Kombinované podávání léků se u ulcerózní kolitidy ukazuje jako cesta správným směrem

Ulcerózní kolitida je chronické zánětlivé onemocnění postihující především tlusté střevo. Léčba proto musí být dlouhodobá a neměla by přestávat ani ve chvílích, kdy je onemocnění v remisi.
I přes četné pokroky v léčbě a porozumění vzniku ulcerózní kolitidy zůstává přístup k tomuto onemocnění stále velkou výzvou.

Aminokyselina nedá zánětu šanci

V současnosti je základním preparátem pro léčbu nespecifických střevních zánětů tzv. 5-aminosalicylová kyselina (5-ASA). Tato látka má protizánětlivý účinek a blokuje aktivitu látek zodpovědných za rozvoj zánětu. Ulcerózní kolitida přispívá ke zvýšenému riziku rakoviny tlustého střeva a konečníku. Proto je pro pacienty s nespecifickými střevními záněty užívání aminosalicylátů důležité při prevenci vzniku kolorektálního karcinomu.

Podle nejnovějších studií je u pacientů s rozsáhlou mírně až středně aktivní ulcerózní kolitidou výhodné kombinovat ústní a rektální (konečníkové) podání léků. Ústní forma se používá zejména u velmi rozsáhlého onemocnění s mírnou až střední aktivitou.

Aplikace léků konečníkem je na místě při léčbě ulcerózní kolitidy, která postihuje konečné úseky tlustého střeva (esovitou kličku a konečník). Většina obtíží při ulcerózní kolitidě je způsobena postižením v konečném úseku střeva. Proto se francouzští lékaři ve své studii zaměřili na to, zda může mít přidání rektální suspenze ke klasické léčbě nějaké výhody.

Pacientům s ulcerózní kolitidou podávali po dobu osmi týdnů léky, přičemž v prvním týdnu jim přidali i rektální suspenzi s 5-aminosalicylovou kyselinou. Počet nemocných v remisi a těch, u nichž došlo ke zlepšení zdravotního stavu, byl jak ve čtvrtém, tak i v osmém týdnu vyšší ve skupině, které byly v prvním týdnu aplikovány léky konečníkem. Podle výsledků studie jde o bezpečnou a dobře tolerovanou léčbu.

Dalším plusem je, že nemocní léčbu přijímali velmi dobře: 84 procent z nich by bylo ochotno podstoupit kombinovanou terapii i v budoucnosti.

(hak)

Zdroj:

1. Gut 2005; 54: 960–965.