Sborník abstrakt přednášek a posterů

17.–19. září 2017

České Budějovice

Abstrakta přednášek a posterů

Seřazeno podle programu, o zařazení abstraktu do sborníku rozhodl vědecký výbor sjezdu.

Za obsah plně odpovídají autoři příspěvků.

Editor sborníku: Jaroslava Vávrová

Nejvyšší ocenění České společnosti klinické biochemie – Hořejšího cena – letos udělena panu prof. MUDr. Vladimíru Paličkovi, CSc., dr.h.c.

Prof. MUDr. Vladimír Palička, CSc., dr. h. c. se narodil v Prostějově; vystudoval Lékařskou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci s promocí „sub auspiciis“ a po dlouholeté praxi v nemocnici v Bruntále na interním, chirurgickém oddělení a následně na oddělení klinické biochemie zakotvil v r. 1984 ve Fakultní nemocnici v Hradci Králové; té zůstal věrný doposud.

Vladimíra Paličku mám (a jistě nejen já) vždy spojeného s oborem klinické biochemie; jako klinického biochemika jsem ho poznal krátce po své promoci a musím uvést, že jen málo odborníků ovlivnilo tento obor tak jako on – a to nejen u nás doma, ale i v zahraničí. To nemůže udělat nikdo, kdo nemá svůj obor rád – a to je právě případ Vladimíra Paličky. Hovoří o tom funkce, které nevykonával jen formálně, i další výsledky jeho práce.

Vladimír Palička je klinickým biochemikem s rozsáhlou klinickou erudicí: má kromě dvou atestací z klinické biochemie i atestaci z endokrinologie a z klinické osteo-logie. Kandidaturu obhájil v r. 1985 na téma „Vedlejší metabolické účinky hormonální antikoncepce“. v r. byl 1990 jmenován docentem biochemie. na základě habilitačního řízení se stal v r. 2000 docentem vnitřního lékařství a v r. 2001 byl jmenován profesorem vnitřního lékařství. Čestný doktorát obdržel v r. 2008 od Univerzity Pecs v Maďarsku.

Založil Ústav klinické biochemie a diagnostiky Fakultní nemocnice v Hradci Králové a po dlouhých 28 let stál v jeho čele. Do podzimu roku 2016 byl dlouholetým vedoucím osteocentra Fakultní nemocnice v Hradci Králové. Vede Katedru klinické osteologie IPVZ v Praze. Organizační schopnosti potvrdil Vladimír Palička jako děkan Lékařské fakulty UK v Hradci Králové (2003-2010) i jako proděkan pro zahraniční styky a vnější vztahy. Od r. 2016 je ředitelem Fakultní nemocnice Hradec Králové. V roce 2009 byl zvolen a od té doby je členem Evropského výkonného výboru AMSE (Association of Medical Schools in Europe).

Na počátku roku 1990 byl zvolen s naprostou převahou předsedou Československé společnosti klinické biochemie. Funkci vykonával po dvě volební období, pak z vlastní vůle požádal o uvolnění a následně byl zvolen čestným předsedou. Od počátku devadesátých let se snažil o navázání kontaktů s klinickými biochemiky Evropy, stál u zrodu dohody o spolupráci s holandskou společností klinické chemie.

Prakticky od prvního oficiálního výboru FESCC (Forum of the European Societies of Clinical Chemistry, nyní EFLM) byl jeho členem, po čtyři roky byl jeho předsedou. Tři roky byl členem výboru a pak tři roky (2008 – 2008) místopředsedou IFCC. Za svou aktivní činnost obdržel čestné členství v České lékařské společnosti JEP, ČSKB, České osteologické společnosti, Maďarské společnosti laboratorní diagnostiky, Polské společnosti laboratorní diagnostiky a Slovenské společnosti klinické biochemie.

Inicioval vznik Rady pro akreditaci klinických laboratoří a je od počátku jejím předsedou. Pracuje i jako člen několika redakčních rad odborných časopisů v oboru (nejen našeho, ale i Clin Chem Lab Med, Ann Clin Biochem, Biochemia Medica a dlouhé řady dalších).

Je předsedou Oborové rady doktorského studijního programu Klinická biochemie, garantem pro jmenovací a habilitační řízení v oboru klinická biochemie LF UK v Hradci Králové. Dále je členem několika dalších oborových rad na Lékařské i Farmaceutické fakultě UK v Hradci Králové, školitelem studentů doktorského studijního programu, včetně úspěšných absolventů. Na Lékařské fakultě UK v Hradci Králové založil výukový program a obor Klinická biochemie. Je členem Atestační komise v oboru klinické biochemie a předsedou Atestační komise v oboru klinická osteologie.

Je členem řady vědeckých rad: Odborného kolegia (dříve Vědecké rady) Ministerstva zdravotnictví ČR, Vědecké rady Lékařské fakulty UK v Hradci Králové, Farmaceutické fakulty UK v Hradci Králové, Lékařské fakulty UP v Olomouci a Výzkumného centra University of Pecs (Maďarsko). V minulosti byl dlouholetým členem Vědecké rady Univerzity Karlovy, Univerzity Palackého v Olomouci a Univerzity Pardubice.

Publikační a vědecká aktivita Vladimíra Paličky je obdivuhodná: publikoval jako hlavní autor a spoluautor více než 500 prací v českém i zahraničním odborném písemnictví, včetně kapitol v monografiích. Je autorem a spoluautorem více než 1200 přednášek a posterových sdělení, z toho více než 150 v zahraničí, řešitelem a spoluřešitelem několika desítek výzkumných úkolů a grantů. Ohlas na jeho práci ukazuje počet citací podle WoS: 1252 (bez autocitací) a Hirschův index 19.

Nejnovější originální práce jsou směřovány na oblast kostního metabolismu v klinické práci i v experimentu nebo na epigenetické změny DNA u pacientů s nádorovými onemocněními. Většina z nich vzniká ve spolupráci se studenty doktorských studijních programů. V posledních čtyřech letech byl autorem či spoluautorem 41 originálních prací v časopisech s IF (sumární IF za toto období 80,772).

Ne náhodou tedy v tomto roce Vladimír Palička dostává nejvyšší vyznamenání České společnosti klinické biochemie – Hořejšího medaili.

Milý Vladimíre, dovol abych ti za Českou společnost klinické biochemie i za sebe osobně popřál do dalších let hodně zdraví a energie, kterou jistě rozdělíš mezi Fakultní nemocnici a Lékařskou fakultu UK v Hradci Králové, mezi klinickou biochemii, osteologii a další lékařské obory. Věřím, že si při tom všem najdeš i čas na záliby – a snad i na chvilku odpočinku.

Jaroslav Racek

Proč mám rád Vladimíra Paličku a proč má dostat Hořejšího medaili právě on?

K výčtu faktů, životních milníků, úspěchů a významných událostí v životě Vladimíra Paličky si dovoluji přidat osobní odstavec. Odpovědi na první otázku v nadpisu jsou samozřejmě osobní: je přátelský, vtipný, má se mnou rád podobné věci a podobné lidi, stejnou (nebo jistě aspoň podobnou) radost z výtvarného umění a hudby, je empatický, umí pomoci. Má všeobecné kulturní zájmy, ale rád se projede na kole v přírodě a umí dokonce jezdit obytnou lodí po holandských kanálech. Ženy by si o něm mohly říci, že je vždy elegantní (to neumím jako muž tak plně ocenit), ale každý jistě zaregistruje jeho vybrané společenské vystupování a můžeme tak od něho zdarma získat lekci společenské etikety.

Také obdivuji, že se nevzdává, chce jít dál a něco zlepšit, je dobrým lékařem, dobrým učitelem a výborným přednašečem. Nikdy se nesmířil s nemocí laboratorní medicíny, jejíž některé symptomy již připomínají více prádelnu než klinickou službu pacientům. Podporuje mladé klinické biochemiky, vždy nachází čas na již tradiční setkávání v Písku, podporuje mladé vědce a vytváří jim podmínky pro výzkum v klinické a laboratorní medicíně. Jazykové vybavení mu umožňuje nejen skvěle přednášet na zahraničních kongresech, ale vystupovat v roli skutečného diplomata klinické biochemie na mezinárodním fóru.

A na druhou otázku nepochybně odpovídá curriculum vitae Vladimíra Paličky. Ale i zde lze být subjektivní: kdo jiný udělal v klinické biochemii tak nepřehlédnutelnou mezinárodní stopu, kdo jiný nepřetržitě bojoval za lékařskou povahu klinické biochemie, kdo jiný postavil první moderní ústav klinické biochemie, kdo jiný se zasazuje o to, aby klinická biochemie byla klinickým a lékařským oborem. Hořejšího medaile je vyjádřením úcty významné osobnosti klinické biochemie, kterou prof. MUDr. Jaroslav Hořejší, DrSc., nepochybně byl. Do důstojného spolku dosavadních laureátů Hořejšího medaile se plným právem v roce 2017 připojuje Vladimír Palička jako další významná osobnost české klinické biochemie.

Milý Vladimíre, gratuluji Ti a přeji vše dobré.

Tvůj Tonda Jabor

Čestné členství ČSKB - Doc. Ing. Pavel Blažíček, Ph.D.

Doc. Ing. Pavel Blažíček, Ph.D. je nestorom slovenskej klinickej biochémie a jeho kariéra sa vyvíjala rovnako ako moderná klinická biochémia a laboratórna medicína na Slovensku.

Po skončení Chemicko-technologickej fakulty Slovenskej technickej univerzity začal pracovať v roku 1968 na hygiene vo Vojenskej nemocnici v Bratislave. Tam ho oslovil primár interného oddelenia plk. MUDr. Langoš, CSc., aby založil výskumné laboratórium na internom oddelení vo Vojenskej nemocnici. Od tých čias docent Blažíček spája nadšenie pre vedu s jej uvádzaním do dennodennej praxe lekárov. Na Slovensku založil vo Vojenskej nemocnici Oddelenie klinických laboratórií, ktoré získalo v r. 1997 certifikát Good Laboratory Practice a v r. 2000 akreditáciu podľa ISO 15 189.

V roku 1987 ukončil svoju dizertačnú prácu na Ústave experimentálnej endokrinológie SAV na tému „Kinetika enzýmov syntézy a degradácie katecholamínov v nadobličke a v tumoróznom tkanive“. Ako predtým, aj potom sa docent Blažíček venoval osvete. Píše články, publikuje v odborných časopisoch a prednáša na konferenciách. V rámci spolupráce s UEE SAV zaviedol metódy stanovenia katecholamínov, ktoré dopomohli k diagnostike viac ako 126 pacientov s feochromocytómom a MEN 2 syndrómom. Ale nielen to. Veľké množstvo biomarkerov, ktoré sú dnes bežnou súčasťou lekárskych vyšetrení začínali na Slovensku práve s jeho účasťou. A vždy, keď sa sety pre meranie stali komerčne dostupné, bolo to laboratórium docenta Blažíčka, ktoré ich zavádzalo do praxe medzi prvými. Bol členom redakčnej rady časopisu Biochemia clinica bohemoslovaca, spolu s prof. Pecháňom v r. 1995 založili časopis Laboratórna diagnostika, spolu s MUDr. Durbákom založil v r. 1997 časopis Medicina militaris Slovaca.

V r. 1992 atestoval v špecializačnom odbore “Vyšetrovacie metódy v klinickej biochémii” na IVZP a v r. 2010 získal diplom v špecializačnom odbore Laboratórna medicína na Lekárskej fakulte SZU v Bratislave.

V spolupráci s prof. Kováčom, MUDr. Porubenovou, Ing. Farkašom a RNDr. Mistríkovou sa v roku 2002 podieľal na založení Slovenskej spoločnosti pre laboratórnu medicínu (SSLM), ktorá sa zaoberá odbornými aspektami laboratórnej diagnostiky ako aj podporou spolupráce medzi laboratóriom a klinikou na Slovensku. Bol opakovane zvolený do funkcie prezidenta tejto spoločnosti.

Po rozdelení Československa vznikla Slovenská spoločnosť klinickej biochémie, kde najprv pôsobil ako vedecký tajomník a v súčasnosti je viceprezidentom SSKB a aj znovu zvoleným prezidentom SSLM. Docent Blažíček je autorom viac ako štyroch stoviek článkov v odborných časopisoch a nespočetného množstva popularizačných článkov a rozhovorov.

Docent Blažíček si čestné členstvo v Českej spoločnosti klinickej biochémie plne zaslúži; blahoželáme mu k tomuto ocenení.

Gustáv Kováč

Na návrh výboru ČSKB bylo Doc. Ing. Pavlu Blažíčkovi, Ph.D. uděleno čestné členství České společnosti klinické biochemie.

Čestné členství ČSKB - MUDr. Jaroslav Čech

Kolikrát jsme již slyšeli, že historie se opakuje. V roce 2007 bylo uděleno Jaroslavu Čechovi „Čestné uznání o zásluhy o obor“. Důvodem nebylo jen dosažení věku 70 let, ale především všeobecně známý, vyhraněný postoj ke klinické biochemii a k „laboratorní medicíně“. Před 10 lety jsme společně s Bedřichem Friedeckým publikovali v časopise Klinická biochemie a metabolismus životopisné údaje a Bedřich též své životní a pracovní zkušenosti nabyté ze společného pracovního působení. Celý článek je možné vyhledat na webu ČSKB v sekci „členská základna“: http://www.cskb.cz/cskb.php?pg=spolecnost--clenska-zakladna--cech-jaroslav#01.

Pro neznalé čtenáře proto dnes jen velmi stručně shrneme základní životopisné údaje:

• narozen 1937
• LF UK v Praze absolvoval v r. 1961
• po promoci dostal do rukou umístěnku do Jihočeského kraje
• zvolil okres Jindřichův Hradec a dostal nabídku stát se obvodním lékařem
• měl zájem pracovat na interním oddělení, snad proto zazněla nabídka výhledové možnosti práce v laboratoři, což pravděpodobně rozhodlo o formování jeho další profesionální dráhy
• v r. 1964 složil atestaci z interny, následně se školil v gastroenterologii
• od září 1965 převzal částečný úvazek v laboratoři, který se od ledna 1966 rozšířil na 0,8 úvazku, nadále však současně pracoval a sloužil na interně a snažil se být opravdovým „klinickým biochemikem“
• v r. 1968 složil atestaci z klinické biochemie
• zlepšoval laboratorní diagnostiku výrobou řady činidel v době, kdy neexistovali v republice jejich výrobci a dovoz v podstatě nebyl možný
• Jindřichův Hradec se stal významným pracovištěm laboratorní diagnostiky v jihočeském regionu
• v r 1992 se stal ředitelem Okresní nemocnice Jindřichův Hradec a tuto funkci vykonával do r. 1994, v té době připravil projekt kompletní konsolidace laboratoří
• kromě profesních aktivit v nemocnici vyučoval MUDr. Čech od r. 1988 studenty zdravotní školy internu a somatologii
• je autorem 19 publikací včetně klinických prací
• v r. 2005 ukončil prim. MUDr. Jaroslav Čech svou pracovní činnost a odešel do důchodu
• nezůstal však nečinným a jako vysokoškolský učitel učil klinickou biochemii v bakalářském programu Zdravotně sociální fakulty na Jihočeské universitě obor zdravotní laborant.

Když se dnes zamýšlíme, jaká je moderní medicína? Jaké jsou její sémantické znaky? Mluví se, píše se a zkoumá se medicína:

• založená na důkazech (EBM)
• personalizovaná
• translační
• precizní
• …….

Každá disponuje větším či menším množstvím příslušných časopisů, výzkumných týmů, témat, studií, grantů. Jsou vyhledatelné, je možné je studovat a zvlášť chvályhodná je jejich aplikace v diagnóze a terapii. Jak se od sebe tyto typy medicín liší? To nám řeknou vhodné výkladové slovníky, zadání hesel na vyhledávačích, moudří vědci. Ale co mají společného? Pacienty, jejich choroby, diagnózy a léčbu. Sepětí medicíny s laboratoří a s vědou. Dnes již s nástroji neurověd, nanotechnologií, genetických a „omických“ metod. Ale vždy jde o propojení činnosti lékaře a zdraví lidí, laboratoře a kliniky. Někdy se poněkud zlomyslně píše, že dnešní snahy o řešení translačních a personalizovaných přístupů se hlásají již od druhé poloviny 19. století a pořád je paradoxně třeba je probojovávat jako nejmodernější trend, hodný zavedení a prohloubení.

Ale základem u laboratorního lékaře je vždy osobní propojení světa laboratoří, klinik a pacientova zdraví nebo nemoci. Můžeme dosvědčit, že oslavenec byl vždy a již dávno představitelem takového propojení, ještě bez těch nejmodernějších, tehdy nepřístupných nástrojů, ale vždy s osobním nasazením a zájmem o zdraví druhých.

„Dovolím si přidat subjektivní poznámku člověka, kterého zaskočil příval času, že takových lidí typu Jardy Čecha bylo dříve víc, než je dnes“ říká člověk, který jej snad profesně i lidsky zná nejlépe, Bedřich Friedecký.

Zopakuji to, co jsem již napsal před 10 lety: „MUDr. Jaroslav Čech vždy zdůrazňoval klinickou část oboru v racionální vazbě na laboratoř. Jeho krédem bylo a je to, co je skryto v současnosti hojně frekventovaném slovním spojení - „personalizovaná medicína“ (udržet co nejširší informace o oboru, umět je racionálně využít v praxi a školit o nich – se smutkem v hlase podotýkal, že si to ovšem vyžaduje i pozorné a pokrokem v medicíně motivované posluchače)“.

Jarda svůj postoj nezměnil, byť v důchodu, neustále se zajímá o novinky. Prožil dobu, kdy nebylo mnoho peněz, ale všemi dostupnými a možnými způsoby hledal cestu k naplnění role laboratorního lékaře. Je smutný z toho, že pokud nám není úředně schválena úhrada, tak abychom nedělali „škodu zřizovateli“, tak raději nic nového neděláme a nehledáme. Nikdo nám však nezakázal přemýšlet a argumentačně prosazovat nové, užitečnější cesty, přinejmenším přenést své znalosti ku prospěchu klinických kolegů a především pacientů. Souhlasíme s Bedřichem, že kolegové typu J. Čecha existují i mezi „mladými lékaři“, ale je jich pravděpodobně méně. Těsnější propojení s klinikou a vhodné cesty si musíme hledat každý sám, abychom sami dokázali, že historie se opakuje, jen v jiném prostředí, s jinými aktéry a s jinými prostředky. Základní, principiální cíle by měly být totožné.

Když jsme zmínili, že Bedřich Friedecký zná Jardu Čecha asi nejlépe, dovolme mu pár osobních vzpomínek:

KDO NESKÁČE, JE ČECH

To byl takový slogan, vztahující se k fotbalovému brankáři Petru Čechovi a skákat se mělo radostí, jak že nám ten fotbal jde. (Už to zase není tak slavné). Ale Jarda nikdy neskákal a držel se svých přesvědčení. A ta měl vylíhnutá ve své hlavě, prověřovaná nebo měněná studiem a praxí, neměněná ze zištnosti a pod nátlakem. Dostal jsem se do jeho laborky po velmi krátkém, naprosto efektivním osobním jednání s nástupem od 1. 9. 1969. Laborantky si myslely, že ten hubený, dlouhovlasý frajírek (kdepak ty loňské sněhy jsou!) jde za vedoucím laborantem panem Kličkou domluvit koupi poněkud ojetého skútru. Protože jsem vůbec nevěděl, o co v nastávající práci půjde, nastoupil jsem už v červenci jen tak na neplacenou brigádu. Myslím, že se nikdo nedivil. Asi všichni chápali, že nechci být, až nastoupím oficiálně a začnu komandovat laborantky, příliš velký blbec ve srovnání s nimi. Byly tři: paní Zdena, paní Jitka a paní Marta. Vidím je před sebou jako dnes. Jsou věci, na které se nezapomíná. Z určitého odstupu pozoroval dění vedoucí laborant Honza Klička, dnes by bylo možné říci, že z pozice public relation (ten skútr prodal někomu jinému). Vydržel jsem přes šest let, stály za to. Pamatuji na jednu nedělní dopolední vycházku s Jardou na lukách kolem Jindřichova Hradce, někde směrem na Políkno. Bylo nádherně a já měl za pár týdnů nastoupit na stáž k paní ing. Ireně Štěpánové na Bulovku. A tam ve voňavých jihočeských lukách, za zpěvu nebeského ptactva, mne začal Jarda zkoušet z klinické biochemie. To byl propadák! Dostal jsem tenkrát takové kapky, že mi ani nedělní oběd nechutnal. Co dělat? Vzal jsem knihy a četl a četl. Paní inženýrka Štěpánová mne pak přivítala na Bulovce a že si mne přezkouší. Asi po deseti minutách rozhořčeně vykřikla: „Chlape, čemu Tě mám učit, když už všechno víš?“ Odkud jsi? Aha z JH, tak to je jasné. Od té doby mám aspoň jednu dobrou vlastnost - učit jsem se zatím nikdy nepřestal.

Jardo díky moc !

Další vzpomínka, vystupující z paměti, je Jardova bravurní diagnóza Connova syndromu jednoho místního rodáka. V té době, kdy se laboratorní diagnostika tohoto případu opírala o výskyt opakovaných koncentrací sérového natria na horní hranici referenčního intervalu a ostatní byla znalost symptomů a lékařské umění! To indikační prasátko u plamenového fotometru Zeiss III se vždy chvělo jako srdce prvně zamilované dívky. V Praze, tuším na třetí interně, byli v šoku. Diagnóza správná. Jestlipak se mi tenkrát podařilo utajit před Tebou ty okamžiky bezmezného obdivu? Víš přece, jak nerad jsem tenkrát uznával, že je někdo chytřejší.

Nebyly to vždy idylické chvíle v té prastaré laboratoři. Pan primář byl, je a asi zůstane tvrdá hlava a pro slova nikdy daleko nechodil. A já nebyl jiný. Ale nemyslím, že bych se jinde dostal k takové sumě zkušeností. Byl to bezprecedentní proces edukace bez sylabu, bez akreditace a atestace. Fungoval však parádně. Těch společných diskusí! Měli jsme různé názory na svět, nestejná kriteria posuzování života, četli různé knihy. Vždy jsme ale měli raději pivo, než vodu a děvčata, než chlapce. Kdybych se měl pokusit o riziko závěrečného hodnocení povahových rysů jubilanta, označil bych ho za optimistického skeptika, bližšího posmutnělému Hérakleitovi, než nezřízeně optimistickému Démokritovi. Rozhodně pak za člověka, který bral službu lidskému zdraví zatraceně vážně a dobral se v ní výsledků, na které by se nemělo zapomínat. Život nás rozdělil, ale vnitřní vazby, založené na respektu a vzájemném uznání přetrvávají. A velmi obohacují. Až se zase uvidíme na pivě v JH, kam se vracím za svými milovanými vnoučaty, věřím, že si připijeme spolu na kus poctivého života. A že to nebude naposled.

Miroslav Verner,

Vladimír Palička a 

Bedřich Friedecký

Na návrh výboru ČSKB bylo MUDr. Jaroslavu Čechovi uděleno čestné členství České společnosti klinické biochemie.

Čestné členství ČSKB – Petr Coufal

Při příležitosti konání celostátního sjezdu ČSKB v Českých Budějovicích je uděleno Čestné členství ČSKB panu Petru Coufalovi, zdravotnímu laborantovi od brněnské Svaté Anny.

Petr Coufal se narodil v lednu 1970 ve Vyškově a od té doby v jižním cípu Hané setrval. Se svojí paní, která také pracuje ve zdravotnictví, mají tři děti (dcera, syn, syn) - dvě studují gymnázium, třetí chodí do základní školy.

Petr svůj profesní start - po maturitě v roce 1988 – započal na OKB v Brně ve Fakultní nemocnici U Svaté Anny kde, s malou přestávkou, pracuje dosud.

Po sedmi letech praxe absolvoval specializační vzdělání v oboru klinická biochemie a v roce 2000 pedagogické minimum pro vyučující praktických cvičení na SZŠ a VZŠ. Petr došel k závěru, že specializační vzdělání v oboru biochemie je mu málo, a proto v roce 2004 úspěšně absolvoval studium specializace z hematologie a transfuzní služby. Takových nadšenců v oboru mnoho není. Jelikož se v republice rozmohly akreditace a certifikace, tak v roce 2010 prošel i školením auditorů.

Když se Petr zamyslí nad tím, co ho v současné době v profesi nejvíce uspokojuje – plaše přiznává, že je to výuka nastupujících kolegů a kolegyň. A jak sám říká- „ i přes veliké bolesti v oblasti vzdělávání zdravotních laborantů mi tato činnost připadá stále smysluplná“. Pedagogické činnosti se věnuje od roku 2000. Učí jak na SZŠ a VOŠZ Merhautova Brno, tak na LF MU Brno na katedře laboratorních metod a je i školitelem praktické části PSS. Dále, kromě pracovních povinností se intenzivně věnuje i činnosti ve výboru Sekce biochemických laborantů při ČSKB a pracuje v prezídiu ČAZL.

Bylo by chybou, kdyby člověk žil pouze prací, ale to Petrovi nehrozí. V osobním životě má na prvním místě rodinu a dále pěší turistiku spojenou se sbíráním turistických známek. Miluje přírodu a v souvislosti s ní i práci na zahradě. Věnuje se historii.

Petr vše zvládá s mírným úsměvem a převahou plynoucí ze získaných zkušeností.

Petře, čestné členství přijmi, prosím, nejen jako poděkování, ale zároveň jako motivaci do další práce.

Mgr. Martina Bunešová, MBA,

předsedkyně výboru Sekce biochemických laborantů ČSKB

Na návrh výboru Sekce biochemických laborantů ČSKB bylo Petru Coufalovi uděleno čestné členství České společnosti klinické biochemie.