Anestezie v Rakousko-Uhersku během I. světové války a po vzniku samostatného československého státu
Část II – Metody místní anestezie

Súhrn

Autoři představují komentovanou část učebnice chirurgie z roku 1921, její první vydání jako učební text je z roku 1917. Úvodní část této historické publikace se věnuje anesteziologii a překvapuje svým rozsahem.

Předkládaný text je vzhledem ke svému rozsahu rozdělen do pěti částí (Úvod, Místní anestezie, Intravenózní regionální anestezie a neuroaxiální blokády, Celková anestezie I a Celková anestezie II). Každá z jednotlivých částí je doprovázena naším komentářem, který uvádí původní text do historického kontextu s tehdejším vývojem oboru anesteziologie a popisuje okolnosti vzniku jednotlivých postupů. Učebnice je poplatná německé a vídeňské škole.

Klíčová slova:
celková anestezie − místní anestezie – historie − první světová válka − výuka

METODY MÍSTNÍ ANESTEZIE

Mnoho let používanou metodou byla anestezie chladem. V učebnici je popsáno využití etylchloridu, který se ještě v 80. letech minulého století používal stejným způsobem, jaký je popsán v textu (obr. 1 a 2).

Místní anestezie byla preferovanou metodou tam, kde mohla být použita. Měla menší celkové účinky než ostatní typy anestezie a operatér ji mohl aplikovat sám.

Přehled objevů místních anestetik [1−5]:

• 1859/60 göttingenský chemik Alfred Niemann izoloval kokain,
• 1890 syntéza benzokainu (Ritsert) – lokální anestetikum pro topickou anestezii v trvání asi 15 minut; dnes použití např. pro oddálení ejakulace (například Performa Durex nebo Max LOVE Condomi),
• 1891 izolován tropakokain z listů koky z Jávy,
• 1898−1900 Alfred Einhorn syntetizoval řadu preparátů (Nirvanin, Eucain, Orthoform, Holocain), které sice experimentálně testoval, ale nebyly klinicky použitelné,
• 1903 lipský chirurg Braun prodloužil účinek benzokainu přidáním adrenalinu,
• 1904 amylokain (Stovaine), zaveden Ernestem Fourneauem (1872−1949),
• 1904/5 Alfred Einhorn syntetizoval prokain.

Z dalších preparátů mimo rozsah komentované publikace uveďme: 1930 zaveden do klinické praxe dibukain, který měl pomalý nástup, efekt asi 1,5 hod., 1931 cinchokain, 1932 tetrakain, 1943 lidokain. V roce 1957 syntéza mepivakainu a bupivakainu, 1969 prilokain, 1972 artikain, 1996 ropivakain a 1999 levobupivakain.

Karl Koller použil kokain topicky, ale pro parenterální aplikaci kokainu bylo třeba injekční jehly a stříkačky. Původně se k injekcím používaly tupé kanyly, takže se před injekcí musela kůže naříznout. Ostrou dutou jehlu u člověka k podání morfinu použil spolu se stříkačkou irský chirurg Francis Rynd v r. 1845 [2]. Protože své pokusy publikoval až v r. 1861, za objevitele jsou považováni lyonský veterinář Charles Gabriel Pravaz (1791–1855), který aplikoval chlorid železitý zvířatům k léčení aneuryzmat v r. 1853, a skotský lékař Alexander Wood (1817–1844), jenž popsal devět případů podání injekčního morfinu u člověka v r. 1855 [2, 6].

K průkopníkům místní anestezie patřil William Halsted (1852−1922). Věnoval se experimentům s blokádou nervů a nervových pletení (1884, 1885). Provedl přes 1 000 operací v kokainové anestezii, ale než stačil většinu svých prací publikovat, jeho zdravotní stav se zhoršil vlivem závislosti na kokainu a později morfinu [2, 7]. Harvey Cushing (1869−1939), Halstedův student, později „otec“ neurochirurgie, zavedl termín regionální anestezie (regional anesthesia) pro techniku používající kokain jako protiklad k celkové anestezii (general anesthesia), vyvolané inhalačními anestetiky. Hlavní překážkou použití kokainu byla kromě toho, že ho nebylo možné sterilizovat, jeho toxicita. Mezi léty1884 až 1891 bylo popsáno 200 případů závažné intoxikace včetně 13 úmrtí a řada chirurgů se vrátila zpět k inhalačním anestetikům [2]. Kromě toho několik průkopníků včetně Halsteda se stalo na kokainu závislých. Mnoho dalších se snažilo snížit riziko intoxikace používáním speciálních technik s nižšími koncentracemi. V Německu Maximilian Oberst z Halle (1849–1925) použil v r. 1890 při podkožní injekci kokainu kompresi okolních žil, takže zpomalil systémovou absorpci. Metodu publikoval jeho spolupracovník Ludwig Pernice (obr. 4). V roce 1892 berlínský chirurg Carl Ludwig Schleich (1859–1922) publikoval metodu s infiltrací jednotlivých vrstev (obr. 3) tkáně roztokem 0,1–0,2 % roztoku kokainu za současného ochlazování oblasti éterovým aerosolem [2]. To vedlo k prodloužení účinku a sníženému vstřebávání kokainu. Po dlouhých sporech s kolegy byla jeho metoda později oceněna jako největší přínos německé chirurgie [8]. Usiloval také (marně) o zavedení anesteziologie jako specializace. V Paříži chirurg Paul Reclus (1847–1914) publikoval v r. 1895 článek, kde doporučoval snížit koncentraci kokainu ze 2 % na 0,5 % [2].

Kromě těchto pokusů se hledala bezpečnější alternativa. Byla vyzkoušena celá řada přípravků (viz přehled výše), ale nakonec se prosadil pouze jeden z nich − prokain. Prokain syntetizoval německý chemik Alfred Einhorn v r. 1905 a dal mu obchodní název Novocaine, z latinského novus (nový) a caine (připomínka kokainu). Ačkoliv účinek prokainu byl krátkodobý a vyvolával četné alergické reakce, díky své bezpečnosti vytlačil záhy všechna ostatní lokální anestetika. 

V Lipsku a později ve Cvikově pracoval další chirurg, Heinrich Friedrich Braun (1862−1934), který v r. 1902 použil přídavek adrenalinu k prodloužení efektu kokainu, v r. 1905 zavedl prokain do klinické praxe a v témže roce vydal učebnici Lokal Anästhesie [8]. Zavedl mimo jiné i termín svodná anestezie. Z mnoha dalších je ještě vhodné jmenovat Huga Sellheima (1871–1936) z Lipska, který v letech 1905 a 1906 publikoval metodu paravertebrální a interkostální blokády [8].

Práce je původní a nebyla publikována ani není zaslána k recenznímu řízení do jiného média.

Autoři prohlašují, že v souvislosti s tématem práce nemají střet zájmů.

Oba autoři rukopis četli, souhlasí s jeho zněním a zasláním do redakce časopisu Anesteziologie a intenzivní medicína.

Do redakce došlo dne 2. 2. 2017.

Do tisku přijato dne 20. 2. 2017.

Adresa pro korespondenci:

doc. MUDr. Jiří Málek, CSc.

malekj@fnkv.cz