Vliv hereditárních faktorů na pohybovou aktivitu

Autoři v článku „Vliv pohybové aktivity rodičů a jejich dětí v českých rodinách s  normostenickými dětmi a s dětmi s nadváhou či obezitou“ hodnotili pohybovou aktivitu pomocí pedometrů a zjistili významnou asociaci pohybové aktivity rodičů s pohybovou aktivitou jejich dětí, pokud neměli nadváhu či nebyli obézní (1). U dětí s nadváhou/obezitou pohybovou aktivitu monitorovanou pedometry ovlivňovala matčina pohybová aktivita. Článek je cenný v tom, že poukazuje na to, že vedle důrazu na organizovanou volnočasovou pohybovou aktivitu dětí v pracovních dnech je třeba, zejména během víkendu, zapojit do volnočasových aktivit dítěte jeho rodiče. Souvislost pohybové aktivity rodičů a jejich dětí je bezpochyby ovlivněna společně sdíleným socioekonomickým prostředím a obdobným životním stylem. Nicméně je třeba zmínit i dědičnost, která ovlivňuje řadu charakteristik pohybové aktivity, které sdílejí děti se svými rodiči.

Významným přínosem v poznání vlivu hereditárních faktorů na pohybovou aktivitu byly studie provedené u dvojčat. Monozygotní dvojčata mají identický genom a tudíž vykazují podobnost v charakteristikách, které jsou geneticky determinovány. Geny určují výši hmotnostní redukce v odpověď na standardizovaný energetický deficit jak při podávání velmi přísné nízkoenergetické diety (2), tak při cvičení (3). To se odráží v tom, že podobnost v redukci tukové hmoty je větší uvnitř párů identických dvojčat než mezi páry, a to v odpověď na standardní dietní režim 17krát a v odpověď na cvičení 14krát. Genom ovlivňuje i postoje ke cvičení a volnočasové fyzické aktivity (4). Holandská studie, která zahrnovala 5095 dvojčat a sourozenců, zjistila, že genetické faktory ovlivňují pohybové chování z 50 % u mužů a z 43 % u žen. Příspěvek genetických faktorů byl potvrzen i u následujících postojů ke cvičení, a to jak u mužů, tak u žen: vnímaná pozitiva (21 % vs. 27 %), nedostatečná zručnost/podpora/zdroje (45 % vs. 48 %), nedostatek času (25 vs. 30 %), chybění pocitu radosti z pohybu (47 % vs. 44 %), rozpačité postoje ke cvičení (42 % vs 49 %). K objasnění úlohy genetických faktorů při ovlivnění pohybové aktivity a sedavého způsobu života přispěla rozsáhlá britská studie zahrnující 420 párů monozygotních dvojčat a 352 párů dizygotních dvojčat stejného pohlaví. Pohybová aktivita byla po dobu 1 týdne objektivně zjišťována pomocí akcelerometru a monitorováním tepové frekvence (5). Dědičnost vysvětlila 47 % variability v energetickém výdeji při pohybové aktivitě, 29 % variability v čase stráveném při fyzické aktivitě střední a vysoké intenzity a 31 % variability v sedavém způsobu života.

Geny mohou významně ovlivňovat toleranci fyzické aktivity, její účinky a kardiorespirační zdatnost jedince (6). Studie rodin HERITAGE srovnávala maximální aerobní kapacitu a zjistila 2,5krát větší variabilitu ve vzestupu VO_2max mezi rodinami nežli uvnitř rodin (6). Na základě této studie se udává podíl dědičnosti na ovlivňování maximální aerobní kapacity 47 %. Rozsáhlá metaanalýza zahrnující přes 200 000 jedinců zjišťovala, jak dalece jsou účinky genů charakterizujících index tělesné hmotnosti (BMI), obvod pasu a poměr pas/boky ovlivňovány pohybovou aktivitou (7). Tato studie prokázala jedenáct nových genových polymorfismů, které se mohou uplatňovat v interakci s fyzickou aktivitou. Vedle genových polymorfismů ovlivňujících ve vzájemné interakci úroveň pohybové aktivity, je v současné době věnována pozornost i mutaci genu TP53, který kóduje tumor protein 5, který modifikuje cvičební kapacitu tím, že působí na mitochondriální metabolismus v kosterním svalu (8). Dalším faktorem, u nějž je nutné zvažovat podíl genetických faktorů, je spontánní fyzická aktivita, která zahrnuje tzv. fidgeting („vrtění se“), zvýšenou gestikulaci a též častější provádění běžných denních aktivit vstoje a při pohybu. Za zmínku stojí, že experimentální studie prokázaly, že hypothalamický neuropeptid orexin zvyšuje spontánní fyzickou aktivitu, a tak může přispívat k rezistenci ke vzniku obezity (9).

I když geny bezpochyby hrají významnou úlohu v ovlivňování pohybové aktivity, neměli bychom na základě toho zaujímat fatalistické postoje při individuálním doporučení fyzické aktivity. Genem, jehož běžná varianta významně predisponuje jak dospělé, tak děti k obezitě, je gen FTO (fat mass and obesity associated) (10). Rozsáhlá metaanalýza prokázala, že adipogenní působení genu FTO může být až o 30 % sníženo u fyzicky aktivních jedinců oproti těm neaktivním (7).

Střet zájmů: žádný.

ADRESA PRO KORESPONDENCI:

doc. MUDr. Vojtěch Hainer, CSc.

Endokrinologický ústav

Centrum pro diagnostiku a léčbu obezity

Národní 8, 116 94 Praha 1

e-mail: vhainer@endo.cz