Jan Špott (1813–1888) položil základy naší fyziatrie

ÚVOD

Loni jsme si připomněli dvousté výročí založení prvních vodoléčebných lázní na světě v tehdejším Gräfenbergu (dnes Jeseník). Do vodoléčebných lázní tehdy každoročně přijížděly nejen stovky zájemců o léčebnou kůru, ale také mnoho zájemců „odkoukat“ léčebné postupy Wincenze Priessnitze (1799–1851) a využít je ve vlastních léčebných zařízeních. Mezi nimi byl i mladý absolvent pražské lékařské fakulty MUDr. Jan Špott (obr. 1), který se na svých postgraduálních cestách po českých lázních seznámil nejen s vodoléčebnými procedurami Priessnitzovými v Jeseníku, ale také se suchou dietou Johanna Schrotha (1798–1856) v nedávno založených a úředně schválených lázních v Dolní Lipové. Obojí sám vyzkoušel, aby získané poznatky uplatnil při založení prvního vodoléčebného ústavu v Praze.

DĚTSTVÍ A MLÁDÍ

Jan Špott se narodil 3. ledna 1813 v rodině faktora erárních skladů železa na Zbirožsku. Později vyrůstal s mladším bratrem Karlem v Praze, kam rodina přesídlila kvůli otcovu povolání. Ten nerad slyšel od chlapců češtinu: „damit werdet ihr nicht weit kommen!“ (s tím daleko nedojdete!) bylo jeho přesvědčení. Synové však na mínění otcovo nedbali a plně se připojili k českému obrozeneckému hnutí. Jan dokázal strhnout mladé vrstevníky natolik, že jeden z otců si postěžoval, když jeho ratolesti doma promluvily česky, že se „dočkal dětí tak nezdárných“, že mluví veřejně česky, „to že mají od toho Špotta“.

Již jako studující gymnázia se mladý Špott rozhodl studovat přírodopis (tenkrát na lékařské fakultě). Ve volném čase pilně navštěvoval sbírky Muzea, které tehdy ještě sídlilo na Hradčanech. Začal studovat krystalografii – „všemožně sbíral“ a „nechával leštit kameny za uspořené krejcary“.

Na přírodovědeckých znalostech si zakládal. Jeho medicína za studií byla slabší. Všechna lékařská rigoróza byla bez výjimky jen dostatečná. Při druhém rigorózu z chirurgie dokonce propadl, porodnictví udělal s dobrou. Disertaci si vymohl na sboru výjimečně německou (pozn.: místo latiny), prý „aby jí rozuměli i ranlékaři, kteří latinsky neznají“. Jednalo se o seriózní kazuistiku, která ilustruje tehdy poměrně neuspokojivý stav naší chirurgie. V disertaci se jednalo o mladého silného pacienta, povoláním tkalce, který si operoval břitvou vlastnoručně nějaký výhřez, na který se ranhojič neodvážil, a to tak důkladně, že si odřízl i přední stěnu tlustého střeva. Na klinice se omezili na konzervativní léčbu – výplachy, dietu, klid – „pomáhání přírodě“. Anus preternaturalis (enterostoma) se udržel skoro rok. Případ skončil letálně, pacient však umřel ne na komplikace spojené s chirurgickým zákrokem, ale na něco docela jiného – tuberkulózu plic.

ŠPOTT LÉKAŘEM

V listopadu 1837 promoval na doktora lékařství, o 3 roky později získal kvalifikaci i z chirurgie. Mezitím chodil po Čechách, s Amerlingem se vydali do Brna za Kampelíkem, ve Vídni poznal patologickou anatomii a poklep a poslech, vypravil se i do Berlína, Švýcar a Paříže. Ve Stockholmu se s velkým zájmem věnoval studiu hydroterapie a ortopedie, seznámil se s cvičební metodou švédského učitele šermu a tělocviku Petra Henrika Linga (1776–1839).

Hned po doktorátu začal asistovat u dr. Linharta, váženého pražského lékaře starší školy. Nakrátko zastupoval dr. Mosera v Jincích a dr. Ostrého v Pelhřimově. Roku 1841 znal už řadu českých lázní. Vydal se i do Gräfenberka (dnešní Jeseník) v době, kdy zde slavil léčebné úspěchy zakladatel lázní Vincenc Priessnitz (1799–1851). Ve Frývaldově se seznámil se Schrottovou suchou dietou a hned také na vlastním těle vyzkoušel, co s ním udělá.

Do Prahy se vrátil s myšlenkou zařídit přírodoléčebný ústav, ale „pacientů nebylo“, „až jsem zřídil dr. Amerlingovi nemocnici k léčení dle gräfenbergského způsobu“. Spolu s MUDr. Karlem Slavojem Amerlingem (1807–1884) a se svým bratrem MUDr. Karlem Špottem v rámci Amerlingova „všeučiliště“ vybudovali v Žitnobranské ulici nemocnici s vodoléčebným ústavem. Budeč zahájila činnost v roce 1842. V nemocnici jako další lékaři nastoupili Vilém Dušan Lambl (1824–1895), Antonín Dalibor Hák (1810–1853) a Filip Stanislav Kodym (1811–1884) (2). Léčebné postupy vycházely ze zkušeností dr. Jana Špotta. Nemocnice měla úspěch, jediná vlastně vydělávala na celé vzdělávací zařízení. Kdekdo o ní vypravoval, o klienty nebyla nouze, navíc vědychtivým se zde dostávalo v odborných přednáškách poučení. Velkorysý projekt Budeč ale bylo třeba zaplatit. To se bohužel nedařilo, a tak v roce 1848 celý projekt zkrachoval. Špott při tom přišel o značnou sumu vložených peněz, bezmála 8000 zlatých. Dr. Amerling, jemuž plně důvěřoval, zadlužil i jeho dům. Špottova žena si zapsala, že šlo o „celé mé věno, jakož i kolik let strádání šlo na ty dluhy“.

Se Špottem začal pak jednat turnovský lékař Antonín Vincenc Šlechta (1810–1886), který v letech 1839 až 1841 založil v Sedmihorkách na úpatí Českého ráje první vodoléčebné lázně v Čechách. Jan Špott spolu s bratrem Karlem si podle jeho rad zařídili ve zděděném domě „U zlaté váhy“ na Senovážném náměstí vlastní ústav, Léčebný podnik Špottův, první toho druhu v Praze. Dvorský dekret mu povolil soukromou „přírodnickou nemocnici“ v listopadu 1845. K domu původně přiléhala rozsáhlá zahrada, kde „na slunné prostoře zakopávají opatrovníci do písečných hrobů pacienty, k hlavám zastrkávají barevná paraplíčka, ochraňující proti slunečnímu žáru. Kolem jsou nasázeny špalíry vinné révy, hojnost barevných, ohnivých jiřinek od pátera Turka z Dašle, kvetou tu geranie, levkaje, balšán. Kolem jsou jen zahrady, které se táhnou až k hradbám, a pak již jen lány polí, dohlédneš je až kamsi k Bezovce s rybníkem a s výletní restaurací.“ Léčebné metody zde aplikované vycházely z vodoléčebných principů Priessnitzových, dietetiky Schrothovy a Lingovy tělovýchovné soustavy (5).

Po 2 letech činnosti uvádí ve zprávě: „Léčení nikoli na užívání líku či pouštění krve spočívá – toliko jen živelnými silami – mluna, swětla, tepla atd. upotřebuje. Tělo lidské žádnau není křivulí!“ (Pozn.: „mluno“ byl výraz, používaný pro elektrický proud.) Základem léčby byla hydroterapie a střídmá dieta. „Prawau a jedinau působou léčení“ je mu teplo. Sanatorium bylo zařízeno na lázně studené, teplé i písečné, bylo zde oddělení elektrogalvanické a ortopedické. Léčení vycházelo z předpokladu, že správným řízením vnitřního tepla se ochořelé tělo dokáže přirozeně vyhojit. V informačním prospektu se uvádělo: „Přírodolékařský ústav v Praze na Senovážném place přijímá do léčení nemocné trpící na záněty všeho druhu, dny, podagry, hostce, reumatismus, trpící na žílu (zřejmě varixy), krtice (skrofulóza), krvotoky, ztvrdlosti útrob, neústupné vředy, osutiny kožní (hnisavé kožní afekce), čemy, jakož i takovými nemocemi povstalé neduhy oční, sluchu, a mysle. V ústavu trvá nemocný napořád pod dohlídkou lékařskou a může i patřičným obsloužením a stravou zaopatřen býti a dle žádosti buď ve zvláštních neb společných pokojích umístěn býti. Přijímání nemocných děje se denně, i písemně, ale jen dopisem frankýrovaným“ (5).

Při aplikaci Lingova systému zdravotního tělocviku se Špott snažil v tělocvičné hodině soustavně zaměstnat všechny svalové skupiny a vnitřní orgány. Velkou pozornost věnoval správnému držení těla a dechovým cvičením. Využíval také Lingem doporučované tělocvičné nářadí jako lavičky, kladiny, lana, žebříky, ribstol a další, které lze různě stavět a spojovat (3). Uplatňoval poznatky z ortopedie, které si přinesl ze Švýcar.

V Praze bylo v té době koupání povoleno jen na dvou místech. Časopis Česká hydroterapie a orthopedie zachytil ovzduší, v němž Špott budoval svou vodoléčbu, následovně: koupání bylo povoleno „gen pod tau weymjnkau, že každý kaupagjcý plawečnjmi spodky, gakž w cýs. král. plawacým ustawu předepsané gsau, zaopatřen být musí“. Ten císařský královský plavací ústav byla první plovárna, kterou právě stavěli v Praze, ovšem jen pro muže.

Na jaře 1847 se Špott obrátil „k otcovskému trůnu Jeho c.k. Veličenstva s prosbou o nejmilostivější povolení praktických přednášek o fysiatrické metodě léčení.“ „Nechci, aby 10leté zkušenosti byly mým monopolem, kolegové se na mne obracejí, poněvadž nemají příležitost poznat tento způsob léčení, a pacienti trpí tím, že se musí obracet do rukou nelékařů.“

Dvorská komise postoupila žádost k vyjádření lékařské fakultě. Vídeňští odborníci byli priessnitzskému léčení nakloněnější než v Praze. 1. června 1848 povolili Špottovi venia legendi docendi, tj. oprávnění přednášet na vysoké škole. Ještě v bouřích roku osmačtyřicátého, v prvních dnech května akademický senát Špottovu žádost posoudil kladně s tím, že Špott bude přednášet jako soukromý docent česky obor „Žiwotospráwa zdrawého a nemocného člowěka“. Od té doby přednášel neúnavně česky a německy, střídavě Tělocvik léčitelský a Vodoléčení.

Roku 1847 dr. Špott na německé fakultě habilitoval a jako soukromý docent byl první, kdo začal česky přednášet obory chirurgie a ortopedie. Ve svém ústavu léčil a leckdy i živil mnohé nemajetné pacienty. Scházívali se u něj vlastenci, umělci a významní literáti, např. Karel Sabina, Vilém Dušan Lambl, Josef Václav Frič a další. Traduje se, že z vlasteneckého nadšení vymysleli na rakouský erár žertovnou provokaci. Oznámili, že hledají kapelníka na českou zábavu, jakéhokoliv, jen s podmínkou, že se bude jmenovat Svoboda. Když se pak při muzice po odehrané skladbě kapelník Svoboda rozpačitě ukláněl, provolávali pod rozevlátým českým červenobílým praporem před vyjevenou c. k. policií hřímavé: Ať žije Svoboda! Ať žije Svoboda! (4)

Špottova choť Josefa, rozená Červinková, byla důvěrnou kamarádkou Boženy Němcové, Josefy Náprstkové a jiných význačných žen. Špottovi měli početnou rodinu – dva syny a sedm dcer.

Vlastenecký Jan Špott nechyběl na pohřbu Karla Havlíčka Borovského. Byl také jedním ze čtrnácti kolegů, kteří spolu s Janem Evangelistou Purkyně podepsali žádost o založení Spolku českých lékařů. Až druhá žádost byla úspěšná a 26. června 1862 byl císařským výnosem vznik Spolku českých lékařů schválen. Přispělo k tomu založení Časopisu lékařů českých (ČLČ), který začal vycházet od 15. ledna 1862. Od prvního čísla psal do ČLČ odborné články také Jan Špott. Na pokračování tam vycházely jeho ortopedické statě, zabrousil i do pracovního lékařství článkem, porovnávajícím šití ruční se šitím na stroji, jak je u nás propagoval Vojta Náprstek. Vedle ČLČ uplatňoval své odborné poznatky také v německém Prager medizinische Monatschrift für Homoeopathie, Balneotherapie und Hydropathie (6).

Léčebný podnik Špottův po letech prosperity nakonec doplatil na stavební rozmach hlavního města. Rozsáhlé zahrady u Senovážného náměstí byly postupně zastavěny a tím byl prostor, vyhrazený pro sluneční lázně Špottovým pacientům, zcela zastíněn. Jan Špott tak byl nucen v roce 1870 své sanatorium zrušit. Podle údajů MUDr. Viléma Weisse (1835–1891), pozdějšího profesora chirurgie, děkana a rektora české části Univerzity Karlovy, se v sanatoriu dr. Špotta léčilo celkem 5767 nemocných, z nichž bylo 3840 zhojeno a 1515 zlepšeno (1).

Po 14 letech docentury se Špott sám ucházel o profesuru. Vodoléčba zůstala vědecky problémem, ortopedie byla v té době přehlížena. Zasloužilý praktik Špott vědecky dále nerostl. Po válce s Pruskem v roce 1866 a pak opakovaně, ba téměř nepřetržitě až do roku 1872 se žádosti docenta Špotta o mimořádnou profesuru orthopedie, léčebné gymnastiky a hydroterapie vracely bez kladného výsledku. Na mikulášské zábavě Umělecké besedy mu Purkyně už blahopřál k profesuře – ale návrh zase někde neprošel. Jan Špott, první docent dvou velkých oborů, se profesorem nikdy nestal.

ODCHÁZENÍ

Jako sedmdesátiletý soukromý docent vstoupil v roce 1883 se svými přednáškami na osamostatněnou českou lékařskou fakultu. Po dobu tří semestrů přednášel vždy v sobotu a v neděli. Zhoršující se nedoslýchavost až hluchota mu postupně byly velkou překážkou. Poslední 2 roky života byl uveden mezi členy sboru, ale „pro churavost již nepřednášel“. Přes péči, kterou mu jako svému pacientovi věnoval profesor Emerich Maixner (1847–1920) rychle scházel. Podle záznamu z jeho posledních dnů „... před 10 dny, jakoby tušil konec svého života, loučil se velmi truchlivě s přáteli svými.... Ulehl, aby více nepovstal! Únavou srdce, sešlostí 75 let, v neděli 8. dubna 1888 dohasl.“ Vedle vavřínu, věnovaného starému bojovníku z let osmačtyřicátých a vedle lékařského odznaku z národních obětin uctily položením věnce na rakev svého zakládajícího člena také Spolek lékařů českých a svého věrného spolupracovníka redakce Časopisu lékařů českých.

Od narození doc. MUDr. Jana Špotta, jednoho ze zakladatelů naší fyziatrie, balneologie a léčebné tělovýchovy, uplynulo letos 210 let. A asi je na místě připomenout současně 180. výročí založení prvního Špottova přírodně léčitelského ústavu v Praze. Špottovu pozůstalost uchovává Literární archiv Památníku národního písemnictví v Praze.

Konflikt zájmů: žádný.

adresa pro korespondenci:
MUDr. Jaroslav Novák, Ph.D.
Ústav sportovní medicíny a aktivního zdraví LF UK
Alej Svobody 76, 323 00 Plzeň
e-mail: novakj@lfp.cuni.cz

Prakt. Lék. 2023; 103(2): 103–106