Invalidita a vývoj jejího pojetí

Súhrn

Pojetí invalidity má svůj historický vývoj a opírá se o teorii sociálního zabezpečení. Z dříve existujících tří, později čtyř typů invalidity, o nichž se v příspěvku referuje, v moderních systémech důchodového pojištění zvítězila invalidita obecná, která umožňuje dynamicky reagovat na změny rozhodných skutečností působících ve vzájemné souvislosti.

Klíčová slova:
invalidita – zdravotní postižení – pracovní schopnost – důchodové pojištění

HISTORICKÝ VÝVOJ

Pomoc a péče o zdravotně postižené osoby byly zprvu filantropické a byly poskytovány na místní úrovni. Zaopatření zdravotně postižených osob se nejprve vyvinulo ve vztahu k válečným veteránům poškozeným na zdraví. V Evropě začala být invalidita vnímána jako sociální událost až koncem 19. století. V německém a rakousko-uherském pojetí byla invalidita zpočátku chápána jako „předčasné zestárnutí.“ Stáří a invalidita byly pojímány jako nedílné kategorie, protože v obou případech šlo o dlouhodobou nebo trvalou neschopnost pracovat, být výdělečně činným. Byly proto také upravovány stejnými předpisy. Rozdíl byl jen v tom, že v případě invalidity se neschopnost pracovat zjišťovala/prokazovala, v případě stáří se presumovala. V zemích ovlivněných středoevropským řešením se sociální zabezpečení ve stáří a invaliditě vyvíjelo různě pro vojáky/válečné veterány, státní a veřejné zaměstnance, horníky a dělníky, popř. i pro jiný okruh osob (např. živnostníci). Společensko-politickým vývojem došlo po první světové válce k tomu, že za invaliditu začala být považována určitá stabilizovaná fáze ve vývoji zdravotního postižení, které vyvolávalo ztrátu pracovní schopnosti a neschopnost pracovat. Od té doby jsou invalidní důchody pojímány jako důchody z naplněného sociálního rizika – invalidity. Riziko zdravotního postižení a neschopnosti být výdělečně činný pak bylo pokryto pojištěním. V České republice se od roku 1924 invalidní důchody staly součástí důchodového pojištění.

V roce 1937 vydal Mezinárodní úřad práce (ILO) v Ženevě studii The evaluation of Permanent Incapacity for Work in Social Insurance, v níž rozlišoval tři typy invalidity:

a) fyzickou,
b) stavovskou (profesní – zaměstnaneckou) a 
c) všeobecnou.

Od té doby se základní kategorizace z hlediska teorie sociálního zabezpečení zásadně nezměnila; pouze v 60.–70. letech minulého století (na přechodnou dobu cca 30 let) byl v některých národních systémech v době ekonomické konjunktury a malé nezaměstnanosti přechodně zakotven i čtvrtý typ – invalidita sociální. Z nich se pak odvíjely čtyři modely k definování dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu a invalidity jako ztráty či omezení tělesných funkcí, ztráty či omezení pracovní schopnosti, ztráty či omezení možnosti využívat kvalifikaci, ztráty či omezení sociálních rolí.

INVALIDITA – OBECNÉ SOUVISLOSTI

Invalidita jako kategorie důchodového/invalidního pojištění je z hlediska teorie sociálního zabezpečení i posudkového lékařství multifaktoriální; jejími nedílnými součástmi jsou aspekty zdravotní, pracovní, sociální, ekonomické i právní. Přitom musí existovat vždy kauzální nexus – příčinná souvislost mezi omezením zdravotním, společenským a ekonomickým. Všem přístupům k pojetí invalidity a poskytování invalidních důchodů je společné, že vycházejí:

1. ze závažného zdravotního postižení;
2. z dlouhodobosti zdravotního postižení – dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu, případně trvalosti stavu;
3. ze ztráty nebo podstatného snížení pracovní/výdělečné schopnosti/pracovní kapacity v důsledku zdravotního postižení projevující se neschopností využívat kvalifikaci, neschopností pracovat, nebo pracovat v  rozsahu stanovené pracovní doby, nebo pracovat v obvyklé intenzitě;
4. z dopadů na pracovní začlenění spočívajících v schopnosti pracovat v podstatně menším rozsahu nebo intenzitě, nebo s podstatně nižšími nároky na kvalifikaci, nebo s podstatně menšími nároky na duševní, smyslové a fyzické schopnosti;
5. z ekonomických důsledků dlouhodobé nebo trvalé ztráty pracovní/výdělečné schopnosti, tj. ze ztráty příjmů z výdělečné činnosti nebo podstatného poklesu příjmů z ní.

V případě invalidity jde vždy o určování a měření příčinné souvislosti mezi dlouhodobě nepříznivým zdravotním stavem, poklesem pracovní schopnosti a sociálně pracovními důsledky, tj. zásadní změnou v pracovním začlenění (rozsahu a druhu práce), a poklesem příjmů z výdělečné činnosti – ekonomickou újmou.

VĚCNÉ A PRÁVNÍ VYMEZENÍ INVALIDITY

Věcné a právní vymezení invalidity nebo podmínek, za nichž se osoba/pojištěnec považuje za invalidní, se liší v rámci jednotlivých systémů důchodového pojištění jak národních, tak i v rámci jednoho státu a různých odvětvových důchodových systémů a pojišťoven. Jde o odlišnosti v oblasti:

• Stanovení kritéria, kdy se nemoc, úraz, zdravotní postižení jako krátkodobá a dočasně nepříznivá skutečnost stává dlouhodobou nebo trvalou, tj. rozdíl mezi dynamickou a stabilizovanou fází nepříznivé změny zdravotního stavu.
• Do kdy je možno stav považovat za dočasnou pracovní neschopnost.
• Zda a jak dlouho má invaliditě předcházet dočasná pracovní neschopnost nebo jiná rozhodná skutečnost.
• Jak velké snížení pracovní neschopnosti/výdělečné činnosti se považuje již za invaliditu?
• Terminologické – zda schopnosti významné pro práci (fyzické, duševní, smyslové, kvalifikační) jsou nazývány pracovní schopností, výdělečnou schopností nebo pracovní kapacitou.
• Doby trvání stavu invalidity – dlouhodobě či trvale.
• Stupňů invalidity – systémy jednostupňové, dvojstupňové, třístupňové, pětistupňové.
• Typu invalidity – invalidita obecná, profesní/zaměstnanecká, úrazová, fyzická, sociální.
• Způsobu hodnocení ztráty nebo snížení pracovní/výdělečné schopnosti, např. v procentech nebo rozsahem pracovní doby, po kterou je osoba v některém stupni invalidity schopna pracovat, absolutní ztrátou pracovní schopnosti.
• Způsobu zjišťování ekonomické újmy – ztráty nebo poklesu výdělků, příjmů z výdělečné činnosti.
• Nastavení posudkově rozhodných skutečností – např. v přístupu ke kvalifikačnímu a rehabilitačnímu potenciálu, pracovnímu začlenění.
• Kontrol zdravotního stavu a invalidity a jejího trvání.

Stejně tak se liší pojistné podmínky systémů invalidního/důchodového pojištění.

Z hlediska posudkového lékařství a teorie pracovního potenciálu lze rozlišovat invalidu absolutní, tj. jde o stav, kdy posuzovaný nemá žádný společensky využitelný pracovní potenciál, respektive není schopen pracovat vůbec, a invaliditu relativní, kdy posuzovanému zbývá společensky významná část pracovního potenciálu, která je využitelná pro práci, pro výkon soustavné výdělečné činnosti.

TYPY INVALIDITY

Fyzická invalidita – jako velmi těžké zdravotní postižení

Pojetí invalidity jako fyzické invalidity se používalo v mnoha dřívějších systémech invalidního/důchodového pojištění v zahraničí i u nás, a to tradičně zejména v souvislosti s neschopností pracovat, vykonávat výdělečnou činnost z důvodu velmi těžkého zdravotního postižení. Šlo zejména o stavy zjevné, např. amputace končetin, ochrnutí, nevidomost, případně mentální postižení. Tato postižení byla dlouhodobě považována za tak závažná, že se nepřepokládalo, že by takto postižené osoby mohly soustavně pracovat. Uvedené přístupy byly ovlivněny tehdejším stavem lékařské vědy, omezeným okruhem kompenzačních pomůcek pro osoby se zdravotním postižením, značnou bariérovostí prostředí, existujícími pracovními podmínkami založenými zejména na fyzické složce práce, absencí systému pracovní rehabilitace a podporovaného zaměstnání či absencí asistivních technologií. Fyzická invalidita byla tedy vymezena jen prostřednictvím zdravotního postižení, u kterého se předpokládala neschopnost pracovat nebo neschopnost pracovat na běžném – otevřeném – trhu práce. Prvky fyzické invalidity jsou dnes zachovány v některých systémech úrazového pojištění, v odškodňování válečných poškozenců (ve speciálních sociálních systémech) nebo v sociální pomoci či sociální péči, kdy se vytváří kategorie těžce zdravotně postižených osob zabezpečovaných z citovaných systémů (tedy nikoliv z důchodových systémů). V posledních dvaceti letech pokroky lékařské vědy, rozvoj rehabilitace, kompenzačních a pracovních pomůcek, politika vyrovnávání příležitostí pro osoby se zdravotním postižením, snahy o maximální míru jejich sociální a pracovní inkluze a podpora zaměstnávání osob se zdravotním postižením včetně změn v oblasti pracovních podmínek, pracovního prostředí, charakteru a náplně řady zaměstnání, nových technologií, možnosti pracovní rehabilitace a rekvalifikace vedly k tomu, že i těžce zdravotně postižené osoby mohou využívat svoji pracovní schopnost. Prokázalo se, že mnoho osob s velmi těžkým zdravotním postižením je schopno pracovat, a to jak za upravených či mimořádných pracovních podmínek, tak i na otevřeném trhu práce, pokud se podaří najít pracovní začlenění s pracovními podmínkami odpovídajícími jejich zdravotnímu stavu. V moderních systémech důchodového pojištění proto již nelze najít uvedené pojetí fyzické invalidity. 

Profesní (stavovská, zaměstnanecká) invalidita– jako ztráta schopnosti vykonávat určitou profesi nebo zaměstnání

Profesní nebo zaměstnanecká invalidita, tj. neschopnost vykonávat specializované zaměstnání, zaměstnání se specifickou kvalifikací a nároky, zpravidla celoživotní, se historicky používala v důchodovém pojištění/zabezpečení u jednostranně kvalifikovaných pracovních sil a v některých odvětvích. Bylo to zejména v dobách, kdy se v oblasti politiky zaměstnanosti neuplatňovala mobilita pracovních sil a kdy určité zaměstnání bylo považováno za celoživotní a nebyl společenský zájem na rekvalifikaci a setrvání takových osob na trhu práce. Stavovská invalidita ojediněle přetrvává v některých zemích v invalidním/důchodovém pojištění v odvětvových sociálních/důchodových pojišťovnách, např. pro ozbrojené sbory, námořníky, zemědělce, oblast dopravy apod. Pro uvedený typ invalidity je charakteristické, že zdravotní postižení charakteru dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu musí mít takový dopad na pracovní/výdělečnou schopnost, že jeho nositel není schopen využívat svoji kvalifikaci – vykonávat povolání, k němuž se teoreticky a prakticky připravoval a které dlouhodobě vykonával, případně ani zaměstnání s obdobnými nároky na kvalifikaci a schopnosti. Přitom další z nezbytných podmínek pro uznání profesní nebo zaměstnanecké invalidity je zpravidla vymezení, jak dlouho před vznikem invalidity pojištěnec vykonával příslušné specializované povolání/zaměstnání.

Všeobecná/obecná invalidita – jako ztráta nebo podstatné snížení pracovní/výdělečné schopnosti/pracovní kapacity

Všeobecná/obecná invalidita se nejčastěji vyjadřuje jako ztráta nebo snížení pracovní/výdělečné schopnosti/pracovní kapacity vyplývající z dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu, zdravotního postižení a jeho dopadu na schopnost pracovat a využívat získanou kvalifikaci. To znamená, že neexistují „preference“ některých zdravotních postižení, která podmiňují případný pokles pracovní schopnosti a invaliditu, ani preference profesní/kvalifikační. Zdravotní postižení a jeho důsledky – dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav se „měří“ mírou omezení nebo ztráty biologických funkcí (toho, co jedinec nemůže vykonávat), ale i mírou zbylých funkcí (co všechno jedinec ještě může vykonávat, což má motivující charakter). Tento přístup se tedy nesoustřeďuje na zdravotní změny, ale na jejich důsledky. V současné době jde o nejrozšířenější přístup k definování invalidity.

Míra ztráty nebo poklesu pracovní schopnosti může být v rámci různých národních systémů vymezena různě a různými skutečnostmi:

• ve stupních, podle rozsahu ztráty nebo snížení pracovní schopnosti, např. pokles pracovní schopnosti o jednu třetinu, polovinu, dvě třetiny, úplná ztráta pracovní schopnosti nebo pokles  pracovní/výdělečné schopnosti např. o 40 %, 60 %, 80 %;
• časovým rozsahem vykonávané práce/výdělečné činnosti od absolutní neschopnosti pracovat, vykonávat jakékoliv zaměstnání/výdělečnou činnost, neschopnosti pracovat více než 2 hodiny denně, schopnosti pracovat v rozsahu určitého fondu pracovní doby, např. 4–6 hodin denně, 20 hodin týdně;
• převedením na jinou práci a schopností vykonávat zaměstnání/výdělečnou činnosti jen s podstatně menšími nároky na kvalifikaci;
• rozsahem ekonomických důsledků poklesu nebo ztráty pracovní schopnosti.

Všeobecná invalidita je v současné době nejrozšířenějším pojetím invalidity, protože dává objektivní diferencované, ale také rovné podmínky pro přístup ke každému jednotlivci, zejména ve vztahu ke zdravotnímu postižení, rozsahu ztráty nebo omezení pracovní/výdělečné schopnosti, kvalifikačnímu a rehabilitačnímu potenciálu. Zároveň umožňuje dynamicky reagovat na změny zdravotního postižení, pracovní/výdělečné schopnosti, stabilizaci stavu, adaptaci na zdravotní postižení, rehabilitaci a rekvalifikaci.

Sociální invalidita

Řešení bylo používáno přechodně v některých důchodových systémech v 60.–90. letech minulého století pro „starší osoby“, zpravidla 2–3 roky před dovršením věku pro nárok na starobní důchod, které pro dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav a věk měly malou šanci na uplatnění na trhu práce. Uvedené řešení existovalo v období hospodářské konjunktury, kdy systémy důchodového pojištění byly stabilizované a neprojevovaly se důsledky stárnutí populace a prodlužování lidského věku na důchodové systémy. Za sociální invaliditu je možno považovat i stav, kdy u jedince pro vrozené nebo získané těžké zdravotní postižení nedošlo k nabytí pracovní schopnosti, osvojení si schopností a návyků potřebných pro práci a takový jedinec nikdy nepracoval, nevykonával pojištěnou činnost. Z hlediska sociálního je jeho situace považována za invaliditu, způsob zabezpečení takových osob není v evropských zemích jednotný. Řešení jsou různá – zabezpečení ze systému důchodového nebo nemocenského pojištění nebo zabezpečení ze systému sociální pomoci.

SYSTÉMY DŮCHODOVÉHO/INVALIDNÍHO POJIŠTĚNÍ A INVALIDNÍCH DŮCHODŮ

Systémy důchodového/invalidního pojištění a invalidních důchodů zabezpečující osoby s nepříznivým zdravotním stavem jsou v základních aspektech a přístupech obdobné nebo velmi podobné. Mají určité základní podobnosti, ale v některých aspektech se liší jeden od druhého, zejména ve vymezení invalidity nebo vymezení podmínek, kdy se pojištěnec považuje za invalidního, a ve stanovení pojistných podmínek nároku na invalidní důchod a podmínek na jeho výplatu. Jde vždy o určování a měření příčinné souvislosti mezi dlouhodobým zdravotním postižením a jeho následky – omezeními, které osobě-pojištěnci způsobuje. Tato omezení jsou vždy rázu pracovního, společenského a ekonomického, ale také jiného (občanského, sociálního). Jde tedy vždy o kauzální nexus mezi dlouhodobým nebo trvalým zdravotním postižením, ztrátou nebo podstatným snížením pracovní/výdělečné schopnosti a ekonomickým a sociálním následkem. Vymezení „plné“ nebo „částečné invalidity“ nebo „invalidity určitého stupně“ nebo podmínek, kdy se pojištěnec považuje za invalidního, se liší, protože se liší cíl dávky. Jedny stanoveným způsobem kompenzují ztracený příjem (plné invalidní důchody) a druhé (částečné invalidní důchody nebo důchody pro invaliditu určitého stupně) stanoveným způsobem kompenzují část ztráty/poklesu příjmu z důvodu částečné ztráty pracovní schopnosti (výdělečné schopnosti, pracovní kapacity).

Ve většině systémů důchodového/invalidního pojištění se považuje za „plně invalidní“ osoba, která ztratila nejméně dvě třetiny pracovní schopnosti, případně osoba, která je neschopna soustavně pracovat, vykonávat jakoukoliv soustavnou práci/zaměstnání, a to bez vazby na numericky stanovenou ztrátu pracovní schopnosti. V některých důchodových systémech jde o ztrátu vymezenou v procentech, například ztrátu pracovní schopnosti nejméně o 70, 80 či 90 %, nebo ztrátu absolutní – 100%. Pokud se v některých případech připouští existence nevýznamného zbytku pracovní schopnosti, považuje se její praktické využití za málo pravděpodobné. V případě „částečné invalidity“ (invalidity nižších stupňů) jde pak o ztrátu pracovní schopnosti zpravidla o třetinu, polovinu nebo o méně než tři čtvrtiny, nebo ztrátu pracovní schopnosti vymezenou prostřednictvím časového rozsahu výkonu práce/výdělečné činnosti/zaměstnání nebo ztrátu vymezenou procenty. Zachovaná pracovní schopnost je použitelná pro výkon soustavného zaměstnání nebo soustavné výdělečné činnosti s podstatně nižšími nároky na kvalifikaci, na duševní, tělesné nebo smyslové schopnosti osoby, v podstatně zkráceném rozsahu (o třetinu, polovinu, na 4–6 hod.) nebo s podstatně omezenou intenzitou práce (o třetinu až polovinu).

ZÁVĚR

V zemích Evropského společenství neexistuje jednotné vymezení invalidy ani jednotné podmínky nároku na invalidní důchod. Invalidita je vymezena různě, ale vždy jsou její nedílnou součástí aspekty zdravotní, pracovní, sociální, ekonomické i právní a princip příčinné souvislosti uvedených skutečností. Je záležitostí společenské konvence, jaké konkrétní vymezení invalidity je v konkrétním důchodovém systému zvoleno, v jakém věku se neschopnost pracovat, a tedy i invalidita přestane reálně zjišťovat (tj. jaký věk nároku na starobní důchod je v důchodovém systému stanoven) a jaké metody identifikace rozsahu ztracené i zachované pracovní schopnosti a jejího využití, tedy invalidity, jsou a budou v budoucnu používány k posouzení a stanovení invalidity.

Adresa pro korespondenci:

MUDr. Alena Zvoníková

Česká společnost posudkového lékařství ČLS JEP

Ruská 85

100 05 Praha 10

e-mail: posudkove@ipvz.cz