Jmenování Jana Evangelisty Purkyně profesorem fyziologie ve Vratislavi

Před dvěma sty lety, 11. ledna 1823, podepsal pruský král dekret, jímž jmenoval profesorem fyziologie ve Vratislavi Jana Evangelistu Purkyně. 35letý asistent anatomického ústavu pražské lékařské fakulty tak dosáhl svého cíle získat místo na univerzitě, kde bude mít možnost věnovat se vědecké práci.

TŘI NEÚSPĚŠNÉ POKUSY O ZÍSKÁNÍ PROFESURY

Habsburská monarchie v prvých desetiletích 19. století byla říší zahrnující několik zemí a v nich několik univerzit. Proč se Purkyně ucházel o místo za hranicemi, zaslouží vysvětlení. Ve svých pamětech vypráví: „Došel mně list od Dr. Rusta, v němž mně oznamoval, že právě profesura fyziologie ve Vratislavi odchodem prof. Bartelsa uprázdněna a že mně radí u příslušných instancí se hlásiti, své podpory u ministerstva mně ujišťuje, však s tím dodatkem, že budu mít mnoho a velmi vážných konkurentů, nejlépe že by bylo, abych se na cestu do Berlína odhodlal a tam osobně rozhodujícím auktoritám se představil. Učinil jsem to – výsledek byl, že jsem profesuru obdržel.“ (1)

Čtenář těchto řádek může získat dojem, že získání profesury bylo pro Purkyněho věcí jednoduchou a snadnou. Zachované písemné doklady nám však ukazují, že tomu tak nebylo. Purkyně po promoci přijal místo asistenta anatomického ústavu u profesora Ilga, které však bylo omezeno nejvýše na 4 roky. Snaží se proto získat dostatečnou kvalifikaci pro budoucí profesorské místo. To, že 4 roky po skončení studia mohl lékař být jmenován profesorem, tehdy nebylo nic neobvyklého. Purkyně, který promoval ve věku 31 let, měl za některé profesory své vrstevníky. Posílá francouzský překlad své disertace do Paříže jako uchazeč o Montyonovu cenu, zkouší na sobě působení emetinu a ipekakuany a výsledek publikuje v Pleischlově knize „Das chemische Laboratorium“, provádí akustické experimenty s tzv. Chladniho obrazci. Tím vším bude dokazovat, že má schopnosti zastávat místo na univerzitě.

V posledním roce své asistentury se účastní konkurzu v Praze na uvolněné místo profesora nauky o léčivech. Když neuspěl, uchází se o profesuru anatomie a fyziologie v Pešti. Opět marně. Třetím pokusem je konkurz ve Štýrském Hradci v roce 1822. Když čeká na jeho výsledek, ozve se z Berlína doktor Rust. Jan Nepomuk Rust, osobní lékař korunního prince, prezident Pruské lékařské společnosti, divizní generál armády, profesor chirurgie na Vojenské lékařsko-chirurgické akademii a velmistr zednářské lóže „U Poutníka“, byl v Berlíně vlivnou osobou. Narozený na moravskoslezských hranicích zahájil studia medicíny v Praze a dokončil je ve Vídni, kde působil ve Všeobecné nemocnici. V roce 1815 přijal nabídku pruského krále a odešel do Berlína. Se svými spolužáky z Prahy, profesory Fritzem a Wawruchem, udržoval korespondenci. Od nich se dozvěděl o mladém a nadaném Purkyňovi, když v roce 1818 hledal kandidáta na studijní cestu po veterinárních učilištích v Evropě, kterou bude financovat pruský stát. Purkyně jeho lákavou nabídku po zralé úvaze s díky odmítl s tím, že právě přijímá místo asistenta profesora Ilga na anatomickém ústavu v Praze, kde chce prohloubit své vzdělání. Rust Purkyňovo rozhodnutí schválil a ujistil ho, že se v budoucnu určitě znovu ozve.

BERLÍNSKÁ ANABÁZE

To se stalo 8. března 1822, kdy jej vyzývá k cestě do Berlína, aby se tam ucházel o volné místo ve Vratislavi. Purkyně nejprve váhal, očekával výsledek konkurzu ve Štýrském Hradci. Když se však dozvěděl od svého bývalého pražského učitele a příznivce profesora Pohla, že místo má přislíbeno Franz Mayer, syn profesora vídeňské lékařské fakulty Aloise Michaela Mayera, rozhodl se neprodleně odcestovat do Berlína. Z Prahy odjíždí 17. září 1822 společně s bratry Preslovými a všichni se zastaví nejprve v Lipsku, kde se koná Sjezd německých lékařů a přírodozpytců. Z Lipska odjíždí 24. září.

Když Purkyně přijíždí do Berlína, netuší, že jeho jméno je tam již známo. Jeho disertace „Příspěvek k poznání zraku ze subjektivního hlediska“ zaujala státního radu Schultze (2), vládního zmocněnce při berlínské univerzitě (obr. 1), který se o problémy vidění zajímal, a ten na tuto disertaci upozornil svého přítele Johanna Wolfganga Goetheho, který se dlouhodobě věnoval otázkám optiky a zraku. I slavného básníka Purkyňův text zaujal, jak víme z jeho několika dopisů, v nichž Schultzovi děkuje za seznámení s Purkyněm. Jeho práci Goethe podrobně studoval, zajímavé odstavce z ní vypisoval, komentoval je, aby své hodnocení Purkyňovy disertace publikoval[1]. Poslední Goetheho dopis, v němž básník s uznáním píše o Purkyňovi, Schultz četl nedlouho před Purkyňovým příjezdem do Berlína, takže si pochvalná slova dobře pamatoval, když se mu osobně představil Purkyně, který postupně navštívil univerzitu, muzeum a ministerstvo.

Profesor Bartels odešel z Vratislavi již v létě 1821 a univerzita navrhla na jeho místo profesora Gruithuisena z Mnichova. K tomu však měl ministr školství Alteinstein zřejmě výhrady, neboť návrhu nevyhověl a dlouho vybíral mezi dalšími uchazeči. Když se přihlásil jako nový kandidát Karl Friedrich Heusinger z Jenské univerzity, ministerstvo požádalo předsedu komise, která posuzovala kandidáty, profesora anatomie Karla Asmunda Rudolphiho (obr. 2), aby na něho vypracoval posudek. Rudolphi svůj úkol dlouho odkládal a posudek začíná psát v říjnu až na urgenci. To však již Purkyně pobýval v Berlíně a Rudolphi se s ním opakovaně setkával. Vyžádaný posudek odesílá až 23. října 1822 a připojuje k tomu dovětek: Dovoluje si ministerstvu připomenout muže, jehož jméno se již dříve objevilo mezi kandidáty, ale kterého až nyní měl možnost osobně poznat a ocenit. Je to doktor Purkyně z Prahy, vzdělaný a duchaplný muž, který ve stáří 35 let přednášel německy a latinsky. Rudolphi nemá pochybnosti, že jeho jmenování by místu ve Vratislavi přineslo jen čest (4). Rudolphi kromě této odpovědi na úřední žádost ministerstva píše další dopis, datovaný 25. října, přímo ministru Altensteinovi. Sděluje mu zdvořile, co považuje za svou povinnost oznámit: Doktor Purkyně, autor spisu o subjektivním vidění, dorazil do Berlína, a měl tedy možnost setkat se s ním v muzeu i ve svém domě. V rozhovorech o anatomii, fyziologii a patologii zjistil jeho hluboké znalosti. V každém případě by jím bylo místo ve Vratislavi velmi dobře obsazeno.

Carl von Alteinstein, ministr školství a lékařských záležitostí, Rudolphiho doporučení nepochybně pečlivě a dlouho zvažuje. Po měsíci, 23. listopadu 1822, ministerstvo vyzývá Purkyněho, který byl ještě v Berlíně, aby svou žádost podal přímo na ministerstvo. V tu dobu byl již Altenstein rozhodnut jej jmenovat. Vyplývá to ze Schultzova dopisu Goethemu z 27. listopadu: „Po 8 týdnech čekání dosáhl Purkyně svého cíle.“ V následujících dnech vypracoval Altenstein text jmenovacího dekretu, který pruský král v lednu 1823 podepsal. Altenstein dlouho vybíral z mnoha kandidátů, ale když se rozhodl pro Purkyněho, rozhodně na jeho jmenování trval. Vratislavská lékařská fakulta totiž protestovala a trvala na svém kandidátu Gruithuisenovi. Ministr stroze odpověděl: „Bude-li ještě jednou podobnými bezdůvodnými a nepřiměřenými stížnostmi ministerstvo zatěžovat, jsem připraven přistoupit k rozhodným opatřením proti fakultě.“

V Berlíně získal Purkyně dalšího příznivce. Tím byl Johannes Schulze, dlouholetý vedoucí vysokoškolského oddělení ministerstva, pravá ruka Altensteinova (obr. 3). Později pomohl Purkyňovi zařídit první fyziologický ústav ve Vratislavi. Purkyně před odjezdem do Prahy v prosinci 1849 se v dopise s ním loučí a děkuje za jeho dlouholetou podporu (5).

SETKÁNÍ S GOETHEM

Purkyně v prvních dnech prosince opouští Berlín a do Prahy cestuje přes Výmar, aby navštívil Goetheho. Setkání s básníkem zprostředkoval Christoph Schultz, který již 6. listopadu Goethemu oznamuje velké Purkyňovo přání se s ním setkat a píše: „Setkání s ním bude pro Vás velice zajímavé. Já jsem se od něho mnohému naučil, on mnohého ode mne. Nalezl jsem v něm mladého muže zcela oddaného svému oboru, který je schopen moje zkušenosti s viděním využít a dále rozvíjet.“

Goethe souhlasil s návštěvou mladého vědce z Čech, země, kterou dobře znal a k níž měl vřelý vztah. Hranice Čech Goethe poprvé překročil v roce 1785 na cestě do Karlových Varů, kam na radu lékařů přijíždí obnovit své zdraví. Po prvé návštěvě lázeňského města následovaly další (6). V následujících letech navštívil Goethe Čechy celkem 17× a prožil zde, převážně v západočeských lázních, celkem 3 roky a 11 dnů. Známá jsou Goetheho slova, že jsou tři místa, kde by rád žil: Výmar, Karlovy Vary a Řím.

Purkyně dorazil do Výmaru 11. prosince 1822. S Goethem strávil den příjezdu odpoledne a večer byl pozván na večeři. Na druhý den byl plánován oběd, u stolu zasedli Goethův syn August, jeho choť Otílie, lékař Vilém Rehbein a Ulrika von Levetzow. Odpoledne následovala procházka Výmarem, kdy jeho průvodkyní bude Otílie, choť Goetheho syna, a večer je určen pro rozhovory hostitele s hostem.

Kruta ve svém díle „Básník a vědec“ (7) uvádí, že není známo, o čem oba muži spolu hovořili. Autor tohoto sdělení nalezl zprávu o předmětu jejich debat v knize „Goethe v Čechách“ od Johannese Urzidila. Tam je citován Goetheho deník, kde je ke dni 11. 12. 1822 uvedeno: „Po obědě profesor Purkyně přišel i večer a zdržel se u stolu. Z Berlína přivezl ektopická skla a rovněž přístroj k elektromagnetickým pokusům.“ Další informaci nalézáme v Goetheho stati „K přírodě vůbec“, která vyšla v roce 1824. Goethe Purkyněho nazývá pozoruhodným badatelem naší doby, který mu „důvtipným zařízením na skleněné tabulce zachytil a laskavě předvedl tkáň plavuně“. Uvedené věty dokazují, že Purkyně si do Berlína přivezl některé pomůcky, aby na nich mohl předvádět své originální experimenty.

Purkyně tedy svého hostitele seznámil s akustickými pokusy z doby svých studií, totiž Chladniho zvukových obrazů. Jde o geometrické obrazce, které vznikají rozkmitáním vodorovně upevněné desky tónem určité frekvence a sypká hmota, která desku pokrývá, se na uzlových liniích seřadí a vytvoří kresbu. Je-li deska pokryta tenkou vrstvou kapaliny, vzniknou stejné obrazce, které však dozněním zvuku zmizí. Jde tedy o prchavý jev. Purkyňovi se podařilo tento prchavý jev na deskách zachytit použitím prášků různých barev, k jejichž fixaci použil kopálový lak. (8)

Rozhovory se nepochybně nevyhnuly ani otázce zraku a barev, neboť to bylo oblíbeným Goetheho tématem, jemuž se věnoval ve své „Nauce o barvách“ (Farbenlehre). Byl to spis, který dobře znal i Purkyně a jehož myšlenky ve své disertaci rozváděl. (9) V disertaci však neuvedl Goetheho jméno. To vyvolalo básníkovo roztrpčení, o němž se Purkyně dozvěděl a večer ve Výmaru byla příležitost vše vysvětlit. To se podařilo, Goethe pochopil, proč ho začínající vědec ve svém spise necitoval. Věděl, že pro své odmítavé stanovisko k Newtonovým názorům obdařila vědecká veřejnost jeho jméno takovými pochybnostmi, že se autoři vyhýbají citování jeho díla z obavy, že si tím uškodí ve vědeckém světě.

DALŠÍ KORESPONDENCE DVOU VELIKÁNŮ

Purkyně se vrací do Prahy přes Jenu s doporučujícím dopisem pro Goetheho přítele Knebela, jemuž Goethe o Purkyňovi píše: „Shledáš v něm uvažujícího z podstaty vysoce vzdělaného muže. Skoro bych si byl přál zdržet jej ještě na několik dnů, pozorovat jeho ohromnou věrnost k sobě samému a nahlédnout jeho vnitřní bytí a důsledné velmi svébytné počínání, to by bylo velmi cenné.“

Purkyně po svém návratu domů píše Goethemu až 7. února 1823: „Od 18. prosince jsem v Praze a velmi lituji, že jsem mohl jen tak krátce užít potěšení z Vaší osobní přítomnosti.“ Dále vysvětluje, proč nepsal dříve – věnoval se fyzikálním pokusům se zvukovými vlnami, o nichž věděl, že podobnými se zabývá i Goethe. Purkyně chtěl dosáhnout nových výsledků, které by mohl oznámit Goethemu, a proto připojuje sklíčka a lístky, jež jsou výsledkem jeho posledních pokusů. V těchto pokusech chce pokračovat i v budoucnu za lepších podmínek. Pak pokračuje: „S Vaší naukou o barvách jsem se seznámil hned v prvních letech svého lékařského studia. Již tenkrát jsem se rozhodl uskutečnit přání Vašeho ctihodného stáří a rozšířit fyziologickou část nauky o barvách, k níž jsem měl tehdy několik pozoruhodných pozorování.“ V další části dopisu Purkyně připomíná některé své uveřejněné pokusy v subjektivní oblasti, které prováděl na sobě – o pocitu ošklivosti po požití emetinu a ipekakuanahy a dále o závrati. List končí: „S přátelským pozdravem všem, v jejichž společnosti jsem mohl Vaší přítomnosti užít: zejména panu synovi, paní Otílii a slečně Ulrice.“

Tento dopis je v české purkyňovské literatuře opakovaně citován, nikde však není zmíněno, že byla u večeře v kruhu rodinném přítomná slečna Ulrika, kterou Purkyně neopomněl pozdravovat. Ulrika byla vnučka Goetheho přítele z dob univerzitních studií. Léto 1822 prožíval Goethe v Mariánských Lázních, v témž domě, kde byla ubytována Ulrika se svou matkou a dvěma sestrami. Jako nejstarší ze sester – bylo jí 17 let – se společensky věnovala Goethemu, provázela ho na procházkách, sedávala s ním na lavičce před domem, zvala ho na večírky s přítelkyněmi. Skromná, laskavá a veselá Ulrika upoutala básníka natolik, že jeho srdce zachvátil cit tak silný, až uvažoval o trvalém svazku. V létě 1823, kdy byli všichni opět v Mariánských Lázních, požádal dopisem o ruku Ulriky její matku. Ta se však souhlasu taktně vyhnula.

Na Purkyňův list ze 7. února 1823 Goethe neodpověděl, víme však, že od poloviny února byl vážně nemocen.

V roce 1825 Purkyně již jako profesor ve Vratislavi vydává spisek „Nové příspěvky ke znalosti vidění z hlediska subjektivního“. Tuto svou práci věnoval Purkyně Goethemu na důkaz své úcty a vážnosti. Věnování je datované 27. listopadu 1825 a začíná slovy: „Jeho Excelenci, panu Johannu Wolfgangu Goethovi. Přicházím také já s malým dárkem mezi velkým množstvím darů, které jsou přinášeny z pocitu vděčnosti a povinnosti holdu Vaší Excelenci. Paragraf 41 Vaší Nauky o barvách byl mně rozkazem, který ve mně probudil temnou, již v mládí se ozývající snahu a ukázal jí určitý směr. Byl-li jsem do té doby tak šťasten, že jsem něco nalezl v subjektivní říší vidění, a doufám, že ještě naleznu, jest to pokládati za denní úkol, který se uskutečňuje Vámi uložen a šířen.“ Věnování končí: „Přijměte tento hold, velký muži, od jednoho z Vašich nejmenších, ale nejupřímnějších ctitelů.“ Goethe odpověděl Purkyňovi vřelými slovy v dopise, z něhož citujeme: „Laskavá zásilka Vašeho blahorodí mi byla opět nadmíru příjemnou. Pravá originalita se uskutečňuje v tom, že jí je třeba jen podnětu, aby byla uvedena v činnost, načež dovede zcela zvláštním způsobem a nezávisle sledovat cestu toho, co je pravdivé a trvalé. Kéž by se ostatní moje paragrafy mohly těšit ze štěstí, za jaké Vám děkuje paragraf 41. Mám radost z Vašeho čistého, jasného, živoucího postupu a blahořečím mládeži, která Vám bude povinna díkem za stejné vzdělání. Těšte se z krásného a vzácného daru volného, nezkaleného přímého nazírání na vnitřní i vnější přírodu a zachovejte mě v blahovolné paměti.“ (10)

V dopisech je opakovaně zmiňován paragraf 41 Goetheho „Nauky o barvách“. Citujeme tedy podstatnou část tohoto paragrafu: „Časové poměry tohoto zjevu jsem našel takto na svém oku souhlasně v několika pokusech. Na oslnivý obraz jsem hleděl 5 vteřin, pak jsem zavřel zástrčku. Tu jsem spatřil, jak se vznáší barevný, vzdálený obraz a po 13 vteřinách jevil se býti zcela purpurově zbarveným. Nyní oběhlo opět 29 vteřin, až se vše jevilo modrým, a 48, nežli se přede mnou vznášel jako bezbarvý. Zavíráním a otvíráním oka jsem oživoval obraz znovu a znovu (27krát) tak, že teprve po uplynutí 7 minut se obraz úplně ztratil.“ Purkyně o své návštěvě ve Výmaru rád vyprávěl a básníka měl ve velké úctě. Goetheho básně opakovaně překládal. Sám Purkyně se cítil být nejen vědcem, ale i básníkem. Po celý život psal básně, epigramy a již jako piarista se podepsal pod své verše Jan Purkyně – básník. (11)

Goetheho dopis z 18. března 1826 měl Purkyně zasklený a zarámovaný vyvěšen ve své pracovně, bohužel se nezachoval. Rozsáhlou purkyňovskou korespondenci uchovával jeho starší syn Emanuel, profesor lesnické školy v Bělé pod Bezdězem. Po Emanuelově náhlé a nečekané smrti jeho manželka Emílie zřejmě nechápala význam několika stovek dopisů od významných vědců z celé Evropy. Považovala je jen za množství papírů a přenechala je k použití na kornouty místnímu kupci. Jan Šimek, občan Bělé, naštěstí celou korespondenci zachránil tím, že odkoupil 600 dopisů a v roce 1883 je předal muzeu. Pokud jde o významný Goetheho dopis, Kruta uvádí, jak mu Růžena Pokorná Purkyňová vyprávěla, že po smrti Emanuela jej získala jistá učitelka z Bělé. Ta z dopisu vystřihla básníkův podpis a zbytek listu zahodila. Naštěstí text tohoto dopisu z 18. března 1826 známe, neboť v Goetheho muzeu ve Výmaru se zachoval jeho koncept. Byl psán rukou Goetheho sekretáře podle básníkova diktátu a datován 23. února. Goethe pak vlastní rukou v konceptu provedl několik úprav a datum opravil na 18. března.

DROBNÝ TRADOVANÝ HISTORICKÝ OMYL

V purkyňovské literatuře se opakovaně vyskytuje tvrzení, že profesorské místo ve Vratislavi získal Purkyně Goetheho zásluhou. Údaje o této významné podpoře vznikly nejspíše z Purkyňovy věty v jeho vzpomínkách „Podrobné zprávy o mojich starších i novějších literárních zvláště přírodovědeckých prací“. Článek vyšel v Živě v roce 1857. O své disertační práci uvádí: „Spis tento byl pro šťastnou pouť mého živobytí rozhodující. Otevřel jako nový svět badatelům přírody, získal mi přízeň a pokrovitelství Goethovo tehdáš podobnými studiemi se bavícího na výši své slávy postaveného, což mi nemálo usnadnilo další pokroky v životě společenském.“

Dalším podkladem pro tvrzení o údajném Goetheho rozhodujícím vlivu na jmenování byl Purkyňův životopis z pera Sofie Podlipské. Byla to choť lékaře Josefa Podlipského, Purkyňova kolegy a přítele. Rok po Purkyňově smrti vydala v časopisu Osvěta „Životní nástin Purkyňův“. Podlipská v životopisu píše mimo jiné: „Purkyně meškal týden ve Výmaru, kde seznal tehdejší německý rozkvět umělecký. Goethe mu dal odporučující list do Berlína ku slavnému fyziologovi Rudolphimu; V dceři tohoto učence seznal Purkyně svou budoucí choť.“ Sofie Podlipská se bohužel mýlí. Purkyně neprožil ve Výmaru celý týden, nýbrž jen dva dny, a přijel z Berlína, když již bylo o jeho jmenování rozhodnuto. To Goethe nepochybně věděl, proto v zápise v jeho deníku čteme: „Po obědě přišel profesor Purkyně i k večeři.“

Purkyně zahájil přednášky ve Vratislavi v dubnu roku 1823. Přijel do města v domnění, že nastoupené místo bude jen přechodným pracovištěm, než se vrátí do Prahy. Netušil, že ve Vratislavi prožije 27 let a že to budou léta jeho největších objevů. Do Prahy se vrátil až v roce 1850 a prožil tam zbývajících 19 let svého života.

Adresa pro korespondenci: 

doc. MUDr. Otakar Brázda, CSc.
Stomatologická klinika 1. LF UK a VFN
Kateřinská 32, 128 01  Praha 2
e-mail: otakar.brazda@centrum.cz

[1] Když Cyril Purkyně navštívil Goethovo muzeum ve Výmaru, nalezl výtisk disertace Jana Evangelisty Purkyně s básníkovými poznámkami a podtrženými větami (3).