Léčba hepatitidy C u HIV pozitivních pacientů

U většiny pacientů, kteří jsou HIV pozitivní, existuje i zvýšené riziko nákazy virovou hepatitidou C. Je do dáno většinou jejich sociálním profilem a celkovým způsobem života. Jaká jsou ale doporučení pro léčbu takových pacientů?

Dne 21. května 2007 vydala mezinárodní komise expertů nová doporučení pro léčbu pacientů s koinfekcí viry HIV a HCV. Celkem se totiž odhaduje, že více než jedna třetina HIV pozitivních pacientů je souběžně infikována též virem hepatitidy C, s čímž souvisí daleko rychlejší progrese jaterního poškození. Koinfikovaní pacienti navíc obvykle nereagují na léčbu pegylovaným interferonem a ribavirinem tak dobře jako pacienti pouze s VHC. Celkem komise vydala 11 doporučení, zde přinášíme nejdůležitější z nich:

Pacienti s trvale normální hladinou ALT

Asi u 7–9 % koinfikovaných pacientů je přítomna trvale normální hladina ALT ve srovnání s přibližně 25 % jedinců, kteří trpí pouze VHC. Výzkum také ukazuje, že 25–40 % koinfikovaných pacientů s normálním ALT má významnou jaterní fibrózu nebo cirhózu. U pacientů pouze s VHC je to 10–30 %. Vzhledem k tomu, že výskyt a progrese fibrózy je u pacientů s normální hladinou ALT a HIV-HCV koinfekcí vyšší než při infekci pouze HCV, odborníci doporučili, aby se tyto osoby léčily klasicky bez ohledu na hladinu ALT.

Hodnocení jaterní fibrózy

Komise přezkoumávala neinvazivní metody pro posuzování fibrózy pomocí biomarkerů v séru a srovnávala je se zobrazovacími technikami. Ačkoliv jsou tyto metody výhodné u počínající nebo těžké fibrózy nebo cirhózy, nerozliší úplně dobře jejich přechodná stadia. Komise se usnesla, že jaterní biopsie není povinná pro zvažování léčby s chronickou infekcí HCV. Doporučila proto pro diagnostiku kombinaci neinvazivních metod.

Optimální dávkování pegylovaného interferonu a ribavirinu

Přiměřené dávky a délka léčby jsou zvláště u HIV-HCV pacientů nezbytné, aby mohlo být dosaženo optimálních výsledků léčby. Studie ukázaly, že ribavirin je dobré dávkovat dle následujícího schématu: 1 000 mg/den u pacientů lehčích než 75 kg a 1 200 mg/den v případě hmotnosti větší než 75 kg. Toto dávkování je lepší než 800 mg fixní dávky, jak bylo doporučeno dříve. Komise doporučila i následující dávkování: 180 μg pegylovaného interferonu alfa-2a (Pegasys) na týden nebo 1,5 μg pegylovaného interferonu alfa-2b (PegIntron) na 1 kg týdně.

Optimální délka léčby

Komise doporučila užívat 48 týdnů pegylovaný interferon kombinovaný s ribavirinem u pacientů se všemi genotypy HCV. Přesto je ale u pacientů s genotypy 2 a 3 dostačující doba léčby 24 týdnů. Naopak u těch pacientů s genotypy 1 a 4, kteří mají časnou virologickou odpověď (EVR), ale ne rychlou virologickou odpověď (RVR), se doporučuje délku léčby prodloužit na 60–72 týdnů.

Léčba koinfikovaných pacientů s relapsy onemocnění

Mnoho koinfikovaných pacientů, kteří byli léčeni pouze interferonem, nedosáhlo setrvalé virologické odpovědi. Na základě dostupných údajů tedy komise uvedla, že HIV-HCV pacienti v relapsu jsou specifickou heterogenní populací, a proto by měli být léčeni individuálně. Myslí se tím nejen klasická léčba interferonem a ribavirinem, ale i nové postupy jako používání inhibitorů proteáz a polymerázy. Nemusí se přitom ani čekat na ukončení třetí fáze klinického testování na pacientech, kteří trpí pouze VHC. U koinfikovaných pacientů je totiž vzhledem k jejich celkovému zdravotnímu stavu přímo nevhodné otálet s léčbou.

(kam)

Zdroje:

• V. Soriano, M. Puoti, M. Sulkowski, and others. Care of patients coinfected with HIV and hepatitis C virus: 2007 updated recommendations from the HCV-HIV International Panel. AIDS 21 (9): 1073–1089. May 31, 2007.
• P. Côté, J. Baril, M. Hébert, M. Klein, R. Lalonde, M. Poliquin, D. Rouleau, R. Therrien, S. Vézina, B. Willems, H. Dion, P. Junod, N. Lapointe, D. Lévesque, L. Pinault, C. Tremblay, B. Trottier, S. Trottier, C. Tsoukas, A. Piché: Management and treatment of hepatitis C virus in patients with HIV and hepatitis C virus coinfection: A practical guide for health care Professional. Can J Infect Dis Med Microbiol. 2007 Sep; 18 (5): 293–303.