Za docentem Rudolfem Barcalem

Když jsem v roce 2009 zakládala v roli první hejtmanky České republiky Dvoranu slávy, přemýšlela jsem, které další osobnosti budou na řadě v příštích letech. Samozřejmě vždy v roce jejich významného životního výročí. Prvním jubilantem byl tehdy pan Karel Gott, rodák z Plzně, čímž byla nastavená určitá laťka pro rozhodování v dalších letech….

Z mého subjektivního pohledu je tedy zcela přirozené, že tam byly v dalších ročnících uváděny další významné osobnosti, jakým jsou například slavný neurochirurg pan profesor Zdeněk Mraček, vynikající chirurg pan profesor Jiří Valenta, pan děkan Lékařské fakulty v Plzni profesor Boris Kreuzberg, dlouholetá ředitelka FN paní Jaroslava Kunová a naprosto samozřejmě můj celoživotní učitel na interní klinice FN Plzeň pan docent Rudolf Barcal. Této pocty se dožil při svých osmdesátinách, v roce 2012.

Rudolf se během své medicínské, pedagogické a výzkumné praxe dočkal mnoha dalších, možná daleko významnějších ocenění, ale věřím, že darovaného achátu, v ručně vyrobené kožené krabičce, si vážil především.

Rudolf Barcal byl vynikající, všestranně vzdělaný odborník, a to nejen v celé šíři interní medicíny, ale i v bioklimatologii, genetice, biofyzice a v neposlední řadě v otázkách důležitého biogenního prvku – kyslíku. Zdůrazňoval, že tato problematika zastřešuje všechny medicínské obory. Sám často hovořil o „hledání nových cest v medicíně na hranicích velkých oborů“.

Rozsah jeho vědomostí a jeho umění správně vytipovat a správně vést svoje spolupracovníky, představovalo klíčové předpoklady pro průkopnické a vědecky zdůvodněné činy.

Je jistě pozoruhodné, že právě mne si Rudolf tenkrát spontánně nevytipoval. Mne k němu přiřadil tehdejší přednosta I. interní kliniky pan profesor Josef Sova s tím, že se budu podílet „… s asistentem Barcalem na zahájení provozu tlakové komory…“.

Barokomoru jsem objevila jako „novinku“ po svém příchodu z krátkodobé mateřské dovolené na jaře roku 1968. Nevěděla jsem o této léčebné metodě vůbec nic, čemuž se nelze divit – „ve škole jsme to neměli“.

Když jsem přišla po rozhovoru s profesorem Sovou onoho březnového dopoledne na lékařský pokoj, psal pan asistent Barcal na psacím stroji a když jsem na něho nesmělým hlasem spustila vzkaz pana profesora Sovy, tak ve psaní ustal a asi několik vteřin bylo ticho. Poté hlasem klidným, leč nejásavým, pravil: „Tak dobře, já vám půjčím nějaké materiály, abyste věděla, o čem to je.“ A ze své aktovky vyjmul asi tři stránky formátu A4, kde byl cyklostylovaný text o léčbě kyslíkem v přetlaku.

A na tomto okamžiku byla de facto započata moje profesní budoucnost. Stala jsem se jednou z jeho permanentních spolupracovnic a z mého pohledu i věčnou žákyní, podobně jako jiní absolventi, ale především zástupy mediků naší fakulty. Neznám nikoho, kdo by neocenil jeho perfektní znalosti, ochotu je předávat, diskutovat o nich a činit velmi racionální závěry. Vždy ve prospěch nemocného a současné medicíny a s ohleduplností k nám všem okolo. O všech jeho kladech svědčila i jeho velká oblíbenost ze strany pacientů.

Věnoval se ukázkově i svojí rodině, manželce Vlastičce a synovi Honzíkovi. Kvůli rodině setrval na klinice do předepsaného důchodového věku a pak se s námi rozloučil. Chtěl se plně věnovat svojí rodině, nemocné manželce Vlastičce a svému synovi, také lékaři.

Neznám nikoho, kdo by vůči Rudolfovi vznášel jakoukoliv kritiku. Naopak – jeho odchod z kliniky mnozí vnímali jako velikou škodu pro vše a pro všechny. On sám byl velmi zdrženlivý v hodnocení ne vždy korektních přístupů od některých kolegů, respektive náhle vzniklých mladších nadřízených.

Po jeho odchodu z kliniky jsem k Barcalovým občas chodila na návštěvu do rodinného domku v Plzni-Újezdě. S Rudolfem i s jeho paní Vlastou jsme živě diskutovali o všem možném, také samozřejmě o politice a společných přátelích.

Když jsem se rozhodla na jaře 2015 požádat nového ředitele FN MUDr. Šimánka, aby byl ukončen provoz staré a bezpečnostně nevyhovující lochotínské barokomory, začala jsem shánět důstojný prostor, kde by barokomora sloužila jako výukový a osvětový exponát. Přivítala jsem, že mě o vyřazenou barokomoru takřka po uplynulém roce požádal generální ředitel Národního technického muzea v Praze pan Karel Ksandr, který dnem 9. května 2017 otevírá výstavu, kde bude naše barokomora žádaným exponátem.

Chtěla jsem tam mít na stěně nápis, že jde o výstavu na počest 85. narozenin zakladatele a vědce docenta Rudolfa Barcala z Plzně, který se zasloužil spolu se zemřelým docentem Milanem Hadravským o významné pokroky v tomto medicínském oboru.

Rudolf Barcal se však této zcela jistě vítané pocty nedožil, neboť po krátké nemoci dne 16. března 2017 zemřel na metabolickém JIPu interní kliniky. Na tom JIPu, který jsme spolu v roce 1979 zakládali ve FN Bory a který by na Lochotíně po přestěhování v roce 1985 nebyl, nebýt zanícené, důsledné a obětavé práce docenta Barcala a kolektivu jeho spolupracovníků a přátel. My však slibujeme, že budeme pokračovat v rozvoji baromedicíny spolu s kolegy z ostatních barocenter, aby si snad někdo nemyslil, že s odchodem pana docenta Rudolfa Barcala „tam nahoru“ odchází i hyperbarická medicína z Plzně.

To přece nemůžeme Rudolfovi udělat! On ji v Plzni nejen založil, ale celostátně organizoval spolu s dalšími nestory i jiná česko-slovenská centra. Tím se pak stala hyperbarická medicína speciálním oborem v České lékařské společnosti.

Docent Barcal se stal také hlavním autorem zatím dvou jediných českých monografií na toto odborné téma. Jeho dokonalé organizační schopnosti vedly už dávno k tomu, že z mnoha sjezdů hyperbarické společnosti vycházely pravidelně Sborníky, ze kterých mohly být čerpány aktuální poznatky, standardy a inspirace.

Co sdělit závěrem? Rudo, věř, že Ti přeji se zástupem mnoha dalších vděčných žáků, spolupracovníků a přátel, že jsi zůstal nadále aktivním v jiných úlohách, kdy jsi zůstal sám s Honzíkem. A že Tvoje utrpení v nemoci bylo relativně krátké.

Rudo, čest Tvojí památce! Nikdy nezapomeneme…

doc. MUDr. Milada Emmerová, CSc.

senátorka Parlamentu České republiky se spolupracovníky