Dna a její výskyt, popisy a léčení ve starověku

Súhrn

Dna je velice staré onemocnění, které lidstvo pronásleduje už několik tisíc let. První popisy interpretované jako projevy dny se objevují již v egyptských lékařských papyrech ze 3. tisíciletí před Kristem. V antickém světě se příčinami, diagnostikou a léčením dny zabývala celá řada lékařů, mezi nimi např. Hippokratés z Kósu, Dioklés z Karystu nebo Claudios Galénos. Dna v personifikované podobě (jako bohyně Podagra) si však našla místo i v antické mytologii a kultuře. Ze starověku se také dochovalo několik kosterních ostatků osob, které trpěly dnou.

Klíčová slova:
dna a její léčení – Podagra – starověk – paleopatologie

ÚVOD

Dna je revmatické onemocnění charakterizované záchvaty akutní artritidy a zvýšenou koncentrací kyseliny močové v krvi. V přesyceném roztoku kyselina močová za působení lokálních faktorů v kloubu krystalizuje ve formě natriumurátu, a to vyvolává bouřlivou zánětlivou reakci. Kloub je oteklý, červený a velmi bolestivý. Často postihuje metatarzofalangeální kloub palce nohy. Artritida odeznívá po několika dnech, ale často recidivuje. V chronickém stadiu dochází k ukládání natriumurátů ve formě tzv. tofů. Krystaly se ukládají kromě kloubu i kolem něj (periartikulárně) a dochází přitom k charakteristickému postižení kostí (ostře ohraničené kostní eroze, jakoby vyražené průbojníkem). Kromě kloubů se krystaly natriumurátu ukládají také v šlachách, vazech a ledvinách. Ve vyspělých zemích je dnes dna nejčastější formou artritidy, trpí ji asi 1–2 % populace (především muži).

Dna je velice staré onemocnění, které bylo popsáno již u Tyrannosaura Rexe žijícího v době před více než 60 miliony let (1). Lidstvo pronásleduje už několik tisíc let. První popisy interpretované jako projevy dny se objevují již v egyptských papyrech, tzv. Ebersově papyru a Papyru Edwina Smitha (2, 3). Smithův papyrus se datuje do tzv. druhého přechodného období (asi polovina 18. – polovina 16. století před Kristem), Ebersův z doby rané 18. dynastie (přibližně 2. polovina 16. století před Kristem). Oba jsou však s největší pravděpodobností opisy mnohem starších děl, pocházejících už ze Staré říše (asi 28. až 23. století před Kristem) (4, 5).

DNA V ANTICKÝCH TEXTECH

V antických řeckých textech se setkáváme s termínem podagra (z řeckých slov pous – noha a agra – záchvat), který popisuje především projevy dny, ale může patrně zahrnovat i projevy jiných kloubních artritid (6, 7). Příznaky dny v antickém světě popsal až „otec evropské medicíny“ Hippokratés z Kósu (asi 460–375 před Kristem), který se domníval, že dna je výsledkem přemnožení jedné ze čtyř základních tělesných šťáv (humorů) v organismu. Jeho aforismy se dodnes tradují v učebnicích revmatologie (2, 7). Vzhledem k tomu, že si také všiml souvislosti s nestřídmým životním stylem, jako terapii doporučoval především dietu, případně úpravu jídelníčku a podávání vysokých dávek výtažku z čemeřice (7). Také Dioklés z Karystu (4. století před Kristem) považoval za příčinu této nemoci zánět zapříčiněný vysokou koncentrací jednoho z humorů v kloubech. Žluč podle něj způsobovala „studenou“ dnu a hlen „teplou“ dnu (7). Rufus z Efesu(1. století po Kristu) si poprvé uvědomil možné systémové komplikace dny. Ve svém díle totiž uvádí, že vnitřní „dnové“ humory mohou způsobit až život ohrožující mozkové, dýchací nebo renální komplikace. Pedanios Dioskoridés (asi 40–90 po Kristu), lékař a patrně nejlepší farmaceut antiky, ve svém díle De Materia Medica popisuje celou řadu prostředků pro léčení dny, např. brambořík nebo přípravek z rozmačkané vrbové kůry a listů, slupky z granátového jablka a růžového oleje (7). Claudios Galénos z Pergama (asi 130–215(?) po Kristu), jeden z nejvýznamnějších lékařů antiky, jako první popsal charakteristické dnavé tofy (2, 6, 7). Pro léčení doporučoval celou řadu různých prostředků; pro akutní záchvaty (např. tablety z aloe, semen bolehlavu, hub a jeleního mozku) i chronické stadium nemoci (např. mandragoru, blín nebo kapary).

Dnes bude možná úsměvně působit skutečnost, že dna v personifikované podobě zasáhla i do antické kultury a mytologie. Řekové věřili, že Podagra byla dcerou boha vína a veselí Dionýsa a bohyně lásky Afrodity (8). Jiná tradice dnu spojovala s Artemidou, bohyní lovu. Podle Klementa Alexandrijského (vlastním jménem Titus Flavius Clemens, asi 150–211/216 po Kristu), významného církevního otce, existoval v Lakónii na jižním Peloponésu chrám zasvěcený Artemis Podagře, kam se chodili modlit lidé postižení dnou (Protreptikos pros Hellénas, česky Výzva Řekům, kapitola II) (9). Athénský dramatik Sofoklés (asi 496–406 před Kristem) nechal ve své tragédii Filoktétes hlavního hrdinu trpět bolestivými záchvaty dny (8, 10). Nejpozoruhodnějšími díly, v nichž se objevuje dna v personifikované podobě jako bohyně Podagra, jsou dvě krátké hry významného satirika Lúkiana ze Samostaty (asi 120–180 po Kristu). V Tragédii o Podagře vystupuje samotná bohyně dna doprovázená personifikovanými bolestmi. Nejprve vypočítává celou řadu různých léčivých prostředků, které tehdejší lékaři předepisovali nemocným, a uvádí významné mytologické postavy (mezi nimi trojského krále Priama nebo hrdinu Achillea) trpící dnou. Poté dokonce uzavře sázku se dvěma mastičkáři, zda svým uměním dokážou pomoci nemocnému podagrikovi. Ten ale – společně se sborem – musí uznat, že Podagra „lidstvo ovládá, to každý dosvědčí“ (11). Podagra vystupuje i ve hře Rychlonožka. Hlavní hrdina vynikal krásou a byl výborným atletem. Při pohledu na lidi ovládané Podagrou se smál a říkal, že to není vůbec žádná nemoc. Bohyně se proto rozhněvala a jeho nohama mu vběhla do těla. I přes zásah přivolaného lékaře byl stižen akutním bolestivým záchvatem. Když přemáhal bolest ze všech sil a nehlásil se k ní, Podagra ho povalila naznak. Tíhu této choroby totiž „rod lidský unést nemůže“ (11).

DNA V PALEOPATOLOGII

Ze starověku se také dochovalo několik kosterních ostatků osob, které trpěly dnou. V paleopatologii se k identifikaci této choroby využívá především makroskopické zkoumání charakteristických lézí a/nebo „trnů“ dnavých tofů (pokud nebyly urátové krystaly vyplaveny dlouhotrvajícím působením spodní vody) na povrchu kloubních ploch (6, 12, 13), ale v poslední době také chemických analýz a fyzikálních metod (polarizující mikroskopie) urátových krystalů z tofů (14). Již na počátku 20. století byla chemickými metodami prokázána dna u mumifikovaného egyptského kněze z chrámu ve Philae z křesťanského období (15). V Anglii v Cirencestru byla nalezena kostra asi 55letého muže, který zemřel okolo poloviny 2. století po Kristu. Nejen na palci u nohy, ale i dalších kloubech dolní končetiny, ruky a obou loktech jsou jasně patrné typické dnové destrukce a léze (16, 17). Nejstarším případem možného výskytu dny ve starověkém světě – a podle znalostí obou autorů také nejstarším možným případem dny u člověka na světě – jsou ostatky asi 35letého muže žijícího na počátku střední doby bronzové (přibližně na začátku 2. tisíciletí před Kristem) v řecké lokalitě Lerna na Peloponésu. Na levém lokti jsou patrné purpurově žluté deposity a kloub pravého palce u nohy vykazuje typické dnavé léze, pravděpodobně pozůstatky tofu (18). Možný výskyt dny u tohoto muže však byl diagnostikován pouze na základě makroskopického pozorování, žádné chemické ani fyzikální analýzy usazenin ze zasažených kloubních povrchů zatím nebyly provedeny.

ZÁVĚR

V dávných dobách byla dna označována jako „onemocnění králů“, kterým trpěli především bohatí. Dnes je bohužel také v „bohatých“ zemích výskyt dny na vzestupu. Z dochovaných starověkých pramenů je jasné, že se od nejstarších dob toto onemocnění příliš nezměnilo. Vzhledem k možnostem dobré výživy ve vyspělých zemích se dá očekávat, že se s touto chorobou lidstvo bude potýkat i nadále.

Výzkum byl financován z programu PRVOUK P21 (Dějiny univerzitní vědy a vzdělanosti).

Konflikt zájmů: žádný.

ADRESA PRO KORESPONDENCI:

PhDr. Tomáš Alušík, PhD., MCIfA

Ústav dějin lékařství a cizích jazyků 1. LF UK

U Nemocnice 4, 121 08 Praha 2

e-mail: alusikt@seznam.cz