Kdo byl Plénies?

Súhrn

Pléniesův příznak je jedním z hlavních symptomů peritoneálního dráždění uváděných v české odborné literatuře i používaných v klinické praxi. Přesto nebylo známo, kdo onen Plénies ve skutečnosti byl. Za pomoci archivních materiálů, matriky a dobového tisku byla odhalena jeho totožnost a nalezen klíčový článek a přednáška, v nichž je popsán příznak nesoucí jméno jmenované osobnosti. Zdroje zahrnují základní biografii a bibliografii tohoto dnes zapomenutého lékaře.

Klíčová slova:

náhlé příhody břišní – Pléniesův příznak – peritoneální dráždění

ÚVOD

Pléniesův příznak – bolestivost při poklepu na břišní stěnu – zná každý absolvent lékařské fakulty jako jeden z hlavních symptomů peritoneálního dráždění. Lze se jen domnívat, kolik lékařů denně zapíše do zdravotnické dokumentace formulaci „Plénies negativní/pozitivní“. Je proto poněkud překvapivé, že jsme dosud nevěděli, kdo onen Plénies byl (1). K poznání nevedlo ani cílené prohlédnutí literatury zabývající se fyzikálním vyšetřením (2). Jméno samotné nás může vést k představě francouzského chirurga z přelomu 19. a 20. století, nikoho takového však v pramenech nelze dohledat. Objevuje se i názor, že nemusí jít o osobu a že termín plénies může znamenat dnes už dávno zapomenutý francouzský slangový výraz (3). Pléniesův příznak je navíc téměř výhradně užíván v české a slovenské odborné literatuře (4), ve světových chirurgických monografiích na téma akutních břišních onemocnění uveden není (5, 6) a nejvýše se objeví na internetu v některém z anglických překladů neznámého původu (2).

PLÉNIESŮV PŘÍZNAK V ČESKÉ CHIRURGICKÉ LITERATUŘE

S Pléniesovým příznakem se setkáváme především ve slavné monografii Arnolda Jiráska (1887–1960) Náhlé příhody břišní (1. vydání 1939, 6. vydání 1958) (7, 8). Profesor Jirásek u nás poprvé použil pojem náhlé příhody břišní. Ten se dokonale vžil a zkratka NPB patří v chirurgické dokumentaci k nejčastějším. Jirásek ve své knize pouze uvádí, že „nemocný při zánětu nástěnné pobřišnice nebo jiné části břišní stěny, někdy už při lehkém poklepu a pravidelně při energickém poklepu, bolestivě zareaguje (Pléniesovo znamení)“ (9). Citace autora ovšem chybí.

Odborné texty té doby byly psány jinak než dnes, v době klinických studií a evidence-based medicíny. Každá odborná otázka byla uvedena názory četných světově proslulých osobností (tedy argumentace autoritou), ke kterým poté pisatel obvykle přidal svůj názor (ať souhlasný či nesouhlasný) podložený vlastními zkušenostmi, většinou kazuistickými. Soubory pacientů – v té době nazývané „sestavami“ – čítaly spíše jednotky, nejvýše desítky pacientů. Obdobným způsobem jsou psány i Jiráskovy Náhlé příhody břišní, kde každá strana dokládá mimořádný rozhled po světovém písemnictví a obrovské praktické zkušenosti autora. Neuvedení citace původní práce a pouze zběžné probrání Pléniesova příznaku svědčí o tom, že test je na klinice dávno zaveden a používán. Je proto třeba jít ještě o generaci dále a obrátit se k Jiráskově předchůdci a učiteli – profesorovi Otakaru Kukulovi.

Otakar Kukula (1867–1925) byl přednostou české chirurgické kliniky (později 1. chirurgické kliniky FVL UK, dnes 1. lékařské fakulty UK v Praze) v letech 1904–1925. Už ve svých mladých letech se navzdory tehdy neotřesitelné autoritě slavného internisty profesora Josefa Thomayera (1853–1927) neúnavně zasazoval o včasnou chirurgickou léčbu apendicitidy. Své poznatky pak zpracoval ve vůbec první monografii o apendicitidách u nás. Kukulova kniha Pathologie a therapie zánětů červu z roku 1913 čítá úctyhodných 812 stran (10). A zde na str. 548 v poznámce pod čarou můžeme číst: „… o návrhu Ploenisově, vyšetřovati lokální tlakovou citlivost perkussí. Dle názoru Ploeniesa je methoda tato jednak méně nebezpečná než palpace, jednak lze jí přesněji ohraničiti ložisko chorobné. Další výhodou jest, že lze jí obejíti stažení svalové, zabraňující zhusta hlubší prohmatání jamky kyčelní. U normálních červů není vůbec žádné perkutorické bolestivosti, u zanícených vyvolává poklep nad červem význačnou bolestivost, u orgánů blízkých perforaci a u peritonitid stačí zhusta jemný dotek k vyvolání bolestivosti.“

IDENTITA A (U NÁS NIKDY NECITOVANÁ) KLÍČOVÁ PRÁCE DR. „PLÉNIESE“

Nikoli Plénies, ale Ploenies či Plönies! Podle této podoby jména už je snadné vyhledat článek dr. Wilhelma Plöniese, který byl publikován v Sammlung klinischer Vorträge v roce 1905 pod názvem Die Bedeutung der perkutorischen Empfindlichkeit für die Diagnose und die Therapie, mit besonderer Berücksichtigung der Krankheiten des Abdomen (11, obr. 1). V tomto článku – či spíše brožuře čítající 53 stran – popisuje dr. Plönies význam poklepových nálezů u onemocnění kostních, hrudních, a především břišních, z nichž se věnuje zejména apendicitidě, peritonitidám a onemocněním žaludku. Bolestivost při jemném poklepu břicha je pro něj známkou lokální peritonitidy. Naopak negativní nález při důrazném poklepu svědčí proti apendicitidě. Diagnózu akutní apendicitidy je třeba stanovit uvedením poklepového nálezu do celkového obrazu onemocnění (teplota, puls, vzhled obličeje). Pro diagnózu perforace žaludečního či duodenálního vředu platí stejné zásady jako pro lokální peritonitidu – tedy bolestivost, respektive citlivost při poklepu (perkutorische Empfindlichkeit).

Krom tohoto článku přednesl dr. Plönies ještě příspěvek o tématu poklepového nálezu u apendicitidy v chirurgické sekci 77. shromáždění německých přírodovědců a lékařů v Meranu dne 28. září 1905. Krátká zpráva o obsahu přednášky byla publikována v Deutsche medizinische Wochenschrift a shrnuje hlavní zásady této otázky (obr. 2). Rozsáhlejší referát z této přednášky, nazvané Über eine weitere Untersuchungsmethode bei der Appendicitis und der Perforationsperitonitis, byl v témž roce také publikován v Zentralblatt für Chirurgie (12).

Jednou z výhod poklepového vyšetření oproti palpaci je dle dr. Plöniese zpřesnění hranice svalového stažení, kterým se pacient palpaci reflexně brání, a zatínáním svalstva tak vyšetřování ztěžuje. Poklep používá spíše ke zpřesnění pohmatového nálezu než jako samostatný příznak. Ostatně na toto dříve upozorňovali i jiní chirurgové než profesor Kukula, například profesor Václav V. Tošovský (1912–2007) ve své monografii Náhlé příhody břišní u dětí uvádí: „Velmi důležité je znamení Pléniesovo, které neznačí, jak se dost často myslí, pouze bolestivý poklep, ale i obranné stažení stěny břišní (Jirásek), a říká nám tedy, že zánětlivý pochod z červovitého přívěsku přechází anebo už přešel na pobřišnici. A je tudíž jednou ze známek ukazujících, že je třeba operovat.“ (13)

BIOGRAFIE

Co víme o životě dr. Plöniese? Datované články uvádějí jeho různá působiště – v době publikace svého klíčového článku o poklepu břicha byl praktickým lékařem ve Wiesbadenu, poté strávil několik let v Drážďanech a nejpozději v roce 1912 se usadil v Hannoveru. Ucelená biografie se základními životopisnými daty sice chybí, ale v Berliner klinische Wochenschrift ze srpna 1920 se podařilo nalézt jednovětou zmínku, že zemřel dr. Plönies z Hannoveru. Prohlédnutím matričních záznamů o úmrtí v Hannoveru toho roku lze zjistit, že praktický lékař Dr. Med. Univ. Wilhelm Plönies zemřel dne 22. února 1920 ve věku 63 a 3/4 roku, jako příčina smrti je uveden zánět plic (obr. 3).

Lze tak dopočítat rok narození 1856 a ten dále využít při hledání v archiváliích. V ročence Královského gymnasia v Hadamaru ze školního roku 1874/1875 je v seznamu maturujících uveden Wilhelm Plönies narozený 8. května 1856 v Lorchu nad Rýnem. Je zde také uveden obor, který si zvolil k dalšímu studiu – medicína. Wilhelm Plönies je dále zmíněn v seznamu studujících lékařské fakulty Univerzity císaře Viléma ve Štrasburku a lze dohledat i jeho závěrečnou práci Beitrag zur Lehre von der Staaroperation z roku 1879 (14). V tomto díle o 138 stranách se zabývá sestavou operovaných pro šedý zákal na štrasburské klinice prof. Ludwiga Laqueura (1839–1909) (obr. 4). Konečně jméno dr. Plöniese nalézáme v příručce Alsasko-Lotrinska pro rok 1882, kde je uveden jako druhý asistent profesora Adolfa Kussmaula (1822–1902) na jeho interní klinice štrasburské univerzity. Zřejmě začátky pod tímto slavným profesorem jej přivedly k vědecké práci, v níž pokračoval i poté, co se stal praktickým lékařem. V pracích jiných autorů byl uváděn jako „dr. Plönies, ein alter Schüler Kussmauls“, později sám jiné práce věnoval památce profesora Kussmaula.

BIBLIOGRAFIE

Publikační činnost dr. Plöniese je bohatá jak co do počtu, tak i rozsahu prací. Publikoval v německy psaných periodikách od článků zabývajících se obecně fyzikální diagnostikou onemocnění břicha a hrudníku přes problematiku gastroenterologickou (zvláště patogeneze onemocnění žaludku) a dietologickou až k chorobám nervovým a psychiatrickým. Pro získání představy o rozsahu témat, jimiž se dr. Plönies zabýval, uvádím přehled jeho hlavních dohledatelných prací (tab. 1).

ZÁVĚR

Tedy na úvodní otázku „Kdo byl Plénies?“ máme jednoznačnou odpověď. Byl jím praktický lékař dr. Wilhelm Plönies (8. květen 1856 Lorch nad Rýnem – 22. únor 1920 Hannover). Vystudoval lékařskou fakultu University císaře Viléma ve Štrasburku (1879) a začínal jako internista u profesora Kussmaula. Později se stal praktickým lékařem a působil ve Wiesbadenu, Drážďanech a Hannoveru. Jeho zájmy byly fyzikální diagnostika, onemocnění trávicích orgánů a jejich patofyziologie (především nervové vlivy), které jej přivedly až k problematice neurologické a psychiatrické.

Klíčový článek o poklepu břicha publikoval v roce 1905 a u nás na jeho vyšetřovací postup upozornil ve své monografii o apendicitidách (1913) profesor Kukula. Poklepová bolestivost se poté začala zjišťovat jako součást vyšetření břicha na 1. chirurgické klinice a ve známost širší lékařské obce vstoupila jako Pléniesův příznak zásluhou profesora Jiráska uvedením v jeho monografii o náhlých příhodách břišních (1939). Tím se také vysvětluje pouze regionální známost Pléniesova příznaku (např. ruskojazyčná literatura uvádí obdobný příznak – bolestivost při poklepu v pravé jámě kyčelní typickou pro akutní apenditicitidu – jako příznak Razdolského) (15). Ač byl dr. Plönies opakovaně citován v německy psaném tisku, eponymního pojmenování „svého“ příznaku se v německých zemích nedočkal.

Nejstarší zmínka o „Plöniesově methodě vyšetřovací“, kterou jsem dohledal v česky psaném odborném tisku, je referát v rubrice Rozhledy v Časopise lékařů českých z roku 1909, kde praktický lékař z Motyčína MUDr. Vladislav Kurka podává zkrácený výtah a překlad článku německého gynekologa profesora Paula Profantera z Wiener klinische Wochenschrift nazvaného Ueber Appendizitis, Pseudo-Appendizitis nervosa und Adnexerkrankungen in diferentialdiagnostischer Beziehung (16). V překladu dr. Kurky je metoda popsána následovně: „Jemnou perkussí prsty odstraníme svalové napětí stěn břišních a při tom můžeme snadněji zánětlivé místo lokalisovati a do užších a určitějších hranic vymeziti.“ (17)

Zbývá snad jen poslední otázka – proč takový jazykový purista, jakým byl profesor Jirásek, zvolil fonetickou podobu jména? Při jeho sečtělosti není pravděpodobné, že by Plöniesův článek z roku 1905 neznal. To by jej ale jistě uvedl do obsáhlého seznamu použité literatury své monografie. Ještě na začátku 30. let 20. století (tj. před 1. vydáním Jiráskovy knihy) byl v českém odborném tisku používán správnější tvar – příznak Ploeniesův (18–20). Oproti tomu práce vzešlé z Jiráskovy kliniky už v té době uváděly příznak Pléniesův (21). Bohužel pro dr. Plöniese jde o ukázkový příklad toho, jak mnohokrát opakované výchozí mylné pojmenování zůstane trvalým. Snad alespoň tento článek odkrývající jeho totožnost přispěje i k uznání jeho díla.

Poděkování

Za pomoc při shánění materiálů v německých archivech jsem vděčný kolegovi MUDr. Petru Kohutovi (Klinik für Orthopädie und Unfallchirurgie, Diakoniekrankenhaus Hartmannsdorf) a za další podněty pracovníkům Ústavu vědeckých informací (ÚVI) 2. LF UK (Ing. Zdeněk Smrčka, Mária Kafríková) a ÚVI 1. LF UK (PhDr. Anna Flieglová, Mgr. Jitka Stejskalová). Za hledání a pomoc při překladu z ruštiny děkuji kolegům MUC. Sofii Filonové a MUC. Amiru Gorchakovovi.

Čestné prohlášení

Autor prohlašuje že v souvislosti se vznikem práce není ve střetu zájmů.

Seznam použitých zkratek

NPB    náhlá příhoda břišní

ÚVI     Ústav vědeckých informací

Adresa pro korespondenci:

MUDr. Jan Pastor

3. chirurgická klinika 1. LF UK a FN Motol

V Úvalu 84, 150 06  Praha 5

Tel.: 776 811 719

e-mail: jan.pastor@fnmotol.cz