Profesor MUDr. Antonín Spilka, pražský a bratislavský anatom

Profesor MUDr. Antonín Spilka byl jednou z nejbizarnějších postav naší lékařské fakulty. Byl rozporuplná osobnost; vynikající anatom a dobrý učitel, na druhé straně měl výrazné psychopatické rysy, které se s pokračujícím roky těžce prohlubovaly

Narodil se l6. ledna 1876 v Lukově, což byla část Moravských Budějovic, vystudoval gymnázium v Třebíči, kde maturoval v r. 1894. V roce 1903 dokončil medicínu. Po promoci byl externistou všeobecné nemocnice v Praze a operačním elévem na chirurgické a gynekologicko-porodnické klinice. Po dalších čtyřech letech se stal asistentem na patologické anatomii u profesora Hlavy, kde setrval 12 let až do svého odchodu do Bratislavy.

Za války, když byli všichni asistenti na vojně, zůstal v celém Hlavově ústavu kromě pana profesora a několika demonstrátorů prakticky sám. Před odchodem na Slovensko byl v roce 1919 profesorem Hlavou habilitován.

V Bratislavě se stal profesorem a přednostou patologicko-anatomického ústavu lékařské fakulty Komenského univerzity. Ústav vybudoval takřka z ničeho a stal se zakladatelem patologické anatomie na Slovensku.

V semestru 1920/1921 byl i děkanem lékařské fakulty bratislavské univerzity. Měl zájem o historii lékařství; v letech 1927–1938 byl přednostou ústavu pro lékařskou filozofii, historii a hodegetiku.

Jeho zdravotní stav nebyl dobry. Rychle se mu horšil zrak, měl adenom hypofýzy. Měnil se též psychicky, pro různé psychopatické projevy nemohl plně zastávat svou práci.

Antonín Spilka byl vysoké, statné postavy. Měl kulatou hlavu, dosti dlouhé vlasy barvy tmavší uschlé trávy, řídkou bradku, jak ho popisoval profesor Vladimír Vondráček. Snažil se své mladé lékaře hodně naučit z patologické anatomie, ale i z pitevní techniky. Mluvil velmi hlasitě.

Toto velmi stručné profesní curriculum vitae doplním ještě několika historkami, jež se vyprávěly na pražské a na bratislavské lékařské fakultě. Nejprve uvedu těch několik pražských.

Profesor Antonín Spilka byl naprosto nevyzpytatelný, vždy bylo nutno počítat s nějakým neočekávaným překvapením. Nikdo nikdy nevěděl, co Spilka řekne, či co udělá.

Jednou, koncem zimního semestru zaburácel hned po svém příchodu do plné posluchárny:

„Budu kolokvovat. Přeje si snad některý z pánů a dam taky kolokvovat?“

I přihlásili se někteří stateční jedinci, mezi nimi i MUC. Karel Přerovský, pozdější profesor balneologie.

Spilka se pochvalně zatvářil a pronesl:

„Prosím, tak pan Přerovský.“

„Hned teď?,“ vyděsil se student.

„Hned!“

I začalo smlouvání, vymlouvání, že to takto nejde, že patologie není žádná legrace, že kdyby si aspoň jednou mohl ty přednášky přečíst a že takhle…“

„Pozor, pane Přerovský, co víte a aenigoplazmě?“ zaburácel do studentových výmluv zamračený Spilka. „Opakuji. Co víte o aenigoplazmě?

„Nic,“ zašeptal opatrně kandidát.

„Pryč! Stačí! Dost! Pane Přerovský, to byla nejlepší, přímo nejdokonalejší odpověď, jakou jsem mohl vůbec na tuto otázku slyšet. Máte výtečnou! O aenigoplazmě neví totiž nikdo nic – ani já ne.“

Při pitevních praktikách přednášel profesor Spilka descensus testiculorum (pokles varlat). Náhle se zastavil ve svém výkladu, upřel svá malá očka na studenta MUC. Karla Procházku, a to zvláště na jeho uvolněnou vázanku, na motýlka sešinutého poněkud k levé straně.

Student Procházka si nervózně sáhl na motýlka a posunul ho.

Spilka se odvrátil a ihned diagnostikoval, ukazuje pitevním nožem na kravatu:

„Cravatitis descendens lateris sinistri“

Medici strnuli a přestáli pitvat..

“Správně! Dost! V ruku nůž, teď!“

Spilka měl velmi zvláštní, takřka osobitý slovník při oslovování mediků. Studentům mužského pohlaví při pitvách nevybíravě nadával a používal zhusta při oslovení i termíny ze zoologie: Ty vole, ty osle, ty koni (zvláště vylepšené ty pakoni) a podobně.

K dívkám naproti tomu volil oslovení z oblasti botanické: Ty konvalinko, ty růžičko, ty sedmikrásko, ty fialko, doplněné i nějakým přívlastkem, a vždy s ironickým úsměvem. Při tom vždy studentům tykal. Studenti na to byli zvyklí a brali to jako samozřejmost. Některá ta oslovení si pak mezi sebou šířili a pyšnili se jimi.

Když se kdysi jeden medik ohradil proti této „nespravedlivosti“, že on byl nazván termínem ze říše zoologické, kdežto jeho kolegyně byla pojmenována něžně po květině, odsekl mu profesor lakonicky:

„Copak jí můžu říct krávo, ty vole, jak by si zasloužila? A vůl, to je přece inteligentní zvíře, ale taková konvalinka, ty koni, ta je úplně blbá.“

Jednou ale přišla i stížnost od Spolku mediků a pak přechodně přešel na nadávky z neživých předmětů. „ty lilium, ty kakoste, ty šifonére olšový…“

Při pitvách tloukl Spilka mediky přes prsty. Když chtěl jednou takto uhodit i Vladimíra Vondráčka, jak uvádí náš slavný psychiatr v svých vzpomínkách, ten obrátil pitevní nůž ostřím nahoru.

Spilka pak běhal po pitevně a křičel:

„Vrah, pomoc, vrah!“

Od té doby se Vondráčka uhodit přes prsty již nepokusil.

Jindy, to už bylo v Bratislavě, jak vyprávěl Vondráček, honil kolegu Voženílka s pitevním nožem po pitevně. A nakonec volali na děkana policii a museli profesora Spilku svázat, protože byl v těžce agresivním stavu. To přispělo k tomu, že se pak musel vzdát přednosty patologicko-anatomického ústavu a přejít na historii lékařství.

Další historky patří do působení profesora Spilky v Bratiskavě.

Profesor Spilka byl výborný šachista, byl téměř denním hostem jedné známé bratislavské kavárny, kde hrával s kýmkoliv, případně i sám se sebou šachy. Jednou mu číšník přinesl šálek černé kávy, a jak už se obvykle na štamgasty příliš nedbá, šálek nebyl dobře umytý, byl dokonce na okrajích zřetelně umazaný.

Spilka se dopálil:

„Hned mi zavolejte pana kavárníka!“

Kavárník přispěchal, hned se začal omlouvat, ale Spilka ho nenechal ani domluvit a rozhořčeně spustil:

„Pane kavárníku, vy jste ohrozil můj život! Koukněte se na pergamenovitě znečištěné okraje tohoto šálku, z kterého mám já, profesor patologické anatomie a profesor kliniky o chorobách infekčních, pít. Mohl jsem dostat úplavici, mohl jsem dostat tyfus…“

Kavárník se znovu pokoušel vykoktat něco na omluvu, ale profesor Spilka hřímal dál. Hlas postupně přecházel do fortissima:

„Mohl jsem, pane kavárníku, získat i příjici, neuživ předtím nic příjemného! To je nesvědomitost, vrcholná nesvědomitost, pane kavárníku!“

V pitevně patologicko-anatomického ústavu leželo na stole tělo ženy zemřelé na gynekologicko-porodnické klinice. Klinická diagnóza zněla: tumor hypofýzy.

Přednosta patologie profesor MUDr. Antonín Spilka obcházel kolem pitevního stolu, pokyvoval uznale hlavou a obdivně si něco brumlal. Pak energicky rozřízl mozek a sedlo hypofýzy, nadšeně se zatvářil, a jeho obdiv vytryskl v tato slova chvály:

„Nikdy nepřestanu obdivovat zkušené ruce gynekologů, jak těma svejma prstíčkama dovedou vyhmatat až v mozku takový nádor, jak těma svejma prstíčkama tak daleko a tak vysoko dosáhnou!“

Na bratislavskou patologickou anatomii nastoupil nový mladý lékař z Prahy. Do žádné práce se moc nehrnul, raději se jen díval, jak pracují jiní. Nelákala ho ani práce v pitevně, ani u mikroskopu či v laboratoři. Ostatní asistenty to pochopitelně dopalovalo.

Po ročním pobytu odcházel. Chtěl po panu profesorovi Spilkovi propouštěcí vysvědčení.

Ten odmítl.

„Napsat propouštěcí vysvědčení je přece povinnost přednosty oddělení,“ protestoval mladý lékař

„Máte pravdu, takový je fakultní řád“ připustil Spilka. Obrátil se ke svému asistentovi MUDr. Konstantinu Čarskému a řekl:

Prosím, pište!“ Nadpis: Propouštěcí vysvědčení: MUDr. X.Y. Byl po jeden rok asistentem na mém ústavu. Po celý ten rok se pilně koukal na práci ostatních asistentů. Dříve než stačil něco okoukat, z ústavu odešel. V Bratislavě dne…podepsán . profesor Spilka…A vy, Čarský, ten přípis orazítkujete a donesete ho na děkanát. A vy, vážený pane bývalý asistente, si ho osobně vyzvednete u Spectabilis pana děkana. Tak je to podle fakultního řádu, jehož se dovoláváte. Sbohem.“

Lékař si vysvědčení u děkana nevyzvedl.

Nedlouho po první světové válce mladí čeští a slovenští lékaři z nově založené bratislavské lékařské fakulty pořádali často společné výlety do okolí. Jednou taková skupinka – bylo to před parlamentními volbami – se vydala na výlet k Železné Studničce. Tentokrát se k nim připojil i profesor MUDr Antonín Spilka.

Vyjeli vlakem k Červenému Mostu a pak šlapali nahoru. Tu se jeden z mladších kolegů MUDr. Jano Hatrik z neuropsychiatrické kliniky rozhodl, že si udělá ze Spilky legraci. Zcela s vážnou tváří prohlásil:

„Pane profesore, abyste snad z toho neměl malér. Co kdyby se to dozvěděl pan děkan. My totiž nejdeme na Studničku, ale na pouť do Mariatálu a tam se budeme modlit za vítězství lidové strany.

Spilka zrudl, zamračeně se otočil, vypadalo to, že se urazil a že chce odejít. Nastala trapná pauza. Ale pak se usmál. Zřejmě pochopil, že šlo o žert.

„Víte co, kolegové, když vy se budete modlit za vítězství lidové strany, já se budu modlit, aby jim pánbůh rozum navrátiti ráčil.“

Profesor patologické anatomie MUDr. Antonín Spilka zemřel po delší nemoci ve Znojmě 24. května 1948.

MUDr. Svatopluk Káš, CSc.