakazily dvě zdravotní sestry a chronickou VH C (celkem jedenáct případů) se nakazilo šest zdravotních sester, dva lékaři, jeden sanitář-ošetřovatel a jeden laborant. Akutní VH E (celkem osm případů) se nakazili čtyři zdravotní sestry, jeden lékař, jeden sanitář a jeden sociální pracovník. V rámci pomocného a jiného personálu byly VH hlášeny u tří pracovníků úklidu (dva případy chronické VH C a jeden případ akutní VHA), dvou vychovatelů a učitelů (v obou případech akutní VH A), dvou údržbářů (v obou případech akutní VH A), jednoho pracovníka prádelny (akutní VH A), jednoho řidiče sanitního vozu (jeden případ akutní VH A), jednoho řidiče pohřebního vozu (akutní VH B), jednoho kopáče (akutní VH A), jednoho pracovníka obsluhy čističky odpadních vod (akutní VH A), jednoho řidiče pro technické služby (akutní VH E) a jednoho řidiče pro Červený kříž (akutní VH A).

Rovněž u VH je pozorován dlouhodobě snižující se trend ve výskytu mezi pracovníky zdravotních a sociálních služeb, což uvádí také Buchancová (2013) ve studii, která sledovala výskyt těchto onemocnění mezi českými a slovenskými zdravotníky v letech 1973–2010 [18]. Nejčastěji evidovaným typem VH sice byla akutní VH A, ale jedná se o onemocnění s většinou lehkým průběhem a bez významnějších následků. Závažnější je fakt, že jsou zdravotníci nejvíce ohrožováni virovými hepatitidami B a C, které často přecházejí do chronického zánětu a mohou vést až k rozvoji nádorového onemocnění jater. To platí především pro hepatitidu typu C, u které není dostupné očkování, navíc je málokdy zachyceno akutní stadium onemocnění a jeho léčba je obzvláště náročná a ne vždy úspěšná.

Preventivní opatření proti přenosu virových hepatitid spočívá především v důsledné bezpečnosti při používání a likvidaci použitých ostrých předmětů. Pokud i přesto dojde k poranění, je nutné ošetření, nahlášení úrazu, profylaxe a další sledování pracovníka podle metodického návodu zakotveného v provozním řádu oddělení. Dalšími důležitými preventivními kroky jsou očkování zdravotnického personálu (je-li dostupné) a používání dalších osobních ochranných pomůcek. Při manipulaci s biologickým materiálem jakéhokoli pacienta je důležité jej pokládat za potenciálně infekční a s patřičnou opatrností s ním pracovat [21, 22, 26, 33].

Tuberkulóza

Tuberkulóza (TBC) je závažné infekční onemocnění způsobené bakterií Mycobacterium tuberculosis. Jedná se o tyčinkovitou bakterii, která se vyznačuje významnou rezistencí vůči alkoholu, kyselinám či vyschnutí. Jejím zdrojem je nemocný člověk, přenáší se mokrou cestou kapénkami nebo suchou cestou skrze infikovaný prach, kde je schopna přežít až deset dní. Onemocnění pak postihuje prakticky kterýkoli orgán, především pak plíce, kde vznikají granulomy. Projevuje se zprvu suchým dráždivým kašlem měnícím se později v produktivní mukopurulentní, pacient může vykašlávat sputum s krevní příměsí, dalšími příznaky bývají noční pocení, subfebrilie a úbytek na hmotnosti. Léčbu komplikují multirezistentní, tzv. MDR (Multiple-drug-resistance) kmeny [17].

TBC patří podle WHO mezi světovou desítku nejčastějších příčin úmrtí, 95 % případů se týká rozvojových zemí [14]. V ČR existují vysoce účinná opatření proti šíření tohoto onemocnění podložená striktní legislativou, což se odráželo ve stále klesající incidenci TBC [11, 32]. Od roku 2014 ale výskyt TBC v ČR opět stoupá, přičemž necelá pětina pacientů s TBC jsou cizinci, především Ukrajinci [12, 13]. Jako profesionální nákaze jsou TBC významně exponováni především zdravotníci poskytující péči subpopulaci, v níž je možné předpokládat vyšší výskyt onemocnění (např. na geriatriích nebo na klinikách zabývajících se léčbou TBC). Zdravotník je vystaven riziku nákazy při ošetřování a provádění fyzických vyšetření u kašlajícího pacienta nebo při manipulaci a zpracování infekčního klinického materiálu (především na pracovištích patologie a mikrobiologie) [11].

V letech 2008–2015 se u pracovníků ve zdravotní a sociální péči vyskytlo celkem 43 případů tuberkulózy, nejvíce to bylo sedm případů v letech 2008, 2011 a 2015 a nejméně po třech případech v letech 2013 a 2014 (graf 5).

Evidováno bylo onemocnění TBC u 14 zdravotních sester (TBC tvořila 5,2 % ze všech onemocnění této skupiny pracovníků), sedmi lékařů a zubních lékařů (20 %), čtyř ošetřovatelů-sanitářů (2 %), čtyř laboratorních pracovníků (57,1 %), dvou sociálních pracovníků (1,4 %) a u dvou pracovníků ostatního kontaktního personálu (9,5 %); data o zdravotnickém personálu postiženém TBC nicméně nebyla v hlášení vždy detailně uvedena (chyběly údaje z roku 2010). Sedm z hlášených onemocnění se vyskytlo u pomocného a jiného personálu, a to u dvou pracovníků úklidu a dále po jednom případu u řidiče sanitky, učitele, právníka, technika a sekretářky na psychiatrickém oddělení.

Stejně jako u virových hepatitid, i výskyt TBC u zdravotníků vykazuje dlouhodobě klesající trend, což uvádí i Buchancová (2014) ve studii monitorující výskyt TBC v ČR a na Slovensku v letech 1998–2012 [19]. Nutno ovšem podotknout, že jsou ve výskytu TBC větší výkyvy než u ostatních onemocnění a navíc je na konci sledovaného období zaznamenán nárůst, když bylo v roce 2015 hlášeno sedm případů TBC u zdravotníků oproti původním třem onemocněním z let 2013 a 2014. Dá se tedy očekávat, že by se mohl zvýšený výskyt tuberkulózy v běžné populaci za poslední léta promítnout i do nemocnosti personálu ve zdravotní a sociální péči.

Spalničky

Onemocnění spalničkami by se s počtem 66 případů zařadilo jako druhá nejčastější profesionální infekce, nicméně tento nárůst byl způsobem epidemií spalniček, která proběhla v roce 2014 v Ústeckém kraji. Jednalo se o importovanou nákazu – prvními pacienty byli 47letý muž, který pobýval v Indii, a 33letá žena, která se vrátila z Filipín. Oba pacienti byli hospitalizováni na infekčním oddělení v Ústí nad Labem a spalničkami nakazili zdravotnický personál, od kterého se pak onemocnění šířilo k dalším zdravotnickým pracovníkům i k jiným pacientům. Spalničky se objevily celkem u 62 zdravotnických pracovníků (onemocnělo 11 lékařů, 41 pracovníků středního zdravotního personálu a deset pracovníků nižšího zdravotnického personálu) a u dalších šesti členů ostatního personálu [30]. Mimo tuto událost je ale výskyt spalniček u českých zdravotníků výjimečný – za sledované období jsou evidovány pouze tři další případy, a to dva v roce 2012 a jeden v roce 2015.

V celé České republice byla situace, co se týče spalniček, dlouhodobě velice příznivá, neboť se dlouhodobým a systematickým zajišťováním vysoké proočkovanosti u dětí podařilo dosáhnout eliminace onemocnění v populaci a ojediněle se vyskytnuvší případy byly většinou importovány ze zahraničí [31]. V roce 2015 proočkovanost české populace dvěma dávkami vakcíny poprvé klesla pod 95 %, které jsou potřebné pro spolehlivou kolektivní ochranu populace. V prvním čtvrtletí roku 2017 je zaznamenán výskyt tohoto onemocnění v Moravskoslezském kraji. Ke konci března je zde evidováno 14 případů (z toho 13 jich bylo potvrzeno laboratorně, devět případů potvrdila i Národní referenční laboratoř) a pacienty jsou hlavně malé, prozatím neočkované děti. Ani v celé Evropě nejsou spalničky na ústupu – naopak dochází od roku 2016 k nárůstu počtu případů. Nepříznivá epidemiologická situace v Evropě, snižující se proočkovanost české populace a aktuální migrace obyvatel jsou faktory, které by mohly vést k opětovnému rozšíření spalniček v ČR, čemuž nasvědčuje i situace v Moravskoslezském kraji v prvních měsících roku 2017 [2]. To by mohlo následně ovlivnit i počet hlášených případů profesně získaných spalniček mezi personálem ve zdravotní a sociální péči.

Další profesionální infekce u zdravotníků

Kromě výše zmíněných onemocnění se u zdravotníků v letech 2008–2015 vyskytlo dalších 25 typů profesionálních infekcí (tabulka 3). Mezi nimi dominovaly svým výskytem virové respirační infekce, infekční keratokonjuktivitidy a konjuktivitidy, plané neštovice a dávivý kašel, u ostatních onemocnění byl zaznamenán výskyt pod deset případů za celé sledované období.

V rámci virových respirační infekcí s komplikacemi bylo evidováno 40 případů chřipky typu A vyvolané virem H1N1, přičemž nejvíce bylo zaznamenáno 19 případů v roce 2010 a nejméně po jednom případu v letech 2009, 2012 a 2015. V letech 2008 a 2014 se chřipka jako profesionální infekce mezi zdravotníky nevyskytla vůbec. Onemocnělo celkem 21 zdravotních sester, deset lékařů a zubních lékařů, pět ošetřovatelů-sanitářů (chybí údaje z let 2009 a 2012), v rámci pomocného a jiného personálu ještě jeden vychovatel a ředitelka zdravotního zařízení. Infekčních keratokonjuktivitid a konjuktivitid bylo evidováno 30 případů, přičemž téměř polovina z nich se vyskytla v roce 2009, kdy onemocnělo devět pracovníků očního oddělení, tři pracovníci v domově pro seniory a dva pracovníci interny; 11 z těchto případů bylo evidováno v Moravskoslezském kraji [3]. Po šesti případech pak bylo evidováno v letech 2008 a 2010, od té doby se však výskyt těchto onemocnění omezuje na jeden nebo dva případy ročně, popř. se nevyskytují vůbec. Plané neštovice se v nejvyšším počtu vyskytly v roce 2008, kdy bylo evidováno osm případů, od té doby se vyskytují nejvýše čtyři případy tohoto onemocnění, trend je opět klesající. Dávivého kašle bylo evidováno 12 případů, z toho polovina spadá do roku 2014. Dále se vyskytl ještě ve třech případech v roce 2013, ve dvou případech v roce 2009 a jako jeden případ v roce 2008.

DISKUSE A ZÁVĚR

Během let 2008–2015 docházelo ke stále se snižujícímu trendu ve výskytu profesionálních infekcí mezi zdravotníky. Významný výkyv byl zaznamenán pouze v roce 2014 a měl svou příčinu v epidemii spalniček v Ústeckém kraji, kromě toho je ale situace velice příznivá a podobný vývoj se dá očekávat i v dalších letech. Příčinami jsou především lepší pracovní podmínky a dodržování preventivních opatření na pracovištích, svůj velký význam má i očkování. Stále však mohou být výsledky ovlivňovány nedostatečným záchytem výskytu onemocnění z povolání, která vyplývá z přístupu a zájmů zaměstnavatelů, pracovníků i samotných lékařů, kteří chorobu diagnostikují.

Mezi nejčastější infekční nemoci z povolání zdravotníků i nadále patří svrab, virové hepatitidy a tuberkulóza, jejich výskyt mezi zdravotníky reflektuje pracovní činnosti, které konkrétní zdravotník vykonává – personál, který často přichází do blízkého kontaktu s pacienty během jejich ošetřování, je nejvíce ohrožen svrabem, oproti tomu u laboratorních pracovníků se tato kontaktní infekce nevyskytuje vůbec a největší problém představují virové hepatitidy a tuberkulóza. Je ovšem nutné počítat s určitým podhodnocením výskytu jednotlivých onemocnění, především u akutních virových respiračních onemocnění. Příkladem tohoto podhodnocení jsou pravděpodobně data z roku 2009, kdy probíhala chřipková pandemie. Při zhodnocení výskytu u zdravotníků byl ovšem paradoxně zaznamenán pouze jediný případ chřipky z povolání – vzhledem k tomu, že byly v tomto roce v ČR hlášeny i nemocnosti přesahující 2 000 případů na 100 000 obyvatel, je tento údaj přinejmenším diskutabilní. V každém případě dojde-li k nakažení zdravotníka infekčním onemocněním v rámci výkonu jeho povolání, jedná se z pohledu epidemiologie o významnou událost – před diagnostikou a léčbou infekce může nemocný zdravotník bez izolace totiž přispět k rozšíření onemocnění na oddělení, a to nejen mezi pacienty, ale také u dalšího personálu, čemuž je nutné zabránit.

Ačkoliv je tedy u těchto onemocnění mezi zdravotníky pozorován dlouhodobě se snižující výskyt, nadále zůstávají problémem s medicínským i společenským významem. Preventivní opatření proti jejich výskytu a jejich důsledné dodržování tak rozhodně neztrácejí na významu, neboť je žádoucí, aby byl sestupný trend výskytu profesionálních infekcí u zdravotníků zachován i v dalších letech.

Do redakce došlo dne 19. 4. 2017.

Do tisku přijato dne 5. 5. 2017.

Adresa pro korespondenci:

Mgr. Simona Zatloukalová

Ústav preventivního lékařství LF UP v Olomouci

Hněvotínská 3

775 15 Olomouc

e-mail: Simona.zatloukalova01@upol.cz