O čem také psal profesor Mařatka

Poměrně nedávno uplynul rok od smrti profesora Mařatky. Jednalo se nepochybně o velikána překračujícího rozměr oboru gastroenterologie a teritoria české kotliny. Jeho neobyčejná osobnost by si vyžádala hlubší zamyšlení, které aby obstálo před svým objektem, vyžaduje adekvátní systematickou přípravu. Autor těchto řádků se necítí povolán k takovéto akci, která by měla být spíše vedena než konzultována Mařatkovými bezprostředními žáky. Dovolí si ji ovšem iniciovat. Velikány je třeba připomínat, je třeba se od nich učit, jsou vždy inspirací! Tím spíše, že jsou tak vzácní, a zdá se mi, stále vzácnější.

Nemohu nevzpomenout první a poslední literární setkání: v roce 1981 jsem nastoupil na Interní oddělení Fakultní polikliniky, vcelku náhodou, aniž bych si byl přesně vědom významu tohoto kroku, a zejména onoho pracoviště. Tehdejší přednosta profesor Frič mi zadal povinnou literaturu, na prvním místě Mařatkovu Praktickou gastro­enterologii z roku 1964 napsanou se spolupracovníky J. Šetkou, B. Niederlem a dalšími. V té době byla dostupnost kvalitní odborné literatury omezená a ta obvykle na úrovni skript se vyznačovala povrchní schematičností a literární toporností. Mařatkova práce byla jiná. Přemýšlivá, neobyčejně dobře se četla, k oboru doslova přitahovala. Mařatka jako vždy poté i zde neobyčejně přesně a všímavě popisoval, definoval a třídil. Opakovaně udává, že polovina onemocnění v gastro­enterologii je funkčního rázu. Všímá si odlišné definice dyspepsie (angloamerické, německé a francouzské). Historicky neobyčejně zajímavá je zmínka o Barrettově jícnu, kde nemohl nepřevzít dobový výklad o embryonálním původu odchylky bez jakékoli zmínky o refluxu. Velmi podrobně se rozepisuje o komplikacích a následcích vředové nemoci, se kterými se již prakticky nesetkáváme. U funkční střevní dyspepsie mě zaujala věta: „Nejvíce chyb má na svědomí rentgenologie, která rozpozná více chorobných odchylek, než je správné.“ Tehdejší nemocný měl i svým způsobem štěstí, že falešně pozitivní nálezy přinášela jen jediná dostupná zobrazovací metoda. U zácpy píše: „Nejčastější a nejméně správný postup je ten, že se při zácpě prostě předepíše projímadlo.“ U ulcerózní kolititidy vychází z vlastních zkušeností: 470 nemocných, 73 operovaných, totální proktokolektomie 27, přežilo 26, subtotální kolektomie 18, přežívalo 16 operovaných. Působivá čísla z doby bez intenzivní péče (Mařatka Z et al. Soubor prací o ulcerózní kolititídě. Čas Lék Čes 1957). Popis pankreatitidy předcházel Marseillské klasifikaci. O alkoholu píše že: „Vztah alkoholu k pankreatitidě je podobný jako vztah kouření k Buergrově chorobě“. Správně si všímá, že „…záchvaty se často v budoucnosti opakují, někdy v méně nápadné míře, dokud zbývá nějaká pankreatická tkáň.“ Zvláštní zmínku zasluhuje poslední kapitola Trávicí poruchy difusní a systémové. Vychází z rozboru vlastního souboru 1 970 nemocných!!! U třetiny z nich se na obtížích podílel solární syndrom, jinde často přehlížený. Zejména se v této kapitole objevují pravdy platné jednou provždy: „Jakmile je vyšetření skončeno a diagnóza stanovena, nemá být nemocný podrobován dalším vyšetřením… dodatečná vyšetření oslabují důvěru pacienta… po stanovení dia­gnózy následuje poučení způsobem přiměřeným jeho vzdělání…“ Dalo by se tesat do zdi každé gastroentero­logické ordinace.

V polovině sedmdesátých let se Mařatka začal zabývat terminologií v endo­skopii a na jeho popud se ustanovily komise Evropské i Světové endo­skopické společnosti (ESGE, OMED), v jejichž čele stál. V plné míře se zde projevila jeho systematičnost, potřeba řádu a jasných formulací, která se implicitně objevovala již dříve, při klasifikaci střevních zánětů a funkčních poruch. Mařatka s překvapením zjistil, a zde se projevila jeho genialita, že je vlastně pionýrem, který kolíkuje zcela nezabrané pole, a to nikoli jen v endo­skopii, ale v celé vědě jako takové. Zkušenosti ho dovedly k přesvědčení, že terminologie není jen souborem názvů, ale vědním oborem. Termínům přikládal tři základní vlastnosti: jednoznačnost, výstižnost a stručnost. Jejich soubor hierarchicky uspořádal, a vytvořil tak nomenklaturu oboru jako základní komunikační schéma. Mařatkova terminologie vyšla v opakovaných vydáních ve všech světových jazycích, a Mařatka se tak na přelomu osmdesátých a devadesátých let stal jednou z nejznámějších osobností oboru v celosvětovém měřítku – každý gastro­enterolog od Japonska po Kalifornii měl za zády knihovnu a v ní jeho příručku.

Je pozoruhodným paradoxem, že mimořádně svobodomyslný umělecky založený člověk projevoval bytostnou touhu po řádu v oboru, což je samo o sobě protiklad, ale tak tomu u mimořádných osobností bývá.

Posledním odborným knižním dílkem – dílem je spisek „Trávicí obtíže v lékařské praxi“. Dílkem v rozsahu, dílem v obsahu. Mařatka v něm zhustil a inovoval svou celoživotní lásku – gastro­enterologickou symptomatologii a funkční poruchy. Vskutku neobyčejně do ní vtělil jak vědecké poznatky, tak přesvědčení, že ars medicí je ještě cosi jiného než encyklopedické znalosti na výzkumné bázi, ale též cit, zkušenost, která nemůže být podložena randomizovanými stu­diemi, a nadhled. Píše o zdánlivých banalitách, které naplňují gastroenterologické praxe: akutní křeči jícnu, průjmu předstíraném a úmyslně vyvolaném… Knížka nás více vybaví pro praktickou gastroenterologii než mnohonásobně obsáhlejší úvody světových tlustospisů.

Mařatka prožil podstatnou část profesionální kariéry stranou formální akademické oblasti a jako takový ani nemohl mít mnoho přímých žáků. Jeho otisk v domácí a světové gastro­enterologii není z povahy přímého mentorování. Je to otisk geniálního ducha.

prof. MUDr. Julius Špičák, CSc.
Klinika hepatogastroenterologie IKEM
Vídeňská 195/9, 140 21 Praha 4
julius.spicak@ikem.cz