Konspirační teorie jako přirozená součást pandemií

Súhrn

Účinnost opatření proti epidemii COVID-19 snižuje šíření konspiračních teorií, které u části veřejnosti zároveň vyvolávají odpor vůči vakcinaci proti tomuto onemocnění. Zvýšený výskyt konspiračních teorií patří mezi typické reakce na katastrofy a jsou popsány některé z mechanismů, jež přispívají k vnímavosti vůči konspiračním vysvětlením na úrovni jedince i společnosti.

Klíčová slova:

katastrofa – konspirační teorie – koronavirus – lékařská psychologie – pandemie

ÚVOD

Špatná informovanost o koronavirové pandemii brání prevenci i vakcinaci. Mezi klíčové složky současné infodemie (1) patří i konspirační teorie, obvykle definované jako představy, že se zásadní společenské události dějí v důsledku spiknutí skupiny mocných aktérů (2). Česká data chybí, nicméně představu lze získat na základě studií z Polska, kde téměř třetina populace věří, že vláda manipuluje daty nebo zneužívá situaci k mocenským účelům, a 13 % podléhá alespoň jedné konspirační teorii o samotném koronaviru (3). Podle internetového průzkumu pak konspiračním teoriím věří až polovina Poláků (4).

V souvislosti s aktuálním onemocněním novým koronavirem (COVID-19) víra v konspirační teorie souvisí s nedodržováním preventivních opatření (5) a snižuje ochotu k vakcinaci, a to jak obecně (6), tak specificky v případě COVID-19 (7). Vakcinaci podle červnového mezinárodního průzkumu v průběhu pandemie plánovalo přes 71 % respondentů, mezi země s nejnižší ochotou k vakcinaci patřilo Polsko s 56 % a Rusko s 55 % odmítajícími respondenty (8). V Česku se podle průzkumu National Pandemic Alarm z konce ledna (9) plánuje nechat očkovat 50,4 % obyvatel. Ochota k vakcinaci proti COVID-19 v průběhu roku 2020 klesala, a to velmi pravděpodobně kvůli šíření dezinformací a pochybám o bezpečnosti vakcín (10).

Vina za přispění k šíření konspiračních teorií je nezřídka připisována politickým elitám. V anglosaském světě bývá spojována s konzervativní ideologií a projevy Donalda Trumpa (5, 7, 11). Diskuse o návaznosti konspiračních teorií na nedůvěryhodnost vlády se vedou i v Česku. Přestože suboptimální chování politické reprezentace přispívá k dezinformovanosti (2, 5, 7, 11), konspirační teorie se objevují v důsledku nejistoty vyvolané katastrofou (2) a doprovázely i dřívější epidemie, například SARS (12) nebo chřipky H1N1 (13).

FÁZE VYROVNÁVANÍ SE S KATASTROFOU

Reakce veřejnosti na katastrofy je navzdory variacím mezi prožíváním různých katastrof různými společenstvími podobná a bývá popisována v závislosti na převládajících emocích ve společnosti (viz graf na obr. 1) (14–16). Katastrofu obvykle předchází varovné signály, po nichž následuje samotný úder. Nálada ve společnosti klesá a z hlediska redukce škod je zásadní rychlé rozhodování (16). Bezprostředně po katastrofě se nálada ve společnosti zlepšuje nad obvyklou úroveň, nastává heroická fáze záchrany před akutním nebezpečím, následovaná idylickou fází, během níž se zvyšuje sociální koheze komunity a lidé se identifikují s hrdiny a oběťmi (14, 16).

Pozitivní náhled na situaci pak bývá v řádu týdnů až měsíců vystřídán fází deziluze, tedy emočním minimem s extrémně nízkou sociální kohezí, která posléze vyústí v nový status quo (14, 16). Tato fáze je typická hledáním viníků a vznikem konspiračních teorií (12, 16). Paralely lze hledat v reakci jedince na ztrátu, kterou rovněž může doprovázet hledání příčin a viníků stejně jako odmítání a popírání reality (17). Konečný výčet biologických, psychologických a sociálních mechanismů, které za rozvojem konspiračních teorií stojí, neznáme, nicméně lze se domnívat, že psychický dyskomfort vyvolaný stresem a změnami spojenými s katastrofou vyvolává motivaci k popírání reality, na což predisponovaní jedinci reagují právě útěkem ke konspiračním interpretacím.

JEDNODUCHÁ ODPOVĚĎ NA SLOŽITOU SITUACI

Katastrofa stresuje jedince nesouladem mezi realitou a jeho stávajícími plány, cíli a představami o vlastním místě ve světě (19). Nepříjemnému pocitu pramenícímu ze ztráty kontroly a ze složitosti nalézání vlastního místa v nové situaci lze uniknout buď náročnou úpravou sebepojetí, nebo účelovým vyhodnocením situace, aby identitu člověka neohrožovala (19). V případě druhé z možností mohou konspirační teorie nabídnout myšlenkový rámec, který umožní uchovat představy o vlastní síle, přehledu o situaci nebo neohroženosti zpochybněním konvenční interpretace událostí, jež s nimi není v souladu (2, 20). Podobné mechanismy se přitom projevují i subtilněji, nemusí nutně jít přímo o konspirační teorie. Stačí, když člověk připíše zásadní roli raději chybným rozhodnutím politických představitelů než samotné epidemii, a tím se vyhne nepříjemnému pocitu pramenícímu ze ztráty situačního přehledu.

Motivace k zaujetí nebo udržení určitého postoje nevyhnutelně vede ke kognitivnímu zkreslení při hodnocení informací. Lidské myšlení není neutrální vůči emocím a motivaci, takže názory a postoje jsou kompromisem mezi vyhodnocením informací a motivací k zaujetí určitého postoje (21-23). Člověk cíleně – byť ne nutně vědomě – vyhledává a konzumuje informace, které jsou v souladu s jeho preferovanými postoji (21, 22, 24). Informace pak interpretuje tak, aby byly co možná nejvíce v souladu s preferovaným postojem, a v závislosti na svém postoji také hodnotí důležitost a důvěryhodnost informace samotné i jejího zdroje (21, 22, 25). Podobným mechanismem je ovlivněna rovněž paměť. Člověk má tendenci lépe si pamatovat údaje, které jsou konzistentní s jeho preferovanými postoji (21, 22).

Změny v životě způsobené katastrofou zároveň podněcují hledání významu vzniklé situace, například nalezením hlubšího smyslu („stalo se mi to, abych se poučil a začal žít lépe“) nebo odkazem na náboženské představy („Bůh má své cesty“) (26). Překlenování současného dyskomfortu orientací na budoucnost nicméně může motivovat k přehnanému optimismu a podceňování situace (26). Obrat k náboženským představám může rovněž posílit preferenci nevědeckých interpretací. Religiozita v určitých kontextech souvisí s antivědeckými a antimedicínskými postoji (27) a síla náboženského přesvědčení koreluje s vírou v konspirační teorie (jakkoliv samotná náboženská víra prediktorem víry v konspirace není) (28).

KONSPIRAČNÍ MENTALITA

Víra v konkrétní konspirační teorii navazuje na obecnou konspirační mentalitu – sklon věřit konspiračním teoriím napříč různými oblastmi včetně teorií, které se vzájemně vylučují (29, 30). Konspirační mentalita souvisí se sklonem nacházet ve vnějším světě souvislosti (2) a připisovat vnějším událostem záměr a aktéra (31) – z přirozené potřeby rozumět prostředí, které člověka obklopuje, v případě absence hlubšího vhledu alespoň na úrovni mýtu. Individuální rozdíly ve vnímavosti ke konspiračním teoriím jsou tak do značné míry vysvětleny antropomorfismem – tendencí připisovat neživým objektům lidské vlastnosti a záměry, což se projevuje například spontánním přisuzováním účelu neživým objektům („skála je ostrá, aby na ni nesedala zvířata“ spíš než „v důsledku koroze horniny“) nebo tendencí interpretovat náhodné hemžení tvarů na displeji počítače jako úmyslné jednání jednotlivých obrazců (31). Vliv antropomorfismu na konspirační myšlení klesá s vyšším vzděláním (31).

Mimo (zdánlivé) vysvětlení skutečnosti mohou konspirační teorie také pomáhat zvyšovat sebevědomí. Přesvědčením, že člověk odhalil konspiraci, která většině ostatních zůstává skrytá, si lze kompenzovat nízký sociální status (2). Konspirační teorie se tak častěji vyskytují u společenských skupin, které si připadají být opomíjené nebo ohrožené (2). Víra v konspirační teorie dále koreluje s potřebou jedinečnosti – lidé s vysokou konspirační mentalitou vyjadřují vyšší souhlas s konspiračními názory, pokud jsou přesvědčeni, že jim většina veřejnosti nevěří (32).

Všem zmíněným mechanismům pak napomáhají stres a úzkost vyvolané katastrofou, jež narušují racionalitu a podporují paranoidní ideace (33, 34). Vliv stresu a úzkosti byl prokázán například na konspirační teorie týkající se národnostních menšin (35). Za specifický situační faktor lze považovat i materiální nedostatek, který snižuje kognitivní kontrolu, a to nad rámec účinku stresu (36).

ZÁVĚR

Katastrofy nejsou tvořeny jen nepředvídanou fyzikální, respektive biologickou událostí, ale i lidskou reakcí na ně. Katastrofa je důsledkem vnímavosti společnosti vůči danému přírodnímu jevu, a zároveň je spoluutvářena společenskými vlivy (37), mezi něž v případě koronavirové pandemie patří i přidružená epidemie omylů, lží a paranoidních představ. Tyto teorie výrazně komplikují prevenci a vakcinaci proti COVID-19. Nejsou ovšem nečekanou součástí pandemie, nýbrž její integrální součástí. Důvěra společnosti ve vládní opatření může nicméně ovlivňovat rozsah tohoto jevu.

Tak jako se s medicínskými aspekty epidemie musíme vypořádat medicínskými prostředky, jakými jsou karanténa, očkování či protilátky, s informačními aspekty pandemie se musíme vypořádat prostředky zpravodajskými. Zvyšování zdravotní gramotnosti patří mezi klíčové funkce zdravotnictví, jak už mimo kontext epidemie upozorňovala Světová zdravotnická organizace (WHO) (38). Vliv sociálních faktorů, jako je důvěra v opatření vlády, na ochotu řídit se konspiračními teoriemi, musí být dále studován.

Poděkování

Tato práce byla podpořena Ministerstvem vnitra ČR v rámci projektu VJ01010116 a Výzkumným centrem Karlovy Univerzity, program číslo 9.

Čestné prohlášení

Autoři práce prohlašují, že v souvislosti s tématem, vznikem a publikací tohoto článku nejsou ve střetu zájmů a vznik ani publikace článku nebyly podpořeny žádnou farmaceutickou firmou.

Adresa pro korespondenci:

doc. MUDr. Jan Vevera, Ph.D.,

Psychiatrická klinika LF UK a FN Plzeň

Alej Svobody 80, 301 00  Plzeň.

Tel.: 377 103 100

e-mail: veveraj@fnplzen.cz