Klíčové momenty v historii československé radiobiologie

Súhrn

Posuzujeme-li rozvoj jakéhokoliv oboru v historických souvislostech, nelze oddělit Českou a Slovenskou republiku. Společných 75 let (kromě období 1939–1945) charakterizuje úzká spolupráce českých a slovenských univerzit a vědeckých ústavů, a radiobiologie nepředstavovala výjimku – proto hovoříme o československé radiobiologii. Ta ve své historii prošla třemi významnými etapami, ovlivněnými i světovou politicko-vojenskou situací, a je nutné zdůraznit, že její výsledky byly a jsou srovnatelné se zahraničními pracovišti.

První etapa mezi roky 1895–1939 přinesla poznání základních mechanismů a důsledků působení ionizujícího záření na organismus. Druhá etapa v letech 1939–1990 představovala období rozvoje mírového využití atomové energie, ale i jejího zneužití pro vojenské účely. Podrobně se studovala nemoc z ozáření, ochrana před radiačním poškozením a možnosti radioprotekce. Převážná většina výsledků zůstávala utajena a nebylo možné je publikovat. Třetí etapa po roce 1990 posunuje radiobiologii k podrobnému studiu poradiačních změn na intracelulární úrovni s cílem zefektivnění radioterapie a ochrany před zářením, a to rovněž v kontextu nebezpečí zneužití ionizujícího záření teroristy. Zvýšená pozornost se věnuje rovněž vlivu ionizujícího záření na rostliny a možnému následnému přínosu.

Klíčová slova:

ionizující záření – nemoc z ozáření – radiační ochrana – radiobiologická centra

ÚVOD

Historii radiobiologie můžeme datovat od okamžiku objevu paprsků X Wilhelmem Conradem Röntgenem 8. listopadu 1895. Po několika letech nadšení a hledání aplikací v diagnostice a v léčbě byly zjištěny i negativní účinky ionizujícího záření. Po roce 1918 se této problematice věnuje především akademik František Běhounek, který brzy získá další spolupracovníky. Na studium vlivu radiace na živý organismus se zaměřuje řada univerzitních a výzkumných pracovišť v Evropě a v USA. Mnoho tehdy získaných poznatků platí dodnes.

Druhá světová válka urychlila vývoj atomové bomby – její použití Američany snad válku zkrátilo, ale s následky této tragédie se setkáváme dosud.

Po roce 1945 jaderná energie nachází uplatnění v energetice a v dalších průmyslových oborech. Ionizující záření šířeji proniká do zdravotnictví, objevuje se nový diagnostický a terapeutický obor nukleární medicína. I v tomto období lze výsledky československých pracovišť směle srovnávat se zahraničními, jejich zveřejnění však brání bipolární rozdělení světa, a tím i obava jejich využití „protivníkem“.

Třetí etapu, po pádu „železné opony“, charakterizuje detailní studium působení ionizujícího záření na organismus, ale také rostoucí riziko možnosti zneužití radioaktivních materiálů teroristy a ohrožení civilního obyvatelstva tzv. špinavou bombou.

OBDOBÍ LET 1895–1918

V noci z 8. na 9. listopadu 1895 pozoroval Wilhelm Conrad Röntgen (1845–1923) ve své univerzitní laboratoři na Bahnhofstraβe 8 ve Würzburgu dosud neznámé paprsky X. Krátce nato, 5. března 1896, odhalil Antoine Henri Becquerel (1852–1908), profesor pařížské Polytechnické školy, existenci přirozeného ionizujícího záření. Tyto dva epochální objevy stály na začátku rozvoje řady vědních oborů, včetně medicínsky a biologicky zaměřených, radiobiologii nevyjímaje.

Opomenout nelze ještě dva další významné vědce. Jeana Albana Bergonié (1857–1925) považovala odborná veřejnost za mimořádnou osobnost, brilantní a vizionářskou ve svých názorech. Již ve 26 letech byl jmenován profesorem lékařské fyziky a intenzivně se věnoval hlubšímu poznání rentgenového záření, ke kterému měl jako náčelník lékařských radiografických zařízení 18. divize francouzské armády blízko. Později svůj odborný zájem rozšířil na ochranu před ionizujícím zářením. V roce 1902 se v Bordeaux setkal s Louisem Mathieu Frédéricem Adrienem Tribondeauem (1872–1918), který sloužil jako námořní lékař. I on měl obdivuhodně široký odborný záběr – od biochemie přes bakteriologii po radiobiologii a dermatologii. Spolupráce těchto vědců vyústila v roce 1906 ke zjištění, že radiosenzitivita tkáně je přímo úměrná její reprodukční aktivitě a nepřímo úměrná stupni diferenciace buněk. Nejvyšší citlivost k ionizujícímu záření proto vykazují rychle se dělící nebo málo diferencované buňky. Toto pravidlo označujeme jako zákon Bergonié a Tribondeau.

Objevy z konce 19. století rychle přecházely do medicínské praxe. Vědecký převrat a překotný aplikační rozpuk ovšem přinesly také řadu negativ. Přístrojová technika byla nedokonalá, dávkování nepřesné a radiobiologické znalosti chabé. Proto docházelo k častým vážným poškozením pacientů a personálu. O tomto období se dokonce mluví jako o „radiové módě“ – panovalo přesvědčení, že se našel univerzální lék na maligní nádory a že nízké dávky nejen neškodí, ale naopak stimulují (1).

V Čechách, ještě v časech rakousko-uherské monarchie, se jako první lékař možnostmi uplatnění rentgenového a následně i přirozeného záření v medicíně zabýval prof. MUDr. Rudolf Tomáš Jedlička (1869–1926). Již v roce 1897 pomocí rentgenových paprsků diagnostikoval na chirurgické klinice prof. Karla Maydla pražské Všeobecné nemocnici přítomnost cizího tělesa (hřebíku) v žaludku tesaře z Podřipska. V témž roce vybudoval první rentgenový kabinet v Praze v hotelu U černého koně, kde prováděl skiagrafická vyšetření. K nastavení správného stupně záření běžně používal vlastní ruku, aniž by tušil, tak jako ostatní lékaři, že její opakované vkládání do rentgenového záření vede k radionekróze. Přišel tak o tři prsty na levé ruce, zbyl mu jen palec a necelý ukazováček. I s tímto hendikepem ovšem nadále operoval. Prioritní postavení zaujímá rovněž v radioterapeutické aplikaci ionizujícího záření. Jako první v Rakousku-Uhersku aplikoval radiovou sůl, kterou zakoupil z vlastních finančních prostředků. V roce 1902 nejprve 20 mg radia, které mu však jeho asistentka neopatrností vyhodila, podruhé v roce 1912, kdy získal 42 mg, za cenu přibližně 50 tisíc rakousko-uherských korun (pro porovnání, kráva stála 400 až 500 korun a stejná byla měsíční mzda vysoce postaveného úředníka).

Objev terapeutických přínosů radonové vody se pak pojí se vznikem radioaktivních lázní v Jáchymově v roce 1906. Po skromných začátcích umožnily léčebné úspěchy otevření první lázeňské budovy Radium Kurhaus, kam se radonová voda sváděla z dolu několikakilometrovým potrubím.

První učebnici psanou v češtině dedikovanou problematice ionizujícího záření vydává v roce 1923 pod názvem „Radium: jeho vlastnosti, použití a výroba u nás i v cizině“ (obr. 1) po svém návratu z Paříže prof. RNDr. František Běhounek (1898–1973). V následujícím roce vychází jeho další učebnice, tentokrát věnovaná jak radiu, tak rentgenovým paprskům. Akademik Běhounek byl všestranný fyzik, který se vedle ionizujícího záření zabýval výzkumem atmosférické elektřiny. V roce 1926 založil a v letech 1933–1945 řídil Státní radiologický ústav. Po roce 1945 působil ve vedoucích funkcích na Československé akademii věd a Univerzitě Karlově. Od roku 1956 vedl katedru dozimetrie ionizujícího záření na Fakultě technické a jaderné fyziky Univerzity Karlovy (na založení fakulty se osobně podílel). Tato fakulta přešla v roce 1959 pod České vysoké učení technické v Praze (ČVUT).

Po 1. světové válce registrujeme v Československu výrazný rozvoj radioterapeutických oddělení. V roce 1922 se otevírá radiumterapeutické oddělení při nemocnici v Praze na Vinohradech a v roce 1927 radioterapeutický ústav v Pražském sanatoriu v Praze-Podolí tak, jak si přál v té době již zesnulý profesor Jedlička. O 4 roky později dochází k založení „radiového emanatoria“ na Lékařské fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě, v roce 1935 Masarykovy léčebny na Žlutém kopci v Brně a konečně v roce 1936 Radioléčebného ústavu Čs. spolku pro zkoumání a léčbu zhoubných nádorů v Praze na Bulovce (dnes Ústav radiační onkologie), který vedl doc. MUDr. František Vladimír Novák (1894–1940). Ten publikoval v roce 1937, společně s Františkem Běhounkem, učebnici „Lékařská radiobiologie“ (2), která rozšiřuje poznatky popisované v monografii Jaromíra Markla (viz dále). Je zajímavé, že autoři významně zpochybňují zákon Bergonié a Tribondeau a naopak pozitivně hodnotí Arndtův-Schulzův zákon, přestože ten byl určen pro homeopatika.

První v češtině sepsané radiobiologické pojednání reprezentuje útlá monografie MUDr. Jaromíra Markla (1894–1962) „Léčba radiem“ (3), vytištěná v roce 1924 (obr. 2). Markl byl primářem rentgenologického oddělení Státní nemocnice v Ostravě-Zábřehu, během války potom primářem centrálního rtg ústavu Závodní nemocnice Vítkovických železáren a v letech 1948–1951 lékařem revírní bratrské pokladny OKR. Uvedená monografie shrnuje radiobiologické poznatky té doby, zejména o biologických účincích radia. Pozorování se zaměřuje především na vliv ionizujícího záření na bakterie (stafylokoky, salmonely), viry (vzteklina) i na hadí jedy a možnosti jejich inaktivace. Značné pozornosti se dostává také účinkům na rostliny – na jejich látkovou výměnu, urychlené klíčení a rychlost růstu. Autor cituje převážně poznatky ze zahraniční literatury, připomíná ale i výsledky českého chemika, fyziologa a biologa prof. RNDr. Julia Stoklasy (1857–1936), prvního děkana Vysoké školy zemědělského a lesnického inženýrství.

Již v tomto období se podařilo nashromáždit dostatečné poznatky o vlivu ionizujícího záření na jádro buňky, o rozdílných účincích v závislosti na velikosti dávky a o latentní době předcházející manifestaci poradiačních symptomů. V rámci experimentálních prací se studovaly především změny u myší, potkanů a králíků po aplikaci radiových solí intravenózně či per os. Markl rovněž sumarizuje stávající znalosti změn jednotlivých orgánů po ozáření. Pozornost zasluhují například kapitoly o poradiačních změnách smyslových orgánů a metabolických změnách kyseliny močové a uhlohydrátů. Pro řadu orgánů se tehdejší závěry výrazněji nelišily od těch současných (například u kůže, gastrointestinálního traktu, pohlavních orgánů a nervového systému). Zajímavá je úvaha o možnosti léčby maligní tkáně indukované ionizujícím zářením dalším následným ozářením, které by stimulovalo okolní, nádorem nepostiženou tkáň, a tím omezovalo růst nádoru a vedlo k úzdravě.

I když pojem frakcionace ještě nebyl v textu explicitně použit, autor frakcionované ozařování popisuje a doporučuje ozařovat nádor 8–14 dní. Tento názor však nepředstavoval obecný konsensus, například v Německu lékaři preferovali maximálně snesitelnou dávku rentgenového záření aplikovanou jednorázově. Radioterapie byla považována za účinnou také při léčbě dny, revmatismu, ischiasu, neuralgie, aterosklerózy, a dokonce i hypertenze renálního původu pro svůj sedativní efekt.

OBDOBÍ LET 1945–1990

Za významného žáka akademika Běhounka je považován prof. RNDr. Vilém Santholzer, DrSc. (1903–1972). V roce 1928 nastoupil do Státního radiologického ústavu, kde pod vedením Františka Běhounka studoval příčiny „jáchymovské nemoci horníků“. Po 2. světové válce působil na Ministerstvu zdravotnictví ČSR, odkud v roce 1950 přechází na katedru lékařské fyziky Lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Hradci Králové. V letech 1951–1958 v hodnosti plukovníka vedl tuto katedru na Vojenské lékařské akademii (VLA, od roku 1955 VLA JEP). V roce 1951 současně po dobu 7 měsíců zastával post děkana Vysoké školy chemické v Pardubicích (základ dnešní Univerzity Pardubice). Zabýval se především možnostmi aplikace atomové energie pro mírové účely a při dobývání vesmíru, zároveň však i nebezpečím jejího zneužití (4).

Další významnou osobnost, uznávanou již před rokem 1939, představoval prof. MUDr. et RNDr. Ferdinand Herčík, DrSc. (1905–1966), který se experimentálním radiobiologickým studiím věnoval již od roku 1932. Zkoumal zejména biologické účinky všech druhů krátkovlnného záření. Stal se průkopníkem československé biofyziky a zakladatelem československé radiobiologie. Po zavření českých vysokých škol v roce 1939 pracoval v Zemském radioléčebném ústavu (dnes Masarykův onkologický ústav), kde rozvíjel radioterapii a tajně pokračoval v experimentech. V letech 1949–1950 byl děkanem Lékařské fakulty Masarykovy univerzity. Dne 1. února 1954 v Brně založil Biofyzikální laboratoř Československé akademie věd (ČSAV), která 1. ledna 1955 získala status Biofyzikálního ústavu ČSAV, jenž dodnes patří mezi významná vědecká pracoviště v oboru. Ve stejném roce byl jmenován členem korespondentem ČSAV a v období 1953–1959 byl prorektorem Masarykovy univerzity pro vědu a výzkum. V roce 1956 se stal členem, v letech 1960–1961 místopředsedou a v letech 1961–1962 předsedou Vědeckého výboru Organizace spojených národů pro účinky atomového záření v New Yorku. Významně se podílel na dosažení mezinárodní dohody o zákazu nadzemních pokusných jaderných výbuchů. Od roku 1963 byl členem výboru Mezinárodní asociace pro radiační výzkum a místopředsedou rady guvernérů v Mezinárodní agentuře pro atomovou energii (IAEA). Profesor Herčík předčasně zemřel na akutní infarkt myokardu, tedy nikoliv (jak chybně uvádějí některé literární zdroje) v důsledku nemoci z ozáření (1, 6).

Atomová energie našla uplatnění i v jiných odvětvích než v medicíně a ve vojenství. Příkladem budiž energetika nebo doprava. První jaderná elektrárna na světě, úspěšně spuštěná 27. června 1954, se nachází v Obninsku nedaleko Moskvy (obr. 3). V tomto období atomová energie nachází uplatnění v pohonu ledoborců a ponorek.

Rozšiřující se aplikační možnosti jaderné energie vedly po 2. světové válce k rozvoji řady dalších vědních oborů. Kromě mírového využívání jaderné energie představoval prioritu tehdejších velmocí vývoj jaderných zbraní. I když řada poznatků získaných tímto výzkumem našla dříve či později své uplatnění také v civilním sektoru, většina úsilí směřovala k plnění vojenských cílů. V době studené války proto stoupal význam studia možné ochrany před následky působení ionizujícího záření. Potřebné informace mohl poskytnout pouze intenzivní výzkum včetně radiobiologického. Poměrně značné vložené finanční prostředky pomohly výrazným způsobem posunout naše povědomí o mechanizmu účinku ionizujícího záření na živý organismus. Československá republika nezůstala výjimkou a poznatky níže uvedených pracovišť byly na vysoké úrovni. Řada z nich tehdy měla označení tajné, a nesměly se tudíž publikovat. Po odtajnění po roce 1990 však sklidily uznání i z druhé strany v té době již neexistující „železné opony“.

Mezi klíčové úkoly radiobiologie mezi roky 1950–1990 patřilo studium:

• ochrany obyvatelstva a vojsk v případě použití jaderných zbraní nebo při haváriích civilních jaderných zdrojů;
• akutní a chronické nemoci z ozáření včetně možností její diagnostiky a terapie a specifik sdružených a kombinovaných forem poškození;
  • vlivu jaderné energetiky na životní prostředí;
  • diagnostických a terapeutických možností využití ionizujícího záření v medicíně;
  • kosmického záření v rámci programu Interkosmos.

Stupňující se mezinárodní napětí na přelomu 40. a 50. let vyústilo v roce 1950 k založení radiobiologického oddělení při zdravotním odboru Vojenského technického ústavu v Praze. Náčelníkem byl jmenován plk. MUDr. Josef Šveda (1916–1982), který po založení VLA přešel v roce 1952 do Hradce Králové na oddělení radiologické ochrany, vytvořené při katedře radiologie VLA a Radiologické kliniky LF UK a FN Hradec Králové, vedené plk. prof. MUDr. Janem Bašteckým, DrSc. (1899–1979).

Na tomto oddělení začala pracovat první generace vojenských radiobiologů. Vedle Josefa Švedy, který zastával funkci jeho náčelníka od roku 1957 do roku 1963, sem patřili plk. MUDr. František Morávek, CSc. (1915–2006), plk. doc. MUDr. Vojtěch Vondráček, CSc. (1923–2008), plk. MUDr. Antonín Šmíd, CSc. (1928–2000) či pozdější přednosta Ústavu lékařské biofyziky 3. LF UK plk. prof. MUDr. Vlastimil Slouka, CSc. (1927–2014). Dne 1. září 1963 došlo k ustavení samostatné katedry radiobiologie Vojenského lékařského výzkumného a doškolovacího ústavu Jana Evangelisty Purkyně (VLVDÚ JEP) v Hradci Králové. Prvním náčelníkem této katedry se v roce jejího ustavení stal plk. prof. MUDr. Josef Mráz, CSc. (1918–1975), který se v roce 1968 dočkal jmenování prvním profesorem vojenské radiobiologie Univerzity Karlovy (5).

Výzkumné úkoly v oblasti ochrany osob před účinky ionizujícího záření vyplývaly především z potřeb zdravotnické služby Československé lidové armády (ČSLA) a rozvíjející se jaderné energetiky. Celostátním řízením radiobiologického výzkumu pro potřeby ČSLA pověřila Státní plánovací komise od počátku 60. let až do roku 1975 Zdeňka Dienstbiera. Od 1. ledna 1976 se koordinačním pracovištěm stala katedra radiobiologie VLVDÚ JEP, respektive VLA JEP v Hradci Králové. V letech 1976–1985 řídil odbornou pracovní skupinu MNO/HT-ZS pro radiobiologii Milan Dostál, v období 1986–1990 Pavel Kuna, oba coby hlavní radiobiologové zdravotnické služby ČSLA. Od roku 1990 se této funkce ujímá Pavel Petýrek, a to až do ukončení práce této skupiny v roce 1991 (6).

V letech 1975–1985 vedl katedru radiobiologie plk. prof. MUDr. Milan Dostál, CSc. (1925–2009). Po jeho odchodu do důchodu převzal funkci náčelníka katedry v období 1986–1987 plk. prof. MUDr. Pavel Kuna, DrSc. (1940–2018). Ten byl v roce 1987 jmenován náčelníkem VLVDÚ JEP a v témž roce také náčelníkem – rektorem znovuobnovené VLA JEP (do roku 1990). Do funkce náčelníka katedry byl uveden v roce 1987 plk. doc. MUDr. Pavel Petýrek, CSc. (1936–2014), který ji řídil až do reorganizace VLA JEP v roce 1998, kdy se radiobiologické pracoviště s radioizotopovou laboratoří stalo součástí Ústavu radiobiologie a imunologie. V 80. letech kladla katedra zvláštní zřetel na studium efektu supraletálních dávek záření; za tímto účelem ozařovala laboratorní zvířata neutrony generovanými štěpením v tepelné koloně reaktoru VVR-S Ústavu jaderného výzkumu. Nelze opomenout ani experimenty s rychlými neutrony na izochronním cyklotronu U 120 M v Ústavu jaderné fyziky ČSAV v Řeži u Prahy. Radiobiologické zaměření se promítlo do výzkumu dalších kateder VLVDÚ JEP, respektive VLA JEP, tak i činnosti kateder a ústavů lékařské a farmaceutické fakulty UK v Hradci Králové a Ústavu experimentální biofarmacie ČSAV. Zde je na místě připomenout prof. RNDr. PhMr. Jaroslava Květinu, DrSc., dr.h.c., FCMA (^­1930), kterého lze oprávněně považovat za zakladatele evropské radiobiologické farmakologie (7).

V září 1957 převzal vedení Fyzikálního ústavu Fakulty všeobecného lékařství Univerzity Karlovy (FVL UK, dnes 1. lékařská fakulta UK) prof. MUDr. Zdeněk Dienstbier, DrSc., dr.h.c. (1926–2012). Pracoviště bylo následně přejmenováno na Ústav lékařské fyziky a později na Katedru a ústav biofyziky a nukleární medicíny (KÚBNM). Zdeněk Dienstbier byl prvním docentem radiobiologie v Československu. V 1964 byl jmenován profesorem v oboru nukleární medicíny, třetím v této specializaci v celé Evropě. Protože dokázal propojit badatelský radiobiologický výzkum s klinickou praxí (několik let působil jako odborný asistent na I. interní klinice FVL UK) a požadavky vojenské radiobiologie té doby, podařilo se mu v 60. letech 20. století vybudovat ústav s náročným a rozsáhlým vědeckovýzkumným programem, který svého času reprezentoval největší pracoviště v rámci Univerzity Karlovy. Tři funkční období byl členem výboru Evropské radiobiologické společnosti, v letech 1971–1972 dokonce jejím prezidentem. Řadu let zastával post předsedy výboru Společnosti nukleární medicíny a radiační hygieny ČLS JEP (8).

I po smrti profesora Ferdinanda Herčíka zůstal až do dnešních dnů významným radiobiologickým pracovištěm Biofyzikální ústav ČSAV v Brně (dnes AV ČR), ve kterém hrála a hraje radiobiologická sekce klíčovou úlohu. I zde působila a působí řada významných mezinárodně uznávaných radiobiologů. Nelze všechny vyjmenovat, připomeňme si tedy alespoň prof. MUDr. Milana Pospíšila, DrSc. (1929–2014), člena předsednictva pracovní skupiny pro kosmickou biologii a lékařství při Československé komisi pro spolupráci ve výzkumu a využití kosmického prostoru „Interkosmos“, doc. MUDr. Miloslava Skalku, DrSc. (1929–2001) či MUDr. Antonína Vacka, CSc. (1929–2009).

V Hradci Králové vedle VLA JEP existovalo ještě druhé radiobiologické pracoviště. Jednalo se o Ústav pro experimentální a klinickou radiobiologii a využití radioizotopů LF UK v Hradci Králové vedený prof. MUDr. Ivanem Vodičkou, CSc. (1932–2001). Ten v letech 1985–1990 zastával rovněž funkci děkana fakulty a v letech 1983–1990 byl přednostou Ústavu lékařské biofyziky. Ústav rozpracoval řešení otázek diagnostiky, patogeneze, profylaxe a léčby akutní nemoci z ozáření, vnitřní a zevní kontaminace radioaktivními látkami a problematiku experimentální onkologie.

Mezi významná československá radiobiologická pracoviště v 70. a 80. letech patřila katedra všeobecné biologie Přírodovědecké fakulty Univerzity Pavla Jozefa Šafárika v Košicích. Radiobiologové této katedry se soustředili především na studium vlivu atomových elektráren na životní prostředí a možná zdravotní rizika pro jejich pracovníky, mapování pohybu radioaktivních látek v potravním řetězci a mutace rostlin po ozáření s dopadem na šlechtitelské metody. Od roku 1959 měli košičtí radiobiologové k dispozici unikátní experimentální kobaltové pole, které umožnilo studium vlivu záření gama na růst rostlin a na zde žijící živočichy při dávkovém příkonu od 0,1 do 10 Gy/hod. Volit šlo z rozličných modelů ozařování, od dlouhodobého působení nízkých dávek až po téměř přírodní podmínky. Po řadu let byl vedoucí postavou radiobiologické skupiny žák prof. Ferdinanda Herčíka prof. MUDr. Milan Praslička, DrSc. (1923–1985). Z tohoto pracoviště je nicméně nutné jmenovat také minimálně tři další významné osobnosti: prof. MUDr. Ivana Ahlerse, DrSc. (*1933), prof. MUDr. Evu Ahlersovou, DrSc. (*1934) a prof. RNDr. Evu Mišúrovou, CSc. (*1936) (1).

Radiobiologickým tématům významným pro radiační ochranu se systematicky věnoval doc. MUDr. Jan Müller, CSc. (1914–2004), který vedl odbor ionizujícího záření Ústavu hygieny práce a chorob z povolání. Hlavní odbornou náplní odboru byly epidemiologické studie u horníků uranových dolů. V roce 1968 docent Müller emigroval do Kanady. V rozpracovaných studiích pokračovali jeho spolupracovníci a žáci ve Výzkumném ústavu hygieny záření, který byl později transformován v Centrum hygieny záření Institutu hygieny a epidemiologie (dnes Státní zdravotní ústav) v Praze. Studie se zaměřovaly na chromosomové aberace, radiační epidemiologii, patofyziologii krvetvorby po ozáření a některé radiotoxikologické problémy. Klíčovými osobnostmi tohoto pracoviště byli prof. MUDr. Vladislav Klener, CSc. (*1927) a MUDr. Emil Kunz, CSc. (1930–2012) a rovněž vynikající radiobiolog a jaderný fyzik Ing. Zdeněk Prouza, CSc. (1940–2013), který předtím působil na KÚBNM. Své hluboké znalosti později využil jako místopředseda Státního úřadu pro jadernou bezpečnost (SÚJB) a následně jako zástupce ředitele Státního ústavu radiační ochrany (SÚRO).

Opomenout nelze úzké sepětí nových poznatků v radiobiologii s těžbou uranu na území Československa. Pro mimořádný strategický význam uranu a vzhledem ke zdravotně-hygienické závažnosti spojené s těžbou jeho rud vyvstala nutnost pracovníky tohoto odvětví přednostně zabezpečit také po zdravotní stránce. Prvním zdravotnickým pracovištěm, které vzniklo bezprostředně po 2. světové válce již v roce 1946, byl Výzkumný a vyšetřovací ústav Jáchymovských dolů umístěný v Jáchymově, v lázeňském domě Heiner. Pracovníci tohoto zařízení prováděli běžnou léčebnou péči a pravidelné prohlídky horníků. Mezi jejich další povinnosti patřily výjezdy na šachty a úpravny za účelem kontroly hygienických podmínek a odběru vzorků pro další laboratorní zpracování. Pozornost se věnovala rovněž experimentům s cílem zjistit a objektivizovat vztah mezi pracovním prostředím a některými změnami zdravotního stavu.

Strategický význam těžby uranových rud v poválečných letech jakož i pracovní rizika spojená s těžbou rud vedou k potřebě zřídit specializované zdravotnické zařízení pro pracující uranového průmyslu. Navíc se do popředí zájmu stále více dostává i prevence a zajištění zdravého životního a pracovního prostředí. Výnosem ministra zdravotnictví ČSR ze dne 27. června 1954 tak byl zřízen Závodní ústav národního zdraví uranového průmyslu (ZÚNZ UP) a později, rozhodnutím ministra zdravotnictví ČSSR ze dne 29. června 1960, Ústav pro hygienu práce a prevenci nemocí z povolání (ÚHP UP). Do jeho čela byl postaven zástupce hlavního hygienika ČSSR, který současně vykonával funkci jeho ředitele.

Po vyčerpání rudných ložisek na Jáchymovsku se ústav v roce 1965 přestěhoval do obce Kamenná v okrese Příbram. V témž roce došlo v rámci léčebně-preventivní péče ZÚNZ UP v Příbrami k založení radiotoxikologického oddělení, které se zabývalo výlučně vědeckovýzkumnou činností. Z té doby pochází řada odborných prací z oblasti hematologie a biochemie. Nový statut ZÚNZ UP a ÚHP UP dal v roce 1973 podnět ke spojení a sjednocení personální a materiální základny a vzniku samostatného oddělení radiobiologie a radiotoxikologie. Jeho činnost se soustředila především na problematiku plicního karcinomu jakožto nejzávažnějšího projevu rizik pracovního prostředí v uranových dolech. V rámci státního plánu rozvoje vědy a techniky oddělení řešilo významné úkoly státního i mezinárodního významu včetně oblasti imunologického výzkumu. S platností od 1. května 1974 byla rozhodnutím hlavního hygienika ČSR při ÚHP UP zřízena Národní referenční laboratoř pro dozimetrii radonu.

Již výše zmíněný Antonín Šmíd přechází z VLVDÚ JEP v 70. letech do ZÚNZ UP jako vedoucí lékař výzkumu a po ustavení oddělení radiobiologie a radiotoxikologie se stává jeho vedoucím. V roce 1976 byl jmenován ředitelem ÚHP UP. V roce 1995 dochází ke sloučení s Centrem medicíny katastrof Opava a název pracoviště se mění na Ústav pro expertizy a řešení mimořádných situací. V roce 2000 je přetransformován do Státního ústavu jaderné, chemické a biologické ochrany, v. v. i. (SÚJCHBO).

Přínosné radiobiologické studie týkající se možnosti využití radonu a radia v balneologii publikoval po dobu svého působení v Lázních Jáchymov doc. MUDr. Vlastislav Hlavatý, CSc. (1933–2014), který dříve působil rovněž na KÚBNM.

OBDOBÍ PO ROCE 1990

V 90. letech se začaly objevovat názory, že po ukončení studené války se snížilo riziko ohrožení obyvatelstva radioaktivním zářením na minimum, a tedy i význam radiobiologického výzkumu. Jeho přínos pro radioterapii, životní prostředí, jadernou energetiku nebo jaderný terorizmus byl opomíjen. Ne nevýznamnou roli v tomto směru sehrály neziskové a ekologické iniciativy. Kvůli této situaci došlo k redukci počtu radiobiologických pracovišť jak v Československu, tak následně v Česku. Některá z nich zanikla nebo přešla na jinou problematiku. Řada odborníků odešla buď do důchodu, nebo na nová pracoviště a zájem mladší generace o obor výrazně poklesl.

Koncepce oboru se měnila i v souladu se zahraničními trendy. Dynamický rozvoj metodik, nová experimentální technika a prohlubující se mezinárodní spolupráce umožnily posunout studium radiačně vyvolaných biologických změn až na intracelulární úroveň. Zvýšil se důraz na porozumění účinkům nízkých dávek záření, rychlou a přesnou biodozimetrii, dochází k rozvoji radiogenetiky a formuje se nový pohled na ochranu obyvatelstva. Vedle výzkumu biologických efektů ionizujícího záření si rostoucí pozornost získává také studium vlivu neionizujících forem, především laseru a magnetického pole (1).

ODBORNÉ SPOLEČNOSTI SE ZAMĚŘENÍM NA RADIOBIOLOGII

Jak jsme již naznačili, českoslovenští radiobiologové měli nezastupitelnou úlohu nejen v oblasti vědeckovýzkumných aktivit, ale také v životě odborných společností a podíleli se na organizaci prestižních vědeckých konferencí.

Dne 5. listopadu 1959 byla založena Evropská radiobiologická společnost (dnes European Radiation Research Society). Mezi zakládající členy patřili rovněž radiobiologové z Československa. Ti již 3. a 4. listopadu 1955 uspořádali v Brně první československou radiobiologickou konferenci. Následně 23. února 1956 zahajuje svou existenci Biofyzikální společnost (v té době označována jako sekce) ČLS JEP, jejímž předsedou se stal Ferdinand Herčík, místopředsedy Milan Praslička a Zdeněk Dienstbier a jednatelem Vlastimil Slouka. Záhy se vytvořily sekce radiobiologická, radiohygienická, pro diagnostické využití radioizotopů a chladová. Biofyzikální společnost se v roce 1965 přejmenovala na Společnost nukleární medicíny a radiační hygieny ČLS JEP, v roce 1990 potom na Českou společnost nukleární medicíny ČLS JEP.

Významnou akci představovala V. konference Evropské radiobiologické společnosti, která se konala v roce 1967 ve Špindlerově Mlýně na Bedřichově za účasti předních mezinárodně uznávaných radiobiologů. I. sjezd Československé společnosti nukleární medicíny a radiační hygieny ČLS JEP se uskutečnil ve dnech 8.–12. listopadu 1981 v hotelu Olympik v Praze při příležitosti 25. výročí jejího založení. Praha hostila radiobiology z celého světa dvakrát. V roce 1985 v prostorách Karolina, kdy se konala XIX. konference Evropské radiobiologické společnosti, a podruhé při XXXVII. setkání v roce 2009 v hotelu Diplomat (6, 8).

Současná Společnost pro radiobiologii a krizové plánování ČLS JEP (SRKP) byla ustavena v únoru 1992 v Brně a její členská základna zahrnuje výzkumníky i lékaře z civilního a vojenského sektoru zabývající se nejrůznějšími aspekty biologických účinků různých typů ionizujícího i neionizujícího záření, obranou před těmito účinky a naopak jejich využitím, zejména v radioterapii. SRKP je kolektivním členem dvou evropských vědeckých společností – European Radiation Research Society a International Academy for Laser Medicine and Surgery. V obou společnostech má přitom SRKP zastoupení ve výborech.

ZÁVĚR

V historii československé radiobiologie najdeme řadu předních odborníků, kteří stáli v čele výzkumných a univerzitních pracovišť, jejichž výsledky získaly mezinárodní uznání, ať už našly své uplatnění v medicíně, průmyslu, energetice, zemědělství nebo měly spíše vojenský charakter. Tato pracoviště se vždy – bez ohledu na politickou situaci – snažila o mezinárodní spolupráci. Důkazem toho je účast tuzemských radiobiologů ve výborech mezinárodních odborných organizací, prezentace výsledků na zahraničních konferencích a opakované pořádání radiobiologických konferencí s širokou mezinárodní účastí v naší zemi. Poznatky získané v radiobiologii mají klíčový význam rovněž v ochraně obyvatelstva.

Čestné prohlášení

Autoři prohlašují, že v souvislosti se vznikem tohoto článku se nenacházejí ve střetu zájmů a že tento článek nebyl publikován v žádném jiném časopise.

Adresa pro korespondenci:

prof. MUDr. Leoš Navrátil, CSc., MBA, dr.h.c.

katedra zdravotnických oborů a ochrany obyvatelstva

Fakulta biomedicínského inženýrství ČVUT

Sportovců 2311, 272 01  Kladno

Tel.: 603 435 273, 224 359 902

e-mail: leos.navratil@volny.cz