180 let od narození prof. Eduarda Alberta (1841–1900)

V historii evropské medicíny 20. století nacházíme řadu významných osobností českého původu. Někteří zůstali v cizině, ač toužili vrátit se do vlasti a až do smrti se snažili udržet kontakt s českou kulturou a rozvíjet ji. Takový byl Eduard Albert. Jako profesor chirurgie na vídeňské univerzitě byl vynikajícím odborníkem, pedagogem a vědcem a stal se významnou mezinárodní autoritou.

Eduard Albert (obr. 1) se narodil 20. ledna 1841 v Žamberku. Ještě jeho děd se jmenoval příjmením Vojtěch, jako zaměstnanec knížete Windischgrätze však byl překřtěn na Alberta. Otec František Vojtěch-Albert (1812–1882) byl hodinář, matka Kateřina, rozená Zdobnická (1816 – 1906), prý velmi krásná a vtipná, byla dcerou místního krejčího. Nejstarší synek Edík chodil do národní školy v Žamberku, gymnázium absolvoval v Rychnově nad Kněžnou a v Hradci Králové. Maturoval 23. září 1861 jako nejlepší žák mezi 28 spolužáky.

V oktávě gymnázia se Eduard rozhodl pro studium lékařství ve Vídni. Zde měli největší podíl na jeho odborném růstu Karel Rokytanský (1804–1878), patolog a filozof, a Josef Škoda (1806–1881), internista, jejichž intonaci hlasu a dikci dokázal prý Albert věrně napodobovat. O prof. Rokytanském bylo známo, že ochotně podporuje nadané studenty. I mladý Albert tuto pomoc potřeboval. Měl ještě dalších pět sourozenců a pro rodiče nebylo snadné udržet svého nejstaršího syna na studiích. Prof. Rokytanský přijal ambiciózního studenta do svého ústavu jako zapisovatele. Právě zde získal Albert svůj široký pohled na medicínu.

Na vídeňskou univerzitu nastoupil v roce 1861. První lékařskou promoci měl 22. ledna 1867. V květnu pak nastoupil na chirurgické oddělení českého ortopedického chirurga dr. Friedricha W. Lorinsera (1817–1895), primáře nemocnice Na Vídeňce. Již v říjnu 1867 přešel jako stipendista na 1. chirurgickou kliniku na operační ústav prof. Johanna von Dumreichera (1815–1880). Zde se stal o 2 roky později, v říjnu 1869, asistentem. Spolu s patologickým fyziologem dr. Salomonem Strickerem (1834–1898) spolupracoval na řadě studií na pomezí chirurgie a fyziologie.

Dne 8. ledna 1868 se Albert tajně oženil s Marií Pietschovou, dcerou lékaře z Králík, s níž se seznámil prostřednictvím jejího bratra, kolegy z fakulty. Tajně proto, že podle tehdejších předpisů se nesměli univerzitní asistenti ženit. Z manželství se narodily dvě děti – Jiří a Olga, která však jako dvaapůlleté dítě zemřela na zánět mozkových blan. Syn Jiří se dožil dospělosti.

Roku 1872 získal Albert právo přednášet na vysoké škole a byl jmenován docentem.

V roce 1873 dostal vzhledem ke své vynikající pověsti nabídku akademických úřadů v Lutychu, aby převzal tamější kliniku. A tady zasáhl do jeho osudu opět prof. Karel Rokytanský. Jako poradce ministerstva kultury upozornil ministra Karla von Stremayera (1823–1904) na škodu, kterou utrpí rakouská chirurgie Albertovým odchodem za hranice. Současně doporučil, aby převzal vedení chirurgické kliniky v Innsbrucku. Návrh se opravdu uskutečnil 23. září 1873 (6).

Klinika v Innsbrucku byla malá, provinciální. Přesto však se tato doba stala šťastným obdobím jeho života. Co mu nemohla poskytnout klinika, nacházel v prohloubení vědecké a pedagogické práce. Publikoval vysoce zajímavá sdělení o chirurgické patologii hybných ústrojí, zkoumal mechaniku kloubů, zabýval se fyziologií a patologií tělesné teploty a sepsal dvě kvalitní učebnice chirurgie. Od roku 1869 do konce roku 1871 zveřejnil 15 vědeckých prací, byl mj. pravidelným přispívatelem Časopisu lékařův českých. Když spisovatel a vydavatel Václav Vlček (1839–1908) na sklonku roku 1870 připravoval první číslo nového listu Osvěta, Albert se stal spoluzakladatelem a přispěvatelem.

I v chirurgické technice udělal výrazný pokrok. Napomohla mu přitom Listerova antiseptická metoda, kterou na Innsbrucké klinice zavedl již v roce 1875. Jako první v Rakousku a po Listerovi jako druhý v Evropě zavedl moderní metody asepse (mytí rukou před operací roztokem chloridu vápenatého). Proto se mohl pustit do větších výkonů a získat v nich určité prvenství. Byl například první v Rakousku a druhý v Evropě, kdo chirurgicky odstranil zvětšenou štítnou žlázu a ledvinu.

V Innsbrucku Albert uzrál v jednoho z nejlepších chirurgů Evropy. V roce 1879 byl dokonce děkanem innsbruckské lékařské fakulty. Chystal se nalézt větší možnosti uplatnění svého talentu.

Při aktivaci české lékařské fakulty pražské univerzity v roce 1883 se snažil získat místo přednosty chirurgické kliniky. Tento sen se mu však nesplnil. Přednostou I. české chirurgické kliniky se stal profesor Vilém Weiss (1835–1891).

Když neuspěl v Praze, ucházel se Albert o místo přednosty vídeňské chirurgické kliniky, které se uvolnilo po smrti jeho učitele prof. Dumreichera. Zde byl úspěšný a místo získal. Zasadil se o to jednak profesor Škoda, jednak sám ministerský předseda hrabě Eduard Taaffe (1833–1895). Dne 2. února 1881 císař František Josef I. potvrdil E. Alberta jmenovacím dekretem do funkce přednosty I. chirurgické kliniky ve Vídni.

Určitý pocit hořkosti, že se nedostal do Prahy, však v Albertovi zůstal. Svědčí o tom úryvek z dopisu, který psal básníkovi Jaroslavu Vrchlickému v lednu 1884: „Ačkoliv mám zde život skvělejší a úřad o mnoho důležitější, však nicméně hořce to nesu, že musím státi na půdě cizí. Naši to byli, kteří zamezili, abych se do Prahy dostal. To však je mezi námi.“

Období práce na I. chirurgické klinice ve Vídni znamenalo vyvrcholení Albertovy činnosti. Albert byl ceněn nejen pro chirurgickou techniku, ale i pro široké chápání chirurgie (včetně experimentu) a pro svou nápaditou pedagogickou činnost. Z mnoha stran byl pokládán za nejvzdělanějšího chirurga své doby. Určitým vrcholem jeho snažení bylo vydání dvou učebnic – Diagnostiky chirurgických nemocí a čtyřdílné Učebnice chirurgie a operační techniky. První z nich se dočkala do roku 1900 osmi německých vydání a byla přeložena do italštiny, ruštiny, francouzštiny a také do češtiny. Faksimile původních Albertových publikací vyšly i nedávno (1, 2) a jsou rozebrány.

Byl pokládán za skvělého vysokoškolského učitele. Posluchárna jeho kliniky bývala vždy přeplněna studenty. Měl pověst brilantního řečníka a noblesního diskutéra.

Kromě vedení chirurgické kliniky provozoval ve Vídni velmi výnosnou soukromou chirurgickou praxi s rozsáhlou klientelou. Stal se oblíbeným lékařem díky svým vědomostem, zkušenostem a milému vystupování. Měl pacienty ze všech společenských vrstev. Patřili mezi ně členové rodiny hraběte Taaffa, knížete Windischgrätze, léčil také arcivévody Albrechta a Františka Ferdinanda, F. L. Riegra, Karla Kramáře, Gustava Eima, Ondřeje Fišera a řadu dalších významných osobností. Jeho pacientem byl i císař František Josef I.

Ordinoval doma ve svém bytě na Maxmiliánově náměstí ve Vídni od 15 do 16 hodin, většinou se však ordinace protáhly až do pozdního večera. Svým přátelům básníkům A. Heydukovi a J. Vrchlickému si v dopisech často stěžoval na přepracovanost. Zkoušíval prý až 40 budoucích lékařů týdně.

Roku 1886 byl povolán do nejvyšší zdravotní rady. V prosinci 1887 se stal dvorním radou a 12. ledna 1895 byl jmenován doživotním členem panské sněmovny, v níž obdržel sedadlo č. 189. Se svými přáteli vedl rozsáhlou korespondenci.

Večery rád trávil ve vídeňské restauraci Riedhof ve Schlösselgasse. Sem zacházel z univerzitní tělocvičny, kde cvičíval mj. s dr. K. Kramářem, když pociťoval, že má nadváhu.

Jako poslanec říšského sněmu podporoval ve Vídni české snahy o osamostatnění. Rozsáhlý Albertův talent se projevoval i v dalších činnostech. Byla to předně popularizace medicíny. Jeho eseje Zdroje lékařského vědění a umění jsou čtivé i dnes.

O nutnosti pochopení tradice napsal: „Mluvíce s nadšením o lékařství novověkém a stavíce je vysoko nad lékařství staré, nezapomínáme nikterak zásluh svých předchůdců. Již více než před 2000 lety Hippokratés s láskou a úctou mluví o „starých“, kteří dobře pozorovali. Tak i my vzpomínáme vděčně na dávné své předchůdce.“ Uvědomuje si obtíže vědy, když píše: „V každé vědě se člověk dostává ku pravdě jen pomalu; všude potřeba zkoumati, bádati, pracovati. Nikde neleží pravda na povrchu. Celá pokolení, celé věky jdou mimo pravdu, nevidouce ji. Několik století vařili a míchali alchymisté, kde co bylo; teprv ku konci minulého věku se zrodila lučba, a co je z ní dnes?“

Prosazoval důrazně povinné očkování proti variole. Jeho dobrodiní demonstroval na mapě Evropy, kde se černé neštovice objevovaly jen tam, kde se neočkovalo. S nadšením a pochopením přijal Listerovu antisepsi, a to již v době, kdy Weissova pražská klinika její význam ještě nepochopila.

Důsledný byl i Albertův boj proti šarlatánství. Plně si uvědomil, že příklon k šarlatánům je výrazem skutečnosti, že lékaři nenacházejí k četným chorobám vhodný lék a uchylují se k polypragmasii. Napsal, že „by bylo pochybeno, kdyby se mělo za to, že toto hnutí „léčení lidového“ je zdravou reakcí proti polyfarmacii (mnoholékování) naší doby.“

Je mu připisováno mnoho lékařských prvenství: první provedená tyreoidektomie, jejunostomie a nefrektomie. Na svou dobu byly výjimečné i jeho kloubní operace.

Dnes po něm nese název areál budov přírodovědecké a lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Praze – Albertov (12).

Prof. Albert obdržel za svůj život mnoho prestižních ocenění, účastnil se aktivně řady významných mezinárodních konferencí a sympozií. V roce 1900 získal v Londýně čestný doktorát Royal College of Surgeons of England. Tohoto ocenění si zvláště považoval, protože mu bylo uděleno jako jedinému lékaři v Rakousko-Uhersku (13).

Do rodného Žamberka se vracel stále častěji a podporoval zde různé spolky a zájmové skupiny. Na místním hřbitově nechal postavit kapli, věnovanou sv. Vojtěchovi. V roce 1888 koupil v Žamberku rozsáhlý pozemek, s překrásným výhledem na okolní hory. Patřila k němu velká zahrada s 2000 stromy a keři. Do nové rozlehlé vily se E. Albert nastěhoval 28. července 1889. Hostil zde T. G. Masaryka, J. Vrchlického, A. Jiráska, Z. Wintra, K. Kramáře, K. Klostermanna, F. L. Riegera, A. Heyduka aj. Zde se věnoval četbě i své poezii (včetně překladů básní). Jak uvedl L. Syllaba: „ve Vídni žil především chirurg, v Žamberku básník a historik.“

S páterem Karlem Chotovským tu napsal např. Paměti žamberské. Čítával tu své oblíbené ruské klasiky a podle J. S. Machara „čítal Platonovy dialogy, starého Sofokla znal snad doslova zpaměti, měl rád i Goetha.“ Svým přátelům rád a kvalitně recitoval své vlastní básně. Ze Žamberka jezdíval operovat do nemocnice v Hořicích v Podkrkonoší, kde byl jeho přítelem tamější primář „Evžének“ Levit (1850–1900). Hodně přátel měl mezi kněžími. Jako historik se věnoval původu vynálezce bleskosvodu premonstráta P. Diviše. Napsal o něm články v Osvětě 1880, v Českém časopise historickém 1897 a knihu Prokop Diviš vydanou jeho vlastním nákladem v roce 1898 (9).

Měl rád dějiny medicíny. Nacházel poučení v tom, jak se vyvíjely jednotlivé medicínské otázky, jako jsou například způsoby stavění krvácení či chirurgie hlavy, a dovedl o nich poutavě mluvit. Společně s T. G. Masarykem a Jaroslavem Vrchlickým pátral po stopách Českých bratří v Žamberku a blízkém Kunvaldu. Byl nejprve zastáncem, později odpůrcem pravosti Zelenohorského rukopisu.

Měl velmi rád poezii, která v jeho životě sehrála mnoho úloh. Byl přítelem soudobých českých básníků, kde zvláště přátelství s Jaroslavem Vrchlickým bylo velmi hluboké a trvalé.

Albertův vztah k literatuře byl aktivní. Psal literární kritiky, překládal české básně do němčiny. A také skládal vlastní básně. Jedině v této oblasti je asi kritizovatelný a od F. X. Šaldy si vysloužil pojmenování „hófrát a básník diletant“. Obdobně byl z dnešního pohledu neúnosný jeho názor na vzdělání žen. Byl velkým odpůrcem studia žen na lékařské fakultě.

Když byl v roce 1888 k 60. výročí panování císaře Františka Josefa I. vydán rozsáhlý almanach české vědy a kultury, lze jméno E. Alberta nalézt v mnoha kapitolách pod heslem chirurgie, anatomie, fyziologie, historie a poezie. To samo nejlépe ukazuje šíři jeho zájmů. Dne 3. července 1890 byl zvolen řádným členem České akademie věd a umění.

Za jeden z největších Albertových odkazů lze pokládat výchovu Karla Maydla (1853–1903) pro pražskou českou chirurgickou kliniku. V Maydlově životě sehrála významnou úlohu náhoda. Prof. Albert byl slavnostním českým řečníkem při odhalování desky královéhradeckému rodákovi prof. Karlu Rokytanskému v srpnu 1879. Tehdy ještě neznámý mladičký Karel Maydl se rozhodl využít této příležitosti a odvážil se oslovit Alberta (a odvaha to tehdy byla, neboť dostat se k císařskému a královskému dvornímu radovi nebylo tak snadné). Požádal ho o možnost u něj pracovat a Albert mu to přislíbil. Často se uvádí, že právě v tomto okamžiku a právě v Hradci Králové se zrodila moderní česká chirurgie. Neboť Karel Maydl u Alberta skutečně nastoupil a věrně jej následoval z Innsbrucku do Vídně. Získal tak tu nejlepší školu pro samostatnou práci na pražské klinice, jejímž se stal v letech 1891–1903 přednostou. Za dobu jeho působení rozvinula klinika všechny aspekty své činnosti do té míry, že dosáhla nejen evropské, ale v některých ohledech i světové úrovně.

Jediný syn prof. Alberta Jiří-Georg (1869–1943) se měl také stát lékařem, avšak po dvou semestrech medicíny přešel na studia filozofická, která řádně absolvoval. Otec se z něj marně snažil vychovat zaníceného českého vlastence. Jiří přece jen více tíhl k městu svého mládí – k Vídni. Hovořil dobře česky, pečlivě uspořádal otcovu korespondenci a věnoval ji v roce 1902 knihovně Národního muzea v Praze.

V posledním období svého života byl Albert často vážně nemocen. Část jeho obtíží lze přičíst na vrub otravě sublimátem, jenž byl používán jako dezinfekční činidlo při operacích, část nesnází byla způsobena předčasnou aterosklerózou.

Na sklonku léta roku 1900 trpěl profesor Albert krvácením do žaludku. Rekonvalescenční pobyt absolvoval v Žamberku. Sem za ním přijel počátkem září jeho dlouholetý přítel, vynikající historik a ministr rakouské vlády pro české záležitosti Antonín Rezek (1853–1909). S ministrem Rezkem podnikli 25. září výlet kočárem a večer spolu hráli taroky a debatovali o politice. Mluvili také o smrti. Když se loučili, zažertoval profesor Albert: „Koho Bůh miluje, ten zemře náhle, nikoli jako penzista, nýbrž v zenitu své činnosti.“ Ráno 26. září 1900 našli pana profesora mrtvého. Jednou z příčin byla mozková mrtvice, dlouhodobou příčinou pak zmíněná chronická otrava sublimátem.

Jeho pohřeb byl významnou událostí, které se zúčastnily stovky Albertových přátel, ctitelů, ale také všichni, kdo v tehdejším kulturním a politickém životě na přelomu 19. a 20. století v tehdejším Rakousku-Uhersku něco znamenali. V roce 1901 věnovala vynikajícímu českému lékaři a literátu místo pro čestný hrob obec vídeňská na Ústředním hřbitově. Syn Jiří chtěl mít tatínka blíže sobě, takže tento velký muž českého národa byl ve Vídni pohřben znovu (obr. 2). Jeho hrob je v blízkosti hrobu profesora Christiána Alberta Theodora Billrotha (1829–1894), zakladatele vídeňské chirurgie, který byl Albertovým starším kolegou. Vedle těchto dvou hrobů je pak hrob dalšího českého lékaře, vlastence a cestovatele MUDr. Emila Holuba (1847 –1902), Albertova vrstevníka (4).

Vilu společně s pozemky dědici 29. května 1905 prodali spolku Masarykova liga proti tuberkulose. Jednalo se o několik budov a rozsáhlý park se vzácnými dřevinami. První Sanatorium pro nemocné skrofulózou a tuberkulózou v českých zemích nazvané po slavném žamberském rodákovi Albertinum, tak bylo schopno okamžitě provozu (obr. 3). Albertova letní vila pojala až šedesát pacientů, byla zde kuchyň s jídelnou, později i rentgen a laboratoř (7). V současné době OLÚ Albertinum poskytuje na přechodnou dobu pomoc osobám, které mají sníženou soběstačnost z důvodu věku či svého zdravotního stavu, čímž se ocitly v nepříznivé sociální situaci a vyžadují pomoc jiné fyzické osoby, která jim objektivně není zajištěna (3).

Při příležitosti 120. výročí úmrtí tohoto významného představitele medicíny byla v prostorách Fyziologického ústavu 1. LF UK na Albertově loni v listopadu instalována Albertova busta od sochaře Jakuba Vlčka. Loni bylo také obnoveno vydávání Albertovy sbírky, sborníku, který v mnoha desítkách svazků vycházel od padesátých let 20. století ve Státním zdravotnickém nakladatelství a zahrnoval především „práce z operativních oborů“. Úkolem současné reedice (10) bude sdělovat aktuální informace v dané problematice a uvádět v recentních citacích zdroje pro možné rozšíření znalostí. „Zásadním prvkem znovuobnovení Albertovy sbírky je i naše hluboká úcta k odkazu prof. MUDr. Eduarda Alberta, jednoho z největších Čechů chirurgické historie, který je v našich zemích mírně opomíjen, ale v Evropě i ve světě je neskutečně uznávaný,“ uvedl prof. MUDr. Zdeněk Krška, DrSc., přednosta I. chirurgické kliniky 1. LF UK a VFN v Praze. Prof. Krška se také stal odborným garantem nejen prvního titulu (10), ale i celého dlouhodobého projektu (11).

Podrobnosti o životní pouti prof. MUDr. E. Alberta lze nalézt v jeho biografii od H. Kokešové (8). Letos jsme si připomněli 180 let od narození tohoto významného českého lékaře.

adresa pro korespondenci:

MUDr. Jaroslav Novák, Ph.D.

Ústav sportovní medicíny a aktivního zdraví LF UK

Lidická 6, 301 00 Plzeň

e-mail: novakj@lfp.cuni.cz