Opustil nás prof. MUDr. Karel Lewit, DrSc.
25. 4. 1916 - 3. 10. 2014

Ve věku 98 let zakončil svůj bohatě naplněný život zakladatel Pražské školy rehabilitace, učitel moderní funkční diagnostiky a terapie v oboru myoskeletální medicíny, autor originální metody terapie suchou jehlou, prof. MUDr. Karel Lewit, DrSc.

Život pana profesora Lewita byl profesionálně i lidsky velmi pestrý, přesahující hranice myoskeletální medicíny či neurologie, daleko přesahující hranice České republiky. O jeho práci bylo napsáno mnoho, publikovány byly stovky rozhovorů, jeho životopis lze nalézt v mnoha jazykových podobách i stylech, jeho moudré a vtipné citáty na téma rehabilitace a funkční terapie jsou pověstné a nepřekonatelné. Není snadné v krátkém textu vystihnout podstatu, smysl a důležitost jeho práce, jeho lidskost, osobitý humor, společensko-historický a odborný rozhled i skromnost a v jistém smyslu obyčejnost.

Narodil se v roce 1916 v Lublani, studia medicíny musel během druhé světové války přerušit. Rodina emigrovala do Francie, kde Karel sloužil „jako frajtr u tanku“. Nikdy se nechlubil svým veteránstvím, málokdo věděl, že se zúčastnil obléhání Dunkerque. Ve své skromnosti svoje vojenské zásluhy nikdy nestavěl na odiv. My jsme ’Dunkerque‘ nedobyli, jen jsme se starali, aby se početná izolovaná armá-da Němců nedostala ven. My jsme je jen obléhali a čas od času jsme je přepadli. Trochu jsme si zastříleli, ale toho protivníka jsme ani moc neviděli. Po válce mě povýšili na kapitána, dostal jsem válečný kříž, tak nás ocenili. Já ale ten patos veteránství nemám příliš rád. Já nejsem loajální, povaha veterána mi nesedí. Žiju v dnešní době, nechci se zahrabat v minulosti, tím pacientům nepomůžu“.

Ve Francii Karel poznal svou milovanou ženu Iris, se kterou následně strávil víc než šest krásných, i když ne vždy lehkých, dekád života. Mnozí z nás vědí, že česká i mezinárodní rehabilitace mají za co děkovat nejen Karlovi, ale i Iris. Vždy v klidu, s příjemně sarkastickým nadhledem, stála při Karlovi celý život. Decentní a elegantní, pravá anglická lady za každé situace, manželka a matka čtyř dětí, s tragickou ztrátou jednoho z nich v časném mládí, byla Iris Karlovi nejen rovnocennou partnerkou, ale současně i kritikem, první čtenářkou četných, nejen odborných statí, korektorkou anglických textů. Brzy mnozí z nás pochopili, že není lepší cesty jak připravit anglickou prezentaci nebo článek, než zajet do Dobřichovic. V příjemné atmosféře staré dobřichovické vily či zahrady jsme všichni s chutí popíjeli vynikající anglický čaj, přikusovali neméně delikátní anglické „kejky“, které měla Iris vždy napečené, diskutovali jsme s Karlem o všem možném, zatímco Iris prakticky kompletně přepsala naše anglické pokusy. Potom s vlídným úsměvem nabídla, že nám to raději i přečte a vlastně nejlepší bude, když nás to celé naučí. Text upravený od Iris měl styl a eleganci klasické britské angličtiny. Co Iris opravila, četl s lehkostí čtenář od Austrálie po Ameriku.

Prof. Lewit dokončil studia medicíny v roce 1946 a nastoupil na neurologickou kliniku slavného profesora Hennera. Nakolik se Karel nechlubil svou vojenskou kariérou, o to víc ze své historie nikdy neopomněl zmínit roky strávené pod vedením prof. Hennera. Ten byl pro něj největším učitelem, autoritou, kolegou, který jako první z Francie do Čech „přinesl“ a prosadil komplexní funkční neurologické vyšetření. Pod prof. Hennerem „vyrostl“ odborně nejen prof. Lewit, ale i prof. Jirout, Vojta a Janda. Dá se tedy říct, že praotcem Pražské rehabilitační školy je vlastně Henner. Za dokonalé vedení, přísnost, ale i kolegialitu a v nelehké době padesátých let i za lidskou oporu a určitou ochranu, mu Karel nikdy nepřestal být dost vděčný. „Když jsme se u Hennera učili, klinický obraz bylo to hlavní a ostatní byla pomocná vyšetření. Mám hrůzu z toho, jak se to teď otáčí. Je neštěstí, co je považováno za objektivní a co za subjektivní. Henner nás vedl přísně, ale nebránil individuálnímu zaměření a rozvoji, když viděl, že má nějaký cíl a smysl. A tím si byl u Jirouta, Vojty, Jandy, u mně, ale i mnohých dalších jist, a proto nad námi držel ochrannou ruku. Není náhoda, že první rehabilitační kongres byl v Praze a dělal ho Obrda právě z Hennerovy kliniky.“

I když pak šli Vojta, Lewit a další každý svým směrem, jejich přístupy mají jedno společné. Funkční klinické vyšetření a diagnostiku. Práce s pacientem jako osobou, a ne jenom s výsledky či rentgenovými snímky. Důraz všichni kladli na rozhovor s pacientem, za nemocí viděli osobnost pacienta, jeho trápení nejen fyzické, ale i psychické. Dnes se tomu moderně říká bio-psycho-sociální přístup. Lewit ten termín v té době ani neznal, ale přístup už aplikoval.

Profesor Lewit pracoval na Hennerově klinice více než 15 let, poté vystřídal řadu významných klinik a pracovišť v Praze i jinde. Čím větší počet pacientů mu prošel pod rukama, tím víc si uvědomoval, že nestačí terapie, ale nutná je hlavně edukace pacienta a že pacient musí vždy z ordinace odejít s domácím úkolem. „I když něco umíte, nesmíte být otrokem jedné metody. Manipulace používám okrajově, ale pacient se musí léčit sám, odejít s úkoly přesně zaměřenými na to, co mu je. Když cvičení nepomáhá, tak frustruje, úkoly které zadáme musí pomáhat a odpovídat schopnostem pacienta. Čím víc toho znáte, tím míň násilí používáte. Když má pacient nepříjemný pocit, tak to terapeut neumí. Nesmí mít pocit, že ho do něčeho terapeut nutí.“

A jaký byl jeho nejoblíbenější terapeutický nástroj? To víme všichni. Přece vlastní ruka. „Ruka je velmi podceňovaný lékařský přístroj. Novodobá filozofie je, že co dělá lidský mozek je subjektivní a jen přístroje jsou objektivní. To je neštěstí. Co dovede terapeutova ruka, žádný přístroj nenahradí. Během vyšetření i terapie současně vnímáme řadu informací. Jakmile se dotknu pacienta, vyvolám reakci v něm a tu registruju. Takovou zpětnou vazbu mi žádný přístroj ani nástroj nedá. Ale je to prokletí. Vzájemný vztah dvou nereprodukovatelných soustav, to není „evidence based“, není to moderní a tak to věda nemůže uznat. Když jste o něčem přesvědčení, řeknete, že je to hmatatelná pravda, když něco umíte, máte to vymakaný. Nejde to ale objektivizovat a tak tomu podle moderní filozofie v medicíně ani nejde věřit. A to je absurdní.“

V roce 1966 Karel Lewit poprvé svoje techniky, včetně postupů autoterapie, publikoval v knize „Manipulační léčba v rámci reflexní terapie“. Kniha vyšla v pěti českých vydáních, ve třech anglických, osmi německých, ve dvou polských verzích, přeložena byla i do holandštiny, švédštiny, bulharštiny, ruštiny, italštiny, japonštiny a španělštiny. Karel Lewit je zakladatelem systematické autoterapie u bolestivých syndromů pohybového ústrojí, a to v mezinárodním měřítku. U opakovaných vydání se ale vždycky jednalo o téměř novou knihu. Karel nikdy nebyl líný svoje techniky modifikovat a upravovat. Když mu bylo asi 92 let, v ordinaci mobilizoval žebra a přitom mě poučoval. „Já to vždycky dělal po svém, vždyť víš. Ale nedávno jsem viděl Koláře jak to dělá, a on to dělá mnohem líp, tak jsem se to naučil a dělám to podle něj. Dělej to tak taky!“ Dokázal se učit celý život, protože „když člověk přestane být zvědavý, tak je starý“, to mi řekl v pětadevadesáti! Karel jako by nestárnul. Pacientům pomáhal i aktivně vyučoval jak doma tak v zahraničí do 96 let, do 85 lyžoval na sjezdovkách v Rakousku a „na běžkách se coural se psy kolem Berounky“ do dvaadevadesáti. Plynule mluvil pěti jazyky až do konce svého života. Měl klasické vzdělání, všeobecný rozhled, přehled o současném politicko-kulturním dění. Nikdy nebyl líný jít na koncert, výstavu, do společnosti. Nakonec určitá společenská izolace bylo to, co mu v době komunismu vadilo nejvíc. Jako manžel rodilé Angličanky jistě mohl odejít z komunistického Československa. „Ale to bych všechno ztratil, školu, vzdělání, Hennerovo vedení. Byl bych jen nýmand v cizí zemi.“ Osobní svobodu vyměnil za možnost učit se a účinně pomáhat.

Karel za více než půl století vyšetřil jistě tisíce pacientů. Přesto ho to nikdy neomrzelo. „I po těch letech jsem zvědavý, kdo do ordinace přijde. Je to detektivka. Bolest je kód, který musíte rozluštit, najít příčinu a tu léčit. V pohybovém ústrojí je spousta pastí na lékaře a to mě baví. Je třeba znát obecnou medicínu, ale taky tomu pacientovi musíte rozumět. Mezi lékařem a pacientem musí vzniknout vztah. Myslím, že jsem tak trochu “domácí lékař”, znám rodiny od babiček po vnuky, vím jaké ty děti asi budou až vyrostou, to je dobrá věc. Pojem “náš lékař” se ztrácí a to není dobře, to se musí pěstovat“.

Občas se trochu vztekal, „Když mám hlad, jsem prchlý...“, na své žáky byl náročný, byl přísný. Přesto my všichni, Karlovi žáci (a není nás málo, jsou nás celé generace na několika kontinentech), budeme vždy vděční za jeho plácání přes naše prsty... „Co mi to tu pajcuješ!?... A proč tak moc tlačíš? Když moc tlačíš, necítíš nic jiného než svoje vlastní ruce. V manuální medicíně jsou tvoje prsty tvoje oči, tak si na ně netlač, chceš si je vypíchnout?...“ Dokázal ale dát prostor jiným názorům i technikám, když se přesvědčil o smyslu a účinnosti, když věděl, „že ta věc je nosná“.

Karlova škola jistě nosná je. Vyškolil a ovlivnil tisíce lékařů, fyzioterapeutů, osteopatů, chiropraktiků a hlavně pacientů. Karle, děkujeme! Opustil jsi nás, ale tvoje práce zůstává s námi. S každým pracovním dnem, s každým pacientem. Kéž by i naše životy profesionální i lidské měly takový rozměr a smysl, jako měl ten tvůj.

S úctou a poděkováním

Alena Kobesová a mnoho dalších...