Před 50 lety zemřel akademik Antonín Přecechtěl

Súhrn

Antonín Přecechtěl se narodil 6. listopadu 1885 v obci Srbce na Prostějovsku v rodině rolníka z Hané. Maturoval na gymnáziu v Kroměříži, lékařství studoval na České Lékařské fakultě Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze. Po promoci v roku 1910 nastoupil na chirurgickou kliniku prof. Kukuly v Praze. Jako chirurg se zúčastnil balkánských válek i první světové války. V roce 1918 nastoupil na Ušní kliniku prof. Kutvirta v Praze, kde se v roce 1920 habilitoval z otologie-faryngologie a již v roce 1924 byl jmenován mimořádným profesorem. Po smrti prof. Kutvirta se v roce 1930 stal přednostou kliniky, téhož roku se habilitoval i z rino-laryngologie, a dovršil tak proces sjednocení výuky otorinolaryngologie jako jednoho oboru. Funkci přednosty otolaryngologické kliniky vykonával 30 let. Byl zakládajícím členem České otolaryngologické společnosti (1921) a v letech 1935–1951 byl jejím předsedou. V roce 1926 se jako zakládající člen účastnil vzniku prestižní organizace Collegium Oto-Rhino-Laryngologicum Amicitiae Sacrum. Podílel se i na založení a vedení mezinárodního časopisu Otolaryngologia Slavica, od roku 1952 začal z jeho iniciativy vycházet časopis Československá otolaryngologie. Výsledky vědecké práce zveřejnil prof. Přecechtěl v téměř 400 publikacích v domácí i zahraniční odborné literatuře. Angažoval se i v laboratorním a experimentálním bádání, zejména o vestibulárním aparátu. V roce 1954 byl jmenován řádným členem Československé akademie věd, ve které založil Otolaryngologickou laboratoř. Prof. Přecechtěl vytvořil vlastní otorinolaryngologickou školu a vyškolil řadu odborníků. Zemřel 5. února 1971 ve věku 85 let.

Klíčová slova:

historie – Antonín Přecechtěl – vzpomínka – česká otorinolaryngologie – ORL

Úvod

V letošním roce uplynulo 50 let od úmrtí jednoho z nejvýznamnějších protagonistů české, ale i celosvětové otorinolaryngologie, akademika Antonína Přecechtěla. Ten proslul nejen jako lékař, vědec, učitel, ale také jako historik našeho oboru. Jeho životní příběh je příkladem, jak se dokáže prostý chlapec z malé moravské vesnice svou pílí a cílevědomostí vypracovat na špičku ve svém oboru. Česká ORL veřejnost zná Antonína Přecechtěl zejména z časopisu Československá otolaryngologie jako přísného, zamračeného a chladného člověka. Stejně však jako ostatní lidé, měl i on svoji civilní a lidskou stránku. Půl století po jeho úmrtí si akademika Přecechtěla připomeneme nejen jako skvělého lékaře, ale i jako obyčejného člověka v mnohých, dosud nezveřejněných fotografiích.

Dětství

Antonín Přecechtěl se narodil 6. listopadu 1885 na selském gruntě č. 6 v Srbcích (obr. 1), v rodině rolníka z Hané – půllánika Antonína Přecechtěla (1846– –1912) a jeho ženy Petronily (1852–1929) jako první syn. Měl ještě starší sestry Klementinu (nar. 1877), Marii (nar. 1880), Annu (nar. 1882), Josefu (nar. 1884, zemřela v kojeneckém věku) a dva bratry, Kazimíra (nar. 1888) a Bedřicha (nar. 1890) [1].

Studia

Obecnou školu navštěvoval v Pavlovicích u Kojetína. Jeho prvním kantorem byl nadučitel Urbášek. K přijímacím zkouškám na gymnázium v Kroměříži jej měl připravovat učitel Kadlčík, ale Přecechtěl k němu nechodil (o čemž rodiče údajně nevěděli), přesto zkoušky úspěšně složil. První tři roky studií v Kroměříži bydlel sám u cizích lidí a teprve od čtvrtého ročníku, když na studia odešel i jeho mladší bratr Kazimír a další bratr Bedřich odešel do obecné školy, založili v Kroměříži rodinnou „filiálku“, ve které z ekonomických důvodů vedla domácnost nejstarší sestra Klementina. První léta na gymnáziu bydlel s Josefem Snaživkou (synem nadučitele z Vrchoslavic) u paní Přibylové. Na gymnáziu chodil do B třídy (obr. 2). Ze 4 třídních profesorů během jeho studia si nejvíce chválil prof. Neuhöfera, učitele češtiny, logiky a psychologie. V dobrém pamatoval i na prof. Dobiáše, který byl výborný pedagog, učil zeměpis a dějepis a za přednášku o Husovi byl přeložen jinam. Přísný latinář byl prof. Klvaňa, který ale studenty naučil nejvíce. Mladý Přecechtěl neměl bližší kamarády, Snaživka byl samotář a k srdci mu nepřirostl. Teprve na vyšším gymnáziu se znal s o rok starším Konstantinem Medkem, kterého si vážil [2].

Maturitní zkoušky úspěšně složil na kroměřížském gymnáziu v roce 1904 a následně studoval lékařství na České Lékařské fakultě Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze. Jeden semestr absolvoval v Berlíně. Promoval 16. dubna 1910 [2, 3].

Po promoci nastoupil na chirurgickou kliniku prof. MUDr. Otakara Kukuly v Praze, kde byl operačním elévem. V roce 1912 pobýval krátkou dobu jako hospitant chirurgické kliniky v Moskvě [3].

Balkánské války

V roce 1912 vypukly tzv. balkánské války, kde slovanské národy bojovaly proti Osmanské říši (Turkům), kteří je krutě potlačovali. Boj Slovanů se setkal s velkou podporou mezi Čechy v Rakousko-Uhersku, a tak když byli Češi požádáni o pomoc, tedy o lékaře a zdravotnický personál, bylo hned utvořeno profesory Otakarem Kukulou a Rudolfem Jedličkou komité na organizování lékařských pomocných výprav na Balkán (pod hlavičkou Červeného kříže). Hlásilo se tolik lékařů, že nemohli být ani všichni přijati, aby se nevyprázdnili jejich mateřské ústavy. Tehdy nastala velká chvíle pro mladého Antonína Přecechtěla. Odjel hned s první lékařskou výpravou vedenou asistentem Emanuelem Rychlíkem do Černé Hory. Působil nejdříve kratší dobu přímo v černohorské Cetyni a pak u černohorských vojsk v srbském Lješu, v albánském Drači (Durrës) a Kavaji (Kavajë). Všude tam vládly nepředstavitelné hygienické podmínky. Staré neopravované a zchátralé budovy se zoufalým stavem interiérů, nedostatek léků, jídla, váznoucí doprava a k tomu tyfus, dyzenterie, malárie… Onemocněli i někteří místní lékaři. Přecechtěl vzpomínal, že 12. dubna 1913 zůstal jako jediný zdravý mezi lékaři. Popisoval i velké rozdíly v mentalitě mezi Srby a Černohorci. Černohorci byli málo ukáznění romantici, jejich ideálem byla puška a vojna, kterou vedli po rytířském způsobu, nestarali se o svá zranění. Srbové byli naopak sedláci, které vojna vytrhla z jejich povolání. Byli to však spolehliví vojáci, vždy ukáznění a trpěliví. V květnu 1913 se vrátil Přecechtěl přes Soluň do Prahy. V Zemuni (nyní část Bělehradu) mu zabavily úřady všechny srbské knihy, zvláště literaturu o Albánii, a byly přitom tak radikální, jak píše ve svých vzpomínkách, že mu chtěly vzít i Caesarův spis O válce občanské, který si s chutí opatřil v Drači, v jejímž okolí se vedly boje. Rakušané se vůbec dívali s nesouhlasem na tuto českou pomoc. Srbové byli pro ně budoucí potenciální nepřátelé a pomoc Čechů Srbům považovali ze zahraničně-politického hlediska za nežádoucí. Po dvou měsících odjel Přecechtěl znovu na Balkán, tentokrát do Sofie, aby pomáhal v nové válce. Po vyhrané první válce se dostaly vítězné státy do konfliktu mezi sebou při dělení o obsazenou Makedonii. Rozpory vypukly mezi Bulhary na jedné a Srby, Rumuny a Řeky na druhé straně. Nálada v Bulharsku byla nyní podstatně jiná, depresivní, na rozdíl od nadšených Srbů a Černohorců ve válce první. I zde však vykonali čeští lékaři mnoho práce. Nejprve v Gorné Džumaji (dnešní Blagoevgrad), odkud se však Přecechtěl s Janem Zahradníčkem museli evakuovat před postupujícími Řeky, a pak v Sofii. Úroveň péče a ošetřování zde sice byla již nepoměrně lepší, přesto však i zde bylo velké množství raněných (obr. 3). K tomu vypukla cholera, která způsobila snad ještě větší ztráty na životech než boje. „My Češi jsme nechápali, jak mohli rozhodující bulharští politici nechat dojít k situaci, v níž bulharský národ stísněn ze všech stran byl takto přitisknut k zemi a poražen.“ Pro Přecechtěla, a nejen pro něj, ale pro většinu z několika desítek českých lékařů, především chirurgů, byla účast v balkánských válkách velkým přínosem. Naučili se řešit péči o raněné i nemocné ve válečných podmínkách i s primitivním zařízením a za velmi špatné hygienické situace. To se jim později v zanedlouho vypuknuvší světové válce velmi hodilo [3, 4].

První světová válka

Chirurgické zkušenosti uplatnil Přecechtěl i za první světové války, kdy byl šéflékařem chirurgie a ortopedie nemocnice Císaře Františka Josefa I. v Kroměříži (od r. 1914). Později z trestu za protimonarchistické rakousko-uherské smýšlení byl ale přeložen do vojenské nemocnice ve vzdáleném a tehdy zaostalém Skadaru (Shkodër) a Beratu v Albánii, kde působil v letech 1917–1918, rovněž ve funkci vedoucího chirurga [3].

V únoru 1918 se vrátil do Prahy. Začal nejprve pracovat jako hospitant na ušní klinice profesora MUDr. Otakara Kutvirta. Po skončení války se stal primářem chirurgického oddělení v Uherském Hradišti a postgraduálně se vzdělával na pražských klinikách. Tuto funkci však vykonával jen velice krátce a ještě v roce 1918 nastoupil na Ušní kliniku a krátce na to se stal Kutvirtovým asistentem [3, 4].

Působení na Ušní klinice v Praze za první republiky

Nástupem na otologickou kliniku nabrala kariéra Antonína Přecechěla na obrátkách, v tomto oboru se doslova našel. Již v roce 1920 se habilitoval z otologie-faryngologie po předložení práce „Podlebeční a krční hlízy při hnisavých zánětech středouší“, v r. 1924 byl jmenován mimořádným profesorem a zástupcem přednosty kliniky. V r. 1930, po smrti prof. Kutvirta, se stal přednostou kliniky. Pod jeho vedením nastala dlouhá éra rozvoje oboru a rozkvětu české otolaryngologie. Jeho vědecké dílo začíná v době po 1. světové válce, kdy byly položeny pevné základy oboru ORL prof. Kutvirtem, ale největší rozvoj v teoretickém vývoji a operačních metodách teprve nastával s obdobím míru. Nejvýznamnější jeho teoretické práce morfologické, fyziologické i patofyziologické se týkaly vestibulárního ústrojí, vnitřního ucha, kmene slona indického, otosklerózy i jiných úseků oboru, např. monografie „Zúženiny průdušek a průdušnice“ [3, 4].

Byl spoluzakladatelem, jednatelem a v období 1935–1951 také předsedou Československé otorinolaryngologické společnosti (obr. 4) [3–14].

Ještě za života svého učitele, prof. Kutvirta, se prof. Přecechtěl intenzivně zúčastnil na velkorysém rozšíření ORL kliniky v Praze po vzoru velkých renomovaných klinik v západní Evropě a v USA. K jeho představě o moderním vybavení a řízení kliniky přispěly i časté návštěvy významných pracovišť v Evropě (Francie, Anglie, Německo, Holandsko, Belgie, Švýcarsko, Jugoslávie, Bulharsko), které od roku 1920 podnikal obvykle v prázdninových měsících. V roce 1929 absolvoval půlroční studijní cestu po vědeckých a klinických pracovištích v USA [3–14].

V roce 1926 se jako zakládající člen účastnil v Groningenu v Holandsku vzniku prestižní výběrové světové organizace Collegium Oto-Rhino-Laryngologicum Amicitiae Sacrum (CORLAS) a v r. 1933 zorganizoval a řídil zasedání a sjezd kolegia v Praze [3–14].

V roce 1930, po smrti profesora Kutvirta, se stal přednostou pražské otolaryngologické kliniky a téhož roku také rozšířil svá venia docenti i z rino-laryngologie. Dovršil tak proces sjednocení výuky oborů otologie-faryngologie s rino-laryngologií v jeden obor. Byl také jmenován řádným profesorem (obr. 5). Kliniku vedl s nucenou přestávkou za nacistické okupace až do roku 1960, tedy 30 let.

Mimo práce na klinice měl prof. Přecechtěl i soukromou ordinaci v Praze – na Malé Straně, zprvu v Durdíkově, později v Karmelitské ulici č. 17, „U tří Jetelových lístků“ (kterou si udržel až do roku 1962) [3–14].

Za nacistické okupace

Za okupace byl profesor Přecechtěl donucen přenechat kliniku Němcům a musel zápasit s mnohými překážkami a stěhovat se z místa na místo, aby mohl se svým týmem pokračovat v lékařské činnosti. Lékařskou péči poskytovalo pracoviště (pod názvem ORL oddělení) v prostorách nalezince na Karlově [3, 4].

Po druhé světové válce

S velkým předstihem, a to i ve světovém měřítku, vystihl prof. Přecechtěl již v r. 1945 význam specializace pro dětskou otorinolaryngologii. Když se po válce Otolaryngologická klinika přestěhovala zpět do původní budovy ve Všeobecné nemocnici, zabrané za okupace nacisty, zřídil z provizorního ORL oddělení v nalezinci na Karlově dětské ORL oddělení. Na jeho návrh a s jeho přičiněním bylo oddělení přeměněno již v r. 1946 na Dětskou ORL kliniku a prvním přednostou byl jmenován prof. MUDr. Be­dřich Wiškovský [3–14].

Po osvobození r. 1945 došlo k velkým změnám v léčebných postupech ORL oboru, zejména s nástupem antibio­tik. Přecechtěl záhy pochopil jejich nesmírný význam pro zamezení těžkým, často i život ohrožujícím infekčním komplikacím jak v otologii, tak i v ostatních úsecích oboru. V souladu se změněnými možnostmi operativy v neaseptickém terénu cest dýchacích a polykacích propagoval funkční rekonstrukční operace hrtanu, kterým se věnoval i v posledním období vedení kliniky (obr. 6). Toto úsilí se týkalo i ušních operací, kde Přecechtěl, který cely život mistrně pracoval s dlátem, přecházel k postupu frézou a mikroskopem jak u otoskleróz, tak u ostatních ušních i rekonstrukčních operací. V čele Otolaryngologické kliniky Fakultní nemocnice na Karlově náměstí byl do roku 1960, kdy vedení předal svému žákovi Karlu Sedláčkovi [3–14].

Antonin Přecechtěl jako chirurg a vědec

Byl velmi aktivní v celém oboru ušního, nosního a krčního lékařství. Jeho speciálním zájmem byl však patologicko-histologický výzkum v otolaryngologii, zvláště ve vestibulárním ústrojí.

Jeho pracovní dominantou byla chirurgie ústrojí sluchového, lebky a mozku, onkologická i neonkologická operativa krku a horních cest dýchacích.

Vytvořil nebo modifikoval řadu operačních postupů, např. plastiky patra, plastiky čelní dutiny, ušních pooperačních fistul, stavění krvácení z arteria carotis interna v canalis caroticus, operace hrotu pyramidy, atrezie choan, perorální exstirpace podčelistních lymfomů apod. [3–14].

Profesor Přecechtěl se angažoval i v laboratorním a experimentálním bádání, zejména o vestibulárním aparátu. Po svém jmenování akademikem v r. 1954 zřídil ORL laboratoř Československé akademie věd (ČSAV), kterou vedl a vědecky zde pracoval až do své smrti [3–14].

Publikační aktivita

Výsledky vědecké práce zveřejnil prof. Přecechtěl v 379 publikacích v domácí i zahraniční odborné literatuře. Řada z nich obsahuje světově uznávané priority. Své zkušenosti zveřejnil v několika významných monografiích: Zúžení průdušnice a průdušek (1927), Ušní nemoci (1950, třídílná učebnice), Třídění a hodnocení angin (1953), Streptokoková angina (1957), Otorinolaryngologie (1959, kterou dokončil až v důchodu), Pokroky v otorinolaryngologii (1970, spolu s Karlem Sedláčkem). Přispíval i do Ottova slovníku naučného nové doby a do Repetitoria praktického lékaře.

S velkým nasazením se též podílel na založení a pak i vedení mezinárodního časopisu Otolaryngologia Slavica, který byl od r. 1929 po dobu 4 let v Praze vydáván. Od roku 1952 začal z jeho iniciativy vycházet časopis Československá otolaryngologie, jehož byl dlouholetým předsedou redakční rady [3–14].

Ocenění

Za svou obětavou práci získal prof. Přecechtěl řadu vyznamenání – Řád práce, Řád republiky za zásluhy o rozvoj československé vědy, Purkyňova medaile, Zlatá čestná plaketa Jana Evangelisty Purkyně, plakety Univerzity Karlovy a Československé akademie věd. Byl čestným členem ORL společnosti a řady zahraničních společností [4, 13–15].

Osobnost Antonína Přecechtěla

Antonín Přecechtěl byl nesmírně svědomitý a pečlivý lékař, učitel a vědec. Sám k sobě byl tvrdý, přesný a v práci až do svého konce neúnavný. Tyto vlastnosti požadoval i od svých spolupracovníků. Bez vědecké práce se nikdo u něj nemohl stát asistentem. Chyby a přestřelky bouřlivého mládí promíjel podobně jako jeho učitel, prof. Kutvirt, ale nepoctivost a neserióznost nepromíjel. Kdo jej jednou zklamal, ztratil na dlouhou dobu (často navždy) v jeho očích cenu. Za dlouhá léta jeho působení a vedení otolaryngologické kliniky vychoval řadu žáků, kteří se stali primáři, přednosty klinik nebo se etablovali jako přední odborníci v oboru [3–15].

Akademik Přecechtěl byl osobnost povahy vyrovnané, poctivé a energické. Byl člověkem ušlechtilým dobrým, skromným a nenáročným. Dokázal být ale neústupný a bojovný, když se jednalo o spravedlivou věc. Na druhou stranu dovedl uznat i nesouhlasný názor [2, 4].

Profesor Přecechtěl miloval svou rodinu (obr. 7, 8), zálibu měl v krásné literatuře, malířství, hudbě a architektuře. Volný čas trávil ve víkendovém domku v Mníšku pod Brdy (obr. 9).

Zemřel 5. února 1971 ve svém bytě v Praze ve věku 85 let. Jeho pohřeb se konal 11. února ve velké obřadní síni strašnického krematoria, kde se s ním důstojně rozloučila celá akademická obec (obr. 10). Pohřben je v rodinné hrobce na Vyšehradském hřbitově s ostatními národními velikány, mezi které se nepochybně řadí (obr. 11) [4, 15].

Profesor Přecechtěl vytvořil vynikající otorinolaryngologickou školu a řada jeho žáků zastávala významná vedoucí místa v oboru ve všech částech Československa. Svým nepřekonatelně velkým dílem a odkazem se navždy a nesmazatelně zapsal do historie československé otorinolaryngologie.

Přijato k publikaci: 17. 10. 2021

MUDr. Ivan Kalivoda, MBA

Oddělení ORL a chirurgie hlavy a krku

Nemocnice AGEL Nový Jičín a. s.

Purkyňova 2138/16, 741 01 Nový Jičín

ivan.kalivoda@nnj.agel.cz