XXX. Vývoj nových léčiv, farmakoekonomika, klinická farmacie v onkologii

XXX/49. Využití monoklonálních protilátek při řešení irAE checkpoint inhibitorů

Juřica J.

Ústavní lékárna, MOÚ Brno

Protinádorová imunoterapie checkpoint inhibitory (monoklonální protilátky proti CTLA-4, PD-1 a PD-1L) byla jedním z největších průlomů farmakoterapie solidních nádorů. Bohužel, cenou za jejich vyšší účinnost jsou vzácné, avšak často život ohrožující imunitně podmíněné nežádoucí účinky. Incidence jakéhokoli irAE může u checkpoint inhibitorů dosahovat až 60 %, v případě těžších stupňů (G3–4) pak 10–30 %. V příspěvku bude prezentována epidemiologie, kinetika a mechanizmy rozvoje irAE checkpoint inhibitorů a doporučené postupy jejich řešení se zaměřením na využití monoklonálních protilátek u jednotlivých orgánových poškození.

Tento příspěvek vznikl za podpory specifického vysokoškolského výzkumu MUNI/A/1342/2022, kterou poskytlo MŠMT.

XXX/336. Epizomální genová terapie jako prototyp léčby onkologických nemocnění

Kostohryz V., Kohoutek J.

Ústav experimentální biologie, MU Brno

Onkologická onemocnění patří mezi nejrozšířenější genetická onemocnění na světě. Jeden ze zajímavých přístupů pro jejich léčbu či prevenci by mohly být genové terapie. Ze studií na zvířatech je patrné, že doručením genů, které kódují regulační proteiny buněčného cyklu, je možné zpomalit rakovinné bujení, nebo dokonce snížit incidenci rakovin ve studované populaci [1]. Moderní genové terapie ve svých přístupech hojně používají pro doručení genetické informace virální vektory a přímou integraci do genomu pacienta. Oba dva tyto přístupy jsou však problematické a mají dlouhou historii se špatnými prognostickými výsledky při léčbě genetických onemocnění. Jako alternativa k těmto postupům se jeví tzv. epizomy, které setrvávají v jádře savčích buněk jako stabilní extrachromozomální DNA. Výhodou epizomů je skutečnost, že po doručení transgenu do buňky neintegrují do hostitelského genomu a stabilně segregují do dceřiných buněk během mitózy, čímž předcházejí mutagenezi pozorované u integrativní genové terapie [2]. Nicméně molekulární podstata epizomální retence v buňkách zůstává stále neobjasněnou. Naše práce se zaměřuje na studium molekulárních mechanizmů epizomální retence, a to především na úlohu proteinu hnRNP U v řízení retence v savčích buněčných liniích. Získaná pozorování chceme dále využít pro vývoj epizomálních konstruktů nové generace. Takové konstrukty by jednoho dne mohly sloužit právě jako nový způsob léčby či prevence některých typů rakovin. Při sledování epizomální retence v buňkách čínského křečka jsme používali průtokový cytometr, kterým jsme měřili průběžnou expresi genu EGFP, který byl kódován epizomálním konstruktem. Ztráta exprese EGFP, a tedy i konstruktu byla rychlejší v buněčných liniích postrádajících hnRNP U. Dalším krokem tak bude využití tohoto pozorovaného principu ve zdokonalení epizomálního konstruktu pro potenciální budoucí využití v medicíně.

Literatura: [1] García-Cao I, García-Cao M, Martín-Caballero J et al. „Super p53“ mice exhibit enhanced DNA damage response, are tumor resistant and age normally. EMBO J. 2002; 21 (22): 6225–6235. doi: 10.1093/emboj/cdf595. [2] Grace Elizabeth M, Picanco-castro V, Stavrou F E et al. Advances in the development and the applications of nonviral, episomal vectors for gene therapy. Human Gene Therapy 2021; 32 (19–20), 1076–1095. doi: 10.1089/hum.2020.310.