EAU Guidelines pro léčbu karcinomu prostaty - Část druhá: Léčba pokročilého, recidivujícího karcinomu prostaty rezistentního vůči kastraci
EAU GUIDELINES ON PROSTATE CANCERPART 2: TREATMENT OF ADVANCED, RELAPSING, AND CASTRATION-RESISTANT PROSTATE CANCER
Objectives:
Our aim is to present a summary of the 2010 version of the European Association of Urology (EAU) Guidelines on the treatment of advanced, relapsing, and castration-resistant prostate cancer (CRPC).
Methods:
The working panel performed a literature review of the new data emerging from 2007 to 2010. The guidelines were updated, and the levels of evidence (LEs) and/or grades of recommendation (GR) were added to the text based on a systematic review of the literature, which included a search of online databases and bibliographic reviews.
Results:
Luteinising hormone-releasing hormone (LHRH) agonists are the standard of care in metastatic prostate cancer (PCa). Although LHRH antagonists decrease testosterone without any testosterone surge, their clinical benefit remains to be determined. Complete androgen blockade has a small survival benefit of about 5%. Intermittent androgen deprivation (IAD) results in equivalent oncologic efficacy when compared with continuous androgen-deprivation therapy (ADT) in well-selected populations. In locally advanced and metastatic PCa, early ADT does not result in a significant survival advantage when compared with delayed ADT. Relapse after local therapy is defined by prostate-specific antigen (PSA) values > 0.2 ng/ml following radical prostatectomy (RP) and > 2 ng/ml above the nadir after radiation therapy (RT). Therapy for PSA relapse after RP includes salvage RT at PSA levels < 0.5 ng/ml and salvage RP or cryosurgical ablation of the prostate in radiation failures. Endorectal magnetic resonance imaging and 11C-choline positron emission tomography/computed tomography (CT) are of limited importance if the PSA is < 2.5 ng/ml; bone scans and CT can be omitted unless PSA is > 20 ng/ml. Follow-up after ADT should include screening for the metabolic syndrome and an analysis of PSA and testosterone levels. Treatment of castration-resistant prostate cancer (CRPC) includes second-line hormonal therapy, novel agents, and chemotherapy with docetaxel at 75 mg/m2 every 3 wk. Cabazitaxel as a second-line therapy for relapse after docetaxel might become a future option. Zoledronic acid and denusomab can be used in men with CRPC and osseous metastases to prevent skeletal-related complications.
Conclusion:
The knowledge in the field of advanced, metastatic, and CRPC is rapidly changing. These EAU Guidelines on PCa summarise the most recent findings and put them into clinical practice. A full version is available at the EAU office or online at www.uroweb.org.
Key words:
prostate cancer, EAU Guidelines, review, follow-up, salvage radiation therapy, salvage radical prostatectomy, androgen deprivation, chemotherapy, MDV3100, abiraterone, docetaxel, zoledronic acid, denusomab
Autoři:
N. Mottet; J. Bellmunt; M. Bolla; S. Joniau; M. Mason; V. Matveev; H. P. Schmid; T. Van Der Kwast; T. Wiegel; F. Zattoni; A. Heidenreich
Vyšlo v časopise:
Urol List 2011; 9(2): 95-106
Souhrn
Cíle:
Naším cílem je prezentovat souhrn EAU (European Association of Urology) Guidelines pro léčbu pokročilého, recidivujícícho karcinomu prostaty rezistentního vůči kastraci (CRPC).
Metody:
Členové panelu hodnotili nejnovější důkazy publikované v letech 2007–2010. Aktualizovali stávající guidelines a na základě systematického hodnocení literatury (které zahrnovalo průzkum online databáze a přehledů literatury) klasifikovali jednotlivé důkazy na základě úrovní důkazů a stupně doporučení.
Výsledky:
Standardní léčba metastazujícího karcinomu prostaty spočívá v současné době v aplikaci agonistů LHRH (hormonu uvolňujícího luteinizační hormon). Ačkoli aplikace antagonistů LHRH snižuje hladinu testosteronu bez fenoménu tzv. „vzplanutí“, klinický benefit této léčby je třeba teprve posoudit. Kompletní androgenní blokáda přináší pouze minimální benefit v době přežití – přibližně 5 %. U dobře vybrané populace pacientů dosahuje intermitentní androgenní deprivace (IAD) srovnatelné onkologické účinnosti jako kontinuální deprivační terapie (ADT). U pacientů s lokálně pokročilým a metastazujícím karcinomem prostaty nezpůsobuje časná indikace ADT (ve srovnání s pozdější ADT) signifikantní benefit v době přežití. Recidiva po lokální terapii je definována zvýšením prostatického specifického antigenu (PSA) > 0,2 ng/ml po radikální prostatektomii (RP) a > 2 ng/ml nad nadir po radioterapii (RT). V případě biochemické recidivy po RP je indikována záchranná RT (u pacientů s PSA < 0,5 ng/ml) a v případě selhání radioterapie záchranná RP nebo kryochirurgická ablace prostaty. V případě, že je hladina PSA < 2,5 ng/ml, nemá endorektální zobrazovací vyšetření magnetickou rezonancí a 11C-choline pozitrovaná emisní tomografie/počítačová tomografie (CT) zásadní význam. Jestliže PSA nepřesahuje 20 ng/ml, lze CT sken i scintigrafii skeletu vynechat. Monitorování pacienta po ADT by mělo zahrnovat screening pro odhalení metabolického syndromu, měření PSA a hladiny testosteronu. Možnosti léčby karcinomu prostaty rezistentního vůči kastraci (CRPC) zahrnují hormonální terapii druhé volby, aplikaci moderních přípravků a chemoterapii na bázi docetaxelu – 75 mg/m2 každé tři týdny. Jednou z dalších potenciálních alternativ se v budoucnosti může stát aplikace cabazitaxelu v rámci terapie druhé volby u pacientů, u nichž dojde k recidivě po aplikaci docetaxelu. Kyselinu zoledronovou a denusomab lze užít u mužů se CRPC a kostními metastázami do skeletu jako prevenci vzniku komplikací souvisejících se skeletem.
Závěr:
Poznatky týkající se pokročilého, metastazujícího karcinomu prostaty rezistentního vůči kastraci se velmi rychle vyvíjí. Kompletní verze guidelines je k dispozici v ústředí EAU a na webové stránce www.uroweb.org.
Klíčová slova:
karcinom prostaty, EAU Guidelines, přehled, sledování, záchranná radioterapie, záchranná radikální prostatektomie, androgenní deprivace, chemoterapie, MDV3100, abirateron, docetaxel, kyselina zoledronová, denosumab
1. ÚVOD
Poslední aktualizovaný souhrn EAU (Evropské urologické asociace) Guidelines pro léčbu karcinomu prostaty byl uveřejněn v roce 2008 [1]. Tento článek podává souhrn informací o problematice pokročilého, recidivujícího karcinomu prostaty rezistentního vůči kastraci (CRPC) obsažených v aktualizované verzi z roku 2010. Guidelines pro screening, diagnostiku a léčbu klinicky lokalizovaného karcinomu prostaty jsou uvedeny v první části. Pro snazší hodnocení kvality publikovaných údajů byly jednotlivé informace klasifikovány podle LE (úrovní důkazu) a GR (stupně doporučení) na základě obecných pravidel EBM – medicíny založené na důkazech [2].
2. HORMONÁLNÍ TERAPIE
2.1. Analogy a antagonisté hormonu uvolňujícího luteinizační hormon
Agonisté hormonu uvolňujícího luteinizační hormon (LHRH) představují standardní formu hormonální terapie z následujících důvodů:
- jejich účinek je reverzibilní a umožňuje indikaci IAD terapie
- jejich užívání není spojeno s fyzickým ani psychickým dyskomfortem, s nímž se setkáváme při orchiektomii
- jejich užívání je spojeno s nižším rizikem kardio-toxicity (jak bylo prokázáno v případě diethylstilbestrolu)
- dosahují srovnatelné onkologické účinnosti [3,4]
Na rozdíl od agonistů LHRH způsobují antagonisté LHRH rychlý pokles hladiny luteinizačního hormonu, folikuly-stimulujícího hormonu i testosteronu bez efektu tzv. „vzplanutí“. V nedávné době provedené prospektivní randomizované studii III. fáze bylo 610 mužů s karcinomem prostaty (vyžadujících ADT) randomizováno k dvanáctiměsíčnímu cyklu aplikace degarelixu nebo leuprolidu [5]. Na konci sledování bylo prokázáno, že degarelix nedosahuje horší účinnosti než leuprolid, vyvolává však rychlejší supresi testosteronu během prvních tří dnů a jeho aplikace nezpůsobuje fenomén tzv. „vzplanutí“. V další analýze sekundárních cílových parametrů byl u pacientů s pokročilým onemocněním a vysokou počáteční hladinou PSA zaznamenán benefit s ohledem na progresi PSA a úmrtí specifické pro karcinom [6]. Pouze 11 % pacientů léčených pomocí leuprolidu byla předepsána ochrana proti tzv. „vzplanutí“ ve formě bicalutamidu. Počet pacientů v této skupině byl příliš malý na to, aby umožňoval vyvodit jakékoli klinicky relevantní závěry.
Rychlá a účinná kastrace s použitím LHRH antagonistů hraje významnou roli u pacientů se symptomatickým metastazujícím onemocněním (metastázy do skeletu, neurologické symptomy v důsledku komprese míchy, subvezikální obstrukce). Benefit tohoto preparátu v dalších klinických situacích je nutné teprve prokázat.
2.2. Antiandrogeny
Aplikace steroidních antiandrogenů je ve srovnání s goserelinem spojena s významně horší dobou přežití. Při aplikaci nesteroidních antiandrogenů nilutamidu a flutamidu byly zaznamenány protichůdné výsledky. Tyto preparáty tedy nemají v rámci hormonální terapie klinicky významnou roli (v rámci monoterapie).
Dvě velké prospektivní randomizované studie identického designu čítající 1 435 pacientů s lokálně pokročilým karcinomem prostaty M0 nebo M1 srovnávají účinnost 150 mg/den bicalutamidu a medikamentózní/operační kastrace v rámci primární antiandrogenní monoterapie [7].
Analýza prokázala následující:
- U pacientů s karcinomem M1 vedla kastrace k signifikantnímu zlepšení celkové doby přežití (OS).
- U pacientů s karcinomem M0 (n = 480) nebyl zaznamenán žádný signifikantní rozdíl v OS (na základě Kaplan-Meierova testu), střední doba přežití byla kratší u pacientů užívajících bicalutamid (63,5 měsíců) než u pacientů, kteří podstoupili kastraci (69,9 měsíců) [9].
Závěrem lze říci, že monoterapie s aplikací nesteroidních antiandrogenů (bicalutamid o vysokém dávkování) může být vhodnou modalitou při léčbě pacientů s lokálně pokročilým onemocněním a u pečlivě vybraných pacientů s metastazujícím onemocněním, kteří byli podrobně informováni (s nízkou hladinou PSA). Klinický benefit této modality je však pouze okrajový, bicalutamid v rámci monoterapie tedy nelze doporučit jako standardní metodu léčby. Tab. 1 uvádí přehled současných indikací pro androgenní deprivaci.
2.3. Maximální androgenní blokáda
Nejnovější systematické přehledy a metaanalýzy ukazují, že při pětiletém sledování poskytuje maximální androgenní blokáda (MAB) s aplikací nesteroidních antiandrogenů ve srovnání s monoterapií (LHRH) malý, ale statisticky významný benefit v době přežití (méně než 5 %) [10,11]. Otázkou zůstává, zda má tento malý benefit při každodenní klinické praxi nějaký význam. Navíc je třeba si uvědomit, že u pacientů podstupujících MAB dochází k významnému narušení kvality života v oblastech sexuality, kognitivních funkcí a termoregulace (úroveň důkazu: 3) [12].
2.4 Intermitentní androgenní deprivace
IAD představuje alternativu androgenní blokády, kdy vysazení léčby umožňuje obnovu hormonální hladiny mezi jednotlivými cykly, čímž se potenciálně zvyšuje snášenlivost léčby a zlepšuje kvalita života pacienta [13]. Několik studií III. fáze prokázalo, že IAD nedosahuje při léčbě metastazujícího nebo biochemicky recidivujícího onemocnění horších výsledků než kombinovaná androgenní blokáda (CAB) (úroveň důkazu: 1b). V největší studii Southwest Oncology Group (SWOG) 9346 bylo 1 134 mužů s karcinomem ve stadiu D2 randomizováno k IAD a kontinuální ADT po sedmi měsících indukce ADT s poklesem PSA < 4 ng/ml [14].
Následující hraniční hodnoty představovaly významné prognostické indikátory pro střední dobu přežití: < 0,2 ng/ml (střední doba přežití 75 měsíců), < 4 ng/ml (střední doba přežití 44 měsíců) a > 4 ng/ml (střední doba přežití 13 měsíců). Tyto významné výsledky představují jedinou informaci z této velké studie, kterou máme v současné době k dispozici. V současné době očekáváme výsledky srovnání doby přežití. Jiná menší studie zahrnující 100 mužů, u nichž došlo k progresi PSA po lokální léčbě, prokázala, že první interval přerušení léčby < 40 týdnů byl spojen s významně kratší dobou do vzniku CRPC (poměr rizik (HR): 2,9; p = 0,03) a vyšší mírou úmrtí na karcinom prostaty (HR: 3,8; p = 0,04) [15].
Prospektivní randomizovaná studie zahrnující 478 pacientů s onemocněním M1 (40 %) nebo N+ (N1–3) prokázala stejnou onkologickou účinnost [16]. Po střední době sledování 50,5 měsíců nebyl v celkové populaci pacientů ani v populaci pacientů s onemocněním N+ nebo M1 zaznamenán žádný signifikantní rozdíl ve střední době přežití bez progrese (PFS) (16,6 měsíců při IAD vs 11,5 měsíců při CAB; p = 0,17). Studie The South European Uroncological Group trial (zahrnující 766 pacientů, střední doba sledování 55 měsíců) rovněž nezaznamenala žádný rozdíl v době přežití a absenci benefitu v QoL u pacientů podstupujících IAD [17].
Je však nutné si uvědomit, že hranice pro ukončení/obnovení cyklu ADT byla stanovena empiricky [13,17]. Přesto jsou následující fakta jednoznačná [18]:
- Vzhledem k tomu, že je IAD založena na intermitentní kastraci, měly by být užity pouze preparáty, které způsobují kastraci.
- Úvodní cyklus musí trvat 6–9 měsíců.
- Léčba je ukončena pouze v případě, že je u pacienta zaznamenána jednoznačná odpověď ve formě poklesu PSA – byla stanovena následující emipirická definice: hladina PSA < 4 ng/ml u pacientů s metastazujícím onemocněním a 0,5 ng/ml u pacientů s recidivujícím onemocněním.
- Léčba je znovu zahájena v případě, že dojde ke klinické progresi nebo zvýšení hladiny PSA nad empiricky stanovenou hraniční hodnotu (obvykle 4 ng/ml u pacientů s nemetastazujícím onemocněním a 10–15 ng/ml u pacientů s metastazujícím onemocněním). Léčba je stejná jako v rámci indukčního cyklu – v rozmezí 6–9 měsíců, v závislosti na době do dosažení PSA nadir.
- Pacient musí být pečlivě sledován. Každých 3–6 měsíců je nutné provedení klinického vyšetření s měřením hladiny PSA (měření je nutné vždy provádět ve stejnou dobu a ve stejné laboratoři).
Závěrem lze konstatovat, že IAD je v současné době hojně nabízena pacientům s karcinomem prostaty za nejrůznějších klinických okolností, a není tedy již považována za experimentální metodu (úroveň důkazu: 2).
2.5. Okamžitá vs odložená androgenní deprivace
Optimální doba pro zahájení hormonální terapie u pacientů s pokročilým karcinomem prostaty zůstává nadále rozporuplným tématem. Podle studie EORTC 30891 (the European Organisation for Research and Treatment of Cancer trial) má okamžitá ADT u pacientů s lokálně pokročilým asymptomatickým onemocněním (u nichž není vhodná lokální terapie) pozitivní vliv na PFS, nemá však pozitivní dopad na dobu přežití specifickou pro karcinom ani QoL [19]. Subanalýza této studie však prokázala, že pacienti s počáteční hodnotou PSA > 50 ng/ml a/nebo PSA DT < 12 měsíců mají vyšší riziko, že zemřou na tento karcinom, a mohou tedy být vhodnými kandidáty pro okamžitou ADT, která umožní předejít nebo oddálit vznik komplikací spojených s progredujícím onemocněním [20]. Až do výskytu symptomů spojených s progredujícím onemocněním je doba přežití signifikantně lepší než u pacientů s odloženou ADT.
V rámci podobného přístupu bylo ve studii EORTC 30846 randomizováno 235 mužů s karcinomem prostaty s pozitivními lymfatickými uzlinami, kteří nepodstoupili lokální léčbu, k časné vs odložené ADT ve formě medikamentózní nebo chirurgické kastrace [21]. Po střední době sledování 13,4 let byla v obou skupinách zaznamenána srovnatelná kumulativní incidence po 10 letech úmrtí specifických pro karcinom prostaty (55,6 % u pacientů podstupujících odloženou léčbu a 52,1 % u pacientů podstupujících časnou léčbu). Studie však nemá dostatečnou sílu na to, aby umožnila vyvodit spolehlivé klinické závěry (časné ukončení studie).
Zvýšení hladiny PSA po radikální prostatektomii nebylo dosud zkoumáno v rámci žádné prospektivní randomizované studie. K dispozici máme pouze retrospektivní analýzu zahrnující 1 352 pacientů, u nichž došlo po RP ke zvýšení PSA [22]. U 355 mužů (s různou hladinou PSA) byla zahájena ADT, u 997 mužů nebyla indikována žádná léčba až do detekce metastazujícího onemocnění. Časná ADT vedla k prodloužení intervalu bez vzniku kostních metastáz pouze u pacientů s Gleasonovým skóre > 7 nebo PSA DT < 12 měsíců; nebyl zaznamenán žádný statisticky signifikantní rozdíl v OS ani CSS.
Z databáze Cochrane Library byly získány čtyři kvalitní randomizované studie [23–26]. Všechny studie byly provedeny v období před zavedením PSA testu a zahrnovaly pacienty s pokročilým karcinomem prostaty, kteří byli randomizovánik časné vs odložené ADT (v rámci primární terapie). Tato analýza prokázala, že časná suprese androgenů významně snižuje riziko progrese a míru výskytu komplikací vzniklých v důsledku progrese, ovšem nezlepšuje CSS a poskytuje pouze minimální benefit v OS. Absolutní pokles rizika činil 5,5 %, který však nebyl během prvních deseti let patrný [27].
Od roku 2002 jsou výsledky studie EST 3886, jež doporučují okamžitou ADT u všech pacientů s pN+ po RP, zpochybňovány [28]. Současná analýza údajů z databáze US National Cancer Institute Surveillance Epidemiology and End Results zahrnující 719 pacientů zpochybňuje skutečný význam okamžité ADT u pacientů s onemocněním pN+ po RP [29].
Na základě systematického hodnocení literatury nelze stanovit žádné konečné doporučení pro indikaci hormonální terapie u pacientů s pokročilým asymptomatickým karcinomem prostaty [30].
2.6. Sledování pacientů s karcinomem prostaty
V rámci dlouhodobé léčby způsobuje ADT snížení denzity kostních minerálů (BMD) a zvyšuje riziko vzniku fraktury [31]. Při absenci souvisejících rizikových faktorů se doporučuje pravidelné měření BMD na základě počáteční hodnoty T skóre [32] (úroveň důkazů: 3).
- každé dva roky, jestliže je počáteční T skóre < -1,0
- každý rok, jestliže je počáteční T skóre v rozmezí -1,0 a -2,5
Existuje pouze minimum informací o tom, jaká by měla být optimální hladina testosteronu, jíž chceme dosáhnout při léčbě pacienta s karcinomem prostaty [33]. Nejnovější studie uvádí, že nižší hladina testosteronu může souviset s lepším výsledkem. Ve studii zahrnující 73 mužů s nemetastazujícím karcinomem prostaty, kteří podstoupili supresi androgenů ve formě aplikace LHRH [34], byla u pacientů, jež zaznamenali průlomový pokles testosteronu, pozorována nižší míra přežití bez biochemické recidivy. Průměrná doba přežití bez (androgen-independentní) progrese onemocnění činila 88 měsíců u pacientů s TB (zvýšení o > 32 ng/dl) (95% CI, 55–121) oproti 137 (95% CI, 104–170) měsícům u pacientů bez zvýšení TB (p < 0,03).
V retrospektivní studii zahrnující 129 mužů s metastazujícím karcinomem prostaty, kteří podstoupili terapii s aplikací agonistů LHRH, úzce souviselo riziko úmrtí s Gleasonovým skóre (p = 0,01), hladinou PSA po šesti měsících (p = 0,01) a hladinou PSA v séru po šesti měsících (HR: 1,32; p < 0,05) [35]. Ačkoli tato retrospektivní analýza prokázala významnou souvislost mezi hladinou testosteronu po šesti měsících, není zcela jasné, proč k poklesu testosteronu pod 50 ng/dl došlo pouze u přibližně 70 % pacientů, protože v řadě starších studií byl tento pokles zaznamenán u téměř 97 % pacientů.
Ve světle těchto výsledků lze měření hladiny testosteronu v séru a měření sérové hodnoty PSA považovat u pacientů podstupujících LHRH terapii za součást klinického postupu. Optimální načasování měření hladiny testosteronu nebylo dosud jednoznačně definováno. První měření hladiny testosteronu se doporučuje provádět tři měsíce po zahájení terapie LHRH, abychom ověřili nadir testosteronu před zahájením aplikace agonistického preparátu. Dalším měřením po šesti měsících se lze přesvědčit o účinnosti léčby a ujistit se o tom, že kastrační hladina zůstala zachována.
Jestliže kastrační hladina zachována nezůstala, lze vyzkoušet změnu LHRH, operační orchiektomii nebo indikaci antiandrogenu. U pacientů se zvyšující se hladinou PSA a/nebo klinickými známkami progrese je nutné v každém případě změřit hladinu testosteronu v séru, abychom mohli potvrdit, že se skutečně jedná o onemocnění rezistentní vůči kastraci.
Rutinní provádění zobrazovacího vyšetření se u stabilizovaných pacientů nedoporučuje a mělo by být indikováno pouze ve speciálních případech. Tab. 2 uvádí guidelines pro sledování pacientů po hormonální terapii.
Kromě sledování onkologického výsledku je nutné pacienta rovněž vyšetřit pro potenciální metabolické následky ADT. Medikamentózní i chirurgická kastrace vyvolává změny v tělesné struktuře, lipidovém profilu a vede k poklesu senzitivity na inzulin [46].
Ačkoli doposud nemáme mnoho informací o optimálním způsobu pro zmírnění dopadu na metabolizmus, doporučuje pracovní skupina s důrazem na existující léčebné strategie snížení rizika diabetu a kardiovaskulárního onemocnění [37].
3. DIAGNOSTIKA A LÉČBA RECIDIVY ONEMOCNĚNÍ PO KURATIVNÍ TERAPII
3.1. Definice recidivy
Recidiva po RP je definována jako hladina PSA > 0,2 ng/ml (tj. dvě po sobě zaznamenaná zvýšení) [38]. Recidiva po RT je definována jako PSA 2 ng/ml nad nadir [39].
Lokální selhání po RP lze predikovat (s 80% pravděpodobností) na základě zvýšení hladiny PSA > 3 roky po RP, PSA DT > 11 měsíců, Gleasonova skóre < 7 a stadia ≤ pT3a pN0, pTx R1. Systémové selhání po RP lze predikovat (s > 80% přesností) na základě zvýšení hladiny PSA > 1 rok po RP, PSA DT 4–6 měsíců, Gleasonova skóre 8–10 a stadia pT3b, pTx N1. Ve skupině 148 mužů, u nichž došlo po lokální léčbě ke zvýšení PSA a PSA DT < 12 měsíců, souvisela PFS s Gleasonovým grade (p = 0,006), PSA v době terapie (p < 0,001) a PSA DT (p < 0,001) [40].
Střední hodnota PFS činila 19 měsíců, PFS bez známek metastáz po 3 roky = 32 % a po 5 let = 16 %.
Provedení biopsie prostaty po RT je nezbytné pouze v případě, že je indikován lokální výkon jako např. záchranná RP. Vhodnou terapii lze zvolit na základě předpokládaného místa recidivy, celkového stavu pacienta a osobních preferencí (tab. 3).
Zobrazovací vyšetření jako např. kostní scintigrafie nebo počítačová tomografie (CT) s cílem stanovit místo recidivy nepřináší žádnou dodatečnou diagnostickou informaci, pakliže hladina PSA nepřesahuje 20 ng/ml nebo pakliže PSA velocita nepřesahuje 2 ng/ml/ rok [41–43]. Vyšetření pomocí endorektální cívky může být užitečné pro detekci lokální recidivy po radikální prostatektomii v případě, že hladina PSA převyšuje 2 ng/ml [44]. Podobné údaje byly získány ve skupině 64 pacientů, u nichž došlo k biochemické progresi po EBRT (ozařování zevním paprskem) [45]. Lokální recidiva karcinomu prostaty byla s nejvyšší přesností diagnostikována u mužů s hladinou PSA > 2 ng/ml.
Pozitronová emisní tomografie (PET) s aplikací 11C-cholinu není v rámci vyšetřování pacientů se zvyšujícím se PSA po lokální léčbě s kurativním záměrem běžně indikována [46]. Úspěšnost detekce pomocí PET-CT s aplikací 11C-cholinu zřejmě úzce souvisí s hladinou PSA v době diagnostikování onemocnění, patologickým stadiem v době diagnózy onemocnění, předchozí biochemickou recidivou a vyšším věkem. Tato skutečnost byla prokázána ve skupině 358 pacientů s průměrnou hladinou PSA 3,97 ± 6,94 ng/ml (v době vyšetřování), u nichž došlo po RP k recidivě PSA [47,48]. Při interpretaci výsledků PET je rovněž nutné počítat s 20% mírou falešně-negativních výsledků [49].
Vhodná léčba (a ideální načasování) u pacientů, u nichž dojde po RP nebo RT pouze k biochemické recidivě, představuje stále kontroverzní téma. Obvyklé terapeutické modality pro léčbu recidivy po RP zahrnují RT prostatického lůžka a/nebo pánevních lymfatických uzlin, CAB nebo IAD.
Všechny ostatní techniky je třeba považovat za experimentální a je nutné je individuálně prodiskutovat s pacientem. Následující modality je třeba testovat v prospektivních klinických studiích před tím, než je bude možné považovat za stadard:
- záchranná pánevní lymfadenektomie nebo záchranná metastasektomie
- kombinace antiandrogenní terapie s aplikací inhibitorů 5α reduktázy
- časné chemohormonální terapie
Stejné terapeutické modality lze užít (v kombinaci s EBRT) v případě recidivy PSA po RT. U dobře zvolené populace pacientů lze rovněž zvážit provedení záchranné RP, kryoterapie, fokusovaného ultrazvuku o vysoké intenzitě (HIFU) nebo brachyterapie.
3.2. Léčba biochemické recidivy po radikální prostatektomii
Řada studií se zabývá problematikou užití RT u pacientů, u nichž došlo po RP k biochemické recidivě. Jak bylo potvrzeno v mnoha studiích, hladina PSA před radioterapií je zásadní pro optimální výsledek léčby. Stephenson et al [50] odhalili významnou souvislost mezi koncentrací PSA v séru v době RT a výsledkem terapie: u mužů s PSA < 0,5 ng/ml byla zaznamenána 48% míra přežití šest let bez biochemické recidivy, zatímco u mužů s PSA 0,51–1 ng/ml pouze 40% míra, u mužů s PSA 1,01–1,5 ng/ml 28% míra a u mužů s PSA > 1,5 ng/ml 18% míra přežití bez biochemické recidivy.
Na základě subanalýzy studie SWOG 8974 prokázali Swanson et al [51], že záchranná RT vedla ke zlepšení doby přežití bez metastáz u mužů s PSA ve všech kategoriích (< 0,2, 0,2–1,0, > 1,0 ng/ml). Největší benefit však byl zaznamenán u pacientů s minimální hladinou PSA. Bylo prokázáno, že záchranná RT vede ke zlepšení doby přežití specifické pro karcinom dokonce u pacientů s PSA DT ≤ 6 měsíců (pakliže je indikována během dvou let od zvýšení hladiny PSA) [52].
Nejlepší metodou pro léčbu lokální recidivy po RP je v současné době záchranná RT s aplikací 64–66 Gy u pacientů s PSA ≤ 0,5 ng/ml. Nadále zůstává rozporuplné, zda hranici záchranné RT rozšířit rovněž o pánevní lymfatické uzliny. V nedávné době bylo u skupiny 258 mužů zaznamenáno významné zvýšení rizika biochemické recidivy po RT (podle Roachova vzorce) [53]. Po pěti letech byla zaznamenána následující míra biochemické recidivy: 0 % u pacientů s < 15% pravděpodobností vzniku metastáz do lymfatických uzlin a 42 % u pacientů s > 15% pravděpodobností vzniku metastáz do lymfatických uzlin. Adjuvantní RT v kombinaci s adjuvantní ADT u mužů s pozitivními lymfatickými uzlinami po RP a rozšířené pánevní lymfadenektomii významně zlepšuje CSS oproti samotné ADT [54]. Tato retrospektivní analýza zahrnující 250 pacientů však pouze podtrhuje skutečnost, že pro dosažení dlouhodobě dobrého výsledku je zásadní optimální lokální kontrola karcinomu.
3.3. Léčba biochemické recidivy po selhání radioterapie
Grossfeld et al prokázali v nejnovějším přehledu studie Cancer of the Prostate Strategic Urologic Research Endeavour zahrnujícím 2 336 pacientů s karcinomem prostaty, že u 92 % pacientů, kteří jako primární léčbu podstoupili ozařování, byla v rámci sekundární léčby po biochemické progresi indikována ADT. Interval (střední doba) mezi biochemickou a klinickou progresí (v případě, že nebyly indikovány záchranné terapeutické postupy), činil přibližně tři roky.
Alternativní volbou u těchto pacientů může být záchranná RP, kryoterapie, HIFU, intersticiální RT [56–60]. Záchranná RP nebyla všeobecně přijata z důvodu související morbidity, zejména inkontinence, lokální recidivy a poranění rekta. U pečlivě zvolené populace může tato procedura dosahovat dlouhé DSF.
V nedávné době byly zveřejněny onkologické a funkční výsledky léčby pacientů, kteří podstoupili radikální záchrannou terapii pro léčbu recidivujícího karcinomu (po selhání nejrůznějších moderních forem RT) v roce 2000 nebo později [58]. U 40 pacientů (72,7 %) bylo přítomno onemocnění ohraničené na orgán, u 15 pacientů (27,3 %) lokálně pokročilé onemocnění. Multivariátní analýza odhalila následující predikátory pro karcinom prostaty ohraničený na orgán s negativními chirurgickými okraji:
- Gleasonovo skóre (ze vzorku biopsie) před záchrannou RP < 7 (p = 0,02)
- < 50 % pozitivních vzorků (ze vzorku biopsie) (p = 0,001).
- PSA DT > 12 měsíců (p = 0,001).
- brachytherapie o nízké dávce (p = 0,001)
Obecně platí, že záchranná RP by měla být indikována pouze u pacientů s nízkým výskytem komorbidit, očekávanou délkou zbytku života alespoň 10 let, onemocněním ohraničeným na orgán ≤ T2, Gleasonovým skóre ≤ 7 a hladinou PSA (před operací) < 10 ng/ml. Záchrannou RP je vhodné provádět pouze v centrech, která mají s tímto výkonem dostatečné zkušenosti.
3.4. Záchranná kryochirurgická ablace prostaty u pacientů, u nichž došlo k selhání radioterapie
HIFU nebo záchranná kryoablace jsou doporučovány jako alternativa k záchranné RP, protože obě techniky dosahují stejné účinnosti jako RP, ovšem za cenu nižší morbidity [61,62]. V nedávné době provedená studie uvádí pouze 50% míru přežití pět let bez biochemické recidivy u pacientů, kteří podstoupili parciální kryoablaci prostaty (CSAP) z důvodu recidivy onemocnění po radioterapii [63]. V on-line databázi byly analyzovány výsledky 279 pacientů, kteří podstoupili CSAP, po střední době sledování 21,6 ± ± 24,9 měsíců [64]. Při užití „Phoenix“ klasifikace byla zaznamenánas 54,5% míra přežití pět let bez biochemické recidivy. U 4,4 % pacientů se vyskytly komplikace v podobě močové inkontinence a u 3,3 % pacientů rektální píštěl. Výsledky techniky HIFU jsou diskutabilní [65], ačkoli některé nejnovější výsledky jsou poměrně zajímavé. Dosud největší skupina čítající 167 pacientů byla sledována po střední dobu 18 měsíců. U žádného z pacientů nebyly zaznamenány rektální komplikace [66]. Vzhledem k nízké kvalitě dostupných údajů [65] nelze HIFU prozatím doporučit jako standardní terapeutickou modalitu pro pacienty, u nichž dojde po radioterapii k recidivě onemocnění.
3.5. Léčba recidivujícího onemocnění po hormonální léčbě
Pro popis karcinomu prostaty recidivujícího po primární hormonální ablativní terapii se užívají nejrůznější termíny: karcinom prostaty refrakterní na hormonální léčbu (HRPC), androgen-independentní karcinom a hormonálně-independentní karcinom [67,68]. Byl zcela jasně definován karcinom prostaty rezistentní na kastraci (CRPC), ale stále hormonálně senzitivní. Pro léčbu tohoto typu onemocnění jsou k dispozici nové preparáty zacílené na androgenní receptor (AR), jako je MDV 3100, nebo syntézu androgenů (abirateron) [69]. Je velmi důležité správně rozlišovat CRPC od HRPC, protože zatímco CRPC reaguje na sekundární hormonální manipulaci, skutečný HRPC je rezistentní na jakýkoli typ hormonální léčby. Tab. 4 uvádí přehled všech faktorů definujících CRPC.
Tab. 5 a 6 uvádí souhrn doporučení pro léčbu pacientů, u nichž selže hormonální terapie.
Na základě údajů Manniho et al se doporučuje pokračovat v ADT s aplikací analogů LHRH i navzdory progresi PSA [70]. Tento postup potvrzují výsledky multivariátní Coxovy regresní analýzy (po randomizaci) zahrnující 102 mužů s lokalizovaným karcinonem prostaty s vysokým rizikem, kteří podstoupili RT plus šestiměsíční cyklus ADT [71]. Doba do obnovy testosteronu (TTR) má signifikantní dopad na riziko CSS (p = 0,03). V případě, že se TTR zvýšila na > 2 roky, žádný z pacientů nezemřel v důsledku karcinomu prostaty.
3.6. Sekundární hormonální terapie
Pro pacienty, u nichž dojde po ADT k progresi onemocnění, existuje řada terapeutických možností jako např. vysazení antiandrogenů, doplňující aplikace antiandrogenů, sloučenin obsahujících estrogeny, adrenolytických agens a nové moderní přístupy [72,73].
Ačkoli řada terapeutických možností druhé volby vede ke zlepšení PFS, u žádného z přístupů nebyl prokázán benefit v OS ani CSS. U pacientů bez metastáz a pacientů s minimálním metastatickým šířením s pomalou PSA DT > 1 rok však lze v rámci léčby druhé volby indikovat endokrinní manipulaci s cílem prodloužit dobu do zahájení chemoterapie. U pacientů s rozsáhlým metastazujícím onemocněním, zejména v případě, že většina metastáz zasahuje do skeletu, nebo rychlým PSA DT < 6 měsíců, se doporučuje zvážit primární chemoterapii s aplikací docetaxelu.
V současné době jsou vyvíjeny nové slibné hormonální preparáty, což vedlo k přehodnocení definice CRPC (buňky karcinomu jsou rezistentní na kastraci, ale jsou citlivé na aplikaci androgenů) a statutu rezistence na hormonální léčbu (buňky rezistentní na jakoukoli hormonální manipulaci), což podtrhuje zásadní roli AR u těchto pacientů. První preparát, MDV 3100, je nová forma antiandrogenu, jež blokuje přenos AR do jádra (na rozdíl od ostatních v současné době dostupných preparátů umožňujících přenos AR do jádra) [68]. Ve studii testující optimální dávkování byl u 56 % z celkem 140 pacientů s progresivním metastazujícím CRPC zaznamenán pokles hladiny PSA o > 50 %. Odpověď na léčbu byla pozorována u 22 % pacientů s metastázami do měkkých tkání a u 56 % pacientů se stabilizovaným zasažením skeletu. V současné době očekáváme výsledky klinických studií III. fáze.
Druhým preparátem je inhibitor CYP17 abirateron acetát. Aplikace tohoto preparátu vede k poklesu hladiny PSA o > 50 %, a to následujícím způsobem: u 85 % pacientů, kteří v minulosti nepodstoupili žádnou chemoterapii [74], u 36 % pacientů, kteří užívali docetaxel [69], a dokonce u 26 % pacientů, kteří užívali ketokonazol [69]. U 18 % pacientů byla zaznamenána částečná odpověď (na základě kritérií Response Evaluation Criteria in Solid Tumours). Střední doba do vzniku progrese činila přibližně 169 dní [70]. V současné době očekáváme výsledky klinických studií III. fáze. Oba preparáty jsou v současné době testovány pouze v klinických studiích. Jejich užívání nebylo dosud schváleno, a nejsou tedy volně k dispozici.
3.7. Terapie bez aplikace hormonů (aplikace cytotoxických preparátů)
Na základě výsledků prospektivních randomizovaných studií III. fáze bylo prokázáno, že léčbu volby pro pacienty s CRPC představuje aplikace docetaxelu (75 mg/m2) v třítýdenním intervalu v kombinaci s prednisonem. Tato léčba přináší ve srovnání s aplikací mitoxantronu benefit v době přežití tři měsíce (střední hodnota) a významné zmírnění bolesti a zlepšení kvality života [75,76].
Účinek aplikace docetaxelu nezávisí na věku, bolesti ani na celkovém stavu pacienta před zahájením terapie. Roli nehraje ani skutečnost, zda je u pacienta přítomno symptomatické/asymptomatické metastazující onemocnění [77]. Nejvhodnější indikaci pro chemoterapii představuje symptomatické metastazující onemocnění. U asymptomatických pacientů není správné načasování léčby zcela jednoznačné a je ho třeba řešit individuálně. U pacientů s vysokou hladinou PSA nebo rychlým PSA DT < 6 měsíců se doporučuje chemoterapii zahájit co nejdříve. Časné zahájení chemoterapie u pacientů s metastazujícím CRPC vede k významnému zlepšení doby přežití (ve srovnání s pacienty, u nichž byla systémová cytotoxická terapie zahájena později). Při léčbě nemetastazujícího CRPC je chemoterapie v současné době testována pouze v rámci klinických studií, je tedy vhodné pacienty k zapojení do těchto studií motivovat [77].
Následující faktory se pojí se špatnou prognózou: viscerální metastázy, bolest, anémie (hemoglobin < 13 g/dl), progrese onemocnění prokázaná na kostním scanu a dřívější aplikace estramustinu. Pacienty lze klasifikovat do tří rizikových skupin: nízké riziko (0–1 faktor), střední riziko (2 faktory) a vysoké riziko (3–4 faktory). Každá skupina je spojena s jinou střední OS: 25,7 pro skupinu s nízkým rizikem, 18,7 pro skupinu pro skupinu se středním rizikem, and 12,8 měsíců pro skupinu s vysokým rizikem [78].
Vzhledem k tomu, že u všech pacientů s CRPC, kteří podstoupili chemoterapii na bázi docetaxelu, došlo během 6–8 měsíců k progresi onemocnění, zabývá se řada studií rolí záchranné chemoterapie. Jak ukazují následující retrospektivní studie [79–82] je jedním z potenciálních doporučovaných přístupů opakované zahájení aplikace docetaxelu u těch jedinců, u nichž byla předchozí léčba úspěšná. V ostatních případech lze zvážit aplikaci vinorelbinu nebo mitoxantronu [83]. Chemoterapie na bázi satraplatiny neprokázala ve velké randomizované studii žádný významný benefit v době přežití. Tento preparát nebyl schválen ani Úřadem pro kontrolu potravin a léčiv (FDA) v USA ani Evropskou agenturou pro léčivé přípravky (EMEA).
V nedávné době byly publikovány povzbuzující výsledky prospektivní randomizovaná studie III. fáze srovnávající terapeutický účinek derivátu taxanu kabazitaxelu v kombinaci s prednisonem vs mitoxantronu v kombinaci s prednisonem u 755 pacientů s CRPC (u nichž došlo k progresi po chemoterapii na bázi docetaxelu nebo během ní). U pacientů užívajících kabazitaxel bylo zaznamenáno signifikantní zlepšení OS (15,1 vs 12,7 měsíců; p < 0,0001) a zlepšení PFS (2,8 vs 1,4 měsíců; p < 0,0001). U pacientů užívajících kabazitaxel byl významně častěji zaznamenán výskyt vedlejších účinků WHO grade 3–4, zejména hematologické (68,2 vs 47,3 %; p < 0,0002) a nehematologické toxicity (57,4 vs 39,8 %; p < 0,0002).
Na základě velké studie III. fáze zahrnující 512 pacientů schválila FDA pro léčbu CRPC vakcinaci preparátem Sipuleucel-T. U pacientů léčených pomocí vakcíny byl prokázán benefit v OS 4,1 měsíců, s ohledem na progresi onemocnění však nebyl zaznamenán mezi oběma větvemi studie (vakcína vs placebo) žádný rozdíl. Tato studie jako první prezentuje pozitivní výsledky vakcinace při léčbě karcinomu prostaty [85]. Definitivní roli vakcinace v rámci terapeutického algoritmu je třeba ještě posoudit.
3.8. Paliativní terapeutické modality
Řada pacientů s CRPC má bolestivé metastázy do skeletu. Vzhledem k tomu, že tito pacienti nejsou vhodnými kandidáty pro chemoterapii, je v tomto případě indikace účinné paliativní léčby nezbytná. U těchto pacientů je nezbytný multidisciplinární přístup, na němž se budou podílet onkologové, radiační onkologové, urologové, zdravotní sestry spolu se sociálními pracovníky [76].
Při zvažování další systémové léčby je třeba vzít v úvahu zásadní problémy paliace, jako jsou zvládání bolesti, zácpa, anorexie, nevolnost, únava a deprese (tj. paliativní EBRT, kortizon, analgetika, antiemetika).
Nejčastější komplikace způsobené metastázami do skeletu zahrnují bolest ve skeletu, deformaci obratlů, patologické fraktury a kompresi míchy.
Bylo prokázáno, že aplikace zoledronátu u pacientů s CRPC má signifikantní účinek v oblasti prevence komplikací ve skeletu a zmírnění bolesti, v některých případech může dokonce navozovat úplnou úlevu bolesti [86]. U pacientů s CRPC metastazujícím do skeletu, kteří užívali 4 mg kyseliny zoledronové každé čtyři týdny, byl zaznamenán významný pokles příhod souvisejících se skeletem a pokles počtu patologických fraktur. U těchto pacientů byla rovněž zaznamenána delší doba do výskytu první příhody související se skeletem. Nejnovější prospektivní randomizovaná studie srovnává účinnost inhibitoru RANKL denusomabu a kyseliny zoledronové u skupiny přibližně 1 900 pacientů s CRPC a kostními metastázami [87,88]. U pacientů užívajících denusomab bylo zaznamenáno zkrácení doby do vzniku první (a další) příhody související se skeletem o 18 %. Mezi oběma skupinami nebyl zaznamenán žádný významný rozdíl s ohledem na celkovou progresi onemocnění ani celkovou dobu přežití. Frekvence vedlejších účinků spojených s terapií (zejména osteonekrózy čelisti) byla v obou skupinách srovnatelná.
Nejzávažnější komplikaci (spojenou s kostními metastázami) představuje komprese míchy. Tuto komplikaci je třeba považovat za akutní stav vyžadující zobrazovací vyšetření celé páteře magnetickou rezonancí a aplikaci steroidů. Doporučuje se chirurgická dekomprese s následnou EBRT. V případě, že není vhodné provedení primárního operačního výkonu, je třeba pacientovi nabídnout RT v kombinaci s kortikosteroidy.
4. SOUHRN
Tento dokument představuje pouze souhrn informací, pro podrobnější informace a vyčerpávající seznam literatury je čtenář odkázán na kompletní verzi guidelines. EAU Guidelines (ISBN 978-90-79754-70-0) jsou k dispozici na webové stránce EAU (http://www.uroweb.org//guidelines/online-guidelines/).
Axel Heidenreich1, Joaquim Bellmunt2, Michel Bolla3, Steven Joniau4, Malcolm Mason5, Vsevolod Matveev6, Nicolas Mottet7, Hans-Peter Schmid8, Theo van der Kwast9, Thomas Wiegel10, Filiberto Zattoni11
1Department
of Urology, RWTH University Aachen, Aachen, Germany
2Department
of Medical Oncology, University Hospital Del Mar, Barcelona, Spain
3Department
of Radiation Therapy, C.H.U. Grenoble, Grenoble, France
4Department
of Urology, University Hospital Gasthuisberg, Leuven, Belgium
5Department
of Oncology and Palliative Medicine, Velindre Hospital, Cardiff,
United Kingdom
6Department
of Urology, Russian Academy of Medical Science, Cancer Research
Centre, Moscow, Russia
7Department
of Urology, Clinique Mutaliste de la Loire, Saint-Etienne, France
8Department
of Urology, Kantonspital St. Gallen, St. Gallen, Switzerland
9Department
of Pathology, University Health Network, Toronto, Canada
10Department
of Radiation Oncology, University Hospital Ulm, Ulm, Germany
11Department
of Urology, University of
Padua, Padua, Italy
© 2010 European Association of Urology. Published by Elsevier B.V. All rights reserved.
Zdroje
1. Heidenreich A, Aus G, Bolla M et al. EAU guidelines on prostate cancer. Eur Urol 2008; 53(1): 68–80.
2. Modified from Oxford Centre for Evidence-Based Medicine Levels of Evidence (May 2001). Produced by Phillips B, Ball C, Sackett D et al since November 1998. CEBM Web site. http://www.pdptoolkit.co.uk/ /Files/ebm/cebm/Doing%20ebm/levels_of_evidence.htm. Accessed November 2010.
3. McLeod. Hormonal therapy: historical perspective to future directions. Urology 2003; 61 (2 Suppl 1): 3–74.
4. Seidenfeld J, Samson DJ, Hasselblad V et al. Single-therapy androgen suppression in men with advanced prostate cancer: a systematic review and meta-analysis. Ann Intern Med 2000; 132(7): 566–577.
5. Klotz L, Boccon-Gibod L, Shore ND et al. The efficacy and safety of degarelix: a 12-month, comparative, randomized, open-label, parallel-group phase III study in patients with prostate cancer. BJU Int 2008; 102(11): 1531–1538.
6. Tombal B, Miller K, Boccon-Gibod L et al. Additional analysis of the secondary end point of biochemical recurrence rate in a phase 3 trial (CS21) comparing degarelix 80 mg versus leuprolide in prostate cancer patients segmented by baseline characteristics. Eur Urol 2010; 57(5): 836–842.
7. Kaisary AV, Iversen P, Tyrrell CJ et al. Is there a role for antiandrogen monotherapy in patients with metastatic prostate cancer? Prost Cancer Prost Dis 2001; 4(4): 196–203.
8. Tyrrell CJ, Denis L, Newling D et al. Casodex® 10–200 mg daily, used as monotherapy for patients with advanced prostate cancer: an overview of the efficacy, tolerability and pharmacokinetics from three phase II dose-ranging studies. Casodex Study Group. Eur Urol 1998; 33(1): 39–53.
9. Tyrrell CJ, Kaisary AV, Iversen P et al. A randomised comparison of ‘Casodex®’ (bicalutamide) 150 mg monotherapy versus castration in the treatment of metastatic and locally advanced prostate cancer. Eur Urol 1998; 33(5): 447–456.
10. Schmitt B, Wilt TJ, Schellhammer PF et al. Combined androgen blockade with non-steroidal antiandrogens for advanced prostate cancer: a systematic review. Urology 2001; 57(4): 727–732.
11. Moul JW. Twenty years of controversy surrounding combined androgen blockade for advanced prostate cancer. Cancer 2009; 115(15): 3376–3378.
12. Cruz Guerra NA. Outcomes from the use of maximal androgen blockade in prostate cancer at health area with reference hospital type 2 (1st part). Quality of life: application of EORTC QLQ-C30 instrument. Arch Esp Urol 2009; 62(6): 431–457.
13. Abrahamsson PA. Potential benefits of intermittent androgen suppression therapy in the treatment of prostate cancer: a systematic review of the literature. Eur Urol 2010; 57(1): 49–59.
14. Hussain M, Tangen CM, Higano C et al. Southwest Oncology Group Trial 9346 (INT-0162). Absolute prostate-specific antigen value after androgen deprivation is a strong independent predictor of survival in new metastatic prostate cancer: data from Southwest Oncology Group Trial 9346 (INT-0162). J Clin Oncol 2006; 24(24): 3984–3990.
15. Yu EY, Gulati R, Telesca D et al. Duration of first off-treatment interval is prognostic for time to castration resistance and death in men with biochemical relapse of prostate cancer treated on a prospective trial of intermittent androgen deprivation. J Clin Oncol 2010; 28(16): 2668–2673.
16. de Leval J, Boca P, Yousef E et al. Intermittent versus continuous total androgen blockade in the treatment of patients with advanced hormone-naive prostate cancer: results of a prospective randomized multicenter trial. Clin Prostate Cancer 2002; 1(3): 163–171.
17. Calais da Silva FEC, Bono AV, Whelan P et al. Intermittent androgen deprivation for locally advanced and metastatic prostate cancer: results from a randomised phase 3 study of the South European Uroncological Group. Eur Urol 2009; 55(6): 1269–1277.
18. Boccon-Gibod L, Hammerer P, Madersbacher S et al. The role of intermittent androgen deprivation in prostate cancer. BJU Int 2007; 100(4): 738–743.
19. Studer UE, Whelan P, Albrecht W et al. Immediate or deferred androgen deprivation for patients with prostate cancer not suitable for local treatment with curative intent: European Organisation for Research and Treatment of Cancer (EORTC) Trial 30891. J Clin Oncol 2006; 24(12): 1868–1876.
20. Studer UE, Collette L, Whelan P et al. EORTC Genitourinary Group. Using PSA to guide timing of androgen deprivation in patients with T0-4 N0-2 M0 prostate cancer not suitable for local curative treatment (EORTC 30891). Eur Urol 2008; 53: 941–949.
21. Schröder FH, Kurth KH, Fossa SD et al. Early versus delayed endocrine treatment of T2-T3 pN1-3 M0 prostate cancer without local treatment of the primary tumour: final results of European Organisation for the Research and Treatment of Cancer protocol 30846 after 13 years of follow-up (a randomised controlled trial). Eur Urol 2009; 55(1): 14–22.
22. Moul JW, Wu H, Sun L et al. Early versus delayed hormonal therapy for prostate specific antigen only recurrence of prostate cancer after radical prostatectomy. J Urol 2004; 171(3): 1141–1147.
23. Byar DP. Proceedings: the Veterans Administration Co-operative Urological Research Group studies of cancer of the prostate. Cancer 1973; 32: 1126–1130.
24. Jordan WP Jr, Blackard CE, Byar DP. Reconsideration of orchiectomy in the treatment of advanced prostatic carcinoma. South Med J 1977; 70(12): 1411–1413.
25. Immediate versus deferred treatment for advanced prostatic cancer: initial results of the Medical Research Council Trial. Medical Research Council Prostate Cancer Working Party Investigators Group. Br J Urol 1997; 79(2): 235–246.
26. Messing EM, Manola J, Sarosdy M et al. Immediate hormonal therapy compared with observation after radical prostatectomy and pelvic lymphadenectomy in men with node-positive prostate cancer. N Engl J Med 1999; 341(24): 1781–1788.
27. Nair B, Wilt T, MacDonald R et al. Early versus deferred androgen suppression in the
treatment of advanced prostatic cancer. Cochrane Database Syst Rev 2002; (1): CD003506.
28. Messing EM, Manola J, Yao J et al. Eastern Cooperative Oncology Group study EST 3886. Immediate versus deferred androgen deprivation treatment in patients with node-positive prostate cancer after radical prostatectomy and pelvic lymphadenectomy. Lancet Oncol 2006; 7(6): 472–479.
29. Wong YN, Freedland S, Egleston B et al. Role of androgen deprivation therapy for node-positive prostate cancer. J Clin Oncol 2009; 27(1): 100–105.
30. Morgan SC, Dearnaley SP. Additional therapy for high-risk prostate cancer treated with surgery: what is the evidence? Expert Rev Anticancer Ther 2009; 9(7): 939–951.
31 Serpa Neto A, Tobias-Machado M, Esteves MA et al. A systematic review and meta-analysis of bone metabolism in prostate adenocarcinoma. BMC Urol 2010; 10: 9.
32. Isbarn H, Boccon-Gibod L, Carroll PR et al. Androgen deprivation therapy for the treatment of prostate cancer: consider both benefits and risks. Eur Urol 2009; 55(1): 62–75.
33. Schulman CC, Irani J, Morote J et al. Testosterone measurement in patients with prostate cancer. Eur Urol 2010; 58(1): 65–74.
34. Morote J, Esquena S, Abascal JM et al. Failure to maintain a suppressed level of serum testosterone during long-acting depot luteinising hormone releasing hormone agonist therapy in patients with advanced prostate cancer. Urol Int 2006; 77(2): 135–138.
35. Perachino M, Cavalli V, Bravi F. Testosterone levels in patients with metastatic prostate cancer treated with luteinizing hormone-releasing hormone therapy: prognostic significance? BJU Int 2010; 105(5): 648–651.
36. Faris JE, Smith MR. Metabolic sequelae associated with androgen deprivation therapy for prostate cancer. Curr Opin Endocrinol Diabetes Obes 2010; 17(3): 240–246.
37. Saylor PJ, Smith MR. Metabolic complications of androgen deprivation therapy for prostate cancer. J Urol 2009; 181(5): 1998–2006.
38. Stephenson AJ, Kattan MW, Eastham JA et al. Defining biochemical recurrence of prostate cancer after radical prostatectomy: a proposal for a standardized definition. J Clin Oncol 2006; 24(24): 3973–3978.
39. Roach M 3rd, Hanks G, Thames H Jr et al. Defining biochemical failure following radiotherapy with or without hormonal therapy in men with clinically localized prostate cancer: recommendations of the RTOG-ASTRO Phoenix Consensus Conference. Int J Radiat Biol Phys 2006; 65(4): 965–974.
40. Slovin SF, Wilton AS, Heller G et al. Time to detectable metastatic disease in patients with rising prostate-specific antigen values following surgery or radiation therapy. Clin Cancer Res 2005; 11 (24 Pt 1): 8669–8673.
41. Cher ML, Bianco FJ Jr, Lam JS et al. Limited role of radionuclide bone scintigraphy in patients with prostate specific antigen elevations after radical prostatectomy. J Urol 1998; 160(4): 1387–1391.
42. Kane CJ, Amling CL, Johnstone PAS et al. Limited value of bone scintigraphy and computed tomography in assessing biochemical failure after radical prostatectomy. Urology 2003; 61(3): 607–611.
43. Gomez P, Manoharan M, Kim SS et al. Radionuclide bone scintigraphy in patients with biochemical recurrence after radical prostatectomy: when is it indicated? BJU Int 2004; 94(3): 299–302.
44. Cirillo S, Petracchini M, Scotti L et al. Endorectal magnetic resonance imaging at 1.5 Tesla to assess local recurrence following radical prostatectomy using T2-weighted and contrast-enhanced imaging. Eur Radiol 2009; 19(3): 761–769.
45. Westphalen AC, Coakley FV, Roach M 3rd et al. Locally recurrent prostate cancer after external beam radiation therapy: diagnostic performance of 1.5-T endorectal MR imaging and MR spectroscopic imaging for detection. Radiology 2010; 256(2): 485–492.
46. Pelosi E, Arena V, Skanjeti A et al. Role of whole-body 18F-choline PET/CT in disease detection in patients with biochemical relapse after radical treatment for prostate cancer. Radiol Med 2008; 113(6): 895–904.
47. Breeuwsma AJ, Pruim J, van den Bergh AC et al. Detection of local, regional, and distant recurrence in patients with PSA relapse after external-beam radiotherapy using (11)C-choline positron emission tomography. Int J Radiat Oncol Biol Phys 2010; 77(1): 160–164.
48. Giovacchini G, Picchio M, Coradeschi E et al. Predictive factors of [(11)C]choline PET/CT in patients with biochemical failure after radical prostatec-tomy. Eur J Nucl Med Mol Imaging 2010; 37(2): 301–309.
49. Schillaci O, Calabria F, Tavolozza M et al. 18F-choline PET/CT physiological distribution and pitfalls in image interpretation: experience in 80 patients with prostate cancer. Nucl Med Commun 2010; 31(1): 39–45.
50. Stephenson AJ, Scardino PT, Kattan MW et al. Predicting outcome of salvage radiation therapy for recurrent prostate cancer after radical prostatectomy. J Clin Oncol 2007; 25(15): 2035–2041.
51. Swanson GP, Hussey MA, Tangen CM et al. Predominant treatment failure in postprostatectomy patients is local: analysis of patterns of treatment failure in SWOG 8794. J Clin Oncol 2007; 25(16): 2225–2229.
52. Trock BJ, Han M, Freedland SJ et al. Prostate cancer-specific survival following salvage radiotherapy vs observation in men with biochemical recurrence after radical prostatectomy. JAMA 2008; 299(23): 2760–2769.
53. Goldner G, Dimopoulos J, Pötter R. Is the Roach formula predictive for biochemical outcome in prostate cancer patients with minimal residual disease undergoing local radiotherapy after radical prostatectomy? Radiother Oncol 2010; 94(3): 324–327.
54. Da Pozzo LF, Cozzarini C, Briganti A et al. Long-term follow-up of patients with prostate cancer and nodal metastases treated by pelvic lymphadenectomy and radical prostatectomy: the positive impact of adjuvant radiotherapy. Eur Urol 2009; 55: 1003–1011.
55. Grossfeld GD, Li YP, Lubeck DP et al. Predictors of secondary cancer treatment in patients receiving local therapy for prostate cancer: data from cancer of the prostate strategic urologic research endeavor. J Urol 2002; 168(2): 530–535.
56. Heidenreich A, Semrau R, Thüer D et al. Radical salvage prostatectomy: treatment of local recurrence of prostate cancer after radiotherapy. Urologe A 2008; 47(11): 1441–1446.
57. Stephenson AJ, Scardino PT, Bianco FJ et al. Morbidity and functional outcomes of salvage radical prostatectomy for locally recurrent prostate cancer after radiation therapy. J Urol 2004; 172 (6 Pt 1): 2239–2243.
58. Heidenreich A, Ohlmann C, Ozgür E et al. Functional and oncological outcome of salvage prostatectomy of locally recurrent prostate cancer following radiation therapy Urologe A 2006; 45(4): 474–481.
59. Heidenreich A, Richter S, Thüer D et al. Prognostic parameters, complications, and oncologic and functional outcome of salvage radical prostatectomy for locally recurrent prostate cancer after 21st-century radiotherapy. Eur Urol 2010; 57(3): 437–445.
60. Stephenson AJ, Eastham JA. Role of salvage radical prostatectomy for recurrent prostate cancer after radiation therapy. J Clin Oncol 2005; 23(32): 8198–8203.
61. Pisters LL, von Eschenbach AC, Scott SM et al. The efficacy and complications of salvage cryotherapy of the prostate. J Urol 1997; 157(3): 921–925.
62. Cespedes RD, Pisters LL, von Eschenbach AC et al. Long-term follow-up of incontinence and obstruction after salvage cryosurgical ablation of the prostate: results in 143 patients. J Urol 1997; 157(1): 237–240.
63. Eisenberg ML, Shinohara K. Partial salvage cryoablation of the prostate for recurrent prostate cancer after radiotherapy failure. Urology 2008; 72(6): 1315–1318.
64. Pisters LL, Rewcastle JC, Donnelly BJ et al. Salvage prostate cryoablation: initial results from the cryo on-line data registry. J Urol 2008; 180(2): 559–563.
65. Bubley GJ, Carducci M, Dahut W et al. Eligibility and response guidelines for phase II clinical trials in androgen-independent prostate cancer: recommendations from the Prostate-Specific Antigen Working Group. J Clin Oncol 1999; 17(11): 3461–3467.
66. Warmuth M, Johansson T, Mad P. Systematic review of the efficacy and safety of high-intensity focussed ultrasound for the primary and salvage treatment of prostate cancer. Eur Urol 2010; 58(6): 803–815.
67. Murat FJ, Poissonnier L, Rabilloud M et al. Mid-term results demonstrate salvage high-intensity focused ultrasound (HIFU) as an effective and acceptably morbid salvage treatment option for locally radiorecurrent prostate cancer. Eur Urol 2009; 55(3): 640–649.
68. Scher HI, Halabi S, Tannock I et al. Prostate Cancer Clinical Trials Working Group. Design and end points of clinical trials for patients with progressive prostate cancer and castrate levels of testosterone: recommendations of the Prostate Cancer Clinical Trials Working Group. J Clin Oncol 2008; 26(7): 1148–1159.
69. Scher HI, Beer TM, Higano CS et al. Prostate Cancer Foundation/Department of Defense Prostate Cancer Clinical Trials Consortium. Antitumour activity of MDV3100 in castration-resistant prostate can-cer: a phase 1-2 study. Lancet 2010; 375(9724): 1437–1446.
70. Danila DC, Morris MJ, de Bono JS et al. Phase II multicenter study of abiraterone acetate plus prednisone therapy in patients with docetaxel-treated castration-resistant prostate cancer. J Clin Oncol 2010; 28(9): 1496–1501.
71. Manni A, Bartholomew M, Caplan R et al. Androgen priming and chemotherapy in advanced prostate cancer: evaluation of determinants of clinical outcome. J Clin Oncol 1988; 6(9): 1456–1466.
72. D’Amico AV, Chen MH, Renshaw AA et al. Interval to testosterone recovery after hormonal therapy for prostate cancer and risk of death. Int J Radiat Oncol Biol Phys 2009; 75(1): 10–15.
73. Di Lorenzo G, Buonerba C, Autorino R et al. Castration-resistant prostate cancer: current and emerging treatment strategies. Drugs 2010; 70(8): 983–1000.
74. Ryan C, Efstathiou E, Smith M et al. Phase II multicenter study of chemotherapy (chemo)-naive castration-resistant prostate cancer (CRPC) not exposed to ketoconazole (keto), treated with abiraterone acetate (AA) plus prednisone. J Clin Oncol 2009; 27: 15.
75. Petrylak DP, Tangen CM, Hussain MH et al. Docetaxel and estramustine compared with mitoxantrone and prednisone for advanced refractory prostate cancer. N Engl J Med 2004; 351(15): 1513–1520.
76. Tannock IF, de Wit R, Berry WR et al. TAX 327 Investigators. Docetaxel plus prednisone or mitoxantrone plus prednisone for advanced prostate cancer. N Engl J Med 2004; 351(15): 1502–1512
77. Fitzpatrick JM, Anderson J, Sternberg CN et al. Optimizing treatment for men with advanced prostate cancer: expert recommendations and the multidisciplinary approach. Crit Rev Oncol Hematol 2008; 68 (Suppl 1): S9–S22.
78. Armstrong AJ, Garrett-Mayer E, de Wit R et al. Prediction of survival following first-line chemotherapy in men with castration-resistant metastatic prostate cancer. Clin Cancer Res 2010; 16(1): 203–211.
79. Loriot Y, Massard C, Gross-Goupil M et al. The interval from the last cycle of docetaxel-based chemotherapy to progression is associated with the efficacy of subsequent docetaxel in patients with prostate cancer. Eur J Cancer 2010; 46(10): 1770–1772.
80. Buonerba C, Palmieri G, di Lorenzo G. Docetaxel rechallenge in castration-resistant prostate cancer: scientific legitimacy of common clinical practice. Eur Urol 2010; 58(4): 636–637.
81. Eymard JC, Oudard S, Gravis G et al. Docetaxel reintroduction in patients with metastatic castration-resistant docetaxel-sensitive prostate cancer: a retrospective multicentre study. BJU Int 2010; 106(7): 974–978.
82. Ohlmann CH, Markert E, Gerharz M et al. Improving the efficacy of targeted trials by multiple-marker analysis in castration-resistant prostate cancer. Urol Oncol 2009. In press. doi:10.1016//j.urolonc.2009.09.010.
83. Fizazi K, Sternberg CN, Fitzpatrick JM et al. Role of targeted therapy in the treatment of advanced prostate cancer. BJU Int 2010; 105(6): 748–767.
84. Sternberg CN, Petrylak DP, Sartor O et al. Multinational, double-blind, phase III study of prednisone and either satraplatin or placebo in patients with castrate-refractory prostate cancer progressing after prior chemotherapy: the SPARC trial. J Clin Oncol 2009; 27(32): 5431–5438.
85. Sartor AO, Oudard S, Ozguroglu M et al. for the TROPIC Investigators. Cabazitaxel or mitoxantrone with prednisone in patients with metastatic castration-resistant prostate cancer (mCRPC) previously treated with docetaxel: Final results of a multinational phase III trial (TROPIC). 2010 Genitourinary Cancers Symposium. Abstract 9.
86. Kantoff PW, Higano CS, Shore ND et al. IMPACT Study Investigators. Sipuleucel-T immunotherapy for castration-resistant prostate cancer. N Engl J Med 2010; 363(5): 411–422.
87. Saad F, Gleason DM, Murray R et al. A randomized, placebo-controlled trial of zoledronic acid in patients with hormone refractory metastatic prostate carcinoma. J Natl Cancer Inst 2002; 94(19): 1458–1468.
88. Fizazi K, Carducci MA, Smith MR et al. A randomized phase III trial of denusomab versus zoledronic acid in patients with bone metastases from castration-resistant prostate cancer. J Clin Oncol 2009; 27(15): 2429–2435.
89. Kuhn JM, Billebaud T, Navratil H et al. Prevention of the transient adverse effects of a gonadotropin-releasing hormone analogue (buserelin) in metastatic prostatic carcinoma by administration of an antiandrogen (nilutamide). N Engl J Med 1989; 321(7): 413–418.
90. Crawford ED, Eisenberger MA, McLeod DG et al. A controlled trial of leuprolide with and without flutamide in prostatic carcinoma. N Engl J Med 1989; 321(7): 419–424.
Štítky
Paediatric urologist UrologyČlánok vyšiel v časopise
Urological Journal
2011 Číslo 2
Najčítanejšie v tomto čísle
- A SUMMARY OF NEW TECHNOLOGIES FOR PROSTATE CANCER (ROBOT, LAP, BRACHY, CRYO, CYBERKNIFE)
- EAU GUIDELINES ON PROSTATE CANCER - PART 1: SCREENING, DIAGNOSIS, AND TREATMENT OF CLINICALLY LOCALISED DISEASE
- SCREENING OF PROSTATE CANCER
- EAU GUIDELINES ON PROSTATE CANCERPART 2: TREATMENT OF ADVANCED, RELAPSING, AND CASTRATION-RESISTANT PROSTATE CANCER