Špitální péče řádu sv. Jana na evropské půdě do 18. století

STRUČNÝ NÁSTIN DĚJIN ŘÁDU

Řád sv. Jana, oficiálním názvem Suverénní vojenský špitální řád sv. Jana Jeruzalémského z Rhodu a Malty, je nejstarším rytířským špitálním řádem na světě a současně jediným, jehož kontinuita nebyla za celou dobu jeho existence přerušena. V současnosti je řádové území také nejmenším uznaným státem na světě, s centrem v Magistrálním paláci na Via Condotti 68 v Římě. Řád je stále činný ve špitální činnosti se zastoupením v mnoha zemích světa.

Oficiálním zakládajícím dokumentem řádu je bula Pie postulatio voluntatis papeže Paschala II. z 15. února 1113. Tímto papežským dokumentem bylo prvnímu představenému řádu, blahoslavenému Frá Gerardovi, povoleno založení a přestavění špitálu či špitálů v Jeruzalémě. Řád sv. Jana byl bulou přijat pod ochranu římské církve a papež jakožto její představitel měl řádu zajišťovat podporu a ochranu. Počátky řádu však sahají dále do minulosti a jsou spjaty se špitálem pro poutníky v Jeruzalémě. Přibližně kolem roku 1048 byl tento špitál předán do správy obchodníků z italského města Amalfi spolu s blízkým kostelem a konventem. Tyto instituce zajišťovaly křesťanským poutníkům veškerou fyzickou i duševní podporu a pomoc a po dobytí města v roce 1099 začalo zřejmě služby špitálu využívat mnohem větší množství poutníků než doposud. Mezi nimi byli nově příchozí rytíři ze Západu, z nichž se někteří téměř jistě zajímali i o vstup do nového špitálního bratrstva.

Kostel byl přestavěn a celé bratrstvo bylo reorganizováno podle řehole sv. Augustina pod názvem Špitální bratři sv. Jana Křtitele Jeruzalémského (Fratres hospitalarii S. Joannis B. Hierosolymitani) (1). Nový řád získával spolu s donacemi ve Svaté zemi také pozemky v evropských zemích, díky čemuž mohla být vytvořena síť komend a stanic na evropské půdě. Druhý představený řádu, Frá Raymond de Puy, provedl četné změny v organizaci řádu a k povinnosti péče o nemocné a chudé připojil ochranu poutníků, později pozměněnou na ochranu křesťanské víry. V prostředí Svaté země a Blízkého východu znamenala především obranu Božího hrobu a jeho blízkého okolí, tedy v širším měřítku Jeruzalémského království a dalších křižáckých států. Tento úkol byl později po pádu křižáckých států interpretován jako ochrana západních křesťanských zemí před expanzí Osmanů, zatímco v dnešní době je ochrana víry chápána jako úsilí o prohloubení a další šíření katolické víry (2). Řád byl ve Svaté zemi aktivní až do pádu Akkonu v roce 1291. Po krátkém mezidobí na Kypru byl v roce 1307 pod vedením velmistra Frá Foulquese de Villaret zahájen útok na blízký Rhodos, který byl zcela dobyt roku 1310 a řád byl nadále znám jako řád Rhodských rytířů sv. Jana.

Za pobytu na Rhodu museli rytíři čelit dvěma tzv. Velkým obležením ze strany Osmanů, především kvůli námořním akcím řádového loďstva proti muslimům. Jejich nepřáteli byli roku 1480 Mehmed II. Dobyvatel a slavný sultán Süleyman I. Zákonodárce v roce 1522. Právě tento sultán po šestiměsíčním obléhání dobyl řádový ostrov a rytíři museli pod vedením velmistra Frá Philippa Villiers de l’Isle-Adama své sídlo opustit. Bez vlastního nezávislého území byl řád do 22. března 1530 (3), kdy mu císař Karel V. daroval ostrovy Malta, Gozo a Comino, spolu s blízkou severoafrickou pevností Tripolis. Na Rhodos se rytíři již nevrátili, čímž skončila éra rytířů rhodských a řád se začal nazývat řádem Maltézských rytířů.

Znovu bylo vybudováno malé profesionální loďstvo a řád opět začal napadat muslimské karavany a berberské piráty ze severoafrického pobřeží. Roku 1565 vyvolaly tyto dlouhodobé akce další osmanský útok, který však skončil vítězstvím rytířů pod vedením velmistra Frá Jeana de La Vallette-Parisota, na jehož počest bylo založeno budoucí hlavní město ostrova, Valletta.

Toto město a celý ostrov, platící celý pozdní středověk a raný novověk za nedobytnou pevnost, se roku 1798 bez většího odporu vzdaly Napoleonovi Bonaparte. Velmistr Frá Ferdinand von Hompesch zu Bolheim nebyl po tomto neslavném opuštění ostrova členy řádu příliš uznáván a byl de facto sesazen. V následujícím období řádové historie se různé jeho celky vzájemně oddělovaly a soupeřily o postavení i samotný odkaz řádu sv. Jana. Ruský car Pavel I. pozval velkou část rytířů do Petrohradu, kde založil nové ruské řádové velkopřevorství, které se načas stalo novým sídlem celého řádu. Car zůstává uveden jako velmistr řádu i na oficiálním seznamu velmistrů řádu, avšak pouze jako velmistr de facto. Od roku 1805 přestal titul velmistra oficiálně existovat a řádu od této doby vládli místodržitelé. Řád byl roku 1834 přenesen do Říma a konečně v roce 1879 byl obnoven i titul velmistra (4). Právě na konci 19. století se plně obnovilo i hlavní pohostinské, humanitární a špitální poslání řádu sv. Jana.

Povinnost ochrany víry byla zcela posunuta od ozbrojeného boje směrem k misijní a učitelské činnosti. Návrat k hlavní špitální činnosti nabyl velkého rozsahu především díky spolupráci dříve odtržených částí řádu v mnoha zemích po celém světě, stejně jako spolupráci mnoha národních asociací podílejících se na odkazu a dalším rozvoji řádu. Řád se po svém úplném obnovení silně angažoval za první světové války, a to především provozováním sanitních vlaků a polních nemocnic. I druhá světová válka znamenala pro řád další nasazení na poli špitální a nemocniční služby, která neskončila ani po obou konfliktech. Nyní se řád zaměřuje především na organizaci a provoz různých zdravotnických a sociálních zařízení po celém světě.

ŠPITÁLNÍ PÉČE V ŘÁDOVÉM SÍDLE A KOMENDÁCH NA EVROPSKÉ PŮDĚ

Počátky špitální péče v prostoru Středozemního moře jsou obecně hledány v okolí jeho východního pobřeží, tedy především v prostorách silného řeckého (později byzantského) a arabského vlivu. Tomu napovídá i obecný řecký termín xenodochium pro označení institucí zabývajících se obecnou špitální péčí či všeobecnou péčí o poutníky. Teprve později se ustálilo používání latinského termínu hospital, užívaného souběžně jak pro opravdový špitál, tak pro skromnější hospice poskytující pouze pohostinnost a drobnou péči. Ačkoliv řecké prostředí v pozdějších časech začalo užívat termínu nosokomeion pro rozlišení institucí poskytujících specializovanou lékařskou a špitální péči, křesťanské latinské země užívaly v období raného středověku termínů hospital a xenodochium pro oba typy raných lékařských institucí. Tím jsou míněny jak špitály poskytujících špitální péči, tak obyčejné pohostinné domy poskytující péči dle zásad křesťanské hospitality – odpočinek, stravu a drobné ošetření (5). Na území bývalé římské provincie Galie a také na Apeninském poloostrově lze v období raného středověku nalézt několik zařízení označovaných xenodochia, avšak zřejmě se jednalo spíše o jednoduché hospice.

Špitály poskytující lékařskou péči na evropské půdě po pádu Římské říše byly zřejmě velice vzácné, lékařské poznatky řecké vědy a římské praxe byly uchovávány, opisovány a studovány především v prostředí latinských klášterů a opatství. Tato špitální péče však ve velké míře spočívala pouze v drobném ošetření a zcela jistě nedosahovala kvality péče řeckých lékařů či soudobé úrovně východního lékařství, reprezentovaného byzantskou a arabskou kulturou. Tato skutečnost byla do jisté míry napravena kolem roku 1100 v jihoitalském městě Salerno, kde byla založena nová lékařská škola. Dle tradice stáli u zrodu této instituce 4 učenci – latinský učitel, Žid, Arab a Řek. Tradici je možno vysvětlit jako alegorii založení školy za účelem přejímání a adaptace lékařských poznatků z Východu, stejně jako ve stejné době začaly činit špitální řády ve Svaté zemi. Jedním z prvních přínosů školy byl překlad klasických řeckých i arabských lékařských spisů a manuálů, jež se tak dostaly do povědomí latinských učenců (6).

Špitální péče rytířských řádů je především spojena se Svatou zemí, kde všechny tři sledované rytířské řády mají své počátky. Právě ve Svaté zemi tak špitální péče všech tří řádů začala a současně měla na dlouhou dobu největší dopad na jejich celkové úsilí, pro některé byla dokonce po celý pobyt ve Svaté zemi hlavním posláním. Lze usuzovat, že rozsáhlejší špitální péče ve Svaté zemi vycházela z východních kořenů, avšak byla rytířskými řády transformována a upravena do podoby nutné pro potřeby latinských poutníků i špitálních společenství. Arabská medicína byla v době vzniku křižáckých států pokračovatelem starověké římské a řecké vědy, která zde byla uchována následkem absorbování byzantských poznatků. Je tedy velice pravděpodobné, že následné křesťanské latinské špitály vycházely z východních vzorů, s nimiž se křižáci ve Svaté zemi setkali (7).

ŠPITÁLNÍ PÉČE NA RHODU

Po přesunu řádového sídla na Rhodos byl roku 1314 založen nový řádový špitál, který byl vystavěn podle poznatků východní formy špitální péče, možná použitých již v případě špitálu v Akkonu. Rhodský špitál tak byl přímo vystavěn s oddělenými specializovanými budovami určenými pro různé typy zranění a nemocí. Řád se rovněž po zkušenostech ze Svaté země rozhodl využívat špitál i jako opevněné sídlo s vlastní obrannou zdí a cimbuřím (8). Původní rhodský špitál byl již na počátku 15. století nevyhovující pro řádovou špitální činnost a roku 1440 se začal budovat špitál nový. Dokončen byl roku 1489, přičemž při jeho stavbě řád použil opět zdokonalených a modernějších poznatků jak z východní špitální péče, tak již i vlastních medicínských postupů (9).

Způsob řádové špitální péče se zřejmě příliš nezměnil, i když z rhodského období nemáme podrobnější pramenné důkazy a zprávy o reálné řádové činnosti. Podrobnosti o řádové špitální péči na Rhodu a zprávy poutníků o postupech v péči o pacienty či vybavení špitálu chybějí především kvůli zemětřesení, které z velké míry poničilo hlavní řádový archiv. Zachovala se tak povětšinou pouze statuta vydaná velmistrem Frá Jeanem de Lastic. Řád se však pravděpodobně snažil udržovat stále stejné standardy špitální péče jako ve Svaté zemi a dosud neztrácel ze zřetele špitálnictví jakožto jeden ze svých hlavních úkolů. Je zřejmé, že se ustálila pozice komtura špitálu (špitálníka), pověřeného vedením hlavního řádového zařízení. Pozici špitálníka dle pravidel zastával rytíř z francouzského jazyka a zdá se, že tato pozice nahradila neformálnější funkci vrchní špitálníka z dřívějších řádových špitálů.

Ve rhodském špitálu byla dle řádových statut stejně jako ve Svaté zemi nutná přítomnost odborných lékařů, spolu se dvojicí specializovaných chirurgů. Malé rozdíly v porovnání s předchozími řádovými špitály se však dají najít v důsledku postupujícího vývoje špitální péče. V rhodském špitálu byla například lůžka obklopena baldachýny pro větší soukromí řádových pacientů (10). Nic se od jeruzalémských či akkonských dob nezměnilo ani na formě podávaného jídla, kdy pacientům mělo být po tři dny v týdnu podáváno nemocným čerstvé maso, především vepřové a skopové. Těm, kteří nemohli toto maso jíst, mělo být dáno kuřecí, což se dá vysvětlit jak tolerancí k postním zvyklostem jiných vyznání, tak větší vhodností lehčího masa nemocným. Potvrzenou obměnou je však podávání pokrmů pacientům špitálu na stříbrném nádobí, především talířích a mísách.

Ve rhodském špitálu je již navíc potvrzená přítomnost vlastní řádové lékárny, která měla sloužit pro potřeby pacientů špitálu dle instrukcí lékařů. Současně velmistr de Lastic cítil za nutné zmínit v řádových statutech, že léky v řádové lékárně jsou určeny pouze potřebám pacientů, což může naznačovat, že lékaři s přístupem do lékárny nebyli řádovými členy a museli tedy být více kontrolováni. Další změnou, poněkud zásadnější, byla proměna charakteru pacientů špitálu. Narozdíl od předchozích řádových špitálů totiž nyní netvořili jeho pacienty poutníci, ale převážně řečtí obyvatelé ostrova či jeho návštěvníci (11). I z tohoto důvodu se zřejmě za dobu pobytu řádu na Rhodu objevují zmínky o pravoslavném duchovním, který byl přítomen pro potřeby nemocných společně s latinským řádovým knězem. Veškerá řádová špitální péče zůstávala dle řádových stanov i na Rhodu pro pacienty zcela zdarma. Očitý svědek z konce 14. století navíc vypovídá, že do špitálu byli vpouštěni všichni, ať už chudí či bohatí, pokud byli nemocní, a řád se staral veškerou péčí (12). Další návštěvník ostrova z počátku 15. století rhodský špitál označil za jednu z nejlepších charitativních institucí, jaké kdy viděl. Popisuje, že rytíři přijímali do špitálu každého nemocného a blízko prý ležel i hospic pro poutníky do Jeruzaléma, poskytující odpočinek a nocleh (13).

ŠPITÁLNÍ PÉČE NA MALTĚ

Řád sv. Jana provozoval svou špitální péči i po přesídlení na Maltu, kde byl první špitál založen roku 1533 v místě řádového konventu v Birgu (14). Hlavním řádovým špitálem se později stala nemocnice Sacra Infermeria v novém hlavním městě Vallettě. První inovací tohoto řádového špitálu byla možnost dopravovat nemocné a raněné do jeho prostor přímo z lodních palub (15), což podtrhuje význam, jaký řád přikládal svému loďstvu a námořní podobě svého poslání. Z maltského období řádu je navíc potvrzena přítomnost chirurga či lékaře na všech řádových lodích. Není přesně doloženo, zda je tato skutečnost maltskou inovací, nebo zda byli řádoví lékaři přítomni i na rhodských lodích, z maltského období však současně pochází doložené školení vlastních řádových lékařů. Lze tedy usuzovat, že až v době řádového pobytu na Maltě měli johanité dostatek zkušených a kvalifikovaných lékařů k jejich umístění i na řádové lodě. Na palubě každé z nich tak v tomto období sloužil jeden lékař společně s ranhojičem a pomocníky.

Podle všeho řád pokračoval v užívání stříbrného nádobí v rámci své špitální péče, alespoň na půdě hlavního řádového špitálu. To je ostatně potvrzeno i z očité zprávy cestovatele z roku 1791, který říká, že téměř veškeré nádobí ve špitálu je zhotoveno právě ze stříbra z důvodu větší hygieny a čistoty (16).

Hlavní maltský špitál Sacra Infermeria byl založen roku 1575 a při jeho stavbě byly využity poznatky ze Svaté země i Rhodu. Nové centrum řádové špitální péče kombinovalo všechny předcházející řádové instituce, mělo tedy oddělené prostory pro muže a ženy, specializovaná oddělení pro různé typy onemocnění a zranění, vojenskou nemocnici, budovu pro nalezence a oddělené řádové lékárny. Sacra Infermeria zůstala hlavním řádovým špitálem až do roku 1798, kdy se stala nemocnicí vojenskou (17).

Špitál byl po řádových zkušenostech z Východu rozdělen na specializovaná oddělení podle druhu nemoci a vážnosti stavu pacienta. Tato oddělení byla navíc rozdělena i dle společenského postavení pacienta či případné příslušnosti k řádu, přičemž hlavním současným zdrojem pro popis chodu celého špitálu tvoří řádový špitální předpis „Notizia della Sacra Infermeria“. Zvláštní oddělení tak bylo vyčleněno pro rytíře a členy řádu, stejně jako pro příslušníky církve, laiky a poutníky. Velké oddělení bylo připraveno pro pacienty s horečkou a dalšími lehčími nemocemi, kdežto pro těžší případy a umírající pacienty byly vyhrazeny blízké menší prostory. Další nové oddělení bylo vyhrazeno pro pacienty se silným krvácením, spolu s pokojem pro pacienty po litotomii. Součástí špitálu byla dále oddělení pro raněné, velké oddělení pro galejníky, duševně choré a dvě oddělení pro pacienty léčené za pomoci rtuti. Posledním oddělením špitálu byl sál pro pacienty dostávající s léčbou horké koupele. Tento sál ležel mimo špitál, zřejmě kvůli zmenšení rizika infekce. Celkem bylo roku 1796 podle očitého svědka všech oddělení dvanáct, se čtyřmi dalšími pomocnými místnostmi (18).

Na Maltě již měl řádový špitál svůj ustálený personál, jehož složení bylo zakotveno ve statutech špitálu i samotného řádu. Dohled nad chodem nemocnice měl pilier (představený) francouzského jazyka z pozice špitálníka, zatímco přímým vedoucím špitálu byl rytíř-ošetřovatel, jehož oficiální titul zněl l’infermiere. Mezi povinnosti tohoto rytíře patřila starost o řádové pacienty, pro které měl najít vhodné oddělení dle jejich aktuálního stavu. Každé ráno zvoněním oznamoval lékařskou vizitu a měl osobně kontrolovat práci přítomných lékařů. Kontrolu pracovníků špitálu i jeho pacientů měl na starosti i během jídla, stejně jako při další večerní vizitě. V noci kontroloval dodržování klidu a ticha, stejně jako osvětlení všech oddělení špitálu. Podle řádových stanov měl ošetřovatel pod svou správou i budovu La Falanga, určenou pro péči o nalezence. Ta zahrnovala křest, chůvy, vzdělání a zabezpečení při dospělosti těchto nalezenců – sňatek nebo služba u osoby, kterou řád pokládal za persona onorate. Další personál hlavního maltského špitálu se dělil na čtyři skupiny – lékaře, duchovní, řádové členy a pomocné pracovníky.

Lékaři v hlavním řádovém špitálu byli zřejmě nejdůležitějším článkem personálu. Tři hlavní lékaři měli spolu se dvěma asistujícími lékaři na starosti kontrolu péče o pacienty, spočívající v největší míře ve sledování předepsaného jídla a léků pro nemocné. Starost o nemocné byla hlavní povinností lékařů, jelikož raněné měli na starosti řádoví chirurgové. Těch bylo celkem jedenáct, jednalo se o tři chirurgy, dva praktiky (do jejich povinností spadal především dozor nad řádným vykonáváním příkazů chirurgů) a šest asistentů zvaných barberotti. Jeden chirurg je uváděn zvlášť od ostatních, pravděpodobně kvůli své specializaci na užívání pijavic, léčivých obkladů a dalších, zřejmě méně užívaných metod. K dispozici měl tento specializovaný chirurg další dva placené pomocníky. Posledními členy odborného lékařského personálu hlavního řádového špitálu byli lékař pořádající veřejné přednášky o anatomii, hlavní lékárník řádové lékárny a jeho pět asistentů.

Duchovní péče byla vždy důležitým prvkem řádového špitálního poslání a není proto divu, že hlavní řádový špitál měl ve svém stálém personálu i členy zaměřené na duchovní péči o pacienty. Celou duchovní správu špitálu dozoroval převor, který přijímal nemocné do špitálu, dohlížel na zpovědi, udělování svátostí a péči o umírající. Samotné udílení svátostí měl na starosti maltský vicepřevor, který navíc dle špitálních statutů řídil pohřby na řádovém hřbitově, vykonával akt zpovědi a pečoval o umírající pacienty. Oběma duchovním vypomáhalo osm kněží společně s kostelníkem, který také asistoval při mších a svatém přijímání. V souvislosti s duchovní péčí v řádovém špitálu je nutno zmínit přítomnost vlastní kaple v každém ze zmíněných oddělení hlavního špitálu, kde se tak mohly pořádat mše i za účasti pacientů s omezenou možností pohybu po špitálu.

Kromě ošetřovatele bylo ve špitálu přítomno ještě několik členů řádu. Dva profesní rytíři, zvaní prodomi, se měli starat o množství a kvalitu dávek řádovým pacientům, distribuci léků a množství zásob a pokrmů vydávaných ve špitálu. Spolu s tím se starali i o denní výdaje a spotřebu veškerého zařízení špitálu. Dva služební bratři byli pověření správou specializovaného vybavení a služeb špitálu, jeden z nich stříbrného nádobí řádového špitálu (l’armoriere), zatímco druhý soupisem poslední vůle těžce nemocných pacientů.

Pomocnými pracovníky špitálu můžeme nazvat světské osoby, které přímo nepatřily mezi řádové členy, avšak byly jim ku pomoci. Mezi ně patřil sekretář rytířů prodomi (starající se o vedení knih), linciere (pečující o sklady prádla a nábytku, spolu s jejich údržbou, výměnou i čištěním) s pomocníkem, bottigliere s pomocníkem (starost o víno, chléb, olej a další potraviny), úředník starající se o záznamy výdejů pokrmů, dva kuchaři spolu s několika pomocníky a dva dveřníci, kteří střežili hlavní vchod do špitálu. Zbytek personálu tvořilo čtrnáct dozorců, kteří měli pečovat o pacienty ve dne v noci.

Řádovou špitální péči měli za povinnost všichni členové řádu, nikoli jen stálý špitální personál. V určené dny a časy se měli řádoví rytíři dostavit do špitálu, aby přijímali příchozí pacienty, odváděli je k jejich lůžkům, ohřívali či upravovali pokrmy předepsané konkrétním pacientům a poskytovali jim veškerou péči nebo pomoc. Služba ve špitálu byla rozdělena podle řádových jazyků na určité dny. Neděle tak byla přidělena jazyku Provence, pondělí jazyku Auvergne, úterý jazyku francouzskému, středa jazyku italskému, čtvrtek jazyku aragonskému, pátek jazyku německému a sobota jazyku Kastilie a Portugalska.

Ohledně hlavního řádového špitálu se však objevují i negativní zprávy, týkající se především jeho nevhodné polohy. V maltském ostrovním klimatu prý byly pro špitální péči důležité i zdravé větry a další podmínky, které však zůstaly kvůli poloze špitálu nevyužity, a dokonce byl prý špitál dle této zprávy vystaven špatným větrům a klimatickým podmínkám. (19)

Špitální péče na Maltě se však netýkala pouze hlavního řádového špitálu a johanitských lodí. Velmistr jmenoval dva rytíře do pozice Komisařů chudých nemocných, jejichž povinností byla služba nemocným v maltských městech – Vallettě, Birgu, Bormle, Isle – stejně jako na zbytku ostrova. Tito rytíři měli dle Notizie každý týden sestavovat seznam těch, kteří potřebovali pomoc řádu a také dohlížet na práci lékařů mimo řádový špitál i na vydávání léků těmito lékaři. Lékařů činných mimo hlavní řádový špitál bylo na ostrově pět – dva ve Vallettě a jeden v každém dalším ostrovním městě. Pět bylo i chirurgů, kteří měli na rozdíl od lékařů na starosti raněné oproti nemocným.

Roku 1798 existovalo na maltském souostroví osm řádových zařízení poskytujících různou úroveň špitální péče. Byly to Sacra Infermeria v La Valletta (s kapacitou 400 lůžek), ženská nemocnice Ospidaletto (kapacita 160 lůžek, také v hlavním sídle řádu), dvě zařízení v Rabatu – špitál Santo Spirito (40 lůžek) a nemocnice Saura (80 lůžek), ženský špitál Zebbug (15 lůžek), hospic ve Florianě (280 lůžek), špitál na ostrově Gozo (20 lůžek), spolu s pouze ženským špitálem na stejném ostrově (20).

Novým prvkem ve špitální péči johanitů za pobytu na Maltě je zřízení vlastních lékařských škol. Řád si tak začal školit vlastní lékaře a přestával spoléhat na služby placených specialistů jiných vyznání. Tato změna může mít několik pravděpodobných příčin, mezi těmi hlavními byly zřejmě vývoj špitální péče a její větší specializace, stejně jako nepřítomnost většího počtu školených a zkušených židovských, pravoslavných či muslimských lékařů na rozdíl od prostředí Svaté země a Rhodu. Řád však stále využíval i služeb placených chirurgů a lékařů, o jejichž původu či vyznání však nejsou žádné pramenné důkazy. Je tedy zcela možné, že se již jednalo o specialisty vyškolené na řádových školách na samotné Maltě. Roku 1675 byla totiž založena lékařská škola na půdě řádového špitálu Sacra Infermeria a roku 1771 fakulta medicíny na Maltské univerzitě (21).

Hlavní řádový špitál platil roční rentu představenému pravoslavné církve (označovanému jako „řecký papež“, pravděpodobně konstantinopolský patriarcha) na úhradu svátostí, poskytovanou lidem řeckého vyznání nebo jazyka. Není jasné, zda jsou tím míněni poutníci, či rhodští obyvatelé a námořníci, kteří mohli na Maltu přesídlit společně s rytíři. Avšak tato renta ukazuje trvající johanitskou toleranci vůči nekatolickým vyznáním. Za pobytu řádu na Maltě se navíc objevují první známky řádové „humanitární“ pomoci. Ta dnes tvoří hlavní poslání Řádu sv. Jana, avšak její počátky můžeme sledovat v pomoci obyvatelům Sicílie po zemětřesení roku 1693. Po zemětřesení na Sicílii a jižní Itálii roku 1783 řád znovu vypomohl postiženým oblastem a vytvořil tak precedens pro své budoucí úkoly (22).

ŠPITÁLNÍ PÉČE V KOMENDÁCH

Dle řádových pravidel měli špitální péči vykonávat rytíři řádu ve všech jeho domech, ale kvůli praktickým možnostem těchto komend a řádových statků byla řádová špitální péče zřejmě v největší míře vykonávána v hlavních řádových špitálech. Zdá se, že za doby působení řádu ve Svaté zemi existovaly řádové špitály ve větší míře než v pozdějších obdobích, menší řádové špitály totiž stály i v dalších městech mimo řádové sídlo. To je patrné například při přestěhování řádového sídla do již existujícího špitálu v Akkonu po pádu Jeruzaléma.

V běžných evropských řádových domech a komendách byla tedy špitální péče vykonávána spíše ve smyslu zásobování hlavního řádového špitálu, jak je uvedeno již v zakládací bule řádu. Na evropské půdě se tak v největší míře špitální péče vracela k původnímu úkolu řádu, hospitalis, tedy nejvíce ve významu pohostinství, ubytování a drobného ošetření. První řádové domy poskytující takovouto formu špitální péče zřejmě vznikaly v Itálii a Francii na používané poutnické cestě do Svaté země. Zde se objevují i specializované formy řádového majetku poskytující možnost většího a specializovaného ošetření, o kterých již zřejmě můžeme mluvit jako o řádových špitálech. První takovou stavbou byla komenda v Cremoně, založená roku 1151, po které následovaly špitály v Miláně (založený roku 1152) a Veroně (roku 1157) (23). Podobného typu byly specializované špitální kostely, umisťující nemocné pacienty do zvýšeného patra (ne nepodobné oddělování nemocných od raněných formou separátních oddělení). Současně se nemocní v těchto kostelech mohli účastnit spirituální řádové péče a duchovního života řádu díky propojení zvýšeného patra s kostelem. Takovéto typy řádových kostelů existovaly například v Janově, Řezně či Torphichenu (24).

Řádové špitály však nevznikaly pouze poblíž poutní cesty do Svaté země, ale i dalších poutních cest. Jednou z nejznámějších byla cesta vedoucí do Santiaga de Compostella. Některé z komend na této cestě zřejmě sloužily spíše k ozbrojené ochraně poutníků, zejména komendy na sever od Pyrenejí jako Bordeaux, Saint Gilles a Toulouse. Komenda Saint Gilles byla navíc nejen křižovatkou několika poutních cest, ale i administrativním centrem řádu v Provensálsku. Dle historika řádu Waldstein-Wartenberga sledovaly johanitské komendy celou poutní cestu až do jejího cíle ve vzdálenosti zhruba každých 10–12 kilometrů (25). Mezi komendy s malými špitály pro ošetření poutníků patřily komendy Puente Itero, Puente Órbigo, Portomarín, Leon, Navarrete, Atapuerca, Sarria a Mellid (26).

Úroveň řádové špitální péče v komendách se začala snižovat koncem 13. století v důsledku krize řádu, v největší míře zřejmě kvůli pádu Akkonu. Mnoho špitálů ve městech bylo předáváno do správy městským radám, přeměňováno na pečovatelské domy či prodáváno kvůli neudržitelným standardům z doby řádového pobytu ve Svaté zemi. Po překonání krize uvnitř řádu a se získáním Rhodu se však objevují nové donace a fundace řádových špitálů, například v Cáchách (1313), Küssnachtu (1358), Wildungenu (1372) či Štrasburku (1381) (27).

ZÁVĚR

Hlavním úkolem článku bylo analyzovat špitální péči řádu sv. Jana po pouštění Svaté země, tedy v době jeho působení na Rhodu, Maltě a v evropských komendách. Řád v období po pádu posledního křižáckého opěrného bodu ve Svaté zemi roku 1291 stejně jako ostatní podobné řády hledal nový smysl své existence a prošel výraznou maritimní militarizací a proměnou identity.

Johanité provozovali specializovaný špitál zaměstnávající placené a později i vlastní učené lékaře po celou dobu svého působení na Rhodu i Maltě a stále prokazatelně přicházeli s inovacemi či přejímáním a rozvíjením východních lékařských praktik a postupů. To zahrnovalo používání stříbrného nádobí, rozdělování špitálů na zvláštní místnosti a budovy z důvodu oddělování pacientů s různými typy nemocí a poranění či přítomnost lékařského personálu na řádových lodích. I když byla špitální péče zřejmě vykonávána v menším rozsahu než ve Svaté zemi, řád ji stále vykonával, zakládal nové špitály a adaptoval se novým situacím – příkladem může být priorita založení nového hlavního špitálu na Maltě po ztrátě Rhodu.

Řád sv. Jana si i po opuštění Svaté země počínal jako řád špitální, a ne pouze rytířský. Ze sledovaných pramenů i zpráv vyplývá, že se stále pokoušel zvyšovat úroveň své špitální péče a aplikovat nové špitální a lékařské postupy. Špitální péče johanitů zůstávala vždy důležitým prvkem řádové identity a byla jedním z řádových úkolů, i když ve zmenšené formě, než tomu bylo v Jeruzalémě či Akkonu. Současně byla zřejmě tato kontinuita i důvodem, proč je řád stále aktivní, s nepřerušenou kontinuitou svého dobročinného působení.

Adresa pro korespondenci:

Mgr. et Mgr. Robin Pánek

Ústav dějin lékařství a cizích jazyků 1. LF UK v Praze

U Nemocnice 4, 121 08  Praha 2

e-mail: robin.panek@gmail.com