Konec elektromagnetické hypersenzitivity

Súhrn

Skoro třicet let se udržuje v myslích některých lidí trpících nespecifickými zdravotními potížemi, počínaje nespavostí a bolením hlavy a konče těžkými stavy vedoucími až k pracovní neschopnosti, představa, že jejich problémy způsobuje elektromagnetické pole emitované vysílači nebo domácími spotřebiči. Intenzita tohoto pole se však vždy ukázala být hluboko pod hygienickými limity. Přestože mnoho odborníků, zvláště lékařů z oboru psychiatrie, poukazovalo na to, že zřejmě jde o psychogenní záležitost, teprve použití nové vyšetřovací metody – funkčního magnetického rezonančního zobrazování procesů v mozku – poskytlo přímý a naprosto nezpochybnitelný důkaz toho, že elektromagnetické pole nemá s ohlašovanými potížemi nic společného: u pokusné osoby, která se pokládala za hypersenzitivní (elektrosenzitivní), přístroj současně s ohlašovaným nepříjemným subjektivním pocitem objektivně zaznamenal v jejím mozku vzruch, kdykoli jí bylo řečeno, že byl u její hlavy právě zapnut vysílač mobilního telefonu. Ve skutečnosti však po celou dobu pokusu vysílač zapnutý vůbec nebyl. U kontrolních osob, které se za hypersenzitivní k elektromagnetickému poli nepokládaly, se subjektivní nepříjemný pocit ani objektivní záznam vzruchu v mozku po (nepravdivém) oznámení, že bylo zapnuto elektromagnetické pole, neobjevil.

Klíčová slova:
elektromagnetická hypersenzitivita (EHS), sledování EHS metodou fMRI, podstata EHS, expozice elektromagnetickému poli.

Cílem tohoto příspěvku je informovat lékaře o poznatcích, týkajících se vysvětlování zdravotních potíží některých osob jejich přecitlivělostí k expozici elektromagnetickému poli (elektromagnetickou hypersenzitivitou, EHS). V některých evropských státech přisuzují hypersenzitivitě k elektromagnetickému poli své zdravotní potíže zhruba tři procenta populace. I u nás se lékař někdy setká s žádostí pacienta o potvrzení, že je mimořádně citlivý na expozici elektromagnetickému poli a že jeho zdravotní potíže jsou způsobeny nějakým zdrojem tohoto pole v místě, kde bydlí. Diagnóza „elektromagnetická hypersenzitivita“ ovšem neexistuje, a lékař se může dostat do obtížné situace, jestliže není dostatečně informován o tom, jak současné poznatky vědy otázku elektromagnetické hypersenzitivity řeší.

Z historie EHS

Myšlenka, že existují lidé, kteří mají zdravotní potíže, jsou-li vystaveni elektromagnetickému poli s intenzitou, která ostatním lidem nevadí, vznikla na začátku osmdesátých let minulého století ve Švédsku: když v roce 1981 začali někteří zaměstnanci pracující u stolních počítačů trpět pálením očí a svěděním kůže, interpretoval to profesor U. Bergqvist (1) jako následek expozice elektromagnetickému poli, které emituje monitor počítače – v tomto případě šlo o nízkofrekvenční magnetické pole, jehož zdrojem je poměrně silný elektrický proud procházející vychylovacími cívkami navlečenými na úzkou část vakuové obrazovky.

S monitory ovšem přicházel v té době do styku již velký počet zaměstnanců, zatímco zdravotní potíže hlásilo jen několik málo z nich. Profesor Bergqvist a někteří další výzkumníci zabývající se působením elektromagnetického pole na člověka interpretovali tuto skutečnost tak, že lidé, kteří hlásí uvedené zdravotní obtíže, jsou na expozici elektromagnetickému poli přecitlivělí a zavedli pro tuto údajnou vlastnost (srovnávanou někdy s alergií na určité chemické nebo biologické látky) termín elektromagnetická hypersenzitivita (EHS).

Termín se ujal, představa o existenci osob hypersenzitivních k elektromagnetickému poli pevně zakotvila mezi výzkumníky i mezi občany a rychle se rozšířila na další zdravotní potíže a na jiné zdroje elektromagnetických polí než je počítačový monitor.

Charakter a závažnost onemocnění

Ohlašované zdravotní potíže, které postižení lidé přisuzují působení elektromagnetického pole, nejsou specifické. Kromě uvedeného svědění kůže a vyrážek je to nespavost, bolení hlavy, únava, závratě, hučení v uších, zažívací potíže, bolesti kloubů, poruchy srdečního rytmu a mnohé další, někdy velmi závažné. Mezi zdroji elektromagnetického pole, kterým postižené osoby své potíže přičítají, jsou transformátory, domácí spotřebiče, televizory a počítače, rádiové a televizní vysílače, v poslední době pak především vysílače mobilních operátorů s anténami umístěnými na střechách budov. V řadě případů se postižení lidé cítí v místech, která pokládají za zamořená elektromagnetickým zářením (elektromagnetickým „smogem“) tak zle, že opouštějí zaměstnání a k pobytu vyhledávají odlehlé oblasti vzdálené od vysílačů nebo od vedení vysokého napětí a od jiných zdrojů elektromagnetických polí. Z místností, kde se zdržují, často odstraňují všechny elektrické spotřebiče a telefonní aparáty.

Úroveň elektromagnetického pole, kterému postižení své potíže přisuzují, je téměř vždy nejméně stokrát, většinou však tisíckrát i desettisíckrát nižší než limity (přípustné hodnoty) stanovené Mezinárodní komisí ICNIRP (International Commission on Non Ionizing Radiation Protection, Mezinárodní komise pro ochranu před neionizujícím zářením) a ovšem i řadou dalších mezinárodních sborů expertů, například IEEE nebo ACGIH.

Světová zdravotnická organizace (WHO) pokládá dodržení limitů komise ICNIRP za dostatečnou ochranu zdraví. Evropská unie zavedla limity ICNIRP v roce 2004 v Direktivě 40/2004/EC pro zaměstnance. Limity pro ostatní osoby (obyvatelstvo včetně dětí a osob nemocných), pětkrát nižší než pro zaměstnance, doporučila Rada Evropy státům Evropského společenství k zavedení již v roce 1999.

Onemocnění přisuzované hypersenzitivitě k elektromagnetickému poli se v Evropě stalo závažným společenským problémem. Prostředky, které se jen na výzkum EHS věnují, lze odhadnout na mnoho desítek milionů euro ročně. Přes upřímnou snahu a finanční podporu se však výzkumníkům ani za dobu delší než čtvrt století nepodařilo dokázat, že příčinou ohlašovaných onemocnění je expozice elektromagnetickému poli.

Stanovisko WHO

V této situaci uspořádala 25–27. října 2004 v Praze Světová zdravotnická organizace mezinárodní pracovní seminář (workshop) věnovaný pouze tomuto tématu. Závěr jednání pracovního semináře, kterého se zúčastnilo přes 150 osob, jednoznačně potvrdil, že příčinný vztah mezi hlášenými zdravotními potížemi a elektromagnetickým polem, kterému je postižené osoby přisuzovaly, nebyl nikdy prokázán. V závěru semináře bylo dohodnuto, že pro posuzované onemocnění se nebude nadále používat název „Elektromagnetická hypersenzitivita“, který implikuje příčinnou souvislost mezi pozorovanými zdravotními potížemi a expozicí elektromagnetickému poli. Jako vhodný byl pro tyto obtíže nakonec přijat název „Idiopatická nesnášenlivost k prostředí“ („Idiopatic Environmental Intolerance“, zkratka IEI).

Světová zdravotnická organizace pak toto onemocnění vyřadila z témat, která se týkají elektromagnetického pole a jeho působení na zdraví. Dlouho předtím se v oficiálních dokumentech WHO zdůrazňovalo, že označení ohlašovaných potíží termínem EHS nelze pokládat za diagnózu.

Nový název se neujal. Příčinou nebyla jen setrvačnost myšlení, ale také okolnost, že WHO sice jasně deklarovala, čím onemocnění způsobeno není, chybělo však prohlášení, čím způsobeno je. Potíže byly reálné, často vyřadily postižené z normálního života, počet lidí, hlásících toto onemocnění, byl hrozivý. I Světová zdravotnická organizace zdůrazňovala naléhavost zabývat se hledáním účinného léčení. Bez zjištění skutečné příčiny je ovšem léčba onemocnění vždy problematická.

Diskuse

Ve vývoji vědeckého poznání není obvyklé, že odpověď na položenou konkrétní otázku se nenajde ani po pětadvaceti letech intenzivního výzkumu. Hypotéza dlouho neúspěšná se většinou opouští a hledá se jiná. Tak tomu vlastně bylo i u elektromagnetické hypersenzitivity: v roce 1995 publikovali tři švédští profesoři (2) v prestižním mezinárodním časopise Psychosomatics přehledný článek, v kterém podstatu obtíží, přisuzovaných hypersenzitivitě některých osob k expozici elektromagnetickému poli, vysvětlili jako známý environmentální somatizační syndrom (ESS), kdy postižená osoba tak pevně věří, že jí nějaký vnější vliv– v daném případě tedy elektromagnetické pole – ohrožuje zdraví, až z toho onemocní.

Vysvětlení, že EHS má psychogenní podstatu, souhlasilo se vším, co bylo v roce 1995 o jevu známo, a souhlasí i se vším, co se o tomto jevu zjistilo později – například při takzvaných provokačních pokusech, při kterých je vyšetřovaná osoba podrobena sérii dvojnásob slepých experimentů a odpovídá na otázku, zda je, nebo není zapnuto elektromagnetické pole. Jak došlo k tomu, že výzkumníci se i po roce 1995 dále pokoušeli dokázat správnost elektromagnetické hypotézy, aniž uvedli důvody, proč pokládají vysvětlení podané v článku (2) za chybné, je těžké pochopit v době, kdy dokumentace je ve všech oborech mnohem dostupnější než kdykoli dříve.

Abychom se vyhnuli nedorozumění, zdůrazňujeme, že vysvětlení se netýká situace, kdy pacient trpí somatickou chorobou, která (zatím) nebyla diagnostikována, nebo jejíž diagnóze nevěří a příčinu svých obtíží vidí v expozici elektromagnetickému poli. Jde o nalezení příčiny onemocnění, které není vyvoláno somatickou chorobou. Goethe et al. (2) ukazují, že příznaky, které pacient přisuzuje fyzikálnímu působení elektromagnetického pole, nejsou důsledkem fyzikálního působení tohoto pole, nýbrž jsou důsledkem strachu z působení tohoto pole. Příčina zdravotních potíží je v tomto případě psychogenní.

Do roku 2008 nebylo toto vysvětlení potvrzeno jinak, než nepřímo.

Přehledný článek o mechanismu, který leží v podstatě potíží přičítaných hypersenzitivitě k elektromagnetickému poli, vyšel v časopise Praktický lékař v roce 2006 (3). Čerpal z tehdejších poznatků, které bylo možné pokládat za dostatečné pro přijetí psychosomatického vysvětlení popisovaných potíží.

Teprve v roce 2008 však tuto interpretaci jednoznačně potvrdil přímý experiment. Uskutečnil ho M. Landgrebe z univerzity v Řezně se spolupracovníky (4) metodou funkčního magnetického rezonančního zobrazování (fMRI), která je dostupná teprve několik let. V krátké zprávě uveřejněné v The Economist, tištěné vydání, 25. září 2008, str. 10–14, Landgrebe a Fritz připomínají, že všechny publikované experimenty provedené běžnými metodami ukázaly, že osoby, které se pokládají za „elektrosenzitivní“ (hypersenzitivní k expozici elektromagnetickému poli), nebyly s to poznat, zda jsou vystavené skutečnému elektrickému poli, nebo jen fiktivní expozici, při které je pole vypnuto.

Příčinu jejich potíží je proto třeba hledat jinde než v expozici elektromagnetickému poli. M. Landgrebe a kol. popisují v článku (4) v mezinárodním odborném časopise NeuroImage experiment, při kterém sledovali průběh procesů v mozku při aplikaci vnějších stimulů na osoby, mezi kterými byly osoby pokládající se za hypersenzitivní k elektromagnetickému poli, a osoby, které touto představou netrpěly. Účastníci pokusu byli umísťováni v tunelu zobrazovacího zařízení a bylo jim řečeno, že budou podrobeni pokusům, v kterých budou exponováni buď záření mobilního telefonu, nebo ohřívacímu zařízení. Ohřívač byl reálný, mobilní telefon však nebyl funkční a vůbec nevysílal, což experimentující osoby nevěděly. Typ stimulu, tedy buď skutečný zdroj tepla, nebo údajný avšak nefunkční zdroj elektromagnetického záření, byl pokusné osobě oznámen vždy před každým pokusem. Pokusná osoba byla požádána, aby stupeň nepříjemnosti svého pocitu vyjádřila číslem od jedné do pěti.

Autoři uvádějí, že v případě ohřívání tepelným zdrojem byl výsledek popisu pocitů u obou pokusných skupin srovnatelný. Avšak když šlo o fingovanou expozici záření mobilního telefonu, jen „elektrosenzitivní“ osoby hlásily, že expozici cítí, přičemž své pocity popisovali v rozmezí od svědění až po bolest. Podstatný rozdíl proti podobným experimentům prováděným v minulosti spočíval ovšem v tom, že kromě zaznamenávání subjektivních pocitů experimentálních osob umožnila aparatura funkčního magnetického rezonančního zobrazování (fMRI) sledovat i vývoj aktivity v různých částech mozku osoby podrobené experimentu. Průběh procesů v mozku sledovaný přístrojem odpovídal u hypersenzitivních osob jejich pocitu, tedy nepříjemnosti až bolesti, ačkoli fyzikální stimul – elektromagnetické pole – vůbec přítomen nebyl. Některé části mozků osob, které se hlásily jako hypersenzitivní, byly tedy aktivovány stejně, jako když šlo o expozici zvýšené teplotě.

Závěr byl jednoznačný: „elektrosenzitivita“ (hypersenzitivita k elektromagnetickému poli) nesouvisí s reakcí na elektromagnetickou stimulaci, nýbrž jde o jev příbuzný známé psychosomatické poruše, jako jsou některé typy hučení v uších a chronických bolestí. Jde o onemocnění, při kterém projevy jsou reálné, avšak nejsou vyvolány vnějšími podněty, nýbrž kognitivními vlivy jako je vlastní přesvědčení, víra a očekávání. M. Landgrebe a U. Frick výsledek experimentu uzavírají konstatováním, že mobilní telefon skutečně způsobuje některým nešťastníkům utrpení. Elektromagnetické záření, které vysílá, však s tím nemá nic společného.

Závěr

Nová metoda umožnila tedy definitivně uzavřít téměř třicetiletou kapitolu výzkumu jevu, který byl od začátku nesprávně interpretován. Objektivně je tím jistě dán předpoklad i k cílené léčbě tohoto psychosomatického syndromu. Nelze ovšem předpokládat, že ve výskytu onemocnění se jeho vědecké vysvětlení projeví prudkým poklesem. Neochota přijmout vysvětlení zdravotních potíží psychosomatickým syndromem, který někteří lidé pokládají za blízký duševní chorobě, je jen jednou z příčin, které ztíží převedení poznané podstaty onemocnění do lékařské praxe. Je možné očekávat, že i výzkumní pracovníci, kteří byli desítky let přesvědčeni, že původcem onemocnění je elektromagnetické pole, nepřijmou snadno závěr experimentu, provedeného metodou, která dříve nebyla k dispozici, i když vědců, kteří již dávno odmítali „elektromagnetické“ vysvětlení syndromu, bylo v posledních letech daleko více než těch, kteří byli přesvědčeni o tom, že ho způsobuje fyzická expozice elektromagnetickému poli. A v neposlední řadě lze počítat i nadále se strašením lidí pořady v médiích a s články v zábavných časopisech.

Setrvačnost názorů je někdy u obyvatelstva i ve vědě větší, než se může na první pohled zdát. Je ovšem v zájmu zdraví a duševní pohody všech, aby poznání skutečné podstaty tohoto syndromu zbavilo lidi co nejdříve strachu o zdraví z nebezpečí, které neexistuje. Nelze pochybovat o tom, že praktický lékař, který je se svými pacienty v přímém kontaktu, v tom může sehrát velmi významnou úlohu.

doc. RNDr. Luděk Pekárek, DrSc.

Národní referenční laboratoř pro

neionizující elektromagnetická pole a záření

Státní zdravotní ústav

Šrobárova 48

100 42 Praha 10

E-mail: pekarek@szu.cz