BARUJ BENACERRAF

(1920–2011)

Do venezuelské metropole Caracasu se krátce po 1. světové válce přistěhovali manželé Benacerrafovi, sefardští Židé ze severní Afriky (Abraham pocházel ze Španělského protektorátu v Maroku, Henriette rozená Lasryová z Alžírska), a 29. října 1920 se jim tu narodil syn s hebrejským jménem Báruch (Požehnaný), ve španělském přepisu Baruj. Otec Abraham, který se v Caracasu vypracoval v úspěšného obchodníka s obuví a textilem i bankéře, přesídlil v roce 1925 s rodinou do Paříže, kde 6 let nato přišel na svět druhý syn Paul, budoucí filozof matematiky. Báruch (psáno i v Paříži Baruj) tehdy v proslulém Jansonově lyceu získával klasické francouzské vzdělání, k maturitě se však už nedostal, neboť v roce 1939 zahnala 2. světová válka rodinu zpět do Venezuely.

Rok nato byl Baruj poslán do USA, aby v New Yorku dokončil francouzské lyceum a ve Filadelfii začal studovat textilní inženýrství. Po 2 týdnech však zběhl na newyorskou Kolumbijskou univerzitu k předlékařskému studiu, načež jako bakalář přírodních věd se tento cizinec a k tomu Žid v roce 1942 marně ucházel o přijetí na lékařských fakultách 25 univerzit, než díky osobní intervenci kamarádova otce uspěl na Virginské lékařské koleji v Richmondu. Během následujícího roku byl odveden do armády, získal americké občanství a oženil se s  Annette Dreyfusovou z rodu slavného vězně na Ďábelských ostrovech, jejíž strýc Monod dostane v roce 1965 Nobelovu cenu za medicínu.

Po tříletém studiu lékařství byl Benacerraf v roce 1945 v Richmondu promován, klinickou praxi absolvoval ve všeobecné nemocnici newyorského obvodu Queens a po 6 týdnech základního výcviku v texaské Pevnosti Sama Houstona byl odeslán do Paříže a pak do Nancy, kam ho následovala Annette, aby v hodnosti nadporučíka sloužil ve vojenských nemocnicích.

Po propuštění z armády v roce 1947 zvolil dráhu výzkumníka. Jako dětský astmatik, odedávna zaujatý imunologií, nastoupil v únoru 1948 v Neurologickém ústavu Kolumbijské univerzity v New Yorku ke studiu povahy přecitlivělosti v laboratoři průkopníka imunochemie E. A. Kabata, přísného učitele s kvantitativním přístupem k vědě (A Quantitative Study of the Arthus Phenomenon Induced Passively in the Guinea Pig. J Immunol 1950; 64: 1–19; s Kabatem).

Rok 1949 mu přinesl mnohé změny. Narodila se dcera Beryl, jeho rodiče se vrátili z Venezuely do Paříže, kde žili i Dreyfusovi, a otce Abrahama ochromila mozková příhoda. Baruj mu chtěl být nablízku, a tak v roce 1950 přestěhoval do Paříže i svou rodinu a našel si práci v laboratoři B. N. Halperna v Broussaisově univerzitní nemocnici, kde studoval působení jednojaderných fagocytů měřením clearance jater a sleziny pokusných zvířat od jednotlivých látek (Influence of Portal Blood Flow and of Partial Hepatectomy on the Granulopectic Activity of the Reticuloendothelial System. J Physiol 1955; 128: 1–8; s Biozzim, Cuendetem a Halpernem). Vedle toho v péči o otcovy obchodní záležitosti také často navštěvoval Venezuelu. Doufal, že francouzské vzdělání mu pomůže k vědecké dráze v Paříži, ani po 6 letech však neměl vlastní laboratoř, a tak se vrátil do USA.

Své první placené akademické místo získal v roce 1956 jako „assistant professor“ patologie na Lékařské fakultě Newyorské univerzity, kde mohl konečně ve vlastní moderní laboratoři provozovat vlastní výzkum s plným nasazením, když rodinné finance úspěšně převedl do USA a na řízení Colonial Trust Company z jejího sídla v Rockefellerově středisku mu stačil 1 den v týdnu. Zprvu pokračoval ve studiu odklízení komplexů antigen-protilátka systémem mononukleárních fagocytů, brzy však (od roku 1958 jako „associate professor“) přešel k analýze specificity buněčné a protilátkové imunity a prokázal u imunopatologických reakcí časného typu specificitu pro hapten a u reakcí pozdního typu specificitu pro nosič (Studies on Hypersensitivity. I. Delayed and Arthus Type Skin Reactivity to Protein Conjugates in Guinea Pigs. Immunology 1959; 2: 53–63; s Gellem). Dosud navíc řídil rodinnou banku, nyní se však mezi zájmy obchodními a vědecko-pedagogickými rozhodl pro laboratoř a studenty. V roce 1960 byl jmenován řádným profesorem patologie Newyorské univerzity.

S Edelmanem, Ovarym a brněnským rodákem Miroslavem Poulíkem studoval strukturální základ specificity protilátek (Structural Differences among Antibodies of Different Specificities. Proc Natl Acad Sci USA 1961; 47: 1751 až 1758) v řadě experimentů, na jejichž konci byla jak Nobelova cena pro Edelmana (1972), tak i významný Benacerrafův objev, když ho při zkoumání imunogenicity 2,4-dinitrofenyl-poly-L-lysinu překvapila imunitní odpověď u pouhých 40 % autbredních morčat, kdežto ostatní morčata nereagovala. Benacerraf křížil příslušníky obou skupin a zjistil, že tento jev je ovládán dominantním autosomálním genem. Takto objevil gen imunitní odpovědi (Studies on Artificial Antigens. III. The Genetic Control of the Immune Response to Hapten-poly-L-lysine Conjugates in Guinea Pigs. J Exp Med 1963; 118: 953–957; s Levinem a Ojedou).

U morčat rovněž zjistil, že protilátky podtřídy IgG1 prostředkují přecitlivělost I. typu (anafylaxi), kdežto protilátky podtřídy IgG2 odpovídají za fixaci komplementu a opsonizaci mikroorganismů v přípravě na jejich fagocytózu, čímž prokázal, že jednotlivé třídy a podtřídy imunoglobulinů prostředkují odlišné funkce (Properties of Guinea Pig 7S Antibodies. I.-VI. J Exp Med 1963, Proc Soc Exp Biol Med 1963; s Ovarym, Franklinem, Blochem a Kourilskym).

Na povrchu některých imunitních buněk objevil Fc receptor, protein s vazební specificitou pro krystalizovatelný fragment (Fc) protilátky na poškozené buňce organismu nebo na mikrobu před jejich následnou fagocytózou nebo cytotoxickým poškozením (Properties of Antibodies Cytophilic for Macrophages. J Exp Med 1966; 123: 119–144; s Berkenem).

V akademickém roce 1966/1967 se na děkanův podnět ucházel o opuštěnou stolici anatomie, k obecnému údivu však příslušnou komisí nebyl doporučen. V roce 1968 tedy se svými žáky Paulem a Greenem newyorskou univerzitu opustil a přijal vedení imunologické laboratoře Národního ústavu alergie a infekčních nemocí v marylandské Bethesdě se skvělým vybavením a jedinečným chovem dvou imbredních kmenů morčat, lišících se v alelních formách genů imunitní odpovědi. Natolik se mu však stýskalo po akademickém prostředí a živém styku se studenty, že už v červenci 1970 nastoupil jako přednosta patologického ústavu a profesor srovnávací patologie na Harvardově univerzitě.

Přes značnou administrativní zátěž se Benacerraf ponořil do výzkumného programu, v němž studium úlohy genů v ovládání specifické imunity a v kontrole jevů imunosuprese zůstalo v popředí jeho zájmu. V roce 1972 byl zvolen členem Americké akademie umění a věd, v roce 1973 prezidentem Americké asociace imunologů a členem Národní akademie věd, v roce 1974 prezidentem Americké společnosti pro experimentální biologii a medicínu, téhož roku vydal knihu o imunologické snášenlivosti (Immunological Tolerance: Mechanisms and Potential Therapeutic Applications. Academic Press 1974, s Katzem).

V roce 1979 mu newyorský Memorial Sloan Kettering Cancer Center nabídl prezidentství. Zatímco se rozmýšlel, přihlásil se harvardský Danaův-Farberův onkologický ústav s touže nabídkou, Benacerraf ji přijal a jako prezident a předseda správní rady uplatňoval od roku 1980 schopnosti prokazované už v dobách vedení rodinného podniku: stabilizoval finance ústavu, založil fond, zasloužil se o dvě novostavby včetně čtrnáctipodlažního věžáku. V roce 1980 byl zvolen prezidentem Mezinárodní unie imunologických společností.

Nobelovu cenu za fyziologii nebo lékařství získala toho roku „za své objevy týkající se geneticky určených struktur na povrchu buňky, řídících imunologické reakce“ trojice imunologů: objevitel histokompatibilních genů u myší George Snell z Bar Harboru v americkém státě Maine, pařížský objevitel lidských leukocytárních antigenů Jean Dausset a objevitel genů imunitní odpovědi Baruj Benacerraf. Ten v nobelovské přednášce ve Stockholmu 8. prosince 1980 vylíčil proces vývoje studia genetické kontroly imunitních odpovědí (The Role of MHC Gene Products in Immune Regulation and Its Relevance to Alloreactivity. In: Lindsten J. (ed.). Nobel Lectures. Singapore 1992; 597–623).

Svůj díl Nobelovy ceny věnoval na kampaň pro založení fondu ve prospěch Danaova-Farberova onkologického ústavu. V roce 1990 obdržel Národní medaili za vědu. Přednostou harvardského ústavu patologie byl do roku 1991, prezidentem Danaova-Farberova ústavu do roku 1992. V roce 1998 vyšla jeho autobiografie (From Caracas to Stockholm: A Life in Medical Science. Amherst, NY: Prometheus Books 1998).

Byl stejně doma ve světě imunochemie, mezinárodního bankovnictví i klasické hudby. Tu pěstoval aktivně jako flétnista v duetu s cembalistkou Annette, s níž sdílel hrdost na dceru Beryl, profesorku radiologie a průkopnici sonografické prenatální diagnostiky vrozených abnormalit, na zetě Petera Libbyho, profesora kardiologie, na vnuka Olivera, vedoucího poradenské firmy v oborech energetiky, infrastruktury a biologických věd, i na vnučku Brigitte, klasickou filoložku v Bostonské koleji, a sdílel s ní i radost ze soudržnosti rodiny, trávící prázdniny společně ve velkém letním domě v massachusettském Falmouthu. Nerozlučnou dvojicí zůstali s Annette až do její smrti 3. června 2011, on ji pak 2. srpna téhož roku následoval.

MUDr. Pavel Čech

Kabinet dějin lékařství 3. LF UK

Ruská 87, 100 00 Praha 10

e-mail: pavel.cech@lf3.cuni.cz