Hygiena ženy II
Doba rudolfínská

Během vlády Rudolfa II. se stala Praha centrem evropské politiky a významným střediskem vědeckého a uměleckého života. Jak se od doby pozdního středověku změnila osobní hygiena a jak se ženy podřizovaly panující módě? V polovině 16. století vzniká na španělském dvoře móda, která překročila hranice Španělska a v určitých modifikacích si získala oblibu nejen v šlechtickém, ale i měšťanském prostředí. V českých zemích se španělský kostým rozšířil velmi rychle. Ženský šat se skládal z těsného živůtku, který se začal nosit společně s korzetem, jenž formoval hrudník a pas do žádané podoby – plochá hruď a úzký pas. K docílení plochého hrudníku se korzety vyztužovaly rybími kosticemi nebo širokými kovovými pásy. Je až neuvěřitelné, s jakou nepřirozeností se muselo potýkat tělo ženy, aby splnilo tento módní požadavek. Také široká sukně začíná být podepřena krinolínou a větším množstvím spodniček (obr. 1).

V apatykách se díky rozvoji farmakologie nachází celá řada nových přípravků. K dispozici jsou nové cizokrajné byliny, nové receptury, podle kterých se zhotovují různé lektvary, vody, oleje, flastry a masti. Také rozvoj alchymie, který je tak typický pro období vlády Rudolfa II., obohatil dobové apatyky různými přípravky vzniklými rozličnými technologiemi. Rozšíření a obliba herbářů přispívá k poznání léčivých a tonizujících účinků některých drog. Je třeba zmínit Matthioliho herbář, který přeložil, vlastními zkušenostmi obohatil a upravil pro českého čtenáře lékař a přírodovědec Tadeáš Hájek z Hájku (1525–1600). V herbáři se nachází nemalé množství receptů na zhotovení různých kosmetických přípravků. Některé potřebné ingredience či přímo hotové výrobky bylo možné zakoupit v apatykách, kde se často prodávaly ve dvou verzích pro bohaté a chudé. K ošetření pleti sloužily různé vody, masti a oleje, obsahující zejména bylinné výtažky. Objevují se také prostředky obsahující různé anorganické sloučeniny. Jedním z hojně používaných prostředků, kterým si ženy natíraly obličej, aby docílily žádané bělostné barvy, byl plejvajs (sloučenina olova). Byl k dostání v apatyce, dal se také připravit podomácku. Návod na jeho přípravu za pomocí kovového kuchyňského nádobí a octa se nachází v knize lékaře Jana Černého (asi 1456–1530). Používání tohoto „zkrášlovadla“ mělo za následek řadu nežádoucích účinků. Jan Černý uvádí zápach z úst, černání, bolení a vypadávání zubů. Alabastrový obličej se někdy dostal do kontrastu s ostatními částmi těla, zejména s krkem, na který ženy (s mytím) často zapomínaly. Havlík z Varvažova ve svých spisech vypráví o mladici, která mívala tvář ,,zbílenou, vydynchovanou – a hrdlo jako mazanou botu, a když se nešetří a hlavou na stranu pohne, tu viděti to černé hrdlo od tváře rozdílné“.

Ženy všech společenských vrstev nosí okruží, které si žádá vyčesaný účes. Vlasy se nosí spletené v různé drdůlky, do kterých se zaplétají ozdoby, podle movitosti majitelek od zlatých kameny či perlami vykládaných šperků až po levné cetky zakoupené u kramářky, či šmejdířky. Účes se často zpevňuje a ozdobuje síťkou. Oblíbenou barvou vlasu byla plavá a tizianová. Nemůžeť vod, olejů ani flastrů se vymysliti, by ony nimi z vlasů nitek zlatých dělati se nepokusily,“ říká o barvení vlasů Havlík z Varvažova. K docílení zlatavého odstínu se doporučovalo natírat vlasy olejem z divizny. Výtažek z listí z pušpanu (buxusu) či rebarbory zbarvoval vlas dočervena. Hřebeny měly často i měšťanské ženy pobité stříbrem. Kovová „vocelová“ zrcadla jsou v době rudolfínské nahrazována zrcadly skleněnými konkávními. Drobné hygienické předměty – zrcátka, voňavé pomandery, nůžky a hřebínky si ženy spolu s měšci a klíči přivazovaly k opasku, který plnil funkci dámské kabelky (obr. 2). Zámožné ženy napouštěly své facality vonnými vodami. Tyto zdobené kapesníčky (zhruba od poloviny 16. století) nebyly určeny k otírání nosu, ale nosily se jen jako ozdoba v ruce (obr. 3). K praktické potřebě se používaly utěráčky, utěráky a pásnice.

Zdravé zuby patřily vždy ke krásnému úsměvu ženy. K vyplachování úst byly určeny vody obsahující výtažky z máty, šalvěje, rozmarýnu, myrhy či skořice. V Matthioliho herbáři se dočteme o špičkách, které se zhotovovaly z rozmarýnových větviček k ,,párání zubů“, a podle autora byly k dostání ve všech apatykách. Šperk často neplnil pouze funkci dekorativní, v rudolfínské době byly do prstenů či přívěsků kromě drahých kamenů zasazovány i netradiční materiály, kterým byla přisuzována léčivá, tonizující a ochranná moc. Vlčí zuby, kůstky z různých zvířat, větvičky korálů, zvířecí drápy a jiné roztodivné komponenty zlatníci vkládali do zlata a stříbra.

V 16. století roste obliba lázní, které byly v každém městě či městečku. V Praze byly lázně rozestavěny hlavně při pravém břehu Vltavy – od Podskalí až k židovské lázni Na Františku. V domácnostech sloužilo k mytí obličeje a rukou umyvadlo – lavabo. Renesanční lavaba byla zhotovena převážně z cínu nebo mědi a měla většinou tvar oválný nebo okrouhlý. Koupel se prováděla v dřevěných nebo plechových vanách. Vedle tuzemských mýdel se objevují mýdla benátská. Ženy ve svých dnech používaly podle svého umu různé savé materiály. Důležitou úlohu hrála ženina nejspodnější spodnička nazývaná tajná, která plnila funkci spodního oděvu. Po vykasání této spodničky, svázáním předního a zadního dílu se vytvořil velký uzel, který absorboval menstruační krev.

Ženy i v tomto období musely vynaložit nemalé úsilí, aby své tělo udržely v jakési přijatelné čistotě. Velkým pomocníkem jim byly různé aromatické látky, které s větším či menším úspěchem pomáhaly zakrýt nedostatky tělesné hygieny a zejména v následujících dvou století si získaly dominantní postavení v osobní hygieně ženy.

ADRESA PRO KORESPONDENCI:

Mgr. Alexandra Surá
Ústav dějin lékařství a cizích jazyků 1. LF UK
Karlovo náměstí 40, 128 00 Praha 2
e-mail: alexandrafi@seznam.cz