Čeští lékaři a manifest 2000 slov

Prehistorie 2000 slov

S tím, za jakých okolností prohlášení vznikalo, se lze seznámit ve vzpomínkových knihách profesorů Otakara Poupy (3) a Otto Wichterleho (4). Někdy počátkem června 1968 proběhl telefonický rozhovor doktora Františka Kriegela, tehdejšího vrcholného politického činitele, s profesorem Brodem. Kriegel v telefonátu apeloval na Broda jako vědce, s nímž se osobně znal, ve věci angažovanosti vědců v obrodném procesu. Brod hned poté informoval kolegu Poupu, jenž se rozzlobil, protože právě Kriegel se velice ošíval, když jej Poupa jako člen přípravného výboru Českého svazu vědeckých pracovníků nedávno navštívil kvůli registraci Svazu jako nezávislé instituce. Kriegel byl totiž mimo jiné předsedou Ústředního výboru Národní fronty (ÚV NF) a o registracích rozhodoval. Poupa měl s Kriegelem nedobré zkušenosti už z 50. let a teď měl znovu uposlechnout Kriegela. Do toho se ozval profesor Wichterle s tím, že by provolání vědců bylo užitečné. Brod svolal schůzku na terasu Parkhotelu v Holešovicích, na kterou přišli Poupa, Holub, Wichterle a excelentní novinář a spisovatel Ludvík Vaculík.

Proces vzniku budoucích 2000 slov popsal profesor Poupa (3): „Jednoho červnového rána volal Jan Brod, že mu telefonoval doktor Kriegel, že co jako vědci, že nic pro novou politiku nedělají. (…) Co prý takhle nějaké provolání. Tenkrát se toho psaly metráky. Za chvíli volal Wichterle, že by se to mohlo udělat, ba dokonce mělo udělat. Docela jasně říci, co si myslí nekomunisté, takzvaní nestraníci, o soudruzích, kam to dopracovali. A povědět jim, proč si myslíme, že vládli a vládnou mizerně, povědět jim to bez obalu, jasně, bez stranické hantýrky. (…) Napsali jsme si v bodech, co by tam asi mělo být. (…) Šlo o to dát tomu (míněno prohlášení, pozn. autora) přiměřenou formu, jasnou a čistou. Kdo tak ale píše? Wichterle navrhl Vaculíka (…) Sešli jsme se poprvé na terase Parkhotelu blízko Vaculíkova bytu – Wichterle, Brod a já (Poupa neuvádí přítomnost Holuba, pozn. aut.), probrali jsme naše návrhy a pak jsme na Vaculíka čekali. Přišel (…)  Moc toho neřekl, jen poslouchal, co po něm chceme, a řekl: ‚Napíšu! Ale jen pravdu, krátce. Tak nanejvýš dva tisíce slov!‘ Řekli jsme, že nic jiného než pravdu nechceme. A tím jsme se dohodli. Hotový text přinesl Vaculík v úterý 11. června v 18:00 – tedy ani ne za týden. Byla to krása! Ten člověk uměl myslet a uměl psát. Ale co se obsahu týče, měl jsem pořád pocit, že to není nic nového. To všechno si lidé mezi sebou říkali už asi dvacet let. Proč to opakovat? Ale přece jen to tu bylo jasně napsáno, černé na bílém. A to je víc, než když si to lidé jen tak mezi sebou šeptají. (…) Chtěli jsme, aby to podepsali lidé, kteří dělají vědu i umění. A také ti lidé, co se dřou ve sportu, aby se na Čechy a Slováky nezapomnělo v cizině. Podepisování bylo úplně dobrovolné. A podpisů se sebralo mnoho, komunisté i nekomunisté, ale většina těch druhých. Na prstech jedné ruky bych dnes (po 30 letech, pozn. autora) spočítal zbabělce, opatrníky a komunisty, kteří to odmítli v prvním kole podepsat “.

Mnohem stručněji píše o vzniku prohlášení chemik akademik Otto Wichterle (4): „Ve skutečnosti článek 2000 slov vznikl při schůzce sezvané profesorem doktorem Janem Brodem, ředitelem Ústavu pro choroby oběhu krevního, ke které přišli na terasu Parkhotelu profesor doktor Otakar Poupa, doktor Miroslav Holub, Ludvík Vaculík a já. Shodli jsme se na tom, že by i vědečtí pracovníci se měli připojit svým souhlasem k progresivnímu pohybu v komunistické straně. K dalším dvěma schůzkám přinesl Vaculík již koncept“. Tento koncept byl podrobně prodiskutován (Wichterle například prosadil, že za špatný stav společnosti mohou všichni občané a nejen komunisté).

Účastníci schůzek s Vaculíkem měli jeho text prohlášení povětšinou doma. K jeho uveřejnění přispěl fakt, že 25. června byla zákonem č. 84/1968 Sb. zrušena cenzura tisku. Nebýt toho, nemuselo prohlášení vyjít v novinách. Ludvík Vaculík předložil text šéfredaktorovi Literárních listů (LL) Milanu Jungmannovi, jenž s textem souhlasil a dal jej do tisku. Jungmann byl ve styku s šéfredaktory deníků Mladá fronta (MF), Zemědělské noviny (ZN) a Práce, kteří text zařadili do vydání dne 27. června. Tím se prohlášení nazývané „Manifest 2000 slov“ dostalo k obyvatelstvu Československa.

Stručný profil iniciátorů 2000 slov

Jak již bylo výše zmíněno, iniciátory prohlášení 2000 slov byli lékaři a makromolekulární chemik O. Wichterle. Nechtěným prainiciátorem byl MUDr. František Kriegel.

Jeví se, že hlavním iniciátorem prohlášení vědců byl internista, nefrolog a kardiolog Jan Brod (1912–1985), ředitel Výzkumného ústavu pro choroby oběhu krevního (VÚCHOK) v Praze-Krči. Po studiích na Univerzitě Karlově působil jako neplacený sekundáře na 1. interní klinice lékařské fakulty UK. V letech 1937–1938 pracoval ve Vídni, kde na interní klinice mimo jiné měřil odbourávání endogenního kreatininu. Druhou světovou válku prožil v emigraci. Do roku 1940 pobýval ve Francii a později v Anglii, kde absolvoval kurz válečné medicíny. Vstoupil do Britské armády jako poručík zdravotní služby. Pracoval jako chirurg ve vojenských nemocnicích v místech bojů (v severní Africe, na Sicílii a v jižní Itálii). V říjnu 1945 demobilizoval jako kapitán a vrátil se na pražskou interní kliniku. Za necelý rok poté publikoval svoji první nefrologickou práci Klinický význam filtrace a resorpce v ledvinách. Období let 1946–1947 prožil na stážích v Londýně a v New Yorku. Po návratu do Prahy založil na 1. interní klinice nefrologické oddělení.

Roku 1949 se na lékařské fakultě habilitoval, profesorem se stal ale až v roce 1963. Univerzitu musel totiž z politických důvodů v 50. letech opustit. Zaměstnání nalezl ve VÚCHOK, který vedl od roku 1961. Byl prvním předsedou Československé společnosti nefrologické. Zabýval se zejména fyziologií ledvin a srdce v souvislosti s hypertenzí. Po okupaci Československa v srpnu 1968 emigroval do Západního Německa. První zastávkou Broda v Německu byla Mohuč, poměrně krátce působil na místní univerzitě jako hostující profesor. Brzy přešel do Hannoveru, kde se stal univerzitním profesorem a přednostou univerzitního nefrologického pracoviště (1970–1984). Zemřel v Německu rok po ochodu do důchodu v roce 1985. Pohřben je však v Anglii na vojenském hřbitově spolu s padlými československými zahraničními vojáky.

Brod je autorem více než 200 odborných článků a několika monografií, z nichž uvádíme „Ledviny: Fyziologie, klinická fyziologie, klinika“ vydaná roku 1962, „Klinická fyziologie a pathologie ledvin“ z roku 1949 a „The Kidney“ vydaná v USA roku 1975. Profesor Brod získal mnoho ocenění doma, a zejména v cizině. Jako učitel vychoval 9 profesorů a docentů v ČR a 3 profesory působící na Slovensku. Sedm bývalých Brodových spolupracovníků, kteří po roce 1968 odešli do emigrace, se stalo profesory západních univerzit (5, 6).

Otto Wichterle (1913–1998) absolvoval roku 1936 VŠCHTI (Vysokou školu chemicko-technologického inženýrství) Českého vysokého učení technického doktorátem technických věd. Po dvou letech začal při zaměstnání studovat (byl asistentem profesora E. Votočka) medicínu, studia mu byla přerušena zavřením českých vysokých škol v listopadu 1939. Uchýlil se do Zlína, kde pracoval v Baťově výzkumném ústavu v oddělení chemie. Tajně tam studovali perspektivní umělé hmoty, zejména makromolekulární polyamid, po válce známý jako silon.

Hned v květnu 1945 se vrátil do Prahy na VŠCHTI a v červnu již přednášel studentům anorganickou a organickou chemii. Přitom se intenzivně věnoval i výzkumu v oboru organické makromolekulární chemie. Zaujaly ho zejména gely, např. gel HEMA, který později posloužil jako materiál k přípravě gelových kontaktních čoček. V roce 1958 byl jako profesor a akademik Československé akademie věd (ČSAV) vyhozen ze školy, ale ČSAV mu poskytla útočiště, mohl pracovat jako vedoucí Laboratoře vysokomolekulárních látek, která byla přeměněna v Ústav makromolekulární chemie ČSAV. Nejdříve to nebylo možné, ale časem se mohly kontaktní čočky vyvíjet i v rámci Ústavu. V prosinci 1961 totiž Wichterle doma zkonstruoval zařízení k odlévání kontaktních čoček. Nápad a vynález řádně patentoval, z licenčních poplatků od amerických firem získával stát ohromné finance. Wichterle se stal pro stát důležitou a respektovanou osobou.

V lednu 1968 po uvolnění režimu se pracovníci ČSAV a další lidé začali scházet, schůzky vyústily ve vznik Svazu vědeckých pracovníků, jehož přípravného výboru byl Wichterle předsedou. A někteří členové tohoto výboru včetně Wichterleho se stali také iniciátory 2000 slov, které aktivizovaly občanstvo proti stále zjevnému tlaku sovětského vedení proti reformám v ČSSR. Kvůli politické aktivitě v období Pražského jara byl zbaven funkce ředitele ústavu (předtím se ovšem Wichterle sám vzdal členství v České národní radě). Milostivě mu bylo umožněno pracovat jako vědecký pracovník v Ústavu molekulární chemie, stát ho krom jiného potřeboval při řešení sporů s licencemi. Po Sametové revoluci se Wichterle stal předsedou ČSAV. V této funkci působil do března 1993.

Miroslav Holub (1925–1998) je u české veřejnosti znám více jako básník. Povoláním to však byl lékař a vědec, zaměřením imunolog. V letech 1958–1970 byl zaměstnán jako pracovník Mikrobiologického ústavu ČSAV, ze kterého byl z politických důvodů (kvůli angažovanosti v obrodném procesu roku 1968) propuštěn. Po srpnové okupaci odjel do německého Freiburgu, kde absolvoval roční stáž v Ústavu Maxe Plancka pro imunologii. Po stáži se vrátil do svého domovského ústavu v Praze, ze kterého byl v roce 1970 propuštěn. Holub platil za vědeckou kapacitu, je autorem asi 150 vědeckých publikací. Měl štěstí, ž roku 1972 mohl nastoupit do nově založeného Institutu klinické a experimentální medicíny (IKEM), kde v imunologické skupině pracoval do roku 1994. Po odchodu z IKEM pracoval až do své smrti (v roce 1998) opět v Mikrobiologickém ústavu. Vydal dvě monografie: „Struktura imunitního systému“ (1979) a „Immunology of Nude Mice“ (1989 v USA).

Otakar Poupa (1916–1999) se stal univerzitním profesorem v roce 1961. V roce 1968 seděl na dvou židlích – ve Fyziologickém ústavu ČSAV jako vedoucí Oddělení fyziologie a patofyziologie přeměny látek a v Ústavu patologické fyziologie Fakulty dětského lékařství UK. Měl značné zkušenosti v experimentální kardiologii, je autorem četných (280) příspěvků o vývoji srdečního svalu a věnčitých cév. Známé jsou však i jeho monografie včetně autobiografické knihy. Po okupaci Československa v srpnu 1968 emigroval do Švédska, kde pracoval na Göteborské univerzitě, pobýval též v Dánsku či v Norsku. Aktivně se zapojil do demokratizačního procesu v roce 1968 (stejně jako Brod či Holub nebo Sekla a Wichterle), což byla jeho jediná politická angažovanost (7).

Nejstarším z iniciátorů 2000 slov byl biolog, genetik a průkopník české eugeniky profesor Bohumil Sekla (1901–1987), jenž v roce 1968 již 16 let vedl Biologický ústav Fakulty všeobecného lékařství UK. V 50. letech odvážně bojoval za genetiku jako vědu. Jeho hlavními díly jsou Dědičnost v přírodě a společnosti, Dědičné zdraví a Imunogenetika nádorového růstu. Po srpnu 1968 byl postupně zbavován funkcí. Jako důchodce (1970–85) pracoval jako lékařský specialista na Oddělení lékařské genetiky KÚNZ (8).

Uveřejnění 2000 slov a stručný obsah prohlášení

K uveřejnění prohlášení došlo 27. června ve výše uvedených denících a týdeníku Literární listy. O dva dny později prohlášení otiskla ostravská Nová svoboda a slovenská Smena. Manifest jako článek měl dlouhý název Dva tisíce slov, která patří dělníkům, zemědělcům, úředníkům, umělcům a všem. Zajímavé je, že není věnován vědcům, ti jsou zahrnuti pod slůvkem všem.

Jak den 27. června prožíval profesor Poupa, popsal po 30 letech ve své knize (3): „Bylo to 27. června, den byl jako ze zlata. Jan Brod mě volal do ústavu, že je strašný malér ze Dvou tisíc slov, že o nich jedná parlament, že Smrkovský je z toho ve stavu nepříčetnosti a že se máme večer sejít v kanceláři parlamentu na koberci u doktora Kriegela. Byla nás tam tenkrát hrstička. A František Kriegel, objednavatel, nám strašlivě lál. Jeho stanovisko si dodnes nedovedu vysvětlit. Postrádalo a postrádá dosud, zvláště nyní, když znám jeho další osud, jakoukoliv logiku. Asi nerozumím diplomacii, ani politice. Kdesi jsem četl rozbor Krieglovy osobnosti od Václava Havla. Myslím, že Kriegelovi dokonale rozuměl. Ptali jsme se Kriegela, proč nám vyčítá, když mluvíme pravdu. Radok byl udiven, že se Dva tisíce slov u něho nesetkalo s potleskem. Psalo se tam, že by lidé nemuseli třeba chodit do úřadů k lidem, ke kterým nemají důvěru. To soudruhy, včetně Kriegela, strašně rozčílilo. Wichterle se ho zeptal, jestli on chodí na návštěvu k lidem, kterým nevěří, nebo co mu lžou. Na to Kriegel už neodpověděl.“ Otto Wichterle píše: „Když článek (Dva tisíce slov) po uveřejnění napadl v parlamentu generál Kodaj a označil jej jako výzvu ke kontrarevoluci, museli jsme se bránit. Ještě týž den (27. 6., pozn. autora) jsme vystoupili v televizi, kam nás uvedl předseda Národní fronty doktor F. Kriegel a kde kromě nás byl ze signatářů inženýr Jiří Hanzelka.“ (4).

Ke 2000 slov vyšel ve zvláštním vydání LL 19. 7. dodatek Jen několik slov bez uvedení autora. Bylo to další zdůvodnění manifestu. Obsahem 2000 slov byla výzva, aby československá společnost podpořila demokratizační proces ve státě, a přitom nepoužila antikomunismus. V textu byly vysloveny obavy z působení konzervativních stoupenců ve straně a jejich podpory ze zahraničí. Podstatná část provolání je o minulém působení komunistické strany, která zneužila podpory, již měla po skončení 2. světové války. Chybně vedená KSČ se změnila z politické strany v mocenskou organizaci, v níž se často vyskytovali vládychtiví sobci, vypočtení zbabělci a vůbec lidé se špatným svědomím. Podobně tomu bylo i u činnosti státu a jeho vedení. Lidé ztratili důvěru ke KSČ i k vládnoucí vrstvě a přiklonili se k apolitičnosti. V manifestu je popravdě uvedeno, že za zmíněný stav nejsou zodpovědní jen komunisté, ale celý národ, ovšem hlavně ti, kdo byli součástí a nástrojem nekontrolované moci, tedy stranický aparát na všech úrovních. Vůdci KSČ vydávali svoji zvůli za vůli dělnictva. To přitom prakticky o ničem nerozhodovalo. Valná část funkcionářů strany se brání polednovým změnám a stále má k dispozici potlačovací prostředky, psalo se v prohlášení.

V manifestu se konstatuje, že obrodný proces nepřichází s ničím příliš novým, myšlenky a náměty potlačované režimem jsou starší než omyly československého socialismu. Zdrojem společenských změn je ekonomika, která hmotné hodnoty promrhala. Existuje však naděje na nápravu, je však ohrožena. V krátké době se mohou vyskytnout názory, že obrody lze dělat demokratickou cestou bez komunistů, ba dokonce proti nim. Nový ústřední výbor KSČ, který má být zvolen na blízkém sjezdu strany, by se měl chtít opřít o důvěru obyvatelstva, a ne o násilí. Příští demokracie a její praktická kvalita závisí na tom, co se stane s podniky. Zaměstnanci podniků udělají nejlíp, když si zvolí do odborových orgánů své přirozené vůdce, schopné a čestné lidi. Podobně mají postupovat i dělníci v případě podnikových či podnikatelských rad, které se právě vytvářejí. Žádoucí je odchod lidí, kteří zneužili své moci, poškodili veřejný majetek a jednali nečestně nebo krutě. V manifestu je výzva k ustavování výborů na obranu svobody slova. Obyvatelstvu na Slovensku jde nyní o nové státoprávní uspořádání jako řešení národnostní otázky, a to formou federace. Ať se zdaří.

Závěrečná slova manifestu jsou povzbudivá: „Letošního jara se nám znovu vrací jako po válce velká příležitost. Máme znovu možnost vzít do rukou naši společnou věc, která má pracovní název socialismus, a dát jí tvar, který by lépe odpovídal naší kdysi dobré pověsti i poměrně dobrému mínění, jež jsme o sobě původně měli. Toto jaro právě skončilo a už se nevrátí. V zimě se všecko dovíme. Tím končí toto naše prohlášení k dělníkům, zemědělcům, úředníkům, umělcům, vědcům, technikům a všem. Napsáno bylo z podnětu vědců.“

Prohlášení končilo seznamem 70 signatářů, nikoli všech, kdo manifest podepsali. Byl to jen vzorek z různých skupin obyvatelstva podle toho, kdo byl jak v době před uveřejněním zastižen. Pod článkem „Jen několik slov“ bylo uvedeno dalších 60 signatářů. Z uveřejněných signatářů byl každý šestý lékař. Přehled signatářů poskytuje rámeček.

Reakce na 2000 slov

Ohlas veřejnosti na text 2000 slov byl obrovský. Díky celkovému nákladu novin, které uveřejnily prohlášení (1,3 milionů výtisků) se veřejnost seznámila s politickou situací včetně návrhů řešení. Mnoho pracovišť a závodů prohlášení velice kladně přijalo a podpořilo. Na konci června probíhaly okresní a krajské konference KSČ a na některých z nich se hovořilo o 2000 slovech kladně. Redakce deníků i občasníků byly zaplaveny rezolucemi, v nichž bylo provolání jednoznačně podpořeno. Redakce Práce 13. 7. uvedla, že má k dispozici přes 100 tisíc souhlasných podpisů, redakce Literárních listů 8. 7. deklarovala 34 tisíc podpisů a redakce Mladé fronty 20 tisíc podpisů.

O reakcích iniciátorů bylo pojednáno výše (vystoupení v televizi, v deníku Práce apod.). K autorství textu 2000 slov se v tisku (v Literárních listech) přihlásil počátkem července L. Vaculík.

Československé politické orgány (předsednictvo ÚV KSČ, předsednictvo ÚV NF a vláda) provolání odsoudily, ač například v ÚV KSČ probíhal proces diskuzí mezi dubčekovci (reformisty) a konzervativci.

Ostře odmítavě se k 2000 slovům vyjádřila i Moskva. Hned 27. 6. telefonoval L. Brežněv A. Dubčekovi a vytkl mu, že došlo k uveřejnění 2000 slov, o nichž se vyjádřil jako o nástupu sil, které navodí kontrarevoluci v Československu. O něco později se k prohlášení negativně vyjádřil i sovětský tisk. Stav v Československu po 2000 slovech kritizovali též W. Gomulka, první tajemník ÚV Polské sjednocené dělnické strany a W. Ulbricht, první tajemník ÚV Jednotné socialistické strany Německa (9).

V roce 2008 zveřejnil český odborník na dějiny tisku Jakub Končelík zprávu o šetření vzniku 2000 slov, které provedla zvláštní skupina Ústřední kontrolní a revizní komise ÚV KSČ v červnu až září 1969 (2). Ve zprávě sestavené z pohovorů s osobami kolem prohlášení se čtenář dozví o důvodech, které vedly vědecké pracovníky a šéfredaktory a redaktory některých deníků či týdeníku Literární listy ke vzniku prohlášení. Dále zpráva uvádí samotný vznik prohlášení a způsob získávání signatářů profesory Brodem, Seklou a Wichterlem na pracovních schůzkách profesorů a vědeckých pracovníků i jinak. V další části zprávy revizní skupiny je informace o hlavních organizátorech prohlášení. J. Brod, O. Wichterle a L. Vaculík, někdy i L. Tondl obcházeli před uveřejněním prohlášení redakce deníků a žádali jeho jednotné zveřejnění. Ohlasy na prohlášení publikovaly redakce z vlastní iniciativy.

Ve zprávě komise je též informace o Liehmových „Jen několika slovech“, které otiskly ve zvláštním vydání 19. července Literární listy jako dodatek k 2000 slovům. Bylo to prohlášení, ve kterém měli původní signatáři vhodně reagovat na nově vzniklou situaci po 27. červnu. To měli na starosti lékaři Brod a Sekla a akademik Wichterle. Prohlášení „Jen několik vět“ podepsalo přes 44 občanů, většinou straníků, mj. na aktivu kulturních pracovníků ÚV KSČ. Mezi nově získanými signatáři bylo i pět lékařů (A. Gutmann, O. Janota, J. Lenfeld, B. Peleška a O. Šmahel). S textem souhlasilo i 20 původních signatářů z 27. 6. I tento text mírněji hodnotící politický vývoj v zemi, ale v podstatě souhlasný s původními 2000 slovy, projednávali v redakcích opět profesoři Brod, Sekla a Wichterle.

Dovětkem ke zprávě revizní skupiny je třeba uvést rozhodnutí Ústřední kontrolní a revizní komise KSČ zavést disciplinární řízení se soudruhy Brodem, Tondlem, Králem a Liehmem. Stranickému šetření, případně disciplinárnímu řízení, měli být (a byli) podrobeni bývalí šéfredaktoři Jungmann (LL), Fořt (ZN), Jelínek (MF) a Velenský (Práce) a redaktor Vaculík (LL), ten však byl vyloučen už dříve.

Závěr

V tomto článku bylo demonstrováno, jakou politickou sílu mělo prohlášení-manifest 2000 slov v červnu a v červenci 1968 na československou veřejnost. Iniciátory prohlášení byli (na popud člena předsednictva ÚV KSČ Kriegela) čeští vědci-lékaři profesoři Jan Brod, Bohumil Sekla a Otakar Poupa a doktor medicíny Miroslav Holub s podstatným účastenstvím chemika profesora Wichterleho. František Kriegel v červnu 1968 neoslovil k výzvě žádného humanitního vědce (téměř všichni byli straníci). I po 50 letech zůstává 2000 slov mementem pro naši společnost uměle rozdělovanou soudobými politiky. Oproti roku 1968 v roce 2018 nehrozí nebezpečí zvenčí, takže naši současní vědci jsou zatím v podstatě zticha.

Adresa pro korespondenci:

RNDr. Jiří Jindra, CSc.

Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, v. v. i.

Vlašská 355/9

118 00  Praha 1

Tel.: 257 286 341

e-mail: jindra@usd.cas.cz