Špatenková N. a kolektiv
Krize a krizová intervence

Praha: Grada Publishing 2017, 285 s., 359 Kč. 

ISBN 978-80-271-9951-8 (ePub), ISBN 978-80-271-9950-1 (pdf), ISBN 978-80-247-5327-0 (print)  

Duševní krizi známe každý důvěrně – z vlastní zkušenosti, neboť s krizemi se setkáváme u sebe i v okruhu našich nejbližších. Duševní krize k člověku neodmyslitelně patří. Její pozitivní význam spočívá v tom, že přispívá k osobnostnímu růstu a zrání za předpokladu, že je včas rozpoznána a vyřešena. V opačném případě, pokud sama neodezní, ústí v psychickou labilitu, případně i v poruchu zdraví (např. posttraumatickou stresovou poruchu), což se může stát problémem pro nás, ale i pro naše pacienty.

Krize v psychologickém významu je něco jiného než krize v lékařském smyslu. Společné snad mají jen to, že znamenají rozhodující chvíli obratu. Duševní krize nastává, střetneme-li se s překážkou, kterou nejsme schopni vlastními silami, eventuálně za pomoci nám blízkých osob zvládnout v přijatelném čase a navyklým způsobem. Psychické krize dělíme na krize akutní, traumatické, jež přicházejí jako „blesk z čistého nebe,“ krize déletrvající, nejčastěji vztahové, či doprovázející závažnou, případně chronickou chorobu. Jako normální, tedy zcela běžné, hodnotíme krize vývojové (např. v čase dospívání, klimakteriu, při přechodu do důchodu).

Hlavní autorkou a editorkou recenzované knihy je psycholožka a socioložka Naděžda Špatenková, jež si ke spolupráci přizvala deset moravských kolegyň a kolegů, převážně psychologů. Cílem knihy je seznámit čtenáře (nejlépe působících v pomáhajících profesích) s významným psychologickým pojmem krize, jež v tomto pojetí pramení ze ztráty nebo ohrožení něčeho nebo někoho, na čem člověku velmi záleží. Dozvíme se, jak jedinci v situaci krize poskytnout psychologickou první pomoc a účinně intervenovat, a to v širokém rozsahu dle typu ohrožení a dalších okolností.

Editorka publikaci rozdělila do deseti kapitol a řady podkapitol. Závěrem nalezneme informace o autorkách a autorech, na třinácti stranách seznam použité a doporučené literatury, včetně internetových odkazů. Převládají tituly v českém jazyce. Zcela závěrem je pak zařazen věcný rejstřík.

Pro přiblížení celé monografie uvedu její členění na hlavní kapitoly, v závorce čtenáři naleznou podkapitoly: (1) Krize (průběh krize, překonání krize), (2) Neformální pomoc v krizi (svépomoc, vzájemná pomoc, psychologická první pomoc), (3) Krizová intervence (znaky krizové intervence, etapy krizové intervence), (4) Formy krizové intervence (prezenční pomoc, distanční forma pomoci, krizová intervence tváří v tvář, telefonická krizová intervence, využití internetu, terénní krizová intervence), (5) Nároční klienti v krizové intervenci (agresivní klienti, „kartotékoví“ klienti, sexuálně obtěžující klienti, osoby s duševním onemocněním), (6) Pracovník krizové intervence (krize krizového interventa, etika krizového interventa), (7) Právní rámec poskytování krizové intervence (povinnosti interventa ke klientovi, povinnosti interventa ke společnosti, ochrana krizového interventa), (8) Ztráta jako krize a krize jako ztráta (materiální ztráta, funkcionální ztráta, vztahová ztráta, intrapsychická ztráta, rolová ztráta, systémová ztráta), (9) Násilí (domácí násilí, děti jako oběti násilí v rodinách, senioři jako oběti násilí, muži jako oběti násilí, násilí v LGBT vztazích, oběti trestné činnosti, (10) Sebevražda (varovné signály a diagnostika suicidiálního ohrožení, krizová intervence v případě suicidiálního jednání).

Na recenzované monografii si cením, že je prací vysoce odbornou, současně srozumitelnou a prakticky použitelnou. Seznamuje nás se současnými názory a zkušenostmi o poskytování této formy pomoci u nás, ale i (zejména) v anglosaském světě. Názornost, čtivost a didaktické kvality jsou umocněny kazuistickými zlomky a příklady z klinické praxe. Pro lékaře v praxi je kniha důležitá zejména tím, že obsahuje názorné postupy až návody o poskytování psychologické první pomoci a krizové intervence. Pro praktiky jsou také velmi užitečné informace o sebevražednosti a psychopatologii, jejichž včasné rozeznání je předpokladem adekvátní péče, včetně dalších léčebných opatření. Je zřejmé, že editorka je zkušenou autorkou.

V recenzované knize mne zvláště zaujaly zmínky týkající se syndromu vyhoření. Je zde upozorněno, že se nejedná o pouhou únavu z přepracování pracovníků pomáhajících profesí. Víme, že zde musí být přítomné i jejich určité osobnostní charakteristiky (např. vyšší nároky na sebe, silný altruismus). O lékařích je ostatně známo, že dokážou (a často musí) pracovat dlouhodobě ve stresu a při značném pracovním nasazení. Důležité je i upozornění na tzv. stres ze soucitu či indukované trauma, jež se mohou také u profesionálů vyskytovat, přičemž indukované trauma může vést až k posttraumatické stresové poruše. Z toho plyne, že lékaři musí dbát na duševní hygienu a vědomě udržovat rovnováhu mezi osobním a pracovním životem. S prací (jako s čímkoliv jiným) se to nemá dlouhodobě přehánět.

Pokud jde o situaci v České republice, možnosti odborné pomoci (linky důvěry, specializovaná centra apod.) lidem ohrožených duševní krizí a jejími následky – ať se jedná o krize akutní, či dlouhodobé, jsou bohaté, různorodé a poskytované týmy rozličného zaměření. Potřební lidé mají z čeho vybírat – pokud jsou ovšem výběru schopni. Rád bych upozornil, že tyto možnosti (a zařízení) navazují kontinuálně na stav ještě z doby nesvobody, kdy odborná pomoc a příprava pracovníků (včetně supervize) byly provozovány výhradně v rámci zdravotnictví. Jako příklad tehdejší dobré praxe bych vzpomněl Linku důvěry Středočeského KÚNZ v Kosmonosích, jež byla zřízena a provozována od roku 1975 při tamější psychiatrické léčebně. Poskytovala nejen telefonickou pomoc 24 hodin denně v rozsahu 365 dnů v roce, ale i pomoc ambulantní, kdy potřební lidé se mohli na linku osobně dostavit a případně využít i jejího lůžkového zázemí. De facto slouží jako předobraz dnešních krizových center. Za zmínku stojí, že v rámci průběžného vzdělávání personálu zde vycházela i mimořádně kvalitní Edice linky důvěry, kdy v letech 1975–1983 vyšlo 32 (!) svazků původní české i překladové literatury. V roce 1984 musela být zdejší publikační aktivita z ideologických důvodů zastavena. Po převratu se kosmonoská linka postupně transformovala a od roku 1994 působí jako Linka důvěry SOS Mladá Boleslav (nestátní zdravotnické zařízení).

Recenzovaná monografie je pro lékaře čtením užitečným a rozhodně hodným doporučení. S pacienty v duševní krizi (různé hloubky a závažnosti) se v praxi běžně setkávají. Předpokládám, že při jednání s nimi se chovají většinou a na základě předchozích odborných vědomostí a zkušeností intuitivně správně, ovšem odborné rozšíření znalostí účinnost jejich počínání rozhodně zvýší. Nelze opominout ani to, že publikace patří mezi knihy, jež přispívají i k prohloubení lékařova sebepoznání – porozumění sobě. A to je vlastnost pro lékaře v klinické praxi mimořádně důležitá.

prof. PhDr. Jan Vymětal

ÚHSL 1. lékařská fakulta UK

Karlovo náměstí 40, 128 00 Praha 2