Pochybnosti, aneb věda očima lidí, kteří měli co říci

Motto:

Mýliti se je lidské,

bláznovství je setrvávat v omylu

Některým lidem je takříkajíc permanentně všechno jasné. Dobrá, mají alespoň o starost míň. Šťastně proplouvají oceánem věčných pravd, otřepaných moudrostí, zkostnatělých jistot a včerejších zásad. Takoví lidé mívají zpravidla velmi slušnou šanci dopracovat se k vysokému postavení, ale ani k jediné pochybnosti.

Teď nehovořím o tom druhu pochyb, který člověka tíží jako balvan a který ho ochromuje; tím méně pak pochybnostech, které se rodí na sklonku bezesných nocích, v kruté hodině býka, a jež doprovází strach. Mám na mysli všední, užitečné, a tím pádem často podezřelé pochybnosti, které jsou vzpourou zdravého rozumu proti velikášství autority, proti oficiálně požehnané tuposti, proti bezcitnosti, ignorantství a malichernostem, jež se vydávají za nezměnitelné. Pochybnosti, které nutí přemýšlet a dovolují snít; bez nichž by zmizela slova fantazie a tajemno, svět by ztratil barvy, zešedl a zesmutněl. Nemít schopnost pochybovat, mohl hrát Einstein na housle denně o pár hodin víc; lidstvo by možná získalo dalšího snaživého umělce, ale přišlo o teorii relativity.

Věci jsou někdy zkrátka občas maličko jiné, než si jsme ochotni připustit. Jaderný chemik Jacques Bergier v někdejším bestseleru Jitro kouzelníků popisuje, jak k němu do laboratoře vstoupil jednou v roce 1937 neznámý muž. Sdělil mu, že ví o pokusech s umělou radioaktivitou polonia, které se zde provádějí. Mimo jiné prý tehdy řekl:

„Práce, kterou podnikáte, je nesmírně nebezpečná. Neohrožuje jenom vás, ale celé lidstvo. Uvolnění jaderné síly je snazší, než se asi domníváte. Říkám vám to jasně: alchymisté to věděli už dávno!“

Bergier se jen shovívavě usmál; z vlastní zkušenost věděl, že se vždycky najde někdo, kdo právě vyřešil kvadraturu kruhu nebo objevil perpetum mobile a rozhodně si to nehodlá nechat pro sebe. A tak se jen zdvořile snažil dát nezvanému návštěvníkovi najevo, co si o jeho slovech myslí.

Neznámý se však nenechal odradit a pokračoval:

„Vím, co chcete říct. Alchymisté neměli ponětí o struktuře atomového jádra, neznali elektřinu, neměli složité přístroje, nebyli schopni uvolnit jadernou energii. Nebudu se ani pokoušet vás přesvědčovat. Řeknu jediné. Postačí jen jisté geometrické uspořádání mimořádně čistých látek, aby byly uvolněny jaderné síly. Není k tomu třeba ani elektřiny, ani vakuové techniky.“

Tajemný muž, varování, nebezpečí...

Notoricky obehrané rekvizity šestákových románů. Žádný soudný člověk nemůže brát něco podobného vážně. Pochopitelně – až na jednu maličkost. Fermiho reaktor, v němž byla o pět let později poprvé spuštěna řízená jaderná reakce, fungoval v principu na základě geometrického uspořádání kostek uranu a grafitu. Bez elektřiny, bez vakuové techniky.

Nehodlám oprašovat mysterium alchymie, nemíním vyvolávat z mlžných oparů věků přízraky Atlantidy, Lemurie, Commorionu či Uzuldaroomu. To všechno náleží do říše imaginace a bájí. (Zatracený Schliemann i se vírou v pravdivost pověsti o Tróji.) Bráním se autoritě institutu jistoty „jediného možného, jediného správného, jediného pravdivého“, jistoty, s níž renomovaní vědci kdysi vyhnali ze vznešených síní pařížské akademie bláznivého sedláka, který jim přišel sdělit, že mu vinici poničil déšť žhavých kamenů. Byl označen za podvodníka; i malé dítě přece ví, že v nebi žádné kameny nemohou být.

Byli to přitom vzdělaní lidé, odborníci, kteří neztratili nic ze svých znalostí. Pouze přestali pochybovat a začali vědět všechno jistě a lépe. Stali se protagonisty „jediné možné, a tím pádem jediné existující cesty“ Té cesty, po níž tak ráda kráčí autorita.

Je to cesta zpočátku lemovaná radami, co by se dělat nemělo. Často užitečnými, rozumnými a správnými. Až na to, že původní předpoklad, že se budou přijímat právě proto, že jsou správné, se mění v přesvědčení, že povinností je dělat to tak pořád. A odtud je už jen krůček k tomu, aby se dobře míněné upozornění co by dělat nemělo, změnilo v pokyny, co dělat má a musí.

Stačí nepochybovat...

Docela jednoduchý recept. Vytváří obraz uhlazeného, spořádávaného světa, v němž všechno funguje, jak má, kde všichni znají své místo, jsou spokojeni, šťastně se usmívají a mají tendenci říkat „Ó zajisté.“ Ale také svět maličko nudný a zoufale chudý.

Nejkrásnější, co můžeme prožívat, je tajemno. To je základní pocit, který stojí u kolébky pravého umění a vědy. Komu to není známo, kdo se neumí divit, neumí žasnout, ten je takříkajíc mrtev a jeho oko je vyhaslé.

Tento výrok Alberta Einsteina se netýká moderní jen vědy, jak se definuje na počátku jednadvacátého století. Hovoří vlastně o stvoření vědy, o potřebě člověka poznávat věci okolo sebe, o hledání pravdy a osvobozování lidského ducha od předsudků, pověr a tmářství. O cestě plné nástrah, odboček a slepých uliček, ale také o cestě, která je stará jako lidstvo samo.

Věda ve své podstatě totiž není jen nástrojem pokroku. Je především výpovědí o člověku, o druhu homo sapiens, o jeho působení na jevišti, kterým je dnes stále ještě tato planeta, ale jehož rozměry sahají mnohem dál.

O této cestě hovoří i následující myšlenky. Vážné i úsměvné. Staré i nové. Laskavé i pichlavé. Každá z nich však obsahuje alespoň zrnko moudrosti a pravdy.

Věda, zvláště pak věda dvacátého století a doufejme, že to tak zůstane i ve století jednadvacátém, nám dala nahlédnout do něčeho, co jsme vlastně nikdy nepoznali, nebo spíš co jsme se poznat bránili: odhalila lidskou nevědomost.

Omyl je nejplodnější věc na světě, jenže aby přinesl plody, musí napřed zmizet.

Ch. Berenson

Vždy je nutné hledat metody k řešení problému a ne problémy, které je možno řešit metodami, jež jsme vymysleli

H. Selye

Tvůrčí proces ve vědě spočívá ve schopnosti poznat, co je důležité a co podružné.

J. Heyrovský

Teorie je jen nástroj. Když není nástroj pro práci k potřebě, musí se vymyslet jiný.

H. Schliemann

Každý z nás považuje za jasné ty myšlenky, které dosahují stejného stupně zmatenosti, jako naše vlastní.

M. Proust

Teprve zánikem dogmatu začíná věda

G. Galiei

Pravda je to nejcennější, co máme. Hleďme ji tedy pořádně zpeněžit

M. Twain

Největší tragedií vědy je, že ošklivá fakta zabíjejí krásné hypotézy

T. H. Huxley

Špatní objevitelé jsou ti, kdo si myslí, že nemůže existovat země, když vidí jen moře.

F. Bacon

Počátečním bodem našeho poznání je omyl. Ten v průběhu dalšího poznávání vyvracíme. Na konci poznávacího procesu je omyl zcela vyvrácen a my nevíme nic. Ale víme to správně.

J. Cimrman

Pěstovat vědu a nemilovat lidi je jako rozžehnout pochodeň a zavřít oči.

Čínské přísloví

Když v kterékoliv vědě nejsou protichůdné názory, neexistuje boj, pak se věda ubírá na svůj vlastní pohřeb.

P. L. Kapica

Každá rozvinutější technologie je k nerozeznání od kouzel.

A. C. Clark

Věda je topografie nevědomosti.

O. W. Holmes

Myšlení má budoucnost. Nemyšlení jenom tradici.

S. J. Lec

Rozum je jediný dar, který příroda rozdělila pravděpodobně spravedlivě, protože nikdo si nahlas nestěžuje, že ho má málo.

M. de Montaigne

Upálit neznamená vyvrátit.

G. Bruno

Existuje jen jedno dobro, a to je vědění. A existuje jen jedno zlo, a to je nevědomost.

Sokrates

Vy i já disponujeme čtyřiadvaceti hodinami denně. A pokud je mi známo, je to stejně velký počet hodin, jaký měli k dispozici Michelangelo, Newton, Pasteur či Einstein.

S. Lewis

Věda je dlouhou historií školení o tom, jak si přestat lhát do kapsy.

R. Feynman

Dějiny vědy mimo veškerou pochybnost ukazují, že významný pokrok nevychází z empirie, ale z nových teorií.

J. B. Connant

Když je experimentální výsledek v rozporu s existující teorií, je na obzoru pokrok: ukázala se totiž nutnost změnit a vylepšit teorii

M. Planck

Nic není podivnějšího než to, že lidé uznávají poctivost ve hře, ale nikoliv v práci

J. Ruskin

Potřebujeme vědu, více vědy a stále lepší vědu – ne kvůli technologii, ne pro naše pohodlí, ba dokonce ani ne kvůli zdraví a dlouhověkosti, ale pro naději, že dosáhneme moudrosti; právě taková kultura, jako je naše, ji potřebuje, aby přežila.

L. Thomas