Sto let od narození farmakoložky prof. MUDr. dr.h.c. Heleny Raškové, DrSc. (*2. 1. 1913 †13. 4. 2010)

(výtah ze vzpomínkového zamyšlení nad životním odkazem zakladatelky naší novodobé farmakologie, předneseného na úvod mezinárodního sympozia „Optimal dosing of drugs in critically ill newborns and children an update“ 14. února 2013 v areálu pražské lékařské fakulty)

Není to poprvé, co jsem byl vyzván, abych se poklonil dílu paní profesorky jménem těch, kteří ji pamatují. Osud mi dopřál, že patřím mezi ty, kteří vyšli z její farmakologické školy, kterou začala budovat prakticky z ničeho záhy po obnovení českého vysokého školství a české vědy po skončení německé okupace a dokázala jí vtisknout mezinárodní charakter na takové úrovni, že se během 20. století nejméně po tři desetiletí mluvilo o tzv. Československé farmakologické škole. Jejích žáků a žáků těchto žáků bylo tolik, že ovlivnili téměř všechna farmakologická pracoviště jak v Česku, tak na Slovensku a nejeden z nich se ve vědě uplatnil i jinde ve světě. Z našeho „Farmakologického historizujícího curricula“ (ed. Karolinum, 1998) vyplývá, že těch přímých adeptů, které paní profesorka uvedla do vědy, je nejméně 50. Z nejprvnější raškovské generace vyšly takové profesorské osobnosti jako např. Zdeněk Votava, Jiří Vaněček. Vojtěch Grossmann, Miroslav Mráz, Václav Trčka, Vojtěch Sobek, Max Wenke nebo Čecho-Američanka Zdena Horáková. Ti tvořili základ pražského farmakologického týmu od prvého poválečného pětiletí. Na začátku padesátých let jsme přišli spolu s pozdějším docentem Ivo Janků, a pak následovali Jiří Elis, Luboš Triner, Miloš Háva, Radan Čapek, Dana Waitzová, Vladislav Eybl, Elfa Mühlbachová, Miloslav Kršiak, Jan Švihovec, František Perlík, Ota Gulda, ze slovenských kolegů Vlado Kovalčík, Viktor Bauer, Pavol Švec, Jozef Novotný, Radomír Nosál atd.

Je přitom zajímavé, že k farmakologii se dr. Helena Helerová-Rašková dostala shodou náhod. Po promoci v roce 1937 začínala jako stážistka na pražské interně, a to se záměrem věnovat se balneologii. Ani ne po 2 letech ukončilo tuto perspektivu zredukování českých klinických pracovišť následkem uzavření našich univerzit německými okupanty. Nezbylo jí, než přijmout post závodní lékařky ve farmaceutickém průmyslovém podniku v Praze-Měcholupech, který založil v meziválečném období dr. Benjamin Fragner. Díky vlastenectví Fragnerovy rodiny našla v měcholupských laboratořích válečný azyl nejedna autorita z likvidované české univerzity. Z těch nejvýznamnějších to byli např. fyziologové František Karásek a Otakar Poupa, biochemik Josef Koštíř, farmakolog Jaroslav Lebduška, mikrobiolog Miloš Herold. V době válečného temna tak paradoxně vznikl background výzkumné báze našeho farmaceutického průmyslu, který se pak plně rozvinul v poválečných etapách ve Výzkumném ústavu pro farmacii a biochemii. Jedním z kuriózních výdobytků tohoto měcholupského válečného týmu bylo první české antibiotikum Mykoin BF 510, které na jaře 1945 prokazatelně zachránilo život několika pacientům v infaustním septickém stavu. Jeho riskantní klinická aplikace je spojena s jediným klinikem v této skupině, s dr. Bohumírem Budínem (padl na barikádách během květnového pražského povstání). Budoucí profesorka farmakologie měla tak příležitost nahlédnout do taktiky lékových výzkumů a poznat, jakou úlohu v nich hraje farmakologie. Díky tomu se hned v květnu 1945 dostala do skupinky, která spolu s prof. MUDr. Bohuslavem Polákem křísila český univerzitní farmakologický ústav. S více než šedesátiletým odstupem si lze jen těžko představit, co všechno to obnášelo: poshánět inventář, který zbyl z německého farmakologického ústavu, učit „lucernovskou“ generaci mediků (díky poválečnému návalu posluchačů se přednášelo ve velkém sále pražské Lucerny), vést semináře a samozřejmě iniciovat zamrzlé bádání. A to v době, kdy manžel paní profesorky dr. Karel Raška (pozdější profesor a mezinárodně proslulý epidemiolog) stál v čele několika pražských bakteriologů, kteří neváhali a už před koncem války šli do rizika zlikvidovat tyfovou epidemii v terezínském ghettu (Terezín byl v době okupace za hranicemi tzv. Česko-Moravského protektorátu).

V krátkém dvouletém mezidobí 1945–1947, kdy bylo Československo otevřeno světu, se asistentce katedry farmakologie – dr. Raškové – podařilo navázat kontakty s řadou západoevropských vědeckých autorit. Přispělo k tomu její proslulé polyglotství a široký rozhled, který jí byl dán nejen geneticky (oba rodiče byli lékaři, narodila se ve švýcarském Curychu), ale na kterém cílevědomě pracovala již během svých gymnaziálních let ve východočeském Dvoře Králové. Že se jí v těchto kontaktech dařilo pokračovat i během epochy politické železné opony, a to i v letech nejtvrdší „diktatury proletariátu“, tj. v padesátých letech, to byl nepředstavitelný kumšt taktizování. Pražský ústav se v té době stal mezi farmakology (a jim příbuznými vědci) mostem mezi oběma póly rozděleného světa. Podávali si v něm dveře takové osobnosti západní vědy jako profesoři Heymans, Cheymol, Ariens, Gaddum, Burn, von Brücke, Bacq, ... z východu pak např. Aničkov, Zakusov, Koštojans a Birjukov z Ruska, Kubikowski z Polska, Szekeresz z Maďarska, Jung z východního Německa a další. Při vědomí, že ve vzpomínkách obvykle převládne to hezké a bývá potlačeno to negativnější, mám v sobě trvale zafixovánu tehdejší entuziastickou atmosféru. Šlo nám jen a jen o to dělat vědu, uvažovat o nějakých pekuniárních výdobytcích či kariérových postech nás ani nenapadlo.

K vyvrcholení této raškovské farmakologické etapy došlo na začátku šedesátých let, konkrétně v roce 1961 na prvním celosvětovém farmakologickém kongresu ve Stockholmu, během něhož vznikla mezinárodní farmakologická unie IUPHAR. Je obecně uznáváno, že zásadními iniciátory byli švédský prof. B. Uvnäs a právě paní profesorka. Ta dokázala prosadit, že do Švédska se dostaly různými přískoky zhruba čtyři desítky našich farmakologů. Právě tam se začalo mluvit o zmíněné Československé farmakologické škole. Přesvědčila tak exekutivu IUPHARu, aby se 2. celosvětový kongres konal za 2 roky v Praze. Přesložitost tohoto vyjednávání vynikne připomenutím tehdejší aktuálně vystupňované vlny mezinárodního napětí, když během kongresového jednání v noci 13. srpna 1961 přišla zpráva o postavení nechvalně proslulé berlínské zdi.

Atmosféra pražského kongresu v létě 1963, který byl první rozsáhlejší vědeckou konferencí v experimentálních vědách „na východ od Aše“, se dlouho tradovala jako jedna z nejpřátelštějších na mezinárodních farmakologických fórech vůbec. Díky kongresu se nám tuzemským farmakologům otevřel západní svět, a to v několikaletém předstihu před politickým uvolněním okolo roku 1968. Množily se tak nabídky na dlouhodobé stáže nejen v Evropě, ale i za Atlantikem.

Heslovité shrnutí, co všechno v tehdejších etapách paní profesorka dokázala zvládnout a na čem se v tom nejkladnějším smyslu podepsala:

• Byla jedním z tvůrců Evropské toxikologické společnosti, předchůdkyně dnešního EUROTOXu (1. Evropská toxikologická konference se konala v Praze v roce 1967).
• Její zásluhou vznikl samostatný Farmakologický ústav Pediatrické fakulty, který dlouhá léta vedla, a podobně i Farmakologický ústav Hygienické fakulty, kterému pak šéfoval prof. Zdeněk Votava.
• Od vzniku Československé akademie věd na začátku padesátých let usilovala o konstituování farmakologické jednotky v jejím rámci. Výsledkem bylo založení Farmakologického ústavu ČSAV v roce 1962, který po 10 let řídila. Ústav měl pobočku v Bratislavě, po federalizaci státu z ní vznikl současný Ústav experimentální farmakologie Slovenské akademie věd.

To všechno bylo přetrháno v etapách po roce 1970. V souvislosti s tímto nepovzbudivým obdobím mám subjektivní vzpomínku na jeden konkrétní večer někdy v polovině osmdesátých let u Rašků doma. Nad fotografiemi plejády vědeckých osobností – spolupracovníků manželů Raškových, kterými byla olepena vstupní hala, jsme se dostali až k trochu nostalgickým rekapitulacím. Ty podnítily manžela paní profesorky k vyhledání pasáže z monografie našeho nejfundovanějšího „purkyně-loga“ prof. Vladislava Kruty. Její smysl vyzníval asi tak, „že – podobně jako Purkyně – to vědci, kteří pocházeli z českých zemí, neměli obecně nikdy moc jednoduché. Buď se zviditelnili někde venku, jako například právě Purkyně v německém Breslau, nebo Karel Rokytansky, Eduard Albert, Jiří Prochaska ve vídeňské metropoli, či další jako manželé Coriovi někde dál od našich hranic, ... a pokud strávili většinu svého života v naší středoevropské kotlině, cloumal jimi jeden mocensko-společenský kotrmelec za druhým“. Tato sentence se bohužel uplatnila v curriculu jak paní profesorky, tak jejího muže. Oběma bylo dopřáno plně rozvinout jejich ohromný akční rádius, úsilí a vědeckou invenci jen necelé jedno čtvrtstoletí. Po „Pražském jaru“ to byl jen opakující se slalom mezi různě utahovanými podmínkami – ať už za tzv. „normalizace“, či díky interpersonálním animozitám.

Přesto jsme nezdolnou aktivitu paní profesorky cítili prakticky až do posledních dnů jejího života. Vzpomínám, jak mně na začátku dubna 2010 telefonovala, bylo to krátce po té, co ve svých 97 letech absolvovala jako čestná členka tradiční výroční zasedání německé farmakologické společnosti. Postěžovala si, že tentokrát nebyla její cesta bez komplikací, že někde dokonce upadla a že se obtížně pohybuje. Přesto mě úkolovala, co mám zařídit do příští středy, kdy byl plánován výbor naší Společnosti. A samozřejmě mě ujišťovala, že se tam určitě uvidíme. Za 4 dny nato mně její syn prof. Ivan Raška volal, že paní profesorka už není mezi námi.

Bylo a je pro mne velkou ctí, že při loučení ve strašnickém krematoriu jsem mohl vzdát její velké osobnosti hold jménem celé farmakologické rodiny. Dovolím si ocitovat závěr toho nekrologu: „Obtížně se hledají slova, která by vyjádřila díky za všechno, co paní profesorka za svůj složitý a dlouhý život dokázala stihnout a co vykonala pro nás, své následníky, pro světovou farmakologii a pro naše vědy obecně. Když jsem se snažil najít něco, co by se alespoň trochu přiblížilo adekvátní formulaci, vzpomněl jsem si na myšlenku, kterou svého času vyslovil jiný – generačně blízký – medicínský vrstevník paní profesorky, když se hledala kritéria pro volby členů České lékařské akademie. Ten nápad gastroenterologa prof. Zdeňka Mařatky vyznívá jako otázka: „Jak by vypadal daný vědní obor v dané konkrétní době a v daném konkrétním regionu, kdyby se daný jedinec vůbec nenarodil.“ V zrcadle tohoto kritéria je pro nás, kteří jsme tu nedávno minulou dobu prožívali, nadmíru jasné, že kdyby paní profesorka nebyla, nebyla by naše farmakologie, a nejen ta naše, tím, čím dnes je.

prof. RNDr. Jaroslav Květina, DrSc. dr.h.c.