Profesor chirurgie Zdeněk Vahala

Tak vzpomínali žáci, spolupracovníci a přátelé na Zdeňka Vahalu v časopisu Rozhledy v chirurgii při příležitosti jeho 85. narozenin. Bylo to v květnu 1989 a nikdo z nich tehdy netušil, že než uplyne rok, dosáhne tehdejší jubilant tak dlouho neprávem odpírané profesury.

Zdeněk Vahala se narodil 8. května 1904 v Palačově, vsi nedaleko Nového Jičína. Jeho otec vyrostl na rodinném gruntu, ale odešel do Vídně a vystudoval veterinu, přestěhoval se do Valašského Meziříčí a byl v kraji osobností veřejně činnou. Po maturitě na gymnáziu v Novém Jičíně v roce 1922 odešel Z. Vahala do Prahy studovat medicínu. Již jako medik se stal demonstrátorem na bakteriologickém a sérologickém ústavu prof. Ivana Honla. Ten byl 3. února 1928 jeho promotorem a poté šéfem ústavu, kde Vahala pracoval jako volontér. Následujícího roku nastoupil jako externista do nemocnice na Královských Vinohradech na chirurgické oddělení, tehdy vedeném docentem Jiřím Divišem. V listopadu 1934 odešel s prof. Divišem do sanatoria v Podolí, kde bývala druhá chirurgická klinika. Světová válka zasáhla nečekaně do jeho osudu. Ve svých vzpomínkách na druhou světovou válku Vahala v Časopisu lékařů českých píše: „Začátek druhé světové války mne zastihl na 2. chirurgické klinice, kde jsem pracoval jako zástupce profesora Diviše. Klinika se nalézala v podolském sanatoriu, ve velmi kvalitním prostředí. To byl jeden z důvodů, proč 1. května 1941 kliniku nacisté zlikvidovali, aby ustoupila lazaretu SS. V polovině října téhož roku mne telegraficky nakomandovali do Čáslavi. Můj pobyt zpočátku asi nebyl pro nikoho příjemný, poněvadž nový pořádek i systém práce byl náročný. Jeden ze tří lékařů mne v listopadu dokonce udal okresnímu hejtmanovi, že poslouchám cizí rozhlas. To byla v té době věc hrdelní. Udavačovy lékařské odborné kvality byly pochybné, a tak se mi zdařilo se stát z obžalovaného žalobcem. Označil jsem jeho neetické chování vůči pacientům za zcela neúnosné, lékař to přiznal a okresní hejtman ho okamžitě propustil. Ukázalo se, že nemocnice je jakési politické centrum i určitá záchrana před totalitním režimem. Jako ochrana před „totálním nasazením“ mohlo posloužit, ovšem s dosti velkým rizikem, právě přijetí do nemocnice. Politická situace se ještě více zkomplikovala v roce 1942 po atentátu na Heydricha. V okrese čáslavském a kutnohorském seskočilo několik parašutistů a lidé, kteří je k sobě přijali, byli popravováni. Bylo to období hrůzy, pět mých nejlepších přátel bylo popraveno. Jak se přibližovala fronta, tak přibývalo partyzánů z okolí Železných hor a kolínské gestapo dělalo náhlé přepady ve vesnicích. Při takových přepadech páchali lidé i sebevraždy, takže koncem dubna jsem měl příležitost ošetřit ženu, která si břitvou na krku úmyslně přerušila tracheu, aniž by si přitom porušila kmeny cévní. V květnových dnech byla již úplně zdráva. Konec světové války, setkání se sovětským systémem, to vše mne nutilo k úvahám o dalších perspektivách. Nesporně jsem vyrostl pod vlivem ruské literatury – Gončarov, Tolstoj, Dostojevskij. Uvědomoval jsem si myšlenku Dostojevského, že Rusko je oknem Asie do Evropy. Znal jsem Davisovo Pozvání do Moskvy. Znal jsem i Havlíčkovy názory na Rusko, zrovna jako T. G. Masaryka. Už nastupoval Zdeněk Nejedlý se svým „Sovětský svaz je náš vzor“.

Izolován na malém městě uvažoval jsem o své situaci. Bylo mi nabídnuto z několika stran místo primáře chirurgie v Nemocnici Pod Petřínem, tam jsem nakonec zakotvil s perspektivou kontinuálního vzdělávání, s možností budování. Zůstal jsem na tom místě déle než 25 let.“

Praha

Nemocnice Pod Petřínem byl ústav sester řádu svatého Karla Boromejského. Vahala se ujal své funkce s velkorysými plány na přestavbu interiérů památkově chráněného exteriéru budovy. Snaží se zvýšit kulturnost prostředí přebudováním velkých dvanáctilůžkových pokojů na pokoje menší s přijatelnějším sociálním zařízením. Zvyšuje se péče o pacienty zavedením diagnostické a operační endoskopie, urologické, bronchologické a proktologické a vzniká oddělení pro gastroskopii a pokoj intenzivní chirurgické péče – zařízení v té době zcela ojedinělé. Je třeba zajistit i prostory pro plánovanou výuku a v klášterních prostorách vybudovat posluchárnu a další prostory pro mediky.

Padesátá léta znovu osudově zasáhla do jeho života. Ateistický komunistický režim systematicky likvidoval církevní řády, a tak došlo i na Boromejky. Jednoho rána v roce 1952 nečekaně sestry musely nastoupit do autobusů, které je měly okamžitě odvézt z nemocnice. O tomto osudném dni je v kronice řádu Boromejek zápis očitého svědka: „V srpnu 1952 odváželi sestry Boromejky z jejich nemocnice Pod Petřínem. Sestry seděly v autobuse a lékaři přecházeli kolem, když šli do práce. Pan primář Vahala a dr. Jeníček vstoupili do autobusu a se sestrami se rozloučili podáním ruky a slovy: „Na shledanou“. Posléze byl Vahala pozván na ředitelství, vedené samozřejmě komunistou, a tam byl tvrdě kritizován, že tímto pozdravem dal najevo víru v návrat řádových sester.“

V roce 1953 vzniká Fakulta dětského lékařství Univerzity Karlovy v Praze. Petřínská nemocnice se stala nemocnicí fakultní a její chirurgické oddělení klinikou. Její dosavadní primář Vahala byl jmenován v lednu 1957 docentem, dále usiloval o modernizaci, např. přebudování chirurgických sálů. Jaro roku 1968 Vahala intenzivně prožíval a podepsal pověstný manifest „Dva tisíce slov“. V lednu 1969 ještě stačil obhájit svou doktorskou práci, ale následujícího roku byl penzionován. Odešel na chirurgické oddělení polikliniky v Klimentské ulici, kde působil jako „samostatně pracující lékař“ až do svých 80 let, a nadále tam učil praktikující adepty medicíny.

Zdeněk Vahala zvládl chirurgii plicní i traumatologii, ale především se věnoval chirurgii abdominální. Chirurgie gastrointestinálního traktu vyústila v zájem o pankreas a rekonstrukční chirurgii žlučových cest. S kolektivem spolupracovníků Vahala napsal dvě monografie – o předoperační přípravě pacientů a o pooperační péči o nemocné.

Vahalova choť Marie byla rozená Ostrčilová, jeden její strýc byl profesor gynekologie Antonín Ostrčil, druhý strýc byl Otakar Ostrčil, hudební skladatel, dirigent a ředitel Národního divadla. Díky kulturnímu zázemí a společenským kontaktům uvedla Vahalu jeho manželka do uměleckých kruhů. Vahalovými přáteli se stali herci Zdeněk Štěpánek, Jan Werich, Miroslav Horníček, František Smolík, výtvarníci Karel Lhoták, Jan Zrzavý, Jan Bauch, Josef Lízler, Cyril Bouda a řada dalších. Vahala byl srdečný muž a skvělý vypravěč, který znal spoustu historek a rád je vyprávěl ve chvílích odpočinku, po vizitách i o přestávkách mezi operacemi. Ve svém malebném malostranském barokním domku ve Šporkově ulici byl pozorným hostitelem.

V rámci své prezenční vojenské služby Vahala v roce 1929 zastupoval podplukovníka MUDr. Františka Langra v posádkové nemocnici Na Hradčanech. Tehdy pravidelně každé ráno po 7. hodině potkával prezidenta Masaryka, který na koni vyjížděl do Stromovky. Svůj obraz prezidenta si doplnil po 17 letech, kdy díky laskavostí hradního lékaře MUDr. Maixnera mohl nahlédnout do hradního archivu. Ve svém vyprávění o prvním prezidentovi vzpomíná: „Studium vzpomínek hradního lékaře mě utvrdilo v mínění, že mozek i srdce T. G. Masaryka bylo uloženo ve zdravé bytosti, která dovedla harmonicky skloubit tvořivý intelekt, stále živý a obnovující se po celou dobu požehnaného věku, kdy dlouhé zrání přivádí člověka blíže k tajemstvím Božím.“

Studium dosažitelných zdravotnických dokumentů

Po roce 1990 se intenzivně věnoval studiu dosažitelných zdravotnických i dalších dokumentů českých presidentů včetně prezidenta TGM, kterého obdivoval. Cílem bylo hodnotit vliv zdravotního stavu na jejich politická rozhodnutí. Tak vznikla kniha „I nám vládli nemocní?“, kterou napsal společně s dr. Zdeňkou Psůtkovou. Několik citací z této knihy:

T. G. Masaryk byl zvolen prezidentem ve svých 69 letech. Vrátil se po čtyřleté emigraci vyplněné obdivuhodnou aktivitou pro budoucí samostatný stát, podle vývoje války střídavě žil v Anglii, Spojených státech a Rusku. Byl přitom zcela bez informací o své rodině: syn Jan musel nastoupit službu v rakouské armádě a byl poslán na východní frontu, druhý syn Herbert podlehl v Praze infekční nemoci, dcera a manželka byly vystaveny perzekuci rakouských úřadů. Masarykův organismus úspěšně překonal závažnou septickou horečku v roce 1921, 3 roky poté se objevily lehké příznaky mozkového krvácení. Pro svou výjimečnou a nezpochybnitelnou prestiž byl opakovaně volen prezidentem, až v roce 1935 odstoupil a své rozhodnutí zdůvodnil svým věkem. Trval na svém odstoupení, ačkoliv ministerský předseda Hodža mu tento krok rozmlouval a proti byl i jeho dlouholetý osobní lékař dr. Maixner. Přitom to byl právě Masaryk, kdo své stárnutí zvládal se sebekázní i sebekritikou, i po svém odchodu z prezidentské funkce pozorně a se zájmem sledoval politické i kulturní dění v republice.

Za svého nástupce doporučoval Eduarda Beneše, svého nejbližšího spolupracovníka z let válečné emigrace. Byl to politik mimořádně pracovitý, neskutečně houževnatý a téměř nekriticky ctižádostivý, současníky udivoval svým asketickým způsobem života. Byl abstinent, nekouřil, nevyhledával žádné radovánky, natož milostná dobrodružství, byl fanatik práce. Lev Sychrava podal pozoruhodnou Benešovu charakteristiku: »Těžce se probíjel životem s úžasnou pílí, vytrvalostí a sebedisciplínou. Je zvyklý, že mu lidé nevěřili, on se bil, věřil v sebe a měl úspěch. Život mu je bojem, počítá s tím. Nebezpečné je, že tam kde předpokládá ambici, úmysl boje, konkurenci, zahajuje preventivní útok. Beneš nemá smysl pro solidaritu.« Jeho nezpochybnitelné zásluhy v době první světové války v Paříži i na mírové konferenci ve Versailles mu získaly vysokou prestiž. Jeho úspěchy a postavení ho však postupně přivádělo k přesvědčení, že jedině jeho názory, hodnocení a rozhodnutí jsou správná. I když mnohdy prokázal neobyčejně výstižný odhad situace, v průběhu druhé světové války se jeho zdravotní stav rychle zhoršoval, a to mělo nepochybně vliv na jeho politickou koncepci, nekritickou důvěru ve spojenectví se Sovětským svazem. Beneš trpěl po celý život Meniérovou nemocí, úporné bolesti hlavy s nevolností a zvracením a točivou závratí ho postihovaly zejména při jeho cestování po železnici. Vždy se uzavíral v kupé, zatáhl závěsy a předstíral, že chce v klidu pracovat. Ve skutečnosti cestu prožíval v bolestech na lůžku. Jeho horečná až překotná činnost v Paříži za světové války se podepsala na jeho zdraví. Pravděpodobně v roce 1926 byl postižen drobnou mozkovou příhodou. Půl roku nepracoval a se svou chotí se zotavoval u Středozemního moře.

Emil Hácha zvolený po Benešově abdikaci byl právník na slovo vzatý, všeobecně byla uznávána jeho čestnost, neúplatnost, skromnost i dlouholetá bezúhonná činnost jako soudce, pozdějšího prezidenta Nejvyššího správního soudu. Svůj prezidentský úřad přijal, jak sám píše, se zdráhavým váháním, po dlouhém přesvědčování, že za současné politické situace v pomnichovské republice je to jeho povinnost, a Hácha tedy přijal svou volbu oběť pro národ. Přijetím úřadu oželel Hácha své přání věnovat se v důchodu svým zálibám a literární práci. Hácha totiž přeložil z angličtiny román Jeroma Klapky Jeroma „Tři muži ve člunu o psu nemluvě“. Jako soukromý tisk vydal sbírku několika svých básní. V létech okupace se snažil využívat svého postavení v zájmu vlasti. Finančně podporoval rodiny postižené politickou perzekucí, houževnatě usiloval o propuštění studentů zatčených po 17. listopadu, bezúspěšně bránil přání okupantů, aby nebezpečný kolaborant Emanuel Moravec se stal ministrem školství. Dokonce byl v tajném ilegálním rádiovém spojení s Benešem. Tlak okupantů na Háchu se však stále stupňoval a podepsal se na jeho zdraví. Poslední léta Háchova života byl jeho rozum zastřen mlhou zapomnění, snad si neuvědomoval, že hned v prvých dnech po skončení války byl odvezen do nemocnice věznice na Pankráci, kde zakrátko zemřel.

Poslední kapitola je věnována „prvnímu dělnickému prezidentu“.

Gottwald působil v aparátu Komunistické strany postupně ve vyšších funkcích, v roce 1929 byl zvolen do vedení strany a prosadil její bolševickou linii. Byl vždy poslušný pokynů Kominterny a oddaný Stalinovi. Po volbách 1946 dosáhl místa premiéra a v této funkci spolehlivě zajistil únorový úspěch své strany, která ho po Benešově abdikaci přivedla až na Hrad. Ke svým spolupracovníkům byl zcela bezohledný až záludný. Tak například věděl, že bude zatčen velitel jeho ochranky, ale aby ho ukolébal, pozval ho na přátelskou večeři. Stejně se zachoval ke Slánskému, zaranžoval jeho pozvání k Zápotockému navečer před jeho zatčením. Jeho způsob života byl víc než pochybný – silný kuřák, který si neodpíral alkohol, byl navíc od mladých let postižen nemocí, kterou tajil. Již v moskevské emigraci sovětští lékaři prokázali, že se jedná o venerickou chorobu. Dlouholetá nemoc udeřila po návratu Gottwalda ze Stalinova pohřbu. Prasklé aneurysma srdeční aorty s následným krvácením ukončilo jeho život.

Autoři končí tuto kapitolu přesvědčením, že Gottwald byl člověk, který pro své povahové vlastnosti i pro svůj zdravotní stav nikdy neměl zastávat ve státě žádné významné postavení.

Zdeněk Vahala uvítal listopad 1989, ale zůstal kritický, jeho pocity vystihují následující slova: „Změnila se technika, životní prostředí, náročnost lidí vzrostla, skromnost takřka vymizela; nic nebylo tak narušeno totalitními režimy jako mezilidské vztahy. Čím dále, tím hlouběji byly zaorávány otázky humanity, tolerance a morálky. Jsem však šťasten, že jsem se dožil návratu demokracie, i když je tato doba poznamenána chaosem dokonávajícího a bránícího se režimu.“ I poslední léta života zůstával v kontaktu se svojí milovanou medicínou, rád docházel na přednášky do Lékařského domu. Díky tehdejšímu děkanovi profesoru Kouteckému byl trvale v kontaktu s 2. lékařskou fakultou a jejím děním, obdržel ocenění Univerzity Karlovy i Purkyňovy společnosti.

Profesor Koutecký v květnu 2004 vzpomněl na vědecké radě 2. lékařské fakulty 100. výročí Vahalova narození: „Byl zručným svědomitým operatérem a naprosto mimořádným diagnostikem, bylo vzrušující sledovat, jak složitou situaci, se kterou si několik zkušených lékařů nevědělo několik dní rady, vyřešil profesor Vahala za chvíli. Měl nezměrné zkušenosti, které dokázal dokonale využít. V řízení kliniky byl rázný, přísný, halasil, když se rozzlobil, na provinění podřízených však rychle zapomínal. V soukromí byl veselým, vděčným hostem i hostitelem. Jeho barokní malostranský dům ve Šporkově ulici vybavený starožitným nábytkem a odpovídajícími doplňky byl pro nás nezapomenutelnou oázou pohody. Byl velmi hodný člověk, ale asi jako každý z nás měl své mouchy, respektive jen jednu. Neměl z duše rád dva významné muže – chirurga Arnolda Jiráska a prezidenta Beneše, běda když na ně přišla řeč.“

Vahalovo hodnocení Eduarda Beneše je již uvedeno v připomínce jeho knihy o českých prezidentech. Osobnosti Arnolda Jiráska věnoval Vahala kapitolu ve své biografii o Jiřím Divišovi, kde oba chirurgy srovnává.

„Jiří Diviš byl věcný a klidný při řešení problému, jeho laskavost k nemocným byla neokázalá, bez zájmu na osobním prospěchu – ať byl lékařem polního lazaretu v Karpatech, asistentem kliniky, primářem oddělení nebo přednostou kliniky. Měl hluboké vzdělání, zkušenost, poctivost i odvahu. Nelpěl tvrdošíjně na vlastním názoru, připouštěl diskusi a přesvědčivé důkazy respektoval. Nezastával představu o nadřazenosti chirurgie nad jinými obory medicíny. Na těchto vlastnostech spočívala jeho autorita, nikdy se sám neprosazoval, ale byl všeobecně uznáván. Byl skromný neprůbojný muž, který náplň svého života viděl v práci chirurga a pedagoga.

Naproti tomu Jirásek se všude uplatňoval jako vedoucí osobnost, byl prezidentem lékařské komory, předsedou Chirurgické společnosti, vedoucím redaktorem Chirurgických rozhledů. Byl brilantní řečník a diskutér, propagoval medicínu v tisku i rozhlase. Vystupoval autoritativně, špatně snášel jiný názor natož kritiku, toužil po moci a údajně i po majetku. Jako přednosta kliniky vyžadoval absolutní kázeň. Jeho schopní asistenti se mohli uplatnit jen pokud jim to dovolil.“

Vahalův vztah k Jiřímu Divišovi dokazují i jeho vánoční návštěvy vdovy pana profesora, pravidelně přicházel blahopřát s kyticí květin, byla pro něj vazbou na krásnou minulost.

Tuto vzpomínku končíme větami laudatia k Vahalovým devadesátinám, které napsal doc. Jiří Meduna: „Prof. Vahala byl především velký klinik. Vítal všechny diagnostické metody, které účelně dokreslovaly klinickou diagnózu. Své žáky vyučil nejen speciálnímu oboru, ale vedl i je i ke specializacím dalším. Nebyl dogmatik. Vyžadoval diskuzi a respektoval přesvědčivé důkazy. Svým příkladem a postojem se snažil vychovat ze svých spolupracovníků svobodně myslící, samostatné, ohleduplné a svědomité lékaře. Nebyl učitelem ani šéfem s pravítkem či rákoskou v ruce. Dovedl spravedlivě pokárat, dovedl však i povzbudivě ocenit, když viděl poctivost, charakternost, čestnost a snahu o dobrou práci. Nesnášel a neodpouštěl lež, patolízalství a lhostejný vztah k nemocnému.

Ti z nás, kteří měli to životní štěstí pracovat delší dobu po boku prof. Vahaly a kteří měli i schopnost vnímat velikost svého učitele, poznali výjimečnost jeho osobnosti v syntéze opravdového člověčenství, lidské moudrosti, lékařského umění a citu, vědecké prozíravosti, učitelského talentu a pevného charakteru.“

Své poslední dny prožil prof. Vahala u Boromejek, zemřel 5. února 1999 ve věku 95 let. Když z kaple nemocnice lékaři v bílých pláštích vynášely rakev, sněžící nebe ji zasypalo záplavou bílých vloček.

Autor děkuje doc. MUDr. Zdeňce Limanové, CSc., dceři profesora Z. Vahaly, za její cenné připomínky k rukopisu a za laskavé zapůjčení obrazové dokumentace.

ADRESA PRO KORESPONDENCI:

doc. MUDr. Otakar Brázda, CSc.

Stomatologická klinika 1. LF UK a VFN

Kateřinská 32,

120 00 Praha 2

e-mail: otakar.brazda@centrum.cz