Co jsme psali

Odkud jdeme a kam směřujeme? Cestu pediatrie naznačí ohlédnutí prostřednictvím vybraných textů, které uveřejnil náš časopis před 75, 50 a 25 lety.

Co psal náš časopis před 75 lety, 

Brachfeldová J, Hloušková Z. Rok očkování BCG vakcínou

První pokusy s očkováním BCG vakcínou (Bacillus Calmette-Guérin) konány ve Francii Calmettem a Guérinem a později ve Švédsku Krikortzem. Počáteční perorální podávání neuspokojovalo, poněvadž jen malá část dětí takto očkovaných byla citlivá na tuberkulin. Přikročeno proto v r. 1927 k očkování injekcí subkutanní a intrakutanní; subkutanní způsob byl však brzy opuštěn, protože se tvořily v místě vpichu abscesy.

Ve Švédsku očkují již více než 20 roků a bylo očkováno téměř 500 000 případů. U nás započato s očkováním BCG teprve v květnu 1947, kdy při dětských klinikách zřízena ambulance pro očkování novorozenců. Zásluhu o zřízení této ambulance má doc. Blažek, pod jehož vedením se očkování provádělo a který svými zkušenostmi a radami byl (…) vždy ochotně nápomocen.

Celkem bylo u nás očkováno 285 případů. Šlo většinou o novorozence, kteří k nám byli posíláni z porodnic a ostatních pražských porodnických ústavů. Očkování prováděno vakcínou SZÚ. K očkování vybírány děti, které dosud nebyly tuberkulosou infikovány, t. j. jednak novozenci a děti, které měly negativní tuberkulinové reakce a byly bez známek tuberkulosního procesu roentgenologicky nebo klinicky zjistitelného. Děti, které přišly z tuberkulosního prostředí i při negativních tuberkulinových reakcích, byly před očkováním 6 týdnů isolovány od zdroje infekce, protože se nedalo vyloučit, zda nejsou již v inkubaci. Po naočkování je nutná isolace od tuberkulosního zdroje na dobu 6–8 týdnů, až do objevení se imunity, kterou hodnotíme positivními tuberkulinovými zkouškami. (…)

Pediatrické listy 1948; 3(6): 247–250.

Co psal náš časopis před 50 lety, 

Veselá V. Intelektové schopnosti léčených fenylketonuriků

Náš soubor sestává ze 40 fenylketonuriků, a to 19 hochů a 21 dívek, léčených dietou s nízkým obsahem fenylalaninu. Do souboru byli zahrnuti pouze pacienti s klasickou fenylketonurií. Každé dítě, u něhož byla po pediatrickém a biochemickém vyšetření potvrzena diagnóza fenylketonurie, avšak před nasazením dietní léčby, bylo vyšetřeno psychologicky. Kontrolní psychologická vyšetření byla prováděna během dlouhodobé léčby v intervalech 2–6 měsíců (…).

V období do 1. roku věku byly už 3 děti v prvních 6 měsících věku vývojově lehce opožděny a u sedmi dětí v druhé polovině prvého roku života byl diagnostikován i závažnější mentální defekt. (…).

Rozptyl mentální úrovně u dětí s počátkem léčby po 3. roce místo dalšího očekávaného poklesu zaznamenává v průměru zlepšení mentálních schopností. Tuto skutečnost by bylo možno vysvětlit tak, že neléčení fenylketonurici se závažným mentálním defektem byli v tomto věku již umístěni v ústavech sociální péče. Z případu dvou sester fenylketonuriček, z nichž sedmiletá byla debilní a čtyřletá imbecilní při téměř stejné hladině fenylalaninu, jak zjistil Ing. A. Mrskoš při prvním biochemickém vyšetření (debilní měla 28,4 mg% a imbecilní dokonce o něco méně, 22,4 mg%), bychom eventuálně mohli usuzovat i na individuální toleranční schopnost zvýšené hladiny fenylalaninu u různých typů VNČ (…).

Během dietní léčby fenylketonuriků s nízkým obsahem fenylalaninu jsme sledovali dynamiku vývoje jejich mentálních schopností. U léčených dětí jsme se někdy setkali se snížením mentálních výkonů po nasazení dietní terapie anebo s jejich kolísáním během léčby. Počáteční zhoršení mohlo souviset s maladaptací na změněnou stravu, labilita během léčby mohla být důsledkem nedodržení diety anebo narušením mechanismu metabolického procesu z jiných, dosud neodhalených příčin (…).

U souboru léčených fenylketonuriků jsme zjišťovali průměrné výsledky zlepšení mentálních schopností, a to jednak podle délky léčby a jednak podle věku dětí, kdy bylo s terapií započato (…). Doba potřebná ke zlepšení mentálního deficitu je individuální, nezávisí pouze na počátku léčby, ale je determinována i hladinou fenylalaninu, dodržováním dietní terapie, psychickou stimulací, sociálním prostředím, vrozenými dispozicemi a individuální fenylalaninovou tolerancí. 

Československá pediatrie 1973; 28(6): 302–304.

Co psal náš časopis před 25 lety,  

Kralinský K, Laho L, Purgelová A, Dluholucký S, Raffaj D, Martišová D, Bubánská E, Stančoková T. Meropenem a jeho miesto v liečbe život ohrozujúcich infekcií v pediatrii

Kriticky choré deti a novorodenci majú až o 300 % vyššie riziko k získaniu nozokomiálnej infekcie než pediatrickí pacienti so štandardnou starostlivosťou. Incidencia nozokomiálnych infekcií sa udáva medzi 1-20 %. Výskyt je ovplyvnený viacerými faktormi, napr.: veľkosťou nemocnice, vekom pacienta, typom starostlivosti, hygienickým štandardom oddelenia, dĺžkou hospitalizácie, stavom rezistencie pôvodcov nákaz a podobne. (…)

Autori uvádzajú svoje skúsenosti s novým karbapenémovým antibiotikom Meropenemom (Meronem, Zeneca) v terapii život ohrozujúcich nozokomiálnych infekcií u kriticky chorých novorodencov a väčších detí.

Súbor pacientov tvorí 28 detí (17 chlapcov, 11 dievčat) s priemerným vekom 4,7 roka, ktorí boli počas 29 mesiacov (august 1995 – december 1997) liečení Meropenemom pre závažnú nozokomiálnu infekciu. 
V dvanástich prípadoch bola indikáciou k antibiotickej terapii nozokomiálna pneumónia, jedno dieťa s peritoneálnou dialýzou malo peritonitídu a sepsu, 15 pacientov malo sepsu (…).

Liečba bola úspešná u 26 pacientov, dve deti exitovali. Jedno z nich, 13-mesačné dievčatko s renálnym zlyhaním, dostalo po 10-mesačnom období peritoneálnej dialýzy peritonitídu a sepsu spôsobenú polyrezistentným kmeňom Pseudomonas aeruginosa. Po neúspechu rôznych kombinácií antibiotík sme ordinovali Meropenem intravenózne aj intraperitoneálne. Po počiatočnom výraznom efekte v priebehu 48 hodín (vyčírenie dialyzátu a redukcia mikroorganizmov) sa stav dieťaťa opäť zhoršuje a napriek pretrvávajúcej citlivosti Pseudomonád na podávané ATB dieťa exitovalo. (…)

Česko-slovenská pediatrie 1998; 53(10): 610–612.