Luhačovická vzduchoplavba jako hanácko-záhorácká forma zdravotní tělesné výchovy v kontextu své doby i současnosti

Súhrn

Luhačovická vzduchoplavba je mimořádným fenoménem v historii českého a moravského lázeňství. Přesto lze jasně identifikovat inspirační zdroje z řad významných autorů druhé poloviny 19. a začátku 20. století, kteří působili v oblasti medicíny, zdravého životního stylu a zdravotního cvičení. Také je zřejmé, že mnohé domněle moderní problémy a doporučení k jejich řešení nijak nové nejsou.

Úvod

Luhačovická vzduchoplavba je dnes již téměř zapomenutou, nicméně v posledních letech opět připomínanou součástí historie našeho lázeňství. Cílem této práce je uvést fenomén luhačovické plavby do kontextu jeho doby i dneška a ukázat, že originálnost luhačovické vzduchoplavby netkví ani tak v samotné cvičební sestavě a principech pohybu ve volné přírodě v minimálním odění, jako spíše v humoru a recesi, které byly její nedílnou součástí a jedním z hlavních zdrojů široké popularity. Současně chceme doložit, že mnohé dnes domněle nové problémy, resp. v nové terminologii výzvy, a navrhovaná řešení často zas tak nové nejsou. A jelikož jsme toho v životě až příliš mnoho přečetli, nepůjde o text střídmý a přímočarý, nýbrž košatý, zabíhavý a oslími můstky nešetřící.

Historické pozadí

Konec 19. a začátek 20. století až do vypuknutí tzv. velké války, který v západní a střední Evropě charakterizuje pojem belle époque, měl v našem politicko-geografickém prostoru pozoruhodně mnoho shodných rysů s dobou o sto let mladší. Patří k nim technický pokrok, zvyšování životní úrovně středních vrstev, rozvoj přírodních věd, medicíny a kultury, nastolení ženské otázky a další [1], současně se ale např. v kultuře objevuje dekadence a prosazují se socialistické myšlenky i anarchizmus. Zlatou éru a stavební boom zažívalo také české a moravské lázeňství a v roce 1902 byla založena akciová společnost luhačovických lázní [2], což je významné ve vztahu k hlavnímu tématu této práce. Spolu se zvyšováním životní úrovně se u městského obyvatelstva stále více uplatňoval i fenomén volného času a jeho trávení v přírodě a sportem, na druhé straně byl v roce 1908 otevřen v Praze první stálý kabaret. Pravidelné cvičení s cílem tužení těla i ducha mělo v té době v české společnosti již téměř půlstoletou tradici v podobě Sokola (založen 1862) a v první dekádě 20. století se k tělesnému cvičení přihlásila i katolická církev, která iniciovala založení Orla v roce 1909. Ideu pobytu v přírodě pak uváděl do praxe především Klub českých turistů (KČT, založen 1888). Toto alespoň na povrchu idylické či spíše zpětně idealizované období bylo ukončeno světovou válkou a zásadními společenskými zvraty, včetně ženské emancipace, což se projevilo i celkovým rozvolněním společenských poměrů v rámci nově vzniklého Československa. Sokol, KČT a Junák (založen 1916) i nadále zůstaly hlavními organizacemi, které prosazovaly tělesná cvičení a pobyt v přírodě jako jeden z pilířů celkového fyzického a duševního rozvoje, současně ale začíná vznikat světově unikátní fenomén českého trampingu, pro který byla typická spontánnost, naivní romantičnost a odpor k organizovanosti a autoritám jako takovým. Lázně zůstávaly i nadále jedním z hlavních center společenského  života.

Historie luhačovické vzduchoplavby

V roce 1902 byla z iniciativy dr. Františka Veselého (1862–1923) [2] založena v Luhačovicích lázeňská akciová společnost, což znamenalo zásadní mezník v historii tohoto lázeňského místa a lázeňství v českých zemích vůbec. Dosud zavedené lázně s mnohaletou tradicí ležely v oblastech s převážně německy mluvícím obyvatelstvem, zatímco luhačovické lázně byly od svého vzniku pojímány jako místo česko-slovenské vzájemnosti, setkávání a společenského života. V roce 1906 si šestičlenná skupina pražských hostů vybudovala na lesní mýtině jednoduché cvičiště, kde provozovala cvičení v plaveckém úboru, nicméně v dalším roce se již znovu nesešla [3]. Dr. Veselý proto v roce 1907 pověřil organizací tohoto cvičení prof. Jana Svozila (1957–1948), který byl učitelem tělocviku na prostějovském reálném gymnáziu a moravským, resp. hanáckým národopiscem [4], jenž vtisknul luhačovické vzduchoplavbě zcela originální tvář a vedl ji vždy v letní lázeňské sezóně až do roku 1936. Přestože je používání zkratky prof. u jmen středoškolských učitelů již značně obsoletní, ponecháváme ji i dále z historických důvodů. Rozhodně stojí za pozornost, že ve stejném roce jako začal prof. Svozil působit v Luhačovicích, sehrál významnou roli v rozvoji české balneologie a fyzikální medicíny obecně i prof. Eduard Cmunt (1878–1967) [5,6], jemuž také prof. Svozil vyslovil poděkování v předmluvě k prvnímu vydání publikace Tělocvik a vzdušné lázně. Vzdušné lázně v Luhačovicích [3].

Po prof. Svozilovi převzal vedení vzduchoplavby Otakar Havel [4], známý jako zakladatel pořadu pravidelného ranního cvičení československého rozhlasu [7]. Od roku 1940 vedl vzduchoplavbu  Bohučest Škarda [4], významný sportovní organizátor své doby a autor knihy Pohybem ke zdraví a kráse s podtitulem Radostná cvičení pro ženy, děti i muže [8]. Po znárodnění lázní v roce 1948 tradice vzduchoplavby zaniká, nicméně je i dnes připomínána jako originální společenský fenomén, o což se zvláště zasluhuje Luhačovický okrašlující spolek Calma [4]. Členové Společnosti rehabilitační a fyzikální medicíny si pak zajisté vzpomenou na ukázkové cvičení, které zorganizovala paní Hana Kolaříková s pracovníky Lázní Luhačovice, a. s., v rámci společenského večera během sjezdu  v roce 2007.

Inspirační zdroje a principy luhačovické vzduchoplavby

Jakožto učitel tělocviku byl prof. Svozil dobře obeznámen se systémem sokolských prostných cvičení [3,9], což je zřejmé i z jeho publikací, a účastnil se také vídeňských tělovýchovných kurzů pro důstojníky, o nichž se můžeme jen dohadovat, že vycházely z turnerských cvičení (viz dále). Dalším jeho inspiračním zdrojem byla práce drážďanského lékaře Heinricha Lahmanna (1860–1905) [10], jehož metoda vycházela z přírodní léčby Vincence Priessnitze (1799–1851) [11] a Johana Schrotha (1798–1856) [12]. Jako zajímavost uvádíme, že z Priessnitzova příjmení vzniklo polské označení sprchy prysznic, zatímco originální léčebná metoda druhého autora dala vzniknout expresivnímu českému úsloví být na šrot. Lahmann dále vycházel ze švédské gymnastiky Pehr Henrika Linga (1779–1839) [13], který naopak získal inspiraci pro svoje cvičení během studijní cesty po západní Evropě začátkem 19. století, kdy se mimo jiné seznámil s německým cvičením (deutsche Turnen), na němž zřejmě založil svůj pozdější vlastní systém. Toto německé cvičení se později také stalo základem turnerského hnutí, nejdříve v rámci Německého spolku (Deutscher Bund), který v roce 1811 založil Friedrich Ludwig Jahn (1778–1752) [14], a později v rámci celoněmeckého Deutscher Turnerschaft (1868). Jahna podnítil k zavedení tělesných cvičení do spolkového života německý pedagog Johann Christoph Friedrich GutsMuths (1759–1939) [15], autor knihy Gymnastik für die Jugend (1793). Prof. Svozil se také odvolával [3,9] na německého ortopeda dr. Morice Scherbera (1808–1861) [16], autora bestselleru své doby Die Ärztliche Zimmergymnastik [17], a do svého systému převzal i tři cviky [9] dle francouzského lékaře dr. Marage, jehož se nám však již nepodařilo dohledat. Sám prof. Svozil také zmiňuje Švýcara Arnolda Rikliho (1823–1906) [18], který ve slovinském Bledu provozoval proslavenou přírodní léčbu vodou, sluncem a vzduchem a přísnou vegetariánskou dietou, což bychom dnes označili jako hydroterapii, helioterapii, klimatoterapii a léčebnou dietu. Důraz kladl na přísný režim, plavání ve studené vodě, opalování a výlety do okolní hornaté krajiny. Na krátké procházky kolem jezera hosté vycházeli bosí a jen minimálně oděni (bavlněné šortky a trika, dámy v dresech bez rukávu a po kolena), při opalování pak byli zcela nazí. V této souvislosti je třeba připomenout, že první naturistická, resp. nudistická organizace vznikla v Essenu roku 1889 jako FKK-Verein, přičemž zkratka FKK znamená Freikörperkultur čili kulturu volného či svobodného těla [19]. Následně došlo k prudkému rozvoji tohoto fenoménu především na jezerech v okolí Berlína. V podstatě šlo o návrat k dřívější normě, jelikož veřejná nahota při koupání začala být v Evropě tabuizována až na konci 18. století, kdy po Velké francouzské revoluci začaly svoji morálku prosazovat vítězná buržoazie a měšťanstvo, nicméně v severských zemích k této tabuizaci nikdy nedošlo. Snad proto bylo i v německých zemích někdy používáno označení švédské lázně (Schwedische Bad). Princip FKK se stal později i jednou z významných součástí systému Elizabeth Marguerite de Varel Mensedieckové (1864–1957) [20], takže dnes tak populární nahá jóga [21] rozhodně není vynález současné doby. Faktem je, že Bess Mensendiecková byla velmi inspirativní osobností a tuto inspiraci u ní zřejmě nalezl i Joseph Hubertus Pilates (1883–1967) [22,23], alespoň tedy v důrazu na zpevnění postury jakožto základu pro správné provedení pohybu, nikoli již ve svobodomyslnosti ohledně (ne)odívání se. Za pozornost jistě stojí, že Mensendiecková coby rozená Američanka prožila svůj aktivní život v Německu, a ovlivnila tak především evropské tělocvičné a rehabilitační systémy a zúčastnila se, mimo jiné, i práce na slavném filmu Wege zu Kraft und Schönheit [24]. Naopak Pilates jakožto rozený Němec rozvinul svoji metodu v USA, tedy v prostředí mnohem prudérnějším, než bylo předválečné a meziválečné Německo. U nás vyšel první překlad Mensendieckové v roce 1923 a zcela jasně lze inspiraci její metodou rozeznat u Heleny Vojáčkové (1882–1967), která sama byla původně tanečnicí [25–27].

Pokud se opět vrátíme k prof. Svozilovi, ten zdůrazňoval, že tělesná cvičení nejsou určena pouze zdravým a silným, ale naopak jsou velmi prospěšná i pro tělesně oslabené, a zvláštní pozornost věnoval dětem „ve vývoji těla zaostalým“ [9]. Pro samostatné cvičení sestavil dvě sady (řady) cvičení po deseti cvicích, které rozděloval na cviky hlavní a přiřaděné a doporučoval cvičit každý den střídavě jednu řadu [9]. Důraz kladl na prostocviky, které lze cvičit kdekoli, nejlépe v přírodě (na vzduchu) v lese či u vody. Součástí řady byly i cviky napodobující pohyb při plavání [9], což snad dává odpověď na otázku, kde se vzal název vzduchoplavba. Pro běžné dny doporučoval prof. Svozil tělocvik pokojový (viz dále). Ve Svozilově práci je velmi zajímavá zmínka o nařízení c. k. ministerstva vyučování z roku 1912, že dvě hodiny školního tělocviku týdně nestačí ke zdravému vývoji a je doporučován navíc tělocvik pokojový [9]. Problém, na který poukazují propagátoři třetí hodiny tělocviku, je tedy starý již přinejmenším sto let.

Prof. Svozil se stavěl se proti systémům s „vyumělkovanými cviky“, které využívaly drahé patentované nářadí [9], což ostatně známe i dnes, nicméně i vzduchoplavci často využívali základní tělocvičné nářadí. Cvičili nejdříve na mýtině v lese nad pramenem Ottovky, kde jim později v roce 1910 nechala správa lázní zbudovat tělocvičnu v podobě verandy s jednou otevřenou stěnou [3]. Později byla tělocvična přesunuta na své současné místo nad Slunečními lázněmi [4], resp. za Vodoléčebným ústavem, kde dodnes neutěšeně chátrá ne nepodobna zámku Šípkové Růženky. Při cvičení prof. Svozil prosazoval minimální oblečení, takže se jeho cvičenci pohybovali v lesích okolo Luhačovic v plaveckých úborech či dokonce jen v bederních rouškách. Zdůvodňoval to potřebou dobrého odvodu tepla [3,9], takže doporučoval i cvičení s minimálním oblečením v chladu a potřebou odvodu potu a s ním i „vlastních jedů“ [3,9]. Vyzdvihoval význam slunění, ale zavrhoval cílené opalování a především opalování obličeje, což by velmi ocenili jak dnešní osteologové, tak dermatologové a onkologové. Ve Svozilově pojetí šlo ovšem o „podporu tvorby krve a hematoglobinu“, přičemž neurotičtí pacienti se měli slunci spíše vyhýbat. Těm doporučoval především výše zmíněné vzdušné lázně. Kritizoval také Müllerův systém, který dle Svozila přepíná srdce a opomíjí dolní končetiny [9]. Měl přitom na mysli Jørgena Petera Müllera (1866–1938), dánského autora ve své době velmi populární metody, kterou nazval prostě Mi system (Můj systém) [28], v jehož rámci doporučoval vytvořit si cvičením svalovou šněrovačku [3,28], čímž se opět dostáváme k problematice aktivní postury. Shodou okolností působil v Londýně v době, kdy tam žil i jeho jmenovec Friedrich Wilhelm Müller (1867–1925), původem Němec z Königsbergu známý jakožto otec moderní kulturistiky pod přejatým jménem Eugen Sandow [29]. Pod tímto jménem jej ve své publikaci zmiňuje i Svozil, a to včetně jeho metody cvičení s odporem [9,29]. Přesněji šlo o izometrické posilování, které je určitě významnou zátěží pro srdce, nicméně dolní končetiny, soudě dle dobových fotografií, rozhodně nezanedbával. Zajímavé je, že Sandow začal používat tento systém kvůli své původně slabé tělesné konstituci [29], dnes bychom odborně řekli ektomorfnímu habitu, což byl jeho společný znak se světově nejslavnějším kulturistou Arnoldem Schwarzeneggerem, který v 15 letech měřil 180 cm a vážil pouhých 65 kg [30]. Příběh obou slavných sportovců lze považovat za skvělé příklady formativního vlivu funkce a zde považujeme za nutné uvést na pravou míru opakované ústní tvrzení doc. Véleho, blahé paměti, že jde o myšlenku slavného francouzského přírodovědce Étienne Geoffroy Saint-Hilaire (1772–1884). Pravdou je, že tento slavný francouzský přírodovědec naopak vyzdvihoval formu a bagatelizoval funkci [31], zatímco Georges Cuvier (1769–1832), považovaný za otce paleontologie a moderní srovnávací anatomie a ovšem také vědeckého rasizmu, věřil, že primární je funkce [32]. Příklad obou slavných kulturistů také zajímavě koresponduje s výše uvedenou Svozilovou pozorností dětem „ve vývoji těla zaostalým“ [9].

Z dnešního pohledu je překvapivé, že prof. Svozil doporučoval nepřekračovat při cvičení tepovou frekvenci 100/ min [9], čímž by zajisté neuspěl u současných propagátorů fitness. Obzvláštní důraz kladl na způsob dýchání [3,9,33–37], kdy doporučoval nádech nosem a výdech ústy. Ostatně se celkově hodně věnoval dechové funkci, přičemž se odvolával na různé autory vč. dr. Františka Tichého (1875–1949), autora Hygieny tělocviku [38], a dr. Cyrila Kneidla (1863–1921), autora publikace Tělocvik domácí a léčebný: návod ku pěstování tělocviku ve světnici pro zachování a utužení zdraví [39]. V meziválečném období dokonce prof. Svozil zavedl měření obvodu hrudníku na začátku a konci léčebného pobytu a konstatoval zvyšování obvodu v důsledku cvičení [4,9,33–37], což je ve shodě s postupy a výsledky současné plicní fyzioterapie. Již od počátku měřil u nastupujících nováčků obvod pasu a dělil je do skupin na velenádivky, nádivky, polonádivky, vrabčáky a moche [3], což už ale souvisí s jiným zásadním principem luhačovické vzduchoplavby, kterému se budeme věnovat později. Prof. Svozil také kladl velký důraz na správnou dietu, přičemž odmítal pokrmy „vydatné a snadno stravitelné“ a vyzdvihoval význam „buničiny, která se stravuje až v tlustém střevě“ [9]. Použitá terminologie je poplatná době a představy o trávení lehce pomýlené, nicméně by jej za tyto zásady dnešní dietologové určitě pochválili, i když by možná byli překvapeni, že jejich skvělé a moderní objevy někdo propagoval již před více než sto lety. Stejné překvapení by zřejmě pociťovali propagátoři zdravého způsobu života obecně, kteří tak rádi hořekují nad sedavým způsobem života, který považují za specifikum současné doby. Prof. Svozil upozorňoval na úskalí duševní práce a sedavého zaměstnání [3,9] a vyzdvihoval výhody práce fyzické. Citoval přitom Rousseaua, který dle něj prohlásil, že „města jsou bezedné hroby pokolení lidského, lidé v nich předčasně umírají“ [9].

Z didaktického hlediska rozděloval prof. Svozil tělocvik na tělocvik pokojový (viz výše), tělocvik školský, tělocvik sokolský a sport [9], přičemž propagoval především sport v přírodě, tedy mimo tělocvičny. Horoval také pro budování sportovních hřišť, což zdůvodňoval i ekonomickým přínosem práce zdravého člověka pro společnost [9], takže by od něj mohli opisovat i dnešní autoři připravující svůj zásadní grant či projekt. Požadavky na pozitivní diskriminaci ovšem v jeho práci chybí, v tom jsme dosáhli nezpochybnitelného pokroku, ať už si pod tím pojmem představíme cokoli, což lze brát i jako pozitivum, že ne vše už bylo dávno vynalezeno. Z dochovaných dokumentů je zřejmé, že žádná forma diskriminace se netrpěla a členem se mohl stát každý, kdo zvládl základy úřední řeči. I když je možné, že i zde byly udělovány výjimky, protože cvičení se účastnili i návštěvníci z ciziny [3,9] a od roku 1910 bylo cvičení umožněno i ženám [3,35], zpočátku odděleně a od roku 1925 smíšeně [4], v dnešní terminologii koedukovaně. Naskýtá se otázka, jak citlivé cvičenky reagovaly na minimální odění statných mužných těl, samy byly oděny v modely, které zahalovaly jen o něco málo méně než dnešní burkiny, ale v této požehnané době zřejmě nikdo neměl o harašení žádné povědomí. Cvičenky také mohly vlastní pílí dosíci řady funkcí či čestných titulů, např. praporečnic či adjutantek (viz dále), není nám ale známo, že by se staly členkami štábu, což lze snad přičíst na vrub skutečnosti, že o to zřejmě nestály a pokroková myšlenka zavedení povinných kvót teprve čekala na svého objevitele.

Prof. Svozil zdůrazňoval význam veselé nálady, dnešním termínem pozitivního myšlení, pro udržení „výkonnosti nervstva“, k čemuž doporučoval anekdoty a hry a především „zdravý, jadrný, ale přitom v příslušných mezích držený humor“ [9], což je výstižná charakteristika, nad kterou by i dnes zajásal každý soudný psycholog. Prof. Svozil se o praktické uplatňování tohoto principu všemožně snažil a postupně se svými spolupracovníky a pacienty vytvořil systém s recesistickými prvky, který lze označit za skutečně originální přinejmenším v historii našeho lázeňství. Již v roce 1909 prof. Svozil sepsal klubové stanovy [3,4], dle jiného zdroje [40] byl jejich autorem jeho spolupracovník a dlouholetý velitel klubového štábu, spisovatel a advokát JUDr. Otakar Bystřina (1861–1931), vlastním jménem Ferdinand Dostál [41]. Těmito stanovami byla vyhlášena Svobodná světová republika vzduchoplavců v Luhačovicích, jinak též hanácká republika, ježto její úřední řečí byla hanáčtina [4,3,9], z Hané ostatně oba hlavní aktéři pocházeli. V této republice musel dle stanov každý poslouchat a zároveň si mohl dělat, co chtěl [3,9], což vzdáleně připomíná rosenkruciány. Součástí stanov byla i zástava a hymna, jejíž text zhudebnil Josef Nešvera (1842–1914), uznávaný hudebník a ředitel kůru olomouckého arcidiecézního dómu [4,42]. Současně se však uvádí, že vzduchoplaveckou hymnou byla píseň Já mám gatě, to só gatě, to só gatě my [4,3,9], což je dosti paradoxní, jak si povšimli již současníci [3]. Jednak vzduchoplavci, jak již víme, žádné gatě, resp. kalhoty nenosili, a především lze předpokládat, že nápěv odpovídal známé lidové písni, a tudíž by pan Nešvera již nic skládat nemusel. Pravděpodobné ale je, že jich po dobu svého trvání vzduchoplavci měli více. Janáčkův spolupracovník Josef Čapek Drahlovský (1847–1926) [43] pak složil Pochod vzduchoplavců [4] a věnoval jim i několik dalších písní. Mimo jiné měli vzduchoplavci i svou vlastní verzi „sokolské hymny“ Lví silou [4]. Tyto písně byly hromadně zpívány o přestávkách mezi cvičením a při naturistických výletech do okolí Luhačovic, interpretoval je také vzduchoplavecký sbor Brnčál [3]. Pokřik vzduchoplavců zněl: „Chvalme vodu, chvalme vzduch, v zdravém těle zdravý duch“ [9], forma pozdravu byla oficiálně ustanovena „místo smeknut, rokó přes keto se plesknót“ [4] a tímto způsobem, tedy plácnutím dlaně o stehno, se také hlasovalo. Již zmíněnou vzduchoplaveckou zástavu představoval model kostry letadla nazývaný eroplán či blériot [3,4]. Vedením republiky byl pověřen kapitán, později doživotní admirál „pod pensó“ prof. Svozil. Pokud se osvědčili, byli doživotně jmenováni a pod penzí i členové jeho štábu, tedy vicekapitán, klubovní lékař a štábní trubač [3,9]. Dle potřeby byly pak udělovány čestné hodnosti adjutantů, praporečníků, básníků, profósů, právních zástupů, ředitelů zpěvu, dokumentaristů a podobně [3,4]. Vybírat bylo z koho, jenom výše uvedeného vzduchoplaveckého cvičení se přímo v Luhačovicích zúčastnilo asi 5 000 cvičenců [4,9], což by byl skvělý výsledek pro leckterý certifikovaný kurz, ovšem tato vymoženost moderní doby tehdy ještě nebyla vynalezena.

Závěr

Luhačovická vzduchoplavba je mimořádným fenoménem v historii českého a moravského lázeňství. Přesto lze jasně identifikovat inspirační zdroje z řad významných autorů druhé poloviny 19. a začátku 20. století, kteří působili v oblasti medicíny, zdravého životního stylu a zdravotního cvičení. Také je zřejmé, že mnohé domněle moderní problémy a doporučení k jejich řešení nijak nové nejsou.

Korespondenční autor:

MU Dr. Renata Vařeková, Ph.D.

Katedra přírodních věd v kinantropologii

Fakulta tělesné kultury

Univerzita Palackého v Olomouci

Křížkovského 511/ 8

779 00 Olomouc

e-mail: renata.varekova@upol.cz