Uvádíte správně použitou literaturu?

Úvod

Dobře vím, že někteří čtenáři tento článek číst nebudou. Jednak ti, kteří se na psaní článku nebo knihy nechystají, jednak ti, kteří si řeknou: „To přece znám a nepotřebuji, aby mne někdo poučoval.“ Mnozí z druhé skupiny se mýlí, ale takoví tu byli od nepaměti. Už Seneca starší pravil „errare humanum est“ a opakovali to Cicero, Jeronýmus a další.

Všichni redaktoři všech vědeckých a odborných časopisů i knih mají zkušenost, že jen málokterý autor cituje správně, v souladu s normami a požadavky redakce. Kromě neznalosti, či dokonce ignorance autora komplikuje splnění požadavků skutečnost, že citačních stylů je mnoho: harvardský, Chicago, ACS, APA, JAMA/AMA, MLA, Vancouver a další. Navíc některá nakladatelství používají jejich nejrůznější obměny. V Česku určuje pravidla Úřad pro technickou normalizaci, metrologii a státní zkušebnictví. Ten přijal jako závaznou normu ČSN ISO 690, platnou již od roku 2011. Jde o aktualizovaný překlad doporučení, které vydala Mezinárodní organizace pro normalizaci ISO (International Organization for Standardization).

Z tohoto doporučení vycházím. Doporučení ISO je rozsáhlejší a zahrnuje i formy citace audiovizuálních dokumentů, filmů, rozhlasových vysílání, grafických děl, hudebnin, map, norem a patentů. Protože však autoři biomedicínských textů budou v převážné většině pracovat se zdroji, jimiž jsou časopisy, knihy nebo sborníky, věnuji pozornost především těmto formám zdrojů.

Proč citujeme?

Hlavním důvodem je skutečnost, že každá vědecká práce, a tudíž i publikace se opírá o výsledky, které již dříve publikovali jiní autoři, kteří se danou problematikou zabývali. Citování těchto prací je výrazem, že jsme se zorientovali v řešené problematice a že jsme získali širší kontext tématiky a navazujeme na předchozí poznání. Přesnou a úplnou citací také umožňujeme dalším nalézt zdroje, o něž se opíráme.

Řada autorů si neuvědomuje, že necitování děl, ze kterých bylo čerpáno, je jak porušením autorského zákona, tak prohřeškem proti citační etice. Ve většině případů jde o neznalost těchto zásad nebo nedbalost, ale někdy je to výraz snahy o zastření plagiátorství. A to právníci klasifikují dokonce jako krádež duševního vlastnictví.

Dalším nešvarem – i když v opačném smyslu – je citování děl, která použita nebyla, aby uvedení významných prací zvýšilo „vědeckost“ publikace; jindy je to jen potřeba zvětšit rozsah seznamu literatury.

Co musíme citovat?

Citovat musíme cizí myšlenku, nápad, názor a výsledky práce nebo pokud použijeme text, tabulku, obrázek, graf, schéma, algoritmus, které již publikoval někdo jiný. Pokud převezmeme část z vlastní publikace, citujeme také (autocitace).

Co citovat nemusíme?

Výjimkou z povinnosti citovat jsou obecně známé informace, které patří ke všeobecnému vzdělání, základním znalostem oboru nebo jsou snadno ověřitelné z učebnic, encyklopedií a slovníků. Pokud však bude převzato doslovné znění části dokumentu, citováno být musí.

Základní pravidla tvorby citace

Základními pravidly tvorby citace jsou přesnost, úplnost, jednotnost a používání primárních pramenů.

Bibliografická citace by měla být co nejpřesnější a jednoznačně identifikovat citovaný dokument. Pořadí údajů je stanoveno uvedenou normou. Forma citací musí být v celém dokumentu jednotná.

Název by měl být uveden v jazyku a ve tvaru, v němž je uveden v citovaném zdroji. Všechny údaje, které nejsou v latince, se musejí transliterovat (azbuka) nebo transkribovat (čínština).

Slova v citacích by měla být zkracována podle ČSN ISO 4.

Conditio sine qua non

U žádné vědecké publikace (článek, kniha) nesmí chybět seznam použitých pramenů. Některá (česká) periodika odkazují na své webové stránky, což nelze považovat za přijatelné.

Co je nepřípustné

Naprosto nepřípustné je, aby namísto seznamu literatury byla uvedena informace „Seznam literatury u autora“.

Rozsah literatury

Počet uvedených zdrojů závisí na typu a rozsahu publikace a na požadavcích redakce (vydavatele). U předběžného sdělení (rozsah 3–4 strany) může být jen několik citací zdrojů, u přehledového článku (rozsah 10–15 stran) i několik set.

Aktuálnost

Uváděné zdroje by měly být aktuální. Výrazem aktuálnosti je jejich vročení. Minimálně polovina citací by měla být z posledních 5 let. Při odevzdání rukopisu do tisku by již měly být zařazeny citace zdrojů z téhož roku.

Citace textu: přímá citace – nepřímá citace (parafráze)

Přímá citace: Publikovaný text byl přejat doslovně z původního díla (zdroj i autor jsou citováni).

Nepřímá citace (parafráze): Převzata je myšlenka, autor a zdroj jsou citovány. ale text je interpretován vlastními slovy, jeho význam se nemění. Parafráze bývá zpravidla kratší než původní text.

Formy citace zdroje

Je nutné rozlišovat mezi tzv. primární a zprostředkovanou, tzv. sekundární citací.

Primární citace: Uvádí zdroj, který autor četl.

Sekundární citace: Uvádí zdroj, který autor nečetl a přejímá jej ze seznamu literatury od jiného autora.

Zásadně uvádíme zdroj primární. Výjimečně, v případech, že primární zdroj je nedostupný (stará kniha nebo časopis), můžeme použít sekundární citaci.

Autocitace

Nadužívání citací vlastních publikací může být interpretováno jako nepřiměřená sebepropagace, zvláště když jde o starší dílo nebo když se dotýká publikovaného tématu pouze okrajově, případně s ním vůbec nesouvisí. Počet autocitací byl neměl překročit 5 %.

Neúplné nebo nepřesné citace

Nekvalitní citace znesnadňují identifikaci zdroje, z něhož autor čerpal. Pokud je to jen výraz „nepořádnosti“ autora, jedná se o chybu; pokud je však znesnadnění identifikace pramene záměrem, jde o neetický postup. Tuto metodu používají plagiátoři.

Citace zdrojů v textu formou číselného odkazu (Vancouver style)

Na citovanou práci odkazujeme v textu pořadovým číslem citace. Pořadové číslo se vkládá do kulatých (22), nebo hranatých závorek [22], nebo jako horní index²². V seznamu literatury bude pod tímto číslem plná identifikace tohoto zdroje.

Odkazujeme-li na týž zdroj v textu několikrát, bude zdroj označen stejným číslem.

Odkazy na použité zdroje potom umisťujeme na konci textu příspěvku, a to v následující podobě (dle National Library of Medicine):

22. Kereiakes DJ, Yeh RW, Massaro JM et al. DAPT score for risk prediction in patiens with or without previous myocardial infarction. J Am Coll Cardiol 2016; 67 (8): 2492–2502, doi: 10.1016/j.jacc.2016.03.485.

Nemá-li článek/kniha autora, uvádí se nejprve název článku/knihy a po něm rok vydání.

Standardní čísla – identifikátory

Bylo-li dokumentu přiděleno mezinárodní standardní číslo nebo jiný mezinárodní identifikátor, má být (podle uvedené normy) v citaci uveden. Zásadním způsobem to usnadňuje vyhledání zdroje, zvláště pokud elektronická forma publikace využívá hypertextové odkazy. Nicméně v tištěné podobě se tímto zvyšují nároky na prostor bez většího přínosu.

ISBN (International Standard Book Number): Identifikátor knih. V Česku byl zaveden v roce 1989, nejdříve jako 20místný, od roku 2007 je 13místný.

ISSN (International Standard Serial Number): Identifikátor časopisů. Musí jej mít přidělen každý časopis. Seznam identifikátorů ISSN je přístupný ze stránek databáze Národní technické knihovny na adrese: http://aleph.ntkcz.cz/F/?func=find-b-0&local_base=stk02

ISAN (International Standard Audiovisual Number): Identifikátor pro audiovizuální díla, tj. díla s pohyblivým obrazem se zvukem nebo bez zvuku.

Byla vytvořena standardní čísla i pro hudebniny (ISMN) i pro zvukové záznamy (USEC).

Symbol DOI označuje identifikátor digitálního objektu (Digital Object Identifier). Je to identifikační systém děl přístupných v digitální podobě, který má zajistit trvalost hypertextových odkazů. Dokument, který má přidělené DOI, nalezneme na webu www.doi.org. Byl-li vytvořen, má být uváděn.

Zásady při tvorbě seznamu literatury

Předpokladem každé úspěšné vědecké práce je důkladná rešerše zpracovávaného tématu.

Do seznamů literatury v časopise, knize i v elektronickém médiu náležejí také díla publikovaná jako tzv. šedá literatura – publikace v tištěné nebo elektronické podobě, které nejsou vydávány komerčními vydavateli, tj. institucemi, jejichž hlavní činností je vydavatelská činnost.

Plagiátorství

Nejzávažnějším prohřeškem proti citační etice je plagiátorství. Tak označujeme publikaci podstatných částí (nejčastěji) nebo celé cizí publikace a její vydávání za vlastní. Někdy to může být vedoucí myšlenka, jindy různě velké pasáže díla. Plagiátorstvím je i vlastní formulace cizího textu – forma parafráze.

Po právní stránce jde o krádež duševního vlastnictví – dochází k němu, když přejmeme část textu, graficky ho nevymezíme a zdroj neuvedeme v seznamu použité literatury. Zcizení výsledků práce jiného autora může mít řadu důvodů (uznání priority objevu, zvýšení osobní prestiže, finanční ocenění).

Někdy je těžké odlišit plagiátorství od kryptomnézie, kdy autor použil námět nebo myšlenku, u níž si nepamatuje její pramen a vydává ji za svoji vlastní. Proto v současnosti nejen organizace (univerzity u prací doktorských, habilitačních a profesorských, nakladatelství), ale i recenzenti zjišťují, zda nejde o plagiát. K tomu slouží řada počítačových programů, respektive webových stránek, na nichž je jejich využití poskytováno.

Nejčastější chyby v citacích

• Použití různých forem úpravy seznamu zdrojů v rámci jednoho textu (Harvard, Chicago, ACS aj.).
• Neúplné uvedení povinných prvků citace.
• Nesoulad odkazů a seznamu citací. Porušení zásady, že všechna díla uvedená v textu musejí být zahrnuta v seznamu literatury. A naopak – že všechny zdroje uvedené v seznamu literatury musejí být dohledatelné v textu.
• I seberozsáhlejší seznam literatury bez odkazů v textu je informačně bezcenný.
• Neuvedení autora/autorů převzatých ilustrací.
• Opomenutí mezery za interpunkčním znaménkem.
• Použití spojovníku místo pomlčky.
• Častou chybou je neuvedení data publikace (nebo aktualizace) on-line zdrojů.