Recenze knihy

Bucher A. A.: Psychologie der Spiritualität

Weinheim-Basel Beltz Verlag, 2007, 228 stran.

V současné době výrazně stoupá nejen zájem o duchovní život (byť často jen v rámci různých pseudo-náboženských sekt), ale i počet publikací na téma spirituality. Podle autora této recenzované publikace, jímž je profesor praktické teologie na salzburské univerzitě, je v USA tento trend ještě větší než v Evropě, takže někteří hovoří o „spirituální revoluci“, „spirituálním trhu a smysl hledající kultuře“. Současně dochází k integrování spirituality s psychoterapií, ale je třeba poznamenat, že pojem spiritualita je chápán velmi nejednotně (autor např. poukazuje na významový rozdíl mezi pojmy spiritualita a religiozita, které jsou někdy směšovány, jindy je spiritualita úzce vztahována jen k esoterismu, např. v prezentaci čínské medicíny, jógy atd. na internetu, nebo dokonce s problematickým hnutím New Age).

Velké problémy vyvstávají také pro psychologii spirituality, pokud se hledají její evoluční mozková centra, objevují se pokusy o její měření, nebo pokud někteří psychoanalytikové chápou religiózně-spirituální fenomény jako „infantilní nutkavou neurózu“. Rozhodně záleží na tom, zda jde o přístup „psychologie bez duše“ nebo „s duší“. Nejvíce studií o spiritualitě pochází z USA, kde 40 % občanů navštěvuje týdně kostely a 95 % věří v Boha (D. R. Hoge, 1996). Psychologové, reprezentující tzv. „objektivní vědeckost“, tíhnou nezřídka k tomu vysvětlovat spirituální fenomény „fantasticky, když ne patologicky“ a hledají v mozku příslušná centra. Prof. Bucher uvádí, že se ve své knize snaží proplout mezi Skyllou a Charybdou a že se snaží chápat spirituální jevy jako zážitky, které nejsou „mozkovými přeludy“, nýbrž „psychologickými realitami“. Avšak „skutečností“ je v jeho knize chápáno více, než co může být pojato běžnými empirickými instrumenty, jako jsou např. dotazníky. Odvolává se na H. Walacha a K. H. Reicha ((2005) že: „věda o spiritualitě musí být vědou o vnitřních zkušenostech, které jsou pro člověka právě tak skutečné jako vnější svět“.

Předmětná kniha se proto zaměřuje hlavně na oblast zážitků. Současné výrazné tendence ke spiritualitě mohou plynout z následujících důvodů, které jsou v knize podrobně zkoumány: 1. z „krize institucionálně-církevní religiozity“ (spiritualita jako atraktivní alternativa), 2. z pozitivních efektů spirituality, případně 3. z tvrzení odvozených z výzkumů mozku, že spiritualita je univerzální a vrozený fenomén. Domnívám se, že problém zvýšeného zájmu o spiritualitu může mít ovšem ještě další kořeny a sice zejména v kompenzaci příliš přízemně-konzumního způsobu života a soudím, že to může být zcela povrchní jev, spojený s módním životním stylem; mnozí ji chápou také jako činitele zdraví (spojování spirituality s různými „léčivými energiemi“ a esoterními symboly, jako např. u reiki). Potřeba spirituality má interindividuálně odlišné motivy i obsah, důležité je rozložení její intenzity u různých věkových skupin a demografických kategorií. V mnoha případech je to také nepochybně, zážitkově velmi diferencovaná reakce na krizi západní kultury, vyvolanou extrémním liberalismem a konzumentstvím (mít také exkluzivní zážitky jako u narkomanií).

Ve vztahu vědy a spirituality musí být zdůrazněno, že spiritualita nemůže být zkoumána ve smyslu materialistického monismu nebo teorie psychofyzické identity; psychologie náboženství se někdy omezuje na měření pozorovatelného chování, tj. např. na četnost návštěv bohoslužeb; objektivistické paradigma je pro vědecké zkoumání spirituality zcela neadekvátní. „Spiritualita a religiozita jsou více než sociální chování, dějí se podstatně v individuálních zážitcích, které jsou zakoušeny jako subjektivní“; je to „na něco poukazující prožívání“ („gedeutetes Erlaben“). V tomto duchu je také tato zajímavá, obsahově bohatá a myšlenkově podnětná kniha psána.

Prof. PhDr. Milan Nakonečný