Diferencované karcinomy štítné žlázy

Diferencované papilární a folikulární tumory štítné žlázy vycházejí z folikulárního epitelu. Jsou méně častým nádorovým onemocněním, zastupují pouze 1–1,5 % všech karcinomů, mezi 15.–45. rokem věku však patří mezi 5 nejčastějších typů malignit a u těhotných žen se dokonce jedná o druhý nejčastěji diagnostikovaný tumor po karcinomu prsu. Od 90. let minulého století incidence nádorů štítné žlázy celosvětové stoupá, tento trend se týká i České republiky. Časnější a přesnější diagnostika založená na sonografickém vyšetření a cílené aspirační biopsii vysvětluje tento vzestup jen částečně, svůj vliv může mít nárůst rizikových faktorů v životním prostředí (vyšší expozice obyvatelstva zářením včetně lékařského, dosud nerozpoznané karcinogeny). ¹

Společnou vlastností diferencovaných tumorů a folikulárních buněk štítné žlázy je schopnost vychytávat, organifikovat a hromadit jod. Jedním z prvních, který tuto vlastnost úspěšně využil, byl newyorský endokrinolog Samuel Seidlin v roce 1943, když použil radiojod u nemocného B.B. s klinickými a laboratorními projevy těžké hypertyreózy, který podstoupil před lety tyreoidektomii pro „maligní adenom“. Po téměř dvaceti letech však došlo k rekurenci a tumor metastazoval do plic a skeletu. Nemocný kachektizoval, měl bolesti vyžadující podávání opiátů. Po podání radiojodu došlo ke klinickému ústupu obtíží, v průběhu několika let plicní metastázy na rentgenovém snímku vymizely a kostní neprogredovaly.

Nemocný dokonce souhlasil s resekcí jedné z metastáz v kalvě, aby lékaři ověřili působení radiojodu. ² Zatímco nemocný žil dalších devět let, léčba radiojodem se mezitím stala vedle totální tyreoidektomie jedním z pilířů léčby nemocných s karcinomy štítné žlázy, a to nejen metastáz, neboť později byla rozšířena o provedení tzv. radioablace.

Radioablace (tj. destrukce reziduální tkáně štítné žlázy včetně potencionálně mikroskopického rezidua tumoru) snižuje riziko lokoregionální rekurence, usnadňuje časnou detekci recidivy onemocnění založenou na měření sérové hladiny tyreoglobulinu a umožňuje provedení vysoce senzitivní celotělové poterapeutické scintigrafie. Dle současných návodů je doporučována u nemocných s vysokým a nízkým rizikem, není indikována u nemocných s velmi nízkým rizikem. ^3,4

Stratifikace rizika byla doposud založena především na histologickém typu a velikosti tumoru, šíření přes pouzdro štítné žlázy a zhodnocení přítomnosti metastáz. Velká pozornost je nyní věnována některým genetickým markerům, jako jsou bodové mutace genů BRAF, RAS, přeskupení RET/PTC a PAX8-PPARγ, které mohou přispět k upřesnění prognózy a predikovat reakci na léčbu a dokonce mohou být v budoucnosti využity k cílené genové terapii. ⁵

Kateřina Táborská

Klinika nukleární medicíny a endokrinologie, 2. LF UK a FN v Motole, Praha

katerina.taborska@fnmotol.cz