Chirurgie potřebuje víc sebevědomí

Břišní chirurgie je v posledních letech vystavena velkému tlaku na osamostatnění ze strany některých, jejích tradičních součástí. Pokud jde o snahu se osamostatnit částečně a nadále působit v rámci chirurgie jako takové, lze pokračující specializaci či superspecializaci v poskytované péči do určité míry chápat. Samostatnější vývoj specializace může být nakonec opravdu ku prospěchu nemocným.

Jenže mnoha dříve jednoznačně chirurgických domén se snaží zmocnit i nechirurgické obory. Argumentují přitom nejrůznějšími „objektivními“ skutečnostmi, například nově používanými technologiemi, novými možnostmi farmakoterapie, či ekonomickými hledisky. Atomizované části chirurgie se včleňují do jiných oborů jako jejich „podpůrně-servisní“ a vlastně marginální součásti s tím, že se v chirurgické terapii té které diagnózy po léta nic nového neobjevilo, a že právě nechirurgická léčba je důležitější, účinnější, nebo ekonomicky výhodnější.

V ojedinělých případech, kdy se moderní terapie posunula směrem od chirurgické k nechirurgické léčbě, je předání pacienta do gesce jiného oboru výsledkem vědecké moudrosti a síly chirurgie.

V této vysoce kompetitivní konkurenci ostatních oborů však chirurgii chybí více sebevědomí a schopnosti prosadit se i opačným, dostředivým směrem. Neumíme poukázat na nové a úspěšné možnosti právě chirurgické léčby některých diagnóz, na zásadní novinky v chirurgickém výzkumu. To vede, spolu s relativně velkou skromností při prezentování úspěchů chirurgie, ke stálé snaze o ukrajování dalších a dalších částí našeho oboru obory jinými.

Podívejme se podrobně a objektivně například na jeden z relativně malých sub-segmentů chirurgie, na bariatricko-metabolickou chirurgii. Zjistíme, že jsme svědky naprosto přelomových změn srovnatelných třeba se zavedením laparoskopického způsobu operování před několika desítkami let. Jinak ani nelze hodnotit výsledky preklinického i klinického výzkumu v této oblasti, a na to navazující, dnes již dlouhodobé, klinické úspěchy v oblasti chirurgické terapie diabetu 2. typu. Pěti i desetileté „Evidence Based“ výsledky mnoha studií z Evropy, USA i Austrálie prokázaly reálnost dosažení dlouhodobé remise diabetu 2. typu u více než 65 % operovaných diabetiků a zlepšení onemocnění u dalších více než 15 % z nich. To vše se děje v řádu dnů, maximálně několika málo týdnů po operaci.

V České republice by při dodržení všech indikačních kritérií operace pro diabetes byla vhodná pro nejméně 100 000 diabetiků 2. typu. U nich by bylo možné chirurgicky dosáhnout dlouhodobé remise či zásadního zlepšení jejich nemoci a také výrazného snížení mnoha dalších s diabetem spojených zdravotních rizik. A to jsem nezmínil ekonomické dopady pro zdravotní systém, kdy chirurgická léčba diabetu je finančně mnohem výhodnější než jakýkoliv jiný, konzervativní způsob jeho terapie.

Který jiný obor než chirurgie by tak skromně, nesměle a rozpačitě prezentoval podobný, nezpochybnitelný úspěch v léčbě dosud jinak po více než století nevyléčitelného chronického onemocnění.

Příkladů podobných jako výše uvedený bychom jistě našli celou řadu i v dalších oblastech všeobecné břišní chirurgie. Chirurgie potřebuje více sebevědomí při prezentování svých výsledků a úspěchů. To povede k její větší konkurenceschopnosti v soutěži s jinými obory medicíny a stane se dostředivou silou, která překoná snahy o začlenění některých jejich částí do nechirurgických specializací.

Prof. MUDr. Martin Fried, CSc.

1. LF UK Praha,

Centrum pro léčbu obezity a metabolických chorob,

OB klinika, Praha,

Pod Krejcárkem 975130 00 Praha 3

e-mail: docfried@volny.cz