Supervize jako prevence syndromu vyhoření u zdravotníků

Súhrn

V příspěvku je prezentována koncepce burn-out syndromu a supervize jako jednoho z prostředků, jenž může tíži syndromu zmírnit a tím práci zdravotníka či jiného profesionála v pomáhajících profesích zkvalitnit.

Klíčová slova:
Burn–out syndrom (syndrom vyhoření), supervize, pomáhající profese.

Úvod

Burn-out syndrom je znám již více než čtvrt století a stejně dlouhou dobu jsou rozpracovávány koncepce umenšující jeho negativní dopad. Nicméně stále můžeme ve zdravotnických zařízeních potkávat lékaře a sestry zasažené syndromem vyhoření v celé jeho pestrosti projevů. Z velmi zkušených, citlivých a tolerantních profesionálů se stávají „roboti“, kteří chtějí mít práci rychle hotovou, jsou unavení, odměření, chladní a bezcitní.

Nejvhodnější kandidáti pro syndrom vyhoření bývají nadšení idealisté, kteří chtějí v rámci své kariéry ve svém okolí něco výrazně změnit. Věnují většinu svých sil do realizace svých představ a dostávají se do chronického stresu. Další ohroženou skupinou jsou vysoce odpovědní lidé a perfekcionisté.

Za hlavní ukazatele syndromu vyhoření se považuje tělesné, emoční a duševní vyčerpání. Kopřiva píše, že k syndromu vyhoření vede dlouhodobě záporná energetická bilance člověka. Pravý syndrom vyhoření není podle něho pouhou chronickou únavou, ale jeho součástí je také otázka hodnoty a smyslu vlastní práce. K jeho hlavním projevům patří:

• deprese,
• lhostejnost,
• cynismus,
• stažení se z kontaktů,
• ztráta sebedůvěry,
• časté nemoci a tělesné potíže (5).

Syndrom vyhoření nastupuje u člověka postupně, více či méně dlouhodobě, a projevuje se prohlubujícím stavem zhoršené nálady a sníženou výkonností. Osoba jím postižená nemusí vykazovat jinak výraznou psychopatologii, trpí však tím, že již není schopna normálního, přiměřeného výkonu, kterého dříve v běžném duševním rozpoložení v obdobných pracovních situacích dosahovala. Nyní již není schopna se bez cizí pomoci anebo bez změny prostředí dostat zpět na původní úroveň své výkonnosti a nedosahuje pocitu uspokojení z práce, jež pro ni dříve uspokojivá byla. Člověk v tomto stavu přestává mít svou práci rád, ztrácí pocit jejího smyslu a protože pracuje s lidmi, přestává mít pozitivní vztah k nim jako k předmětu své činnosti.

Syndrom vyhoření

Podle Ayla Pinese je „Burn-out“ syndrom formálně definován a subjektivně prožíván jako stav tělesného, citového a duševního vyčerpání způsobeného dlouhodobým pobýváním v situacích, které jsou emocionálně mimořádně náročné.Tato emocionální náročnost je nejčastěji způsobena spojením velkého očekávání s chronickými situačními stresy (7).

Burn-out je doprovázen celým souborem příznaků. Patří mezi ně:

• tělesné zhroucení,
• pocity bezmoci a beznaděje,
• ztráty iluzí,
• negativní postoje v práci, k lidem v zaměstnání i k životu jako celku.

Ve své extrémní podobě burn-out představuje hraniční bod. Dostane-li se člověk za něj, jeho schopnost zvládnout požadavky, které prostředí na něj klade (jeho adaptabilita), je podstatně snížena.

„Burn-out“ je odpovědí organismu na situaci, která člověka uvádí do stresového stavu. Tato situace je přitom tak silná (mocná), že by se negativně dotkla každého člověka, který by se do ní dostal (7).

Christina Maslach vymezila jednotlivé fáze syndromu vyhoření následovně:

1. Idealistické nadšení
2. Emocionální a fyzické vyčerpání
3. Dehumanizace druhých lidí jako obrana před vyhořením
4. Terminální stádium: stavění se proti všem a proti všemu a objevení se syndromu burn-out v celé jeho pestrosti („ sesypání se“ a vyhoření všech zdrojů energie) (7).

Supervize jako jedna z možností prevence syndromu vyhoření

V souvislosti se zdravotní péčí, psychoterapií, psychologickým poradenstvím, sociální prací a obecně s pomáhajícími profesemi je v posledních letech stále častěji užíván termín supervize.

Co vlastně supervize znamená? Jaký má toto slovo obsah?

Termín supervize je v současnosti v evropských zemích užíván ve velmi různorodých, někdy až protichůdných významech (1, 9). Někde je užíván v dosti úzkém významu jako podpora terapeutického snažení a terapeutických týmů v klinické oblasti a v klinickém zaměření (9), jinde je užíván daleko šířeji v oblastech takřka jakékoli práce s lidmi (1). Můžeme pak slyšet o supervizi

• zdravotnické,
• psychoterapeutické,
• sociální,
• pedagogické, ale také
• týmové a manažerské.

Supervizi lze považovat za formu podpory a poradenství pro lidi pracující s jinými lidmi, zejména v pomáhajících profesích, a tato podpora je obvykle poskytována profesionálním konzultantem, jenž je v této oblasti vzdělán a měl by v ní tudíž být kompetentní. Při supervizi jde primárně o zaměření se na proces poskytované služby lidem se snahou tuto činnost zkvalitnit.

Jeden z nejagilnějších a nejzasloužilejších propagátorů supervize, zejména v oblastech psychoterapie a poradenství, nedávno zesnulý Antonín Šimek, upozorňoval na to, jak slovo supervize proniklo do češtiny v mnoha sférách společenské praxe, takže se mluví například i o supervizi v bankovnictví. Tam jde však podle Šimka zejména o odborný dohled a kontrolu kvality, zatímco supervize v pomáhajících profesích, jakými jsou zdravotní péče, psychoterapie, poradenství a sociální práce, má zcela odlišnou povahu. Jde o formu učení v bezpečném, laskavém a tvořivém prostředí, kde je v popředí spíše facilitační než kontrolní funkce (11).

M. Sell (8) ve své analýze supervize rozlišuje tři její aspekty:

• první aspekt představuje oblast zaměření supervize (kde je používána a co chce dosáhnout?);
• druhý náplň její činnosti (co je supervize?), a 
• třetí metody její činnosti (jak se superviduje?).

Podle Sella je supervize používána jako metoda reflexe profesionální praxe v různých oblastech, především ve zdravotnictví, psychoterapii a poradenství, v sociální sféře, ve vzdělávání a výchově, ale i při vedení lidí a týmů v obchodě a průmyslu. Základním cílem supervize je podle něj zlepšení profesionální kompetence, tedy efektivnější způsob práce.

Známí rakouští supervizoři S. Steinmuller a H. W. Hemp rozumí supervizi jako aktivitu, která činí každodenní život v práci zejména u sociálních profesí snažší a snesitelnější a která pomáhá lidem zvládat stres. Tito autoři vidí supervizi jako proceduru a proces poradenství, jež má sloužit k reflexi profesionálních problémů (10).

Kožnar v rozhovoru pro časopis Evropské asociace pro supervizi uvádí, že supervize je v České republice v podstatě chápána jako kvalifikovaná profesionální pomoc pro pracovníky v oblasti pomáhajících profesí, přičemž se tato aktivita odehrává v interpersonální atmosféře důvěry a bezpečí. V jistém smyslu to znamená i kontrolu kvality, současně a převážně však jde o poskytovanou podporu supervidovaným osobám v pomáhajících profesích a psychoterapii. Je-li takováto supervize vyžádána supervidovaným odborníkem a poskytována vybraným supervizorem, který obvykle přichází zvenčí daného pracoviště, je používán termín „supervize v užším slova smyslu“. Je-li supervize poskytována na pracovišti jako součást činnosti vedoucího týmu, například primářem, a je tak součástí regulerní profesionální dynamiky, je nazvána„ supervizí v širším slova smyslu“ (6).

Velmi podobný přístup uplatnil známý teoretik supervize M. Carroll (1), který napsal, že supervize má dva hlavní významy:

• jednak jako supervize manažerská, kterou poskytuje formální vedoucí, jenž také kontroluje a má manažerskou zodpovědnost za ty, které řídí.
• jednak jako „supervize klinická“, kde obecně, ne však vždy, není manažerské zodpovědnosti, a tato supervize je zaměřena na klinickou práci supervidovaného.

Carrol upozorňuje, že ve Spojeném Království neexistuje obecně přijímaná definice supervize, a různé pomáhající profese pojímají supervizi různě. Ani termín klinické supervize není zcela akceptován a mnozí odborníci preferují např. termíny „tréninková supervize“ a „konzultativní supervize“ (1).

Dobrým příkladem účinného využití supervize ve zdravotnictví může být zkušenost z univerzitní kliniky ve Freiburgu, kterou popsala A. Wittich (12). Supervizní služby tam byly systematicky poskytovány zdravotním sestrám a zdravotnickým týmům a zavedli je již v roce 1989. Za deset let bylo založeno více než 130 supervizních skupin a bylo uskutečněno téměř 1 400 supervizních setkání takřka na každém primariátu kliniky. Cíle této supervize byly formulovány jako pomoc zdravotním sestrám a týmům zvládat a redukovat profesionální zátěž, napětí a vyčerpání a zlepšit jejich pracovní spokojenost, motivovanost a výkonnost. Podle této autorky může supervize v nemocnici přispět ke kvalitě péče o pacienty.

Britská autorka J. Hewson výstižně popisuje supervizi jako aktivitu zaměřující se na osobní rozvoj, porozumění procesu hledání vlastní profesní identity, stejně jako procesu definování týmové identity nebo rozvoji identity organizace. Je vedena snahou přispět ke zlepšení profesního chování. Důraz je kladen na emoční rozvoj, porozumění organizačním strukturám, tvořivé myšlení a rozvoj nových perspektiv v profesních aktivitách. Tématem supervize je také otázka jak spojit osobní život s prací tak, aby to vedlo k dobrému pocitu a spokojenosti (4).

Na základě výše uvedených studií a našich vlastních supervizních zkušeností byl po jednání se zodpovědnými pracovníky ve Fakultní Thomayerově nemocnici s poliklinikou v Praze zahájen v loňském roce pilotní program v poskytování supervize zdravotnickým pracovníkům z oddělení, jež o tuto aktivitu požádají. O supervizi již projevili zájem například z chirurgických oddělení, jednotek intenzivní péče, ale i oddělení klinické výživy a pracovníci rehabilitace. Se základy problematiky syndromu vyhoření a supervize byli pracovníci seznámeni na motivačním semináři, jenž probíhal metodou krátkých přednášek osvětlujících témata, a následně byla vedena s účastníky diskuse. Výsledkem semináře je aktivní účast na supervizích setkáních.

V současné době je nejčastěji aplikována supervize týmová se zřetelem na rychlé a konstruktivní řešení konfliktních situací a v ojedinělých případech i supervize individuální. Jednotlivá setkání jsou vedena jako facilitované skupinové diskuse. V plánu na další období je forma tzv. bálintovských skupin, kde se budeme zaměřovat na kazuistickou problematiku. Jedná se o integrovanou supervizi, která je ideově a metodicky vedena Evropskou asociací pro supervizi.

Předpokládáme, že po ročním vedení supervizí bude provedeno zkoumání míry syndromu vyhoření u supervidovaných zdravotnických pracovníků a provedeno porovnání výsledků s pracovníky, jež se supervizích setkání neúčastnili. Pokud proběhne program úspěšně, měla by se u supervidovaných zdravotníků projevit nižší míra burn-out syndromu než u zdravotníků bez supervize, což by bylo úspěšným dokladem supervize jako prevence tohoto zdravotnické profesionály ohrožujícího syndromu.

Závěr

Závěrem můžeme shrnout, že v supervizi se jedná o formu podpory a poradenské aktivity poskytované obvykle pracovníkovi pomáhající profese ze strany profesně zkušenějšího, respektovaného a důvěryhodného odborníka. Supervize je obvykle činností vyžádanou ze strany organizace či pracovníka samotného. Cílem je získávání a prohlubování vhledu supervidovaného do různých stránek jeho práce s klientem (pacientem) a konečným jejím cílem je zefektivnit tuto pomáhající, respektive léčebnou práci.

Supervize je tedy odbornou pomocí supervidovanému, je v jisté míře i procesem posuzování jeho odborné činnosti za účelem minimalizování profesních i osobních chyb a staví na kvalitním osobním vztahu mezi supervizorem a supervidovaným, který je charakterizován spoluprací, důvěrou, porozuměním, psychologickým bezpečím, vzájemným respektem, profesionalitou a autentičností. Konečnou mírou úspěšnosti supervize je její pozitivní dopad na dobro pacienta, klienta.

PhDr. Šárka Dynáková
Jiráskova 49
602 00 Brno
E-mail: dynakova@seznam.cz

Článok „SUPERVIZE JAKO PREVENCE SYNDROMU VYHOŘENÍ U ZDRAVOTNÍKU“ autorského kolektívu Šárka Dynáková , Jan Kožnar, Marie Hermanová bol zároveň uverejnený v časopise Interná medicína č. 6 – 2009, ktorý vydáva vydavateľstvo Samedi, s.r.o. a v časopise Praktický lékař je uverejnený so súhlasom vydavateľstva Samedi.